Dávná vzpomínka

Spěchala jsem z podchodu, mezi příjezdem osobního vlaku a odjezdem rychlíku, do kterého jsem přestupovala,  bylo jen několik minut... „Rychlík číslo ...blablabla... do Českých Budějovic je přistaven na druhém nástupišti, západní část, pravidelný odjezd...“ automaticky jsem mrkla na hodinky, stihnu to...,  pozvedla jsem hlavu a spěch – nespěch, utkvěla jsem pohledem na té zajímavé dvojici:

Z protějšího podchodu vyšla dvojice starých lidí – babička měla v ruce tašku, docela naditou, asi jedou za vnoučaty... dědeček se opíral o hůlku,  ale volnou ruku měl zalomenou v lokti a poskytoval jí oporu své družce.

Všechny myšlenky, kterými jsem se do té chvíle zabývala - bude na mne Zdeněk čekat na nádraží anebo ne, jak dopadne zítřejší zkouška, stihnu ještě večer prolistovat skripta... – všechno to najednou ztratilo smysl, ten obrázek to dokonale zastínil. Zamířila jsem ke stejnému vagónu, zvědavá a připravena pomoci, ale nebylo třeba: Stařenka podala svou tašku starouškovi, on si ji navlíkl na tu ruku s hůlkou, stařenka se chytla kovových madel po obou stranách vysokých schůdků, on ji volnou rukou trošičku popostrčil, nadzvedl, těžko říct, jak ten pohyb pojmenovat... Pak se bábinka otočila, přidržovala se už jen jednou rukou, převzala od dědouška tašku i hůl, tam nahoře to někam postavila nebo opřela a pak opět volnou ruku podala dědovi. Ostatní cestující dávno přešli k jiným schůdkům, jen já tam stála, zbytečná, fascinovaná tou souhrou, vytvořenou za dlouhá léta soužití... Děda malinko zavrtěl hlavou, chopil se těch madel, stejně jako babička předtím a vytáhl se na první schůdek. Až byl nahoře, usmáli se na sebe, usmáli se, jako kdyby se dlouho neviděli, tak radostně, vítězně... byli krásní.

Vagón byl skoro plný, ale starouškové našli volné místo, já taky, jen už jsem na ně neviděla, ani nevím kam jeli, nemohla jsem se stát svědkyní rituálu vystupování, vlastně jsem na ně trošku pozapomněla a když jsem si vzpomněla, už tam nebyli...

Nepamatuji se, jestli na mne Zdeněk čekal, nepamatuji se, jestli jsem v těch skriptech ještě večer listovala, zkouška asi dopadla dobře, většinou jsem neměla se zkouškami problémy. Ale tihle lidičkové, na ty nezapomenu do konce svých dnů. Kdybych uměla kreslit, mohla bych je nakreslit do posledního detailu, stačí zavřít oči a vidím je stále... Protože tehdy kolem mne prošla láska a já to věděla a toužila jsem stát se jednou právě takovou milovanou a milující stařenkou...