Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTvé oči jsou holubice
18. 06. 2008
9
11
3417
Autor
Nicollette
Jedna Chopinova
Stála a dlouhé cípy sukně si máčela v kaluži. Země se nakláněla blíž, pnula se a když se na obzoru objevil měsíc, zjistila, že má strach. Někdo o ni v běhu zavadil ramenem, škubla sebou a pak se také rozběhla. Běžela, aby se nezačala třást. Na šíji cítila tisíce těžce položených rukou, stíny nacucané jako mokré šaty. Byl silný vítr a o zeď pleskaly užmoulané noviny. V uličce se opřela o jeden z domů, ale na bolest zapomněla, když spatřila dětský kočárek. Přiblížila se k němu a v tu chvíli vyběhla z domu žena. Zavrčela na Kivsu jako zraněná šelma a tahala dítě z peřinky. Pak odběhla zpět do domu, na schodech se zastavila a kývnutím Kivse naznačila, aby ji přece jen následovala. Její tvář byla vyhaslá a prázdná.
Vyšly po schodech do prvního patra a tam žena zmizela v jednom z tmavých pokojů. V dalším někdo škrtnul sirkou.
„Čekali jsme tě,“ ohlásil bez uvítání chlapec. Spatřila dva lidi s podobně vyhaslými obličeji jako měla žena s dítětem. Dívka vedle chlapce kouřila cigaretu a na nově příchozí se nepodívala.
„Jsou tu dveře ven. Nijak zvlášť zajímavé, ale jsou. Projdeš první.“ Chlapec se podíval na dívku po boku a ta kývla.
Vrznutí dveří, když vzala Kivsa za kliku, je všechny ubezpečilo, že věci se daly do pohybu. Chvilku zaváhla a pak udělala krok do tmy.
Čekala chladný závan vzduchu a obyčejný balkón s květináči a pavučinami, ale do tváře ji šlehlo dusno a stříbřité světlo. Místo na balkóně stála na velké stupňovité terase s dřevěnými lavicemi. Dívka s chlapcem zamířili nahoru, ale pořád se drželi na dosah dveří, kdyby bylo potřeba utéct. Kivsa sestoupila k zábradlí a kroky jí tuhly, když si uvědomovala, že tohle je ta situace, která se jí vždy opakuje. A vrátit se nemohla. Nikdy. Lehla si na zem a k zábradlí se doplazila. Výška ji nepříjemně překvapila, zaskučela a odvalila se od propasti. Moc dobře věděla, že kdyby se postavila a opřela se o zábradlí, utrhlo by se s ní a ona by nikdy nedopadla. Tak byla pro tuto chvíli ve výhodě. Když zavřela oči, měla pocit jako by na ně někdo tlačil prsty. Chlapec na ni zavolal a oba s dívkou běželi ke dveřím. Kivsa je stěží následovala, ačkoli představa, že by tu uvízla sama byla lákavá. Vždy se chtěla snu poddat. Zemřít – ne umírat.
“Dnes je to nádherné,” promluvil vevnitř chlapec. Do tváře se mu vrátila barva.
“Zalykám se toho,” zašeptala Cala a zapálila si cigaretu. Mrkla po Kivse, jejíž obličej jí prozrazoval, že bojuje s překážkou. Všichni tři s něčím bojovali. Znala své druhy již několik let a rozumněla jim. I Kivse, přesto že nikdy nepromluvila, protože taková byla součást její role. Mlčící žena s bledou tváří připomínala Cale svým půvabem včelí královnu.
“Proč to nikdy nemůžeme změnit,” zeptal se po chvíli chlapec s jakousi křehkostí v hlase.
“Můžeme,” odpověděla Cala, ,,jednou budeme mít takovou moc.”
Vrátili se na terasu a náhlá změna je překvapila. Kivsa společnost rozhodně nečekala. Marně se proplétala mezi měkkými těly. Jezero, které se rozprostíralo k obrozu, vypadalo jako obrovský olověný cákanec bez přirozeného břehu. Okraje utuhly příliš brzy a kdyby se k nim Kivsa doplazila, spatřila by podobně nepříjemnou výšku jako z terasy. Po hematitovém povrchu směrem k měsíci kráčel dav lidí. Šli klidně a beze spěchu, možná trhaně, ale nebyla si jistá. Hlava na hlavě se šourali po kluzké hladině jako hejno ospalých ptáků. Kivsa nerozumněla tomu, odkud dav kráčí. Popošla blíž k zábradlí a žena s nataženou paží se na ni usmála. Stála tam a z její dlaně vycházely bytosti. Bylo něco děsivého v té chvíli. Mrtvý klid, který bytosti sdíleli, mrtvé dunění jejich kroků pod hladinou, mrtvý měsíc, který pohlcoval tmu a drobný pravidelný zvuk, jak jim při chůzi praskaly duše.
Nekonečný proud stínů putoval po hladině jezera až k horizontu, kde splýval s prudkou září měsíce. Mnoho z nich chodilo také kolem ní a jejích dvou přátel, na zádech nesly těžké lavice, které pak stavěly podél jezera (nyní jí připomínalo spíš klikatou cestu). Na lavice sedávali starci a děti, čekali, až se budou moci vecpat mezi dav. Kivsa stála strnule na místě a ani hlas ženy ji nepřinutil k tomu, aby se pohla.
“Toto jsou lidé, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí. Dnešek je pro všechny z nich velice důležitý, Kivso.” Oslovená dál stála u zábradlí a zírala na ženinu drobnou dlaň. Děs sešněroval dívčinu mysl a topil ji jak umoulané kotě. Cítila pouze hrůzu a dál už nemohla. Proč jsi mě pozvala do snu, vykřikla v duchu myšlenku. Proč ta bolest, která mi padá z rukou jako naleštěné kameny. Proč.
“Ne, to není konec světa,” usmála se ta, jež znovu rodila. “Čekali jsme dlouho. A byť mlčíš jako rozevlátá vrba, jsi ta, přes kterou můžeme projít. Jdou tam, kde je jejich místo. Přijme je ticho a žádný z nich už se nevrátí... Neplač.”
Najednou i Kivsa zatoužila rozplynout se v měsíci. Zaniknout. Odpustit.
Obava z procházejících lidí ji však vytrhla z nehybnosti. Otočila se na Calu a zahlédla její zděšený výraz. Vystopovala směr pohledu a zalkla se. Nerozumněla tomu, co viděla ležet na postraních lavicích. Lidské bytosti to byly, ale nepřirozeně vysoké a mohutné. Jejich křídově bílé nafouklé hlavy se na temeni zelenaly plísní a na tvářích odpadávala kůže. Cala začala na sucho dávit a chlapec ji chytil poplašeně za ruku. Zetlelá těla se jala křečovitě zvedat a to byl pro všechny tři podnět k útěku. Cala a chlapec to stihli dřív, takže Kivsa zůstala sama, neschopna učinit jakýkoli pohyb. Lidé, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí se teď zastavili a zírali na ni. Kivsa by je nejradši do těch jejich tváří nakopla. Začala prskat jako kočka, aby nafouklé mrtvoly odehnala. Duše se v ní sevřela, když ji jedna z nich chytla za zápěstí a přitáhla k ní svoji plesnivou hlavu. Dívka cítila každé loupání jejích starých kostí. Zaťala svaly a čekala až přijde rána, ale když po chvilce otevřela oči, zjistila, že ta bytost mluví. Její nateklé rty se pohybovaly, ale slova byla tak tichá, že k uším vyděšené Kivsy nedolehla. Možná mluvila o oběti, možná o staletích, která v sobě nesla tempo zběsilých tanečníků na koních, možná mluvila o příliš chladném ránu a nateklých prstech, o mrtvé chvilce než se člověk nadechne, možná o písečné bouři. Mluvila a Kivsa ji neslyšela.
Cala vyfoukla dívce do tváře cigaretový kouř. Kivsa otevřela oči a na oba se usmála.
“Zase jsme to jednou přežili,” řekl chlapec a jeho tvář poprvé vypadala dojatě.
11 názorů
Pro mě to bylo opravdu jako snít děsivý sen, vystihla jsi tu snovou neuchopitelnou atmosféru skvěle. Občas jsem taky nerozuměla, ale to ke snům patří...
Nicollette
06. 10. 2009Nicollette
26. 06. 2008
Blá blá blá, tolik ke kritikám:)
Jako cvičení je to fajn, tak už jen čekám, kdy konečně začneš psát líp než já.
pěkná vize. snad jen chvilka toporně napsaný, tak nějak fungusovsky málem, ale to neva... zas tak moc...
skvělá jména postav, neuvěřitelná tvá fantazie, dostatečné napětí, místy opravdu silné. Dobře rozehraný part pro pokračování... které by tomu ale mohlo dát víc významu, čtenáři trochu osvětlit a zpřehlednit to co se tady zdá trochu "přetažené" jak píše Winter.. Působí to na mě, že všechny tři postavy jsou děti... nebo sirotci přinejmenším. A říkám si, zajímá mě, co to ty děti hrají za hru?
Připomnělas mi jeden z dílů Animatrixu... kde si takhle děcka hrála ve dvoře u opuštěné továrny, v místě "anomálie".
*
Jo taky jsem se krapet ztrácel. Když užjsem nabyl dojmu, že se něčeho dobírám, povídka se stočila jiným směrem, což za a) může být docela dobrý způsob, jak na několika místech vnést do textu vnitřní napětí, za b) unavit svého čtenáře, který posléze rezignuje "jenom" čte. Možná tedy ,krapet přetažené, jinak docela fajnové čtení.