Karlovo řešení

Kalné ráno... Vracím se z pařby, zarudlé oči, nejistá chůze a pocit, že někdo rozhoupal ulici. U zastávky potkávám Karla. Je na tom ještě o něco hůř. Má pozvracené tričko, vrávorá nejen po chodníku, ale i po vozovce a pak se začne bavit s lampou.

Modlím se, aby si mě nevšimnul, ale jako na potvoru si to nakonec dovrávorá k mé lavičce.

"Jé, kurva, Adame, to seš ty?"

"Hm.. Čau Karle."

Sesune se vedle mě.

"Ty vole, dneska to bylo fakt hustý. Slavili jsme Martinovy dvacetiny a byl to fakt nářez."

"Hm.."

"Ale víš co?"

Nevím.

"Už mě to pěkně sere, takovýhle rána. Ti povidám, "usměje se na mě a decentně si ublinkne, "přestanu chlastat!"

"Hmm.."

"Nemáš cigáro?"

Podám mu pomačkanou startovačku a sirky. Lačně si zapálí, dá si šluka a vzápětí hodí takovou kosu, že to stříká až na mě.

Nasere mě to: "Seš absolutní debil vymatlanej!"

Karel se drží za žaludek, střídá v obličeji různé odstíny od zelené do fialové a sípavě se omlouvá. Nakonec z něj vypadne: "A taky přestanu kouřit." Přijíždí tramvaj, pomáhám mu nasednout a sám jdu radši pěšky.

Za měsíc:

Kalné ráno... Vracím se z pařby, zarudlé oči, nejistá chůze a pocit, že někdo rozhoupal ulici. U zastávky potkávám Karla. Probdělá noc se na něm nepodepsala ani v nejmenším - alespoň to tak vypadá. Tváře růžolící, chůze přímá...

"Čau Karle, ty vypadáš sakra fit. Přestals pít a kouřit?"

Karel se pousměje: "Přestal."

"Gratuluju! Já bych to nezvládl..."

Karel se na mě shovívavě podívá: "Ale jo... S heroinem to jde jedna radost."

Jedu domů tramvají - Karel jde pěšky.