..it´s alright ma, i´m only bleeding..

Slunečné odpoledne na kraji světa, přesněji na okraji malé úhledně vyhlížející ulice s pěstěnými zahrádkami a bílými ploty. Na verandě jednoho z nich sedí v křesle žena kolem čtyřiceti let se strhanou tváří, ve které panuje nepřítomný výraz, když její pohled přejíždí stromy v zahradě a sousední domy, jasnou oblohu barvící se s pozdním odpolednem do nachova, dráty s elektřinou, procházející, všechno. Vedle křesla dřepí oddaně jezevčík s úplně stejným výrazem a, jelikož už je to starý jezevčík tak velmi ztěžka, tedy značně hlučně dýchá do jinak tichého světa, který sem tam vyruší entuziasmus ptáků-zpěváků nebo zvonek jízdního kola.

 Do ticha se náhle skrze otevřené dveře do domu za ženinými zády ozve tlumené láteření se stoupající tendencí, které se po chvíli změní na tupé rány a výkřiky.  Hned poté co se začnou hluky ozývat, stáhne pejsek ocas, položí si hlavu na pracky a tiše zakňučí. Žena, jakoby nic neslyšela, dál pozoruje okolí, jen trochu namodralý koutek pravého oka se jí začne silně škubat. Po chvíli přesune jednu z rukou, ležících do té doby nehybně na jejím klíně a mimoděk si stiskne ošklivou modřinu na pravém předloktí. Hluk se se pořád stupňuje, náhle ale výkřiky odezní, ozve se jen pár zlověstných tupých ran a zas se rozezní ticho. Koutek ženina oka škube s neuvěřitelnou frekvencí, ačkoli zvyk jí stále velí se nezúčastněně rozhlížet. Ozvou se kroky stoupající v domě po schodech nahoru. Pejsek na podlaze otočí hlavu a zadívá se otevřenými dveřmi do domu, ale hned jí zase vrátí zpět na pracky.

Z domu vyjde vysoký urostlý muž a pořádně za sebou práskne dveřmi. Žena ani pes nedají najevo,  že by se třeba lekli nebo muže registrovali. Muž už je starší podle vrásek ve tváři a na krátko zastřižených prošedivělých vlasů, ale jeho mohutná postava stále působí silným a hrozivým dojmem, zvláště když je očividně nasupený, na čele má naběhlou žílu a rychle oddechuje.  Právě jako teď. Zastaví se na úrovni křesla a stejně znechuceným pohled sjede oba dva – ženu i psa, zatímco si velkými dlaněmi přejede po pracovní košili, kterou zdobí temné skvrny. Možná od potu, možná od krve, kdo ví?  Sáhne si za pas a vytáhne vodítko.

„Jdeme.“  Prohodí směrem k psovi a dlouhými kroky zamíří od domu po cestičce směrem k brance. Jezevčík zůstává na svém místě. Muž se po chvílí zastaví a otočí hlavu nazpět, nakrčí nos, sevře pěsti, člověk by měl dojem že i zavrčel, každopádně pes, který ví, že není vyhnutí se hbitěji než by jste do něj řekli zvedne a pospíchá za mužem.  Ten při odchodu ještě pořádně práskne brankou a po chvíli zmizí v ulici. Svět, který se na pár minut zajíknul a nebyl slyšet, se zase probudí k plnému životu. Ptáci se začnou nesměle prosazovat proti celé té hutné mase ticha, někdo v sousedním domě zapne rádio a veselá rock´n´rollová píseň se otevřeným místem donese i k ženě, která stále sedí v křesle a ta si dovolí dlouhý úlevný výdech. Ještě chvíli pozoruje okolí a pak se pomalu a rozeklaně zvedne z křesla a vejde do domu.

Žena se pomalu prochází širokou chodbou, patrně hlavní tepnou domu, kterou ve dví půlí schody, jedny vedou nahoru do patra, druhé kamsi dolů. Po cestě žena sem tam opráší obrázek na stěně či cosi na stolcích při stěnách rozestavěných prachovkou, kterou vytáhne odkudsi ze sukně. Jak se žena blíží ke schodům stále hlasitěji se ozývají vzlyky a popotahování ze spodní části domu. U schodů se žena zastaví a chvíli zíraje dolů naslouchá breku. Pak opráší začátek zábradlí schodiště a pokračuje dále do domu.

Žena je v kuchyni, prachovka zmizela kamsi zpět do útrob ženina oděvu a i vzlyky se ozývají jen velmi sporadicky. Žena velmi klidně nalije do sklenice mléko , nakrájí chléb a namaže ho máslem a marmeládou. To vše naskládá na tác a vydá se na cestu ke schodišti a po schodišti dolů.

Na malý stoleček stojící hned u dveří do pokoje pod schody položí žena onen tácek. Místnost je osvětlená ostrým bílým světlem a působí tak trochu jako cela. Nachází se v ní psací stůl, židle, onen stolek a postel na které je přehoz s ručně vyšívanými motivy postaviček Walta Disneyho, což je jediná věc, která narušuje onu strohou jakoby vězeňskou atmosféru scény. Na betonové zemi leží mladík, z jehož nosu se valí potůček krve. Jedno oko mu začíná otékat, má roztržený ret, drží se jednou rukou pod žebry a druhou za stehno, schoulen do polohy plodu  děloze. Popotahuje nosem plným krve a z očí se mu valí slzy. Pod roztrhanou košilí se rýsuje tělo chlape v tom stadiu, které jen čeká na čas než se chlapec přerodí v muže. Kousek od ležícího se na zemí povaluje dřevěná hůl zlomená ve dví a na jednom konci rozmlácená na třísky. Žena přelétne scénu nepřítomným pohledem. Pak jí po tváři přelétne vřelý úsměv.

„Stalo se něco, miláčku?“ Zeptá se zvědavým hlasem, kterým se matky ptají dětí co bylo ve škole.

Chlapec si otře krev z horního rtu a nadechne se k odpovědi. Pak ale vzduch vypustí na prázdno a jemně zavrtí hlavou.

„Ne, nic. V pohodě, mami, jen tu tak brečím.“  odpoví pak potichu.

Matce se na tváři rozhostí spokojený výraz.

„To je pěkné. Tak si tohle sněz a nezapomeň se umýt než půjdeš spát..“

„Ano. Díky, mami.“

Žena se na syna ještě jednou láskyplně usměje a odejde.

Syn se zadívá na tác na stolečku, pak se chytí za hlavu, která ho nejspíš začala bolet a začne s rozhlížet po něčem do čeho by se utřel.

.

.

„Stalo se něco, miláčku?“

„Ne, mami. Všechno je v pohodě, jen trochu krvácím.“

„Tak to je dobře. Cos provedl s tou židlí?“

„Ale nic, mami.. Jen pode mnou nějak praskla.“

„Tak to ano. Sněz si tady tohle a nezapomeň se umýt..“

.

.

Matka zas stojí s tácem ve dveřích. Tentokrát na zemi ale neleží její syn, ale její muž. Je očividně mrtvý podle velké rány na spánku, krve co se z ní řine a pohledu upřeného někam do stropu. Syn sedí v rohu pokoje za bezvládným tělem s hlavou opřenou o kolena. Nepláče. Matka pouští tác na zem, sklenice se rozbíjí, mléko se rozlévá po podlaze a mísí se s krvavou kaluží. Jako ostrovy v něm leží dva chleby s máslem a marmeládou. Syn trhne hlavou po nárazu, který tác dopadnuvší na zem způsobil. Teprve teď matku zaregistroval a s hrůzou v očích sleduje její reakci. Ozývá se zvuk psích tlapek, jak jezevčík běží dolů po schodech. Matka stále nic neříká jen civí na mrtvolu na podlaze. Pes vbíhá do místnosti a lízá z chlebů marmeládu a mléko co je dokola. Mléko s krví. Ticho ruší jen mlaskavé zvuky mlsného psího jazyka. Konečně se matka překoná a promluví.

„Co.. Co se tu stalo, miláčku?“

„Nic, mami. Všechno je v pohodě, já to zvládnu.“

„To je dobře.“  Matka se rozhlédne po svačině na podlaze. „Sněz si to a nezapomeň se umýt, než půjdeš spát.“

„Ano, mami. Díky.“

Žena se zas vřele usměje a odejde.

Syn se zvedne ze země a pár chvil jen stojí nad mrtvým tělem.

Pes pořád lízá krev s mlékem ze země.

.

.

Další slunné odpoledne, na zahrádce se pohybuje skupina policistů kolem vykopané díry vedle níž leží co si délky lidského těla pod černým igelitem. Na verandě sedí v křesle zas ona žena, i když už podstatně starší a u nohou jí leží už opravdu velmi starý jezevčík. Žena celé to hemžení přejíždí nepřítomným pohledem, jako by tam ani policisté, ani lidé z pohřební služby, ani nikdo jiný nebyl. Z domu policisté vyvádějí jejího syna s pouty na rukou, dívá se do země jakoby byl mimo sebe a mlčí. Už je taky o dost starší, je to dospělý muž se strništěm a ostatními věcmi, co k tomu patří.  Když procházejí kolem křesla, matka mu věnuje nechápavý pohled.

„Děje se snad něco, zlato?“

Syn zvedne hlavu a podívá se na matku. Ukápne první slza.

„Ne, mami. Všechno je v pohodě, já jen teď někam musím, ale hned jsem zpátky.“

„Tak to je dobře. Hlavně se nezapomeň umýt než půjdeš spát.“

Muž polkne, ale stejně mu ujde tichý vzlyk.

„Ano. Dobře. Díky. Ahoj, mami.“

Policisté ho odvádějí a všichni na zahradě si balí svoje věci, zaměstnanci pohřebního úřadu odnášejí otcovo tělo. Obloha dostává nachový nádech, auta odjíždějí a zvuk jejich motorů se ztrácí v dálce. Zas je ticho. Žena se již bez záškubů v obličeji a modřin po těle zas rozhlíží kolem. Už ne nepřítomně, ale jaksi labužnicky, jako by si to celé vychutnávala. Pozvolna se jí klíží oči a nakonec jí klesne hlava na stranu a ruka kterou hladila psa znehybní. Pes se otočí, začne kňučet, zkusí jí párkrát olíznout, ale bez výsledku. Tak položí hlavu na tlapky, naposledy táhle zakňučí a zavře oči.

Slunné klidné odpoledne se postupně promění v úplně tichý teplý večer.