Čtyři krátké nedodělky

Červ

Narodil se v prázdné popelnici vedle nedopitého krabicového vína. To se pro něj po dobu několika následujících dnů stalo jediným zdrojem potravy a konverzace. Vzájemně probírali svět tam venku. Trpkou příchuť a význam bytí. Oběma bylo jasné, že dříve či později jejich přátelství skončí. Vína ubývalo a červ měl při rychlosti svého dospívání stále větší hlad. Přestože si nejlepšího přítele velice vážil, nemohl se dočkat až zemře. Pokládal si spoustu otázek ohledně smrti.

Ten okamžik se neodvratně blížil. Ze zmačkané krabice odtékaly poslední kapky lepkavého vína a přes víko popelnice dovnitř proklouzly dva paprsky slunce. Kapky bezezbytku vyschly a červ konečně spatřil smrt. Toužil po ní od narození.

6 vrahů

Jedné zamračené středy se sešlo v hostinci U zeleného vlka šest vrahů. Usedli k nejdelšímu stolu a objednali si láhev červeného vína. Jeden z nich víno ze zásady nepil, ale protentokrát se přizpůsobil ostatním. Zabili by ho, kdyby tak neučinil. Připili si na zdraví všech žijících bytostí a vytáhli ze svých kufříků deníkové zápisky. Předčítali až dlouho do noci.

Jediný vůdce

Každý úterní večer jsme se scházeli ve staré kapli. Jelikož jsem byl nejrozumnější ze všech, zcela přirozeně jsem usiloval o pozici vůdce. Ale ti ignoranti mě vůbec neposlouchali a dokonce mi dávali poměrně sugestivně najevo moji zbytečnost. Jedné prosincové noci jsem se tedy rozhodl razantně zakročit a sjednat si patřičný respekt. Kluka, který si říkal Signál, jsem demonstrativně ubodal nůžkami, zbytek jsem zamýšlel potrestat slovně. Ty svině mi ovšem i v takto vypjaté situaci dokázaly vzdorovat. Křičeli po mně, spílali mi, načež nezbylo jiné možnosti, než zmizet. Po několika minutovém úprku jsem se schoval v neobydlené chýši nedaleko za vesnicí. Uslyšel jsem kroky. Tráva šustěla a ve vzduchu byl cítit lidský pot. Byli mi v patách. Jen tak okrajově jsem přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby mě našli.

Nádraží

Byla chladná březnová noc, když vlakové nástupiště pohltil nepříjemný zápach. Byl tak silný, že se i bezdomovec skrčený na lavičce překulil na druhý bok, načež upadl zpět do snů. Stál jsem se svým přítelem jen nepatrný kousek od kolejiště. Po předlouhém tichu, jež doprovázela značná únava, jsem se odhodlal k zahájení konverzace. Ten odporný zápach tak mohl alespoň částečně zmizet z našeho vědomí. Zeptal jsem se, v kolik nám to jede, přestože jsem tuhle informaci nepostrádal. Odpověděl, že nikdy, což mě zaskočilo. Nebyl jsem u něj na podobný smysl pro humor zvyklý. Vlastně jsem nebyl zvyklý vůbec na žádný humor. Nikdo nemohl být natolik zkušený a odvážný zároveň, aby mě rozesmál.

„Ne, nedělám si srandu; očekávám, že to víš. V kolik nám to jede?“ naléhal jsem, protože mě začínal způsob jeho chování zneklidňovat.

„Nikdy.“

Dodnes jsem takřka bytostně přesvědčený, že si plánovaně koledoval o pád na koleje. Nejspíše by si rozbil hlavu a za pár minut vykrvácel.