Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Chodila sem už asi rok. Nejdřív tak dvakrát týdně, ale postupně ji to sem táhlo pořád víc. Ale proč? Nijak zvlášť moc přece nečetla. Navíc si nemohla dovolit tu nic kupovat.
To obří knihkupectví v sobě mělo zvláštní klid. Také tady se hemžila spousta lidí, podobně jako na ulici, ale vypadali vlídněji. Vandě se zdáli hodnější. Možná tohle byl ten důvod. Od té doby, co viděla na ulici tamto neštěstí, bála se lidí pořád víc.
Vanda šla podél dlouhého regálu a četla si tituly. Příběhy jedné noci, Příběhy proti smutku, Pán much. Nic jí to neříkalo. Vytáhla si dva svazky a zamířila nahoru do kavárny, aby si jimi mohla v klidu listovat.
Tohle bylo nejspolehlivější místo na světě, kde přestala vidět obličeje. Jak se tlačili, jak se ptali: „Ještě dýchá?“ Jak lačnili po krvi, po senzaci. A jak se nemohla z toho chumlu dostat. Cítila na sobě tlak těl, jejich teplo, jejich pachy. Chtěla pryč, protože ta žena umírala, houkání záchranky už se blížilo a Vanda se na to nechtěla s nimi dívat. Pak už jen utíkala ulicí a v zádech je pořád cítila. Pohledy, co se jich nemůže zbavit nikde jinde než v obřím knihkupectví.
Otevřela na straně sto dvacet osm. Někde slyšela, že pokud člověk chce znát odpověď na cokoli, má bez rozmyslu otevřít jakoukoli knihu na náhodné stránce a přečíst první větu, která mu padne do oka.
Tohle nebude obyčejný hon, protože to zvíře nezanechává stopy, četla. Přemýšlela o tom sdělení, které náhoda nadělila.
„To není moc veselá kniha,“ ozvalo se jí za zády.
Nepřekvapilo, že nad ní stojí a že se ani neposadí. Neměl by na zaplacení. Dala se s ním do řeči teprve včera, ale zná ho dlouho. Teda zná – od vidění odtud. Je nepřehlédnutelný. Páchnoucí bezdomovec, který hltá v knihkupectví jednu knihu za druhou od rána do večera, aby se zahřál. Zadívala se na cáry novin, které mu vyčuhovaly z bot místo ponožek. Neměla by se s ním bavit.
Moje dokončení:
Jenže ji proti její vůli přitahoval. „Četl jste ji?“ zeptala se. Nedokázala tykat neznámému dospělému člověku, dokonce ani bezdomovci ne. „To už je dávno, “ řekl. „Nic pro tebe. Kup si radši Fulghuma.“ (On tedy s tykáním problémy neměl.)
Chtěla se dozvědět víc a už v duchu formulovala otázku, když tu se jeho výraz náhle prudce změnil.
Díval se někam za ní a vypadal vystrašeně. „Promiň, musím jít. Hon právě začal!“ zašeptal chraptivě a vzápětí byl pryč, ztratil se mezi návštěvníky knihkupectví. Zmateně se rozhlížela, ale neviděla nic neobvyklého, nic co by ho mohlo tak vyděsit.
K jejímu stolku přistoupila vážná žena s dlouhými černými vlasy a v plátěných šatech.
„Nelamte si s tím hlavu, o nic nejde, “ pronesla žena. „Mohu si přisednout?“.
Vanda vytřeštila oči: „ Prosím?“
„Promiňte, ptala jsem se jestli si můžu přisednout, jinde není volno.“
„Ale jistě, “ odpověděla Vanda bezvýrazně.
Žena ihned po usednutí si vyndala z kabelky brýle, zápisník a tužku. Nasadila si brýle a začala rychle a energicky psát do zápisníku. Písmo měla ostré a výrazné. Vanda si nechtěla číst, co žena píše, přišlo ji to neslušné, ale nedokázala se ubránit, neustále stáčela oči na plnící se stránky.
: „ .. pozorování: bezbranná, v ohrožení, pravděpodobně beznadě... likvidace… jediné řešení“ zaujaly ji kusy vět. Než stihla přečíst víc, žena zvedla oči a rychle sklapla zápisník. „Pardon, drahoušku, to se vás netýká!“
Vanda zrudla a omluvila se. Rychle dopila kávu a odešla. Při odchodu cítila, jak jí ženin pohled propaluje záda, ale když se otočila, žena upíjela kávu a pozorovala reprodukci van Gogha na protější stěně.
Celou cestu k východu měla Vanda pocit, že každý, koho míjí, ji pozorně sleduje. Že pohyb lidí má nějaký skrytý význam, stejně jako rozmístění knih na paletách a pultech. Knihkupectví ji připadalo náhle plné tmy a podivného, napjatého ticha. „Blázním,“ napadlo ji. Přesto neustále zrychlovala. Až u východu, vedle krabic se zlevněnými knihami se donutila na chvíli zastavit, ale okamžitě ji popadla tak silná úzkost, že rychle, bez přemýšlení, popadla první dvě, co jí přišly pod ruku, zaplatila a rozběhla se domů.
Knihy si prohlédla až doma. Jedna byla hrníčková kuchařka, tu znechuceně odložila na stolek:
„Vyhozené peníze!“ Na černorudé obálce druhé knihy byl nadpis „Doba mrchožroutů .“ Písmena byla krvavá. Otevřela knihu bez rozmýšlení, stejně jako tu odpoledne v knihkupectví a četla:
„"Zdá se, že naši mladí duševní upíři začali svou hru," prohlásil Saul. "Ochutnali krev."“
Vykřikla hrůzou. Před očima se jí spletl starý obraz umírající ženy s prchajícím bezdomovcem, zlověstná atmosféra knihkupectví, přísná černovlasá žena, která byla tak bledá, v hlavě ji pořád dokola opakovaly cizí hlasy: „Hon právě začal…. likvidace… nezanechává stopy… ještě dýchá… to se vás netýká… drahoušku…“
Zahodila knihu co nejdál od sebe. Do rána nedokázala usnout, děsil ji každý stín, každý nepatrný hluk, vřískot koček pod okny. Ráno zavolala do práce a omluvila se, že má chřipku. Několik příštích dnů pak proseděla v křesle, ze kterého viděla na okna i na dveře své garsonky. Čekala zlo, které přijde. Měla strach o toho sečtělého bezdomovce, ale netušila, co by pro něho mohla udělat. Jedno věděla jistě: Nesmí otvírat dveře. Nesmí vycházet. Doma je v bezpečí. Jen se nesmí otočit zády ke stínům.
Čtvrtý den v poledne se rozdrnčel zvonek. Vyděsila se – co teď? „Neotevřu,“ napadlo ji, „neotevřu a oni třeba odejdou, budou si myslet, že jsem se odstěhovala!“ Ke zvonku se ozval hlas: „Vando, otevři, to jsem já!“. Ten hlas patřil Jitce, její kolegyni z práce. Došla ke dveřím a zkontrolovala to kukátkem. Za dveřmi opravdu stála Jitka. „Co tady děláš, “ zeptala se, když otevírala dveře a pouštěla Jitku dál.
„Přišla jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ,,,“ spustila Jitka, pak když vešli z tmavé chodby do pokoje, vyjekla Jitka udiveně: „Panebože, ty vypadáš – jsi bílá jako stěna! Byla´s u doktora? Co říkal?“ Zamumlala nějakou neurčitou odpověď. Jitka se chvíli pokoušela Vandu bavit novinkami z práce, pak to ale vzdala. “Asi jsi hodně unavená, radši půjdu a stavím se zase zítra.“
Při loučení zahlídla Dobu mrchožroutů: „To jsem ještě nečetla, můžu si ji půjčit? Přinesu ti místo ní něco veselejšího.“ A ještě než stihla Vanda odpovědět, strčila knihu do kabelky a odešla.
Vanda za ní pečlivě zamkla.
Jitka druhý den nepřišla. Vanda celý den pozorovala okno a nepustila si ani televizi, aby nepřeslechla zvonek, ale čekala marně. Jitka nepřišla ani třetí den a Vandě už došly potraviny.
S nechutí se oblékla a pokusila se učesat. ( Pohled do zrcadla ji vyděsil: „To jsem já?“) Celá napjatá vyšla z bytu na ulici. Rozběhla se k nejbližšímu krámu, ve spěchu naházela do košíku nějaké konzervy, sušenky, čínské nudle, čaj , cukr a spěchala k pokladně, Tam ji překvapila fronta, vyděsila ji tak, až málem pustila košík a rozsypala celý nákup. Chtěla být co nejrychleji pryč, co nejrychleji zpátky doma. V bezpečí. Na konci fronty se otočila tmavovlasá žena, zachytila její košík a pronesla: „To bude v pořádku, drahoušku, všechno bude v pořádku.“ Vanda málem zavyla hrůzou – ta žena co vykládala její nákup na pás u pokladny byla tou ženou z knihkupectví... Ale žena nedala najevo, že ji poznává. „Potřebujete si asi odpočinout, zlatíčko,“ pokračovala jemně a důrazně, asi málo spíte nebo čtete špatné knihy..“
Vanda zachytila její pohled. Žena ji pozorovala jako entomolog, zkoumající nějaký vzácný hmyz.
Byl to jen okamžik. V další chvíli už se žena zase dívala s porozuměním a soucitem. Domů Vanda utíkala. Sotva za sebou pečlivě zamkla, vytočila Jitčino číslo. Telefon zvonil dlouho, tak dlouho že už chtěla zavěsit, ale pak ho přeci jen někdo zvedl. Přítel Jitky, jeho hlas zněl vyčerpaně. „Je mi to moc líto, Vando, včera večer ji někdo přepadl v parku. Nechápu to... Ne, žije, je v nemocnici,“ hlas se mu roztřásl. „Je v kómatu, nikoho nevnímá. Ne. Myslím, že nemá smysl abys teď za ní chodila.. snad později, až se probere...“ rozbrečel se.
Po chodníku za okny bytu právě procházela černovlasá žena.
Už to nemohla vydržet, musela zjistit co se to vlastně děje. Bylo to až příliš náhod najednou.
Znovu vyběhla z bytu a vydala se ke knihkupectví, cestou narážela do lidí, přebíhala silnici bez rozhlížení, byl skoro zázrak, že se na místo dostala v pořádku. „Najdu toho divného bezdomovce, musí mi vysvětlit o co tu vlastně jde!“ uvažovala cestou, „Někdo mi to musí vysvětlit!“
Jenže knihkupectví už nebylo. Přelepené výlohy, zamčené dveře, vybledlá cedule s nápisem: „VÝPRODEJ, 80% SLEVA“. „To není možné, nebyla jsem tu jen pár dní, “ napadlo ji. Rozhlížela se zmateně kolem ve snaze najít nějaký záchytný bod. Před knihkupectvím stál na chodníku obrovsky reklamní poutač: „Zde pro Vás otevřeme jedinečné Muzeum tortury! Již příští týden! “ Kolem nápisu barevné fotografie mučidel a mučení. Na protější straně ulice obrovský poutač přes několik pater lákal na výstavu preparovaných lidských těl. Z horního konce náměstí se blížil kat v kápi a se sekerou. Zdálo se jí, že na ni zamával.
Vanda se rozkřičela a rozběhla se rovnou pod přijíždějící auto. Ozvalo se skřípění brzd, ale bylo pozdě. Vanda ucítila náraz, pak pád, bolest. Ležela na silnici a umírala, obklopená davem cizích lidí. Zoufalý řidič pořád dokola opakoval: „Viděli jste to? Prostě mi tam vběhla, viděli jste to, že jo? Nemohl jsem nic dělat, skočila mi přímo pod auto!“
Nikdo mu neodpovídal, nikdo ho nebral na vědomí. Oči všech byly upřeny na Vandu.
Černovlasá žena řekla komusi vedle sebe: „Nejspíš to auto vůbec neviděla, byla pořád mimo, jako by v jiném světe…..“
O kus dál se bezdomovec v kostýmu kata opřel o sekeru. Obojí patřilo k jeho příležitostné práci – propagaci chystaného muzea tortury.
„Říkal jsem jí, že to nejsou knihy pro ni. Byla moc citlivá..“ odplivl si a zapálil levnou cigaretu. Z dálky už bylo slyšet houkání zbytečné sanitky. Dav pozorně sledoval Vandin předem prohraný zápas se smrtí. „Vidíte tu krev?“ pronesl někdo spokojeně.
A oči všech sály každý detail té scény a krmily se.
Ja som už veľakrát písala, že každý autor má svoj štýl písania. A je to skutočne tak. Keď čítam od jedného autora viac kníh okamžite poznám, kto to napísal, aj keď sa nepozriem na meno. A to isté som ja. Veľa ľudí mi povedalo, že môj štýl písania by poznali medzi viacerými autormi. Proste je to tak a nikto to nezmení.
Každý píše tým štýlom, ktorý mu vyhovuje a je mu blízky. To je môj názor.
Mně se to líbilo...a asi taky neznám moderní prózu, neb se mi text bez přídavných jmen a příslovcí zdá chudý...tvoje zakončení jsem četla jedním dechem..zajímavý nápad...když chce člověk hledat nějaká znamení, tak je najde..všude..
Díval se někam za NI, ne ní.
Žena ihned po usednutí si vyndala z kabelky brýle...
má být:
Žena si ihned po usednutí vyndala....
Vanda si nechtěla číst, co žena píše...
- bez si, protože to není Vandino psaní, kniha, text.
Atd.
Zbytečně vysvětluješ, co by mělo vyplynout ze situace, jednání, dialogu. Vysvětlování se pokládá za chybu:
„Četl jste ji?“ zeptala se. Nedokázala tykat neznámému dospělému člověku, dokonce ani bezdomovci ne.
„To už je dávno, “ řekl. „Nic pro tebe. Kup si radši Fulghuma.“ (On tedy s tykáním problémy neměl.)
Chtěla se dozvědět víc a už v duchu formulovala otázku, když tu se jeho výraz náhle prudce změnil.
Díval se někam za ni a vypadal vystrašeně. „Promiň, musím jít. Hon právě začal!“ zašeptal chraptivě a vzápětí byl pryč, ztratil se mezi návštěvníky knihkupectví. Zmateně se rozhlížela, ale neviděla nic neobvyklého, nic co by ho mohlo tak vyděsit.
Toto by se dalo bez jakýchkoliv ztrát zredukovat do:
„Četl jste ji?“ zeptala se.
„To už je dávno, “ řekl. „Nic pro tebe. Kup si radši Fulghuma.“
Díval se někam za ni.
„Promiň, musím jít. Hon právě začal!“ zašeptal. Pak vyskočil a ztratil se mezi návštěvníky knihkupectví. Co jej tak vystrašilo?
Zvyky tykání a vykání jsou všeobecně známy, není třeba je osvětlovat. Navíc skutečnost, že jeden tyká a druhý vyká, je v dialogu.
Přídavná jména a příslovce jsou v moderní próze z velké části vynechávaná. Člověk si je dle okolností nebo své fantazie doplní sám. "zašeptal chraptivě" - proč? Stačí: "řekl". Jak? To ať si doplní čtenář dle svých preferencí.
Přílišným množstvím adjektiv a adverbií nutíš čtenáře do svých vlastních představ, navlékáš jej do svěrací kazajky. Přikazuješ mu, jak si má co představovat. To mu může být proti mysli, proti jeho přirozené představivosti.
Atp.
Tvůj doplněk je dobrý, nápaditý, a snad kvůli formálním prohřeškům proti pravidlům, nebo neznalosti stylu moderní povídky, nebyl přijat.
Ale kdo ví? Možná tomu bylo docela jinak.
Dovedu si představit, že vzhledem k vysoké odměně (tuším 10 000 Kč) a z toho vylývajícího zájmu, musela být porota dost přísná. Možná se jim Tvá verze prostě nezamlouvala svým dějem, možná se jim zdálo, že nenavazuje na O., ale možná taky něměli rádi něco z toho, co jsem výše zmínil.
Držím Ti palce ve tvé další tvorbě!
dědEd :-)
Pet, to uz jsi druha s tim "dostali ji" - melo to byt neurcite, jakoze je v soku a pri tom mluvi tak, ze ty hlavni hrdince to zapada do predchozich udalosti - ale jestli to pusobi az takhle, tak ta dve sluvka vyhodim...
ja se prave nesnazila psat jako Obermannova, ja psala jako ja, no :-)
ono je to aj tak k ničomu písať ako niekto iný
veď ten niekto iný tak už píše
prečo by to mali robiť tak rovnako dvaja?
he?
takže ono je to potom ťažké niečo dopísať tak, ako by to dopísal tne prvý
ale sa do toho motám
jediný moment ...
tá pasáž - dostali ji ... je trochu taká, ako keby vedeli, čo prežíva ... a čakali to ... a nesedí to tam moc ...
inak počítala som si
děfčico ale sú aj veselšie príbehy - na pobavenie!!!))) :)))
brrr... nepobavilo mě to teda vůbec ale zaujalo... jen jedno místo mi nesedí - Je mi to moc líto, Vando, dostali ji.. včera večer ji někdo přepadl v parku. - to "dostali ji", to je jako by on věděl o jejím strachu a tušil že se něco děje...