Rapl ohleduplnosti

Na podlaze leželo tisíc malých roztrhaných papírků. Nábytek byl přerovnaný. Některé skříně zůstaly u zdi, ale jiné, ty lehčí, stály uprostřed místnosti jako ledabyle pohozené sochy. Uvnitř všeho toho nepořádku ležela Petra. Spala na vlně koberce schoulená do klubíčka. Mezi paletami, rozházenými štětci a pomalovanými plátny vypadala jako nenarozené dítě, jako plod svých výtvorů. Na prahu obýváku stáli Petřiny rodiče a nevěřícně ji pozorovali.

„To je za poslední měsíc už potřetí,“ zašeptala matka, „musíme s tím něco dělat. Podívej se na ten koberec.“ Zatahala manžela za rukáv a namířila prstem na tmavé skvrny. Pak k Petře vykročila a několikerým zatřesením ji probudila.

„Petro, Petro!“ snažila se zaostřit kalný pohled své dcery. „Cos to zase udělala?“

Petra matku chvíli nechápavě pozorovala a pak se rozhlédla po okolním nepořádku. Zastavila se až u namalovaných obrazů. Byly tři. Dva z nich znázorňovaly ženu, jejíž postava se rozpíjí a prostupuje své okolí tak, že nebylo možno říci, co je hlavní motiv a co pozadí. Ve třetím obrazu byla namalována koule, jejíž spodní půlku tvořila část globusu, zatímco v horní se dala rozeznat přední strana bulvy oka, které mělo místo duhovky zvlněnou hladinu vody, uprostřed níž se jako zornička točila gramofonová deska, na níž stál zadumaný krasobruslař.

Petra se usmála.

„Jen se podívej, cos provedla,“ zopakovala matka trochu přísně, ale přece se snahou o vlídný tón.

Petra šťastně kývla hlavou. „Já vím. Povedly se mi, viď?“ řekla a začala své obrazy rovnat. To už se matka neudržela.

„Hlavně ten koberec se ti povedl! Myslíš, že to budu donekonečna drhnout? A co ty skříně? Co tě to zase popadlo! Proč musíš takhle vyvádět?“

„Já nevím. Nic si nepamatuju,“ odpověděla Petra. „Tak se nezlob, uklidím to.“

„Jak nepamatuješ?“ vyjekla matka. „Pila jsi?“

„Měla jsem jenom skleničku bourbonu, víc ne.“

„Tohle přece není normální! S tím něco musíme udělat.“ Matka se obrátila na otce. „No řekni!“

Otec se díval střídavě na obrazy a pak na Petru. Nakonec řekl: „Nikdo se po jedné skleničce neopije tolik, aby si nepamatoval, co dělá. Možná bychom měli navštívit nějakého odborníka. Není to poprvé, co se ti tohle stalo.“

„Ale vždyť jsem nic neprovedla!“ hájila se Petra.

„Podívej se na ten nábytek, na ten koberec. To nevypadá, jako by ses jen bavila, ale jako bys nevěděla, co děláš. Jako bys byla úplně mimo.“

„Ale...“

„Ale co?“ přerušila Petru matka. „Musíš brát taky trochu ohledy!“

Otec jemně položil dlaň na matčino rameno, čímž zabránil dalšímu přívalu slov.

„Uděláme to takhle,“ řekl. „Petro, ty teď obývák vrátíš do původního stavu a my to prozatím nebudeme řešit. Ale musíš slíbit, že už se nic podobného nestane. A pokud by se tohle tvoje řádění přece někdy opakovalo, nebudeš namítat nic proti tomu, abychom ti sehnali pomoc. Dohodnuto?“

Petra zaryla pohled do koberce a řekla tiché: „Jo.“

Konečně vypadla z bytu. Úklid jí zabral téměř celé páteční dopoledne. Cítila se nevyspalá, ale přece šťastná. Pod rukou svírala desky se svými výtvory a nyní utíkala na zastávku autobusu, který ji měl dovést až za Michalem. Už se těšila, až mu ukáže nová plátna.

Okno autobusu bylo velkou televizí. Obraz se v něm neustále měnil. Možná to bylo tím, že se nehýbal autobus, ale celá zeměkoule pod ním. Jako když v kreslených filmech běhají animáci po balónu. Možná jsou autobusy teleportéry, které mají místo oken obrazovky, aby si lidé mysleli, že jedou. A při tom se jen rozpouštějí na jednom místě a zhmotňují na druhém, zatímco sledují virtuální podívanou okolního světa.

Okno vedle Petřina sedadla teď ale ukazovalo něco jiného. Viděla v něm odraz vlastní tváře. Byl trochu bílý, ostře kontrastující s černými vlasy. Obličejem probíhaly série paneláků, aleje malých stromků u silnice a chodců, kteří tam venku možná skutečně, možná falešně žili. V hlavě se jí usadil vzor dalšího malířského námětu.

Dveře zasyčely a Petra z autobusu vyskočila přímo do Michalovy náruče. Políbili se, prošli kolem sochy dvou kosmonautů a vydali se na cestu k metru.

„Mám tři nový obrazy,“ pochlubila se Petra.

„Fakt?“ Michal se podivil. „A kdy jsi je stačila namalovat?“

„Ze včerejška na dnešek.“

„Tři za noc?“

„Jo,“ odpověděla. „Akorát si to moc nevybavuju. Udělala jsem při tom strašnej bordel. Rodiče byli ráno pěkně naštvaný. Bojim se, že mě budou chtít strčit k nějakýmu doktorovi, co mi předepíše prášky a já už nikdy nic pořádnýho nenamaluju.“

„Zase jsi přeházela skříně a pomalovala tapety?“ zasmál se Michal.

„Ne, tentokrát to odnesl jen koberec,“ řekla Petra a také její rty spokojeně odhalily zuby.

Vstoupili do vagónu metra, usedli na lavici potaženou tmavě rudou látkou a Petra pootevřela desky s malbami.

„Co jim řikáš?“ zeptala se.

Michal desky prolistoval a mezi staršími výtvory našel i nové. Dlouho si je prohlížel, než odpověděl: „Normálně maluješ fakt dobře, ale pokaždý, když tě chytne ten tvuj rapl, je to něco... něco jinýho. Jako bys najednou měla jinou techniku. Nějakou další talentovanou ruku. I když tohle už neni jenom talent, jenom potenciál. Tohle je hotovej, dospělej obraz, naplněnej rukopisem, kterej nejsem schopnej pořádně pojmenovat. Ale zatraceně se mi líbí.“

Petra ho místo poděkování znovu políbila, ale Michal pokračoval: „Nevim, jako moc vážný ty tvoje výstřelky jsou, ale dokud v nich budeš malovat takovýhle obrazy, na nějakym koberci, tapetách nebo nábytku vůbec nezáleží.“

Petra zaklapla desky a položila si je na klín.

„Je to tak vážný, že jestli se mi to stane ještě jednou a naši se to dozví, pošlou mě k psychiatrovi polykat nějaký uklidňující pilulky,“ řekla.

„Tak se nenech.“

„Když oni mají částečně pravdu. I mně připadá trochu nebezečný, že si na nic nevzpomínám. Když o sobě nevim, jsem někdo jinej. A nejhorší je, že vůbec nevim kdo a čeho je ten někdo schopnej.“

Teprve teď si Petra všimla, že je poslouchají dvě dámy ve středním věku. Nenápadně na Michala mrkla.

„Třeba minule jsem doma našla nůž celej od krve.“

Michal ihned vše pochopil. „A komu patřila?“

„No to právě nevim,“ řekla záhadně Petra a její koutky se začaly nenápadně cukat, když na sebe dvě dámy strašpytelsky pohlédly.

„Gratuluji vám, kolegyně,“ řekl vážným hlasem profesor umělecko-průmyslové fakulty Urbánek. Na stole měl vedle sebe rozprostřená Petřina a Michalova plátna. „Můj názor je, že se na naši výstavu nehodíte, já osobně bych byl spíše pro pana kolegu, nicméně komise prosadila vaše díla.“ Ještě jednou se na obrazy dlouze zadíval a promluvil k Michalovi: „Jak říkám, má volba to není. Myslím, že mohu objektivně říci, že standart vašich děl je v průměru vyšší a vyrovnanější, než u slečny. Jste zručnější jak v technice samotné malby, tak v kompozici. Přesto komise míní, že některá díla slečny kolegyně váš standart přesahují, což jim připadá jako dostatečné zdůvodnění výběru. Musím jejich rozhodnutí respektovat, nicméně tuto volbu považuji za lehce anarchistickou. Tímto bych vám tedy chtěl vyjádřit alespoň svoji morální podporu.“

„Děkuji vám,“ odvětil Michal a rychle sbalil svá plátna, protože se mu jen těžko dařilo udržet důstojnou tvář. Snažil se na Petru usmát, ale příliš se mu to nepovedlo. Spěšně se tedy omluvil a opustil kabinet.

„Tak, kolegyně,“ oslovil profesor Petru. „A teď mi dovolte přejít k příjemnější části této schůzky a ještě jednou vám pogratulovat. První etapa výstava proběhne v prostorách fakulty, druhou pak zajistí....“

Ale Petra neposlouchala. Venku se smrákalo a stíny stékaly po zdech jako barva z převrhnuté plechovky. Něco Petru znepokojovalo, něco se chystalo. Když pohlédla oknem na oblohu, spatřila hejno letících ptáků. Jejich formace představovala obrovské písmeno V. Tak to má být, pomyslela si. Až na to, že vedoucí pták by měl letět vpředu.

Michal čekal na chodbě. Když Petra vyšla z kabinetu, vstal a doprovázel ji po schodech ven ze školy.

„Gratuluju,“ řekl a vzal Petru za ruku.

„Mrzí mě, že nás tam nechtěli oba,“ odpověděla Petra. „Nejsem o nic lepší, než ty.“

Ale Michal jen pokrčil rameny. „To je jedno. To nevadí. Aspoň jsem zažil jedno příjemný překvapení. Vždycky jsem měl Urbánka za suchopárnýho zpátečníka, ale zdá se, že má aspoň vkus.“

Petra lehce pozdvihla obočí. Když to Michal spatřil, rychle změnil téma.

„Co to jít zapít?“ zeptal se.

„Moji radost nebo tvůj žal?“

„Třeba na střídačku.“

„Ale mně se do hospody moc nechce,“ namítla Petra.

„Tak pojď ke mně, naši nejsou doma. Koupíme víno a podíváme se na film.“

„To už zní líp.“ Petra se usmála a přivinula k Michalově paži. Chvíli na to oba vstoupili do malého krámku s lihovinami.

Michal při filmu už dávno usnul. Zato Petra stála u okna jeho pokoje, předělaného na malý ateliér a zírala ven; tma se v ulici válela jako asfalt z roztavených hašlerek. Tiše a uctivě upila z láhve vína. Na parapetu zavrněla kočka. Začala se k Petře lísat, kožichem jí obtáčela hřbet ruky a zápěstí. Srst se kočce ježila jako kartáč, který má učesat chloupky na jemné kůži. Petra zavřela oči. Trochu se jí motala hlava. Částečně alkoholem a částečně krouživým hlazením zvířete. Bylo jí teplo. Cítila ho v břiše. Rozlévalo se žilami po celém těle a Petra si onu hřejivost představovala jako květinu, která jí začala klíčit v žaludku a jak rostla, šlahouny postupně pronikaly žilami do všech částí organismu, až nakonec ten poslední, nejvyšší, prošel krční tepnou doprostřed hlavy.

Petra sebou cukla a o krok ustoupila. Pozorovala žluté záclony, které se jí před očima změnily v prameny vlasů stáčející se do spirálovitých loken. Z koberce se stala džungle malých netvorů, kteří se za obrovitými trsy vláken navzájem hladově požírali i pářili. Spatřila před sebou stojan a na něm natažené bílé plátno. Tak prázdné, až téměř prosilo o trochu života. Rozmíchala temperu a pomalými, vláčnými pohyby vdechla tomu pustému prostoru duši přítomného okamžiku. Petře se zdálo, že květina uvnitř ní vylézá ven všemi smysly - z očí, uší, úst, nosu i konečků prstů. Jako by šlahouny na paletě svých listů rozmíchávaly barvu pylu a tou pak i samy malovaly. A ona uprostřed toho divadla stála jen jako prostředek, jako divák vlastního pohybu, který jí však nepatří, protože ho nedokáže ovládnout vůlí.

Michal vstal a rozmařile si prohrábl vlasy pohrabáčem své dlaně. Zamířil do kuchyně, kde si natočil vodu do hrnečku a spláchl poopilecké sucho v ústech. Když hrnek položil, vzpomněl si, že cestou nezahlédl Petru. Bylo mu ihned jasné, kde ji najde. Rozevřel dveře svého pokoje. Spatřil okno pomalované ornamenty, pruhy záclon spletené v copánky a kaluže barev na zemi. Několik cákanců uvízlo i na zdech. Petra spala v křesle stočená jako šelma při trávení. Opatrně přešel na druhou stranu místnosti, kde byl stojan. Dlouho pozoroval jeho plátno, než se odvážil pohlédnout na stěnu, na níž bylo rozvěšeno pár obrazů. Byly to Michalovy nejlepší, ty, na které byl nejvíce hrdý. Prsty na rukou se mu při tom pohledu střídavě napínaly a zase stahovaly v pěst. Pak zůstaly viset bezvládně ve vzduchu až do okamžiku, kdy se Michal napřáhl a rozkopl svoji sklenici se štětci. Špinavá voda se rozcákla po bílé omítce i po podlaze, ale v předešlém bordelu se výsledky téhle malé vzpoury rychle ztratily. Michal vykročil k Petře a cestou zanechal otisk boty v paletě.

„Petro, vzbuď se, Petro!“ Vzal ji za ruku a na jejím zápěstí spatřil zaschlou rudou čáru. Nebyla nikterak dlouhá, ani nijak významně hluboká, ale přece bylo jasné, že po ní nějaký čas zbude jizva. Michalovi se rozšířily zorničky.

„No tak, už je ráno,“ řekl a ještě jednou opatrně zatřásl bezvládným tělem.

Petra otevřela oči a řekla pomalé: „Ahoj.“ Když však spatřila Michalův zvláštní výraz, rychle se zvedla. „Co se děje?“ zeptala se a rozhlédla po pokoji. „Ježiši,“ prohlásila a otřela si rukou čelo. „Moc se omlouvám, já...nechtěla jsem..“

„O ten nepořádek nejde,“ řekl Michal a ukázal na rýhu Petřina zápěstí. „Ale tohle mi dělá starosti.“ Zaschlá krev na čáře ranky tvořila úzký strup. „Jestli si v tom svym deliriu ubližuješ, už chápu, proč tě rodiče nutěj jít k doktorovi.“

„Ale...“ zůstala Petra zmateně zírat na svoji paži. Usilovně si snažila rozvzpomenout, co se stalo. „Jen mě škrábla kočka. Opravdu!“ řekla náhle. Michal na ni však káravě pohlédl.

„Chápu, že se ti nechce k doktorovi, ale tohle řešit musíš.“

„Ale já ti nelžu!“

„Pokud si pamatuju, stejně jsi vašim slíbila, že se tyhle tvoje stavy už nebudou opakovat.“

„Vždyť se o ničem nemusí dozvědět,“ bránila se ohromeně Petra.

„Promiň, ale cítim povinnost jim to říct. Nejen kvůli tvýmu zdraví, ale i kvůli nim, kvůli mně. Co kdybys jednou zranila i někoho z nás?“

„Byla to jen kočka,“ zašeptala naposledy Petra a schoulila se zpět do křesla. Michal se nad něj naklonil a rukama se zapřel o opěradla.

„Sama tvrdíš, že si ze svejch delirií nikdy nic nepamatuješ. A najednou, když jsi zraněná, určitě víš, že tě škrábla kočka. A zrovna na takový místo. Uznej, že to nezní moc věrohodně. Doufám, že ti křivdim a nelžeš, ale pro tvoje vlastní dobro nemůžu jinak,“ řekl a sáhl do kapsy. Petra ho pozorovala. Michal se nad ní vztyčil jako majestátní socha osudu a přiložil si k uchu mobilní telefon.

Auto zabočilo k oplocenému ústavu. Když Petra vystoupila, dopadla jí na tvář první sněhová vločka. Začínala zima. Venku se objevil i Michal a rodiče. Bylo slyšet několik rychlých zabouchnutí dveří a skupinka se pomalu vydala k budově. Petra si uprostřed svých nejbližších připadala jako vězen, jako trestanec v oranžovém mundůru, mukl v řetězech. Minuli hlavní bránu a prošli malým parčíkem, jehož stromy v občasných poryvech mávaly na rozloučenou větvemi.

Doktor již čekal.

„Zdravím vás, jen pojďte dál, posaďte se,“ nabídl všem místo a sám se usadil do pohodlného křesla. „Budu mluvit stručně. Podle příznaků, které jste mi popsali do telefonu, jsem určil předběžnou diagnózu,“ informoval rodiče, „ale přesto bych se ještě rád ujistil. Nevadilo by ti to, Petro?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, rukou pokynul ke dveřím vedoucím do místnosti za pracovnou.

„Tak běž,“ pobídli rodiče Petru, která nevstávala. „Jdi,“ říkali. „Pomůže ti.“

V místnosti byla jen židle, stůl a několik obrazů. Doktor usedl, rozevřel desky, a když spatřil Petru, jak si obrazy prohlíží, řekl: „Tady budeme mít klid. Nenechte se rušit a klidně pokračujte. Já se vás mezitím jen vyptám na pár věcí, ano?“

„Dobře,“ řekla Petra a otočila se zpátky ke stěně.

„Mění se vám často nálady?“ zeptal se doktor.

„Často.“

„Jak probíhají vaše ztráty paměti?“

Petra se zasmála. „Nepamatuju se.“

„Ale aspoň něco přece tušíte.“

„To je pravda. Pokaždé z toho mám takový barevný pocit. Nepamatuju si konkrétní zážitky, jen tu radost a energii, kterou při tom zažívám. Jako by mnou procházela cizí síla.“

„Vzpomínáte si, jak jste si způsobila zranění na ruce?“

Petra si vyhrnula rukáv a přistoupila ke stolu. „Tomuhle říkáte zranění?“ Ukázala zápěstí. „Udělala mi to kočka. Škrábla mě, když jsem ji hladila.“

Doktor vše pečlivě zapsal. „Dobrá, děkuji. To mi stačí,“ řekl pak. „Nemusíte mít žádné obavy. Nasadíme vám amitriptylin. Dejte si pozor, nesmíte ho kombinovat s alkoholem. Budete ho brát dvakrát denně v minimální dávce, tedy 25 miligramů, a brzy se svých stavů zbavíte.“

„Ale já se nechci ničeho zbavit!“ protestovala Petra.

„Ano, to je typický příznak.“

„Co se mnou ten lék udělá?“

„Vaše nálady budou utlumeny, vrátíte se do normálu,“ odpověděl doktor. „Nebudete ohrožovat sebe, ani okolí. Budete klidnější a vaše rodiče taky,“ usmál se. Petra sklopila hlavu.

„Víte, když jsem mimo, maluju krásné obrazy,“ řekla. „Myslím, že s těma práškama toho nebudu schopná.“

Doktor na Petru přívětivě pohlédl. „Sama říkáte, že se při malování obrazů neovládáte. Ty prášky vám ale nevezmou, co ve vás je. Naopak - možná vás to dokonce naučí ovládat.“

Petra pokrčila rameny a doktor dodal: „A i kdyby ne, tak si pamatujte, že tady jde o víc, než jen o obrázky. Tady jde o zdraví vaše i vašeho okolí.“

„No právě,“ řekla Petra a vzala si od doktora lístek s receptem.

Otevřela krabičku, vymáčkla do dlaně prášek a zapila ho vodou z plastikové láhve.

Seděla v autě. Cestou domů nikdo neřekl ani slovo. Nebo aspoň žádné neslyšela. Neslyšela nic. Stromy nemávaly, ptáci netvořili letící písmena, všude byly jen obyčejné ulice, domy a jednobarevné nebe. Pozorovala svoji ruku. Přála si, aby na ní tála hrouda sněhu a byla to ta nejhezčí představa, kterou za celou cestu měla.

Domů dorazili před setměním.

„Jdu se ještě trochu projít,“ řekla Petra rodičům. Cítila, jako by se nestmívalo jen venku, ale také uvnitř. Vyrazila do ulic a bloumala jimi, dokud nedorazila k papírnictví. Vešla dovnitř a poprvé jí připadalo, že se necítí zamilovaná do vůně, kterou celý obchůdek dýchal. A pak se to stalo. Ucítila malou jiskřičku vzteku, malého raracha, který se jí pohnul v břiše. Najednou přesně věděla, co má udělat. Koupila několik štětců, barvy, dvě plátna a na cestě ven z krámku se tiše zasmála.

„Dvakrát denně minimální dávku,“ zašeptala do útrob límce svého kabátu a vytáhla krabičku s prášky. Obřadně jeden vymáčkla do dlaně a vydala se k trafice stojící na pozadí sídliště.

„Tak co to bude?“ zeptal se trafikant.

„Rum.“

„Ale to snad ne,“ zahlaholil chlap. „Slečna, co si v noci, v zimě a ještě k tomu sama kupuje rum - to musíte mít nějakej velkej smutek,“ řekl a postavil flašku na pultík okýnka.

„Naopak,“ odpověděla Petra, když zaplatila. „Já slavím.“

„A copak?“ zeptal trafikant se zvědavě.

„Slavím, že dneska v noci namaluju svoje nejlepší obrazy,“ řekla Petra, aby vzápětí odšroubovala zátku, spolkla malou pilulku a zhluboka ji spláchla čtyřicetiprocentním tuzemákem.

Kočka seděla na bílém parapetu a pozorovala sněžící noc. Začínala bouřka. Sáhla tlapkou na sklo; studilo. Rychle packu odtáhla a olízla drsným, teplým jazykem. A v tom pohybu dávajícím teplo sejmula ze svého drápku i kus zaschlé krve. Chvíli ji jen zvědavě rozpouštěla v tlamě, ale pak konečně polkla. Trvalo jen pár vteřin, než vstala, naježila chlupy, zdvihla ocas do výšky a začala nesnesitelně mrouskat.