Michael Cunningham - VZOROVÉ DNY

Dnes:

K této neliterární recenzi zasedám v pravdě s rozpaky. Nejen proto, že jsem knihu ještě nedočetl – první poznámky jsem si dělal již od strany 32 (ne snad kvůli recenzi, spíš díky rozčarování), ale zejména proto, že mé poslední rozvinuté dojmy tíhnou k celkovému zklamání. Něco málo jsem mohl tušit už ve chvíli, kdy jsem, ač příjemně začten, začal postrádat jakýkoliv posun děje (kolizi!), načež jsem zvědavě zalistoval dozadu a přečetl si doslov, v němž jsem se kromě nekonečné chvály dočetl i to, že je kniha rozdělena do tří nezávislých částí. Opět se tedy ukázalo, že není umělecky hodnotné určitý nápad natahovat, dopracovávat, přepisovat, opisovat, rozvíjet atd. Nakonec to dopadá tak, jako v případě Vzorových dnů – první novela je dílo, druhá odvar, třetí horká voda s hořkými lístky.

Minule:

Michael Cunningham – dlouho a často převaloval jsem v ústech toto jméno. Jako bych se nemohl nabažit jeho fraktální chutě, jako bych jej chtěl rozdělit na atomy a každý atom osahat, jako bych tím v mysli modeloval plastický obraz osoby autora jako člověka.
Michael Cunningham – Cunn – ning – gham.
Michael.
Cunningham.
Když jsem toto jméno viděl poprvé, znělo cize a triviálně jako další jméno v kalendáři – v edičním plánu nějakého antikvariátu. Cunningham však již od první věty rostl v cosi posvátného. Vydobyl si onu zvláštní chuť na jazyku, rozpřáhl se jako pohoří na obzoru. Nevěřil jsem, že bude moderní úspěšný vydávaný autor psát tak sobecky. Na rozdíl od moderní literatury, která styl výpovědi podřizuje pravidlům filmu, Cunningham píše. Nota plodí notu, slovo přerůstá ve větu a věty v dílo přirozeně jako jsou nádherné květy jabloně přirozeným vrcholem pokorného růstu stromu od skrytých kořenů po nejjemnější větvení.

Dnes:

Ve stroji

Svlékl se. Medailon nesundal. Kdyby ho sňal, kdyby ho někdy sňal, už by to nebyla věc, kterou mu kolem krku pověsila Catharine. Byla by to věc, kterou si kolem krku pověsil sám.

Nádech této první novely je snový. Postava Lucase připomíná dětského průvodce poesií života – chce se mi říci života základního, ne snad nízkého, jako spíše prvotního. Lucas se pohybuje v prostředí fabriky jako třináctiletý dělník vyrábějící kryty se šesti otvory. Srovnat, připevnit, zatáhnout, znovu zatáhnout, prohlédnout. Nebudeme používat slova jako věrné, realita, zpracování a podobně – nejsou na místě, čteme prozaickou báseň a srovnat, připevnit, zatáhnout, znovu zatáhnout, prohlédnout se ozývá jen někde v pozadí. Lucas je chlapec, který mluví jako kniha, neboť je mu z nějakého důvodu těžké hovořit za sebe. Práci, rodinu a slečnu Catharine nahlíží optikou Whitmanových Stébel trávy, z nichž si čte před spaním. Postava Walta Whitmana je pro něj přítomnější než postavy rodičů, kteří svou existencí znamenají jen krátkou řadu povinností (srovnat, připevnit, zatáhnout, znovu zatáhnout, prohlédnout), takže se nakonec kdesi mezi řádky vytratí úplně. Jako určité gesto, tik nebo vnější zrak spojuje Cunningham s postavou Lucase verše Walta Whitmana, kterými chlapec promlouvá a jejichž význam (nejen obsažný, nýbrž cele historický) těsně dosedá k textu a my cítíme, že Lucase oživují, pohání a zlidšťují.

Jsem širý, mám v sobě davy.

Postava Walta Whitmana a jeho verše spojují všechny tři novely, podobně jako inkarnace postav Lucase, Catherine a Simona, určité předměty a události. Technicky vzato opakování působí příznivě scelujícím dojmem (vzpomeňme Fukse).

Dětské tažení

Jak jsem naznačil, tři novely jsou tři nesouvisející příběhy odehrávající se v New Yorku v různých časech s různými postavami, které sdílí pouze jméno a povahové rysy. Během čtení druhé a posléze třetí části jsem měl dojem pozvolného vynořování se ze snu, do něhož jsem upadl s Lucasem.

„Dobrý den,“ pozdravila Cat. Dopřála Ritě Dunnové chvilku, aby si zvykla. Nikdo nikdy neřekl: „Do telefonu jste mluvila jako černoška.“ Ale všichni si to mysleli.

Úryvek z druhé novely vykresluje již méně snový, přítomný – přítomnější – styl zaměřený na děj, avšak smyslem stále přesahující meze primárního textu. Pracovní, sociální a partnerské střety jsou jen kulisami probíhajícími za okny jako pozadí, na jehož negativu vyvstávají duševní procesy postav, které jsme potkali na hranici mezi odevzdaností (vždy určitému fungujícímu systému) – odevzdáním, a svobodnou volbou, na hranici mezi spoutaností – zakrnělostí – sevřením a uvolněností – poesií vnitřní nezávislosti. Asi bychom nebyli daleko od pravdy, kdybychom si Cunninghamovo poselství vysvětlili jako připomenutí významu poesie pro život běžně zaneprázdněného člověka. Když poesie umí oslovit. Není tedy divu, že postavy hledají východisko v útěku a novém začátku, což není nijak oslňující myšlenka a postavy se většinou nesmyslně vrhají buď v jistou smrt nebo značné nepohodlí, takže text nakonec musíme vnímat symbolicky, tedy jako autorův útěk od zodpovědnosti za své dílo.

Skoro jako krása

Tak i simul Simon (simul=android – ano, třetí novela je čistokrevné science fiction) prchá z New Yorku, kde pracuje jako pobuda a násilník v parku – jako věrná kopie z minulosti, a straší turisty, kteří platí za to, že budou okradeni. Avšak čip poesie nutí Simona, podobně jako přirozenost Lucase, citovat verše ve chvílích, kdy by měl například vyhrožovat. Simon samozřejmě zcela individuálně poruší určitá naprogramovaná pravidla a právě díky poesii se v jeho spojích začíná rodit duše a on začne chápat význam slova krása. Bohužel způsob záznamu a vlastně i děj, je podřízený detailnímu vyobrazení budoucnosti, takže autor většinu textu věnuje vysvětlování historických událostí – velká havárie, a popisu kulis – futuristické oblečení, vozidla, nápoje, pokrmy – vše má své futujméno a plastisložení a nějakou tu obohacující historku, která se neobejde bez pojmu „korporace“.

Rozhodl se. Uteče hned. Bude samozřejmě podezřelé, když se Simon neobjeví po popravě svého spolupracovníka, ale i tak bude mít pravděpodobně lepší šanci. Kdyby na tu schůzku v sedm přišel a kdyby ho zatkli, musel by se spolehnout na shovívavost Rady, která možná už po volbách na svých židlích ani nesedí. Možná že Simon porušuje nové zákony, a vůbec netuší jak.

Děj postrádá propracovanost Orwelova 1984, lehkost Dicka a nadhled Bradburyho. Kulisy zastiňují příběh a příběh zastiňuje postavy (honička, během níž Simon uniká ve starém automobilu s mimozemskou slečnou na sedadle spolujezdce před létajícím modulem, který po nich neúspěšně pálí z laseru, je vyloženě trapná), takže to málo ze snové atmosféry je zatlačeno do vzpomínky a citované verše nyní vyčnívají skoro až nepatřičně nad ostatní text.

Na jednu stranu je milé vědět, že se Cunningham nebojí psát různými styly, přičemž si podržuje jistou svojakost, na druhou stranu se ukazuje, že nakonec neodolal okázalosti, že jeho umělecká sobeckost podlehla tretkám konzumu a lacinému následování předepsaných vzorů. Poslední novelu vnímám jen jako experiment, který může prokázat jen tolik, že dnešní doba je opravdu dobou specializací a že je lepší, když se tesař drží svého řemesla.