Obrazy a pohledy...

Mimo jiné poklesky proti slušnosti a solidnosti útočím s neobyčejnou rafinovaností na estetické cítění svých bližních. Maluji, nebo skromněji - snažím se malovat. Škoda, že neexistuje televizní seriál " Maluje celá rodina", protože to by bylo něco pro nás. Malujeme všichni : maminka naivně realisticky, táta trochu kostruktivisticky, mladší bratr to taky zkoušel, ale nějak ho to nechytlo. Prostřední z nás, sourozenců, je akademický malíř, nejvnitřnějším založením surrealistický.

Co jsem já? Nevím. Začal jsem malovat zátiší - hrnky na kafe s nedojedeným rohlíkem, vázu s polními květy, popelník se sklenkou a lahví - takové věci všedního dne. Po pár letech jsem přesedlal na větší formáty a taky jsem přesedlal na krajiny, nebo městské partie. To už jsem občas něco prodal, nebo - a to hlavně - rozdal. Moje obrázky s trochu chudší paletou a nedokonalým štětcem visely v kancelářích i domovech, v obývacích pokojích i na chodbách; dokonce při jedné návštěvě jsem zjistil, že i na záchodě. Dodnes řeším dillema, zda to byla pochvala, či pohana. Protože já na nejlepší myšlenky přicházím právě tam, tak jsem nakonec připustil, že by to mohlo být uznání.

Záleží - holt - na pohledu.

Léta plynula a já během nich plynule přešel na formáty asi tak jedna ku třem, nebo ku čtyřem, která se nejlépe hodí pro panoramatickou krajinomalbu. Tak vznikala panoramata Českého středohoří, Krušných hor, Lounských vrchů i panoramata menších krajinných celků. Semotamo jsem si "střihl" portrét, nebo akt (jen tak - zpaměti, bez modelu), případně jsem zavzpomínal na začátky a zkusil zase zátiší, těchto úletů však bylo stále méně. Někdy jsem byl s výsledkem spokojen, ač jsem věděl, že stovky malířů by dané tema zpracovaly lépe, většinou jsem kriticky odhalil chyby, občas jsem nevydržel a vrstvu barev jsem z plátna seškrabal. Zajímavé bylo, mnou zlikvidované obrazy se líbily mojí ženě, zatímco obrazy, s nimiž jsem byl jakžtakž spokojen krutě strhala.

Prostě jak říkám : záleží - holt - na pohledu.

Některé mé věci se líbily i mému profesionálnímu bratrovi, tomu surrealistovi, akademickému malíři; o většině mých prací ale ohleduplně mlčel. Jedno moje plátno ho uvedlo do extáze : Bylo dlouhé měsíce připraveno ve stojanu na tema, které jsem nosil v hlavě skoro dva roky, jež jsem začal dělat a k němuž jsem se pro nějaké nevyjasněnosti (které jsem měl sám v sobě) už nedostal. Plátno zatím sloužilo k vytírání štětců, k občasnému pověšení palety, zkoušení barevných odstínů. Tím vzniklá vrstva barvy podporovala účinek šepsu. Jednou jsem při bratrově návštěvě přehodil ve spěchu, bezmyšlenkovitě, přes stojan s plátnem halenu, takže - jak mne později napadlo - to vypadalo, jako když před ním něco ukrývám. Brácha chodil po místnosti, rozebíral můj poslední obraz (je sice surrealista - grafik, ale zároveň i vynikající krajinář) a pořád šilhal po tom zakrytém plátně. Nakonec nevydržel, najednou přiskočil ke stojanu, sejmul halenu a ustrnul ... Měl jsem opravdu strach, že na něj leze infarkt, snad tři minuty koukal, ruku s halenou držel nahoře jako prapor, koukal a pak z něj vypadlo : ...ty vole ! to má sílu! ty bejku ! jaks' na tohle přišel ? Krátká pauza… kouká z blízka, kouká z dálky, pokračuje v monologu : Já se snad zblázním, já to šest let študuju, dvacet let zkouším a hledám a tenhle vůl to najde jako slepý kuře zrní ! do p... ! tadyten kontrast ! ta oranžová vedle té fialové a tuhle : tu konturu jen linkou ! fan - tas - ti - cký! jedno máznutí štětcem - a ono to má děj! Já se zvencnu ! Ty barvy ! tohle je sice například špína, ale ona podtrhuje čistotu té modré a zelené. No fakt je, že štětec nic moc, ale ta paleta ! No to je pa - rá - da ! Co za to chceš? Teď jsem zase koukal já - s otevřenou hubou. Určitě jsem nevypadal jako geniální malíř, spíš jako votroubek. Myslel to vážně, nebo si jen se mnou ten hřib hraje divadýlko ? Já sám jsem tam nic z toho, o čem mluvil, neviděl.

To - holt - záleží na pohledu.

Pravda je, že mi od té doby dal asi sedm obrazů v hodnotě nejméně padesát tisíc korun, ale nevím, jestli mi je dal jen tak, jako brácha, nebo jako kompenzaci... Stejně tak je pravda, že ten můj "utěrák štětců" visí u něj v obývacím pokoji na až příliš dominantním místě. Je jiného názoru a já pořád nevím, jestli pokračuje s absurdní důsledností ve své hře, když mluví o Ermitáži, Louvru, Pradu a jízdárně pražského hradu, nebo jestli...

Sakra je to sranda z mazanice, nebo opravdu zrní slepýho kuřete, geniální záchvat malířského outsidera ? To - holt - záleží na pohledu ....