Holky

Byly tři. Navštěvovaly druhý stupeň mělnického gymnázia. Renata, vyzáblá bruneta s arogantním pohledem. Petra, na první pohled zakřiknutá blondýna, a nakonec Hedvika, robustní zrzka s ochraptělým hlasem. Jely autobusem do Neratovic.

„A co budete dělat v Neratovicích?“ zeptal se jich napomádovaný kluk, co seděl vedle Hedviky. Chodil o stupeň výš. Žvýkal jahodovou žvýkačku a pokaždé, když se usmál, strčil ji mezi své velké bílé zuby.

„Zevlovat!“ odsekla Renata a pobídla Petru, aby se otočily. To se však nelíbilo Hedvice, a tak dala Renatě pohlavek.

„Co děláš, ty píčo?“ vykřikla Renata, otočila se a oplatila pohlavek.

„Píčoviny,“ zachroptěla Hedvika.

„To si myslim.“

To už se otočila i Petra. Hedvičin plán vyšel.

„Hele,“ řekla Hedvika, „furt se ti líbí ten negr?“

„Jasně,“ řekla Petra, „má hrát za Slávii!“

„Slávie je marná,“ řekla opovržlivě Renata, „Sparta je lepší.“

„Já sem taky Sparťan!“ vložil se do hovoru kluk.

„A ptá se tě někdo na něco?“ ušklíbla se Renata.

„Ptá!“

„A kdo?“

„Tys to neslyšela? Jseš taky Sparťan?“ řekl kluk fistulí. „Slyšelas, jak ses mě zeptala?“

Hedvika s Petrou se rozesmály. V klukově zubech se objevila růžová žvýkačka.

„Se mi zdá, že jseš ňákej drzej!“ řekla Renata, marně potlačujíc smích. „Znáš Růžičku?“

„Růžičku?“

„Zase Růžička!“ plácla se do čela Hedvika a dala oči v sloup.

„Růžička je marnej!“ řekla Petra.

„Držte huby, píči!“ okřikla je Renata. „Tak znáš Růžičku?“

„Chodí se mnou do třídy.“

„A jaký má péro?“

Hedvika s Petrou se rozesmály.

„Určitě menší než já!“ pochlubil se kluk a z úst mu vyletěla velká bublina.

Renata chvíli pozorovala růžovou žvýkačku a pak se otočila. Petra ji následovala. Tentokrát Hedvice nepomohl ani pohlavek, a tak si nasadila discmana a po zbytek cesty s uraženým pohledem zírala z okna.

Jen co holky vystoupily, spustily salvu nadávek na počasí. Skutečně nestálo za nic. Foukal vítr a padal sníh.

„Nenajdem ňákej pajzl?“ navrhla Hedvika a obě spolužačky souhlasily.

Hned kousek u zastávky byla restaurace.

„Do píči, je zavřeno!“ zaklela Hedvika, když lomcovala dveřmi.

„A divíš se, krávo?“ okřikla ji Renata. „Dyk je devět.“

„Támhle o kus dál je nonstop,“ řekla Petra.

„Jak to víš?“ podivila se Hedvika.

„Chodívala jsem tam cikánům za bůra kouřit péra.“

Renata se rozesmála a nabídla holkám cigaretu. Všechny tři si zapálily a namířily do nonstopu.

„Co si dáte?“ optal se jich mladý číšník.

„Grog.“

Číšník napsal objednávku na lístek, položil ho na stůl a odešel.

„Jaký to bylo na tý house party?“ zeptala se Hedvika Renaty.

„Na jaký?“

„V Roxy.“

„Dobrý, ale špatnej perník.“

Petra se zahihňala.

„Já měla dobrý peří asi před čtrnácti dněma. Nespala jsem celej víkend.“

„Smažky!“ opáčila Hedvika a sundala si zeleného bombra.

„Skinhedko zasraná!“ oplatila úder Renata.

„Nevíš, o co přicházíš,“ řekla Hedvice Petra a zapálila si další cigaretu. „Když si to pak děláš, stačí si do poštěváku jen lehce cvrnknout a tečeš jako Niagara.“

Renata se rozesmála. „Hedvika si to ještě nedělala, ta se bojí šáhnout si na kundu, protože si na ni nevidí.“

Hedvika se chystala uštědřit Renatě políček, když vtom nad sebou spatřila tlustého chlápka.

„Co je?“ zeptala se Renata.

„Kolik vám je?“ zeptal se chlápek. Na svůj vzhled měl docela vysoký hlas.

„Co vám je do toho!“ opáčila Petra.

„Hodně,“ řekl chlápek, „já to tady vedu a rozhodně tu nenaléváme mladistvým.“

„A jaký mladistvý tu vidíš, tati?“ zvolala Hedvika, načež ucítila chlápkovu tlapu na svém rameni.

„Tak koukej, tlustoprdko, nejsem tvůj táta, a kdybych byl, mlátil bych tě od rána do večera, a teď si seber svý kamarádky a koukejte vypadnout!“

„Co si to –“

Než Hedvika stačila říct „dovolujete,“ chlápek ji chytil za krk a vyvedl ven. Petra s Renatou ji zcela dobrovolně následovaly. Hedvika stála ve sněhu jen v triku a její rudý obličej dokonale splynul s jejími vlasy. Hladila si své holé, pihovaté předloktí a snažila se udržet slzy, které se jí leskly v očích. Vtom se otevřely dveře, z níž vylítl zelený bombr.

Petra ho sebrala a podala Hedvice. Venku už přestalo sněžit. Dokonce vylezlo i slunce. Nicméně pořád bylo dost pod nulou.

„Čůrák!“ procedila Hedvika, když si masírovala krk. „Málem mi zlomil vaz!“

„Řeknu Růžičkovi a on to tady vymlátí!“ řekla Renata a snažila se za chůze zapálit cigaretu, načež vrazila do mladíka, co šel v protisměru. Renata byla samozřejmě přesvědčená, že on vrazil do ní.

„Co je?“ opáčila se.

Mladík se na holky usmál a šáhl si do rozkroku.

„Vykuřte mi ho, děvky!“

Holky automaticky zrychlily krok, jelikož mladík nevypadal na to, že plácá jen tak do větru.

„No tak, děvky, vraťte se, dáme si panáka, zvu vás!“ křičel mladík, dokud holky nezmizely za rohem ulice.

„Půjdeme do sámošky!“ navrhla Renata, když doběhly na náměstí. Byly v klusu celou cestu od nonstopu, což mohlo být tak pět set metrů. Hedvičin rudý obličej dosahoval vrcholu. Renata a Petra naopak zbledly. Jen na lícních kostech jim vykvetlo pár červených fleků. Mladík je očividně vystrašil, což si nechtěly přiznat. Jejich nálada se dostávala na stupeň současného počasí, dokud Petra nenavrhla, že koupí flašku.

„Jasně, koupíme chlast!“ souhlasila nadšeně Renata a jejich kroky automaticky zrychlily směrem k samoobsluze.

„Co je to za město!“ zvolala Hedvika, když přecházely železniční přejezd. „Maj tu koleje na náměstí!“

„A Spolanu!“ dodala Petra a chytla se za nos. „Víš, že jsem slyšela, že po těch povodních, jak se ze Spolany něco dostalo do vody a do vzduchu a kamkoli jinam, se ven dostala taky ňáká chemikálie, po který jsou chlapi, co se jí nadejchali, impotentní?“

„IMPOTENTI!“ zařvala Hedvika, když vstoupily do samoobsluhy, načež se všechny rozesmály. Pokladní zakroutila hlavou a postarší muž, který byl doposud jediným nákupčím, dělal, že Hedviku neslyšel.

Koupily láhev citrusového fernetu, třicet deka turistického salámu, šest rohlíků a Hedvika do nákupu přidala dvoje miňonky. Zašly do parku, který tvořilo několik borovic v žalostném stavu, a vyndaly nákup na lavičku.

„Tý vole!“ vypískla Petra, když Renata vyndala z kapsy pepřenku. „Tys to šlohla?“

„Pokaždý si odnesu ňákej talisman!“ řekla hrdě Renata a zandala pepřenku zpátky do kapsy.

Láhev začala kolovat, salám se snědl hned a Hedvika se nakonec přes veškerou nevůli musela o miňonky rozdělit.

„Byla bys tlustá!“

„Hovno, zejtra dostanu rakovinu a zhubnu.“

Hedvika ukázala žluté zuby poseté čokoládovými skvrnami, což Petru s Renatou rozesmálo.

Když Hedvika uviděla jejich zahnědlé úsměvy, začala se smíchy zajíkat, až jí zaskočilo. Zrudla snad ještě víc než po předchozím běhu a Petra s Renatou se začaly lámat v pase a držet se za břicho. Tentokrát Hedvika slzy neudržela. Snažila se boucháním do zad své kamarádky přesvědčit, aby jí daly herdu, ale ty si chtěly představení vychutnat až do konce.

Vtom se Renata přestala smát.

„Co čumíš?“

Otázka směřovala k malému chlapci, který stál opodál a se zaujetím holky sledoval.

Mezitím Petra konečně Hedviku bouchla do zad.

„Co čumíš!“ vykuckala Hedvika.

„Co je ti potom?“ opáčil chlapec.

„Nebuď drzej, prvňáčku!“ okřikla ho Petra.

Holky chlapce obstoupily.

„Já nejsem prvňáček, chodím do druhý!“

„A jak to, že nejseš ve škole?“ zeptala se Renata a bouchla pěstí do jeho velké aktovky, kterou měl na zádech. Druháček upadl. Rychle vstal a očistil si zadek. Snažil se zahnat strach, protože holek se kluk přeci nesmí bát.

„Nestrkej do mě, nebo –“

„Nebo co?“ řekla Hedvika a přetáhla mu přes oči čepici. „Šetři světlem, bude válka!“

Renata s Petrou zakroutily hlavami a zaťukaly si na čelo. Hedvika pokrčila rameny a vyplázla na ně jazyk.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Renata.

„David.“

„A už jsi, Davide, pil fernet?“

„Jasně,“ řekl až příliš nejistě.

„Vážně? Tak se teda pojď napít!“

Renata ho chytla za aktovku a dovedla k lavičce. Otevřela flašku a podala mu ji.

Druháček se napil, načež se rozkašlal.

„Ještě!“ pobídla ho Petra.

„Už nechci.“

„Dej si, nebo ti rozbiju hubu!“ řekla Hedvika.

David si dal dalšího loka. Celý zrudl a do očí se mu vedraly slzy. To Hedviku očividně pobavilo. Zatleskala a udeřila chlapce do aktovky.

„Nech toho!“ okřikla ji Petra a sebrala ze země lahev. „Koukej, vylilas to!“

„Stejně tam už byla jenom kapka!“

„No a? Stejně to nemusíš vylejvat!“

„Už jsi stejně vožralá!“

„Ty jsi vožralá, píčo tlustá!“

Jen co to Petra dořekla, Hedvika sevřela ruce v pěst a vyrazila k útoku.

Renata je od sebe odtrhla zrovna, když chtěl David pláchnout.

„Pomó–!“

„Neřvi!“ řekla Renata a dala mu přes pusu ruku. „Snad se nebojíš holek?“

Chlapec zakroutil hlavou a Renata dala ruku pryč.

„Dobře. Už jsi viděl prsa?“

David mlčel.

„Když nám ho ukážeš, Hedvika ti ukáže prsa,“ navrhla Petra.

Hedvika vykulila oči.

„Co to říkáš?“

„No a kdo jinej – ty máš největší kozy!“ zasmála se Petra.

Renata držela druháčka, zatímco se Petra s Hedvikou válely na zemi. Snažila se je slovně uklidnit, když vtom se jí druháček vytrhl a začal utíkat. Renata za ním vyrazila. Po pár metrech mu podrazila nohy. Chlapec spadl. Mezitím se Hedvika s Petrou konečně přestaly rvát. Renata zacpala chlapci pusu a přikázala holkám, aby mu sundaly kalhoty.

„Kdybys nebyl blbej, moh jsi vidět kozy. Teď tě jenom vykulčíme!“

Chlapec hryzl Renatu do ruky. Renata zasyčela bolestí a vrazila chlapci pěstí do nosu, načež mu zacpala pusu. Na její dlaň dopadl tlak jeho nářku.

„Jestli mě ještě jednou kousneš, tak ti ho uříznem!“ vyštěkla Renata.

Holky měly očividně problémy s rozepnutím pásku. Křičely jedna na druhou a jejich zmrzlé prsty si při úkonu vzájemně překážely. Než se jim podařilo dílo dokonat, z dálky se ozval něčí hlas. Patřil staříkovi, který v parku venčil psa.

„Co to tam děláte?“

Holky se otočily.

„Ňákej důchodce s čoklem!“ řekla Petra.

„Dělejte,“ povzbuzovala je Renata, „to stihnete. Je to starej dědek. Ten nás nedohoní. A ty tolik nefuň, mám úplně mokrou ruku!“ přikázala Davidovi.

Mezitím ale důchodce vypustil psa, který se Petře zahryzl do lýtka. Petra zaúpěla bolestí a snažila se psa setřást.

„Dělej, Hedo, nakopni toho podvraťáka!“

Hedvika neváhala. Pes zaskučel, zastrčil ocas mezi nohy a utíkal pryč.

„NAPADLY MI PSA!“ křičel stařík a spěchal psovi naproti.

Holky zaměřily další blížící se postavu. Byl to asi čtyřicetiletý podsaditý muž. Ten by už pro ně mohl znamenat problém. Renata pustila chlapce, který okamžitě spustil takový křik, že se všechny tři hned daly na zběsilý útěk.

Jakmile pes uslyšel chlapcův nářek, přiběhl k němu a zahryzl se mu do nohy. Stařík marně na svého psa kokrhal, že je to fuj. Když se konečně dobelhal k chlapci a psa odtrhl, druháčkova pravá nohavice byla roztrhaná.

„Musel jsi ho vyprovokovat!“ okřikl chlapce stařík, uvázal psa na řemínek a šel pryč, aniž by se stále plačícího Davida zeptal, jestli mu něco není. Muž, který je z dálky sledoval, viděl, jak se chlapec zvedá a otírá si krvavý nos a slzy s tváří. Vypadal, že přežije, a tak se rozhodl nic nepodnikat. Má svých problémů dost. Namířil si to směrem z parku, přičemž si představoval, co by udělal s těma holkama, kdyby se mu dostaly do rukou.

***

Renata s Petrou pomalu nabíraly po úspěšném útěku dech a sledovaly Hedviku, jak v poli zvrací. Běžely celou cestu až na kraj města, kde stála poslední autobusová zastávka. Za pět minut jim to mělo jet. Opět začalo sněžit a navíc foukal nepříjemný vítr.

„Nic nevydržíš!“ řekla Renata, když Hedvika dokončila dílo. Obličej jí zbledl tak, že pihy na jejím nose a tvářích vypadaly jako strupy po neštovicích.

„Drž hubu!“

„Nic nevydržíš,“ zopakovala Petra a snažila se nemyslet na příšernou bolest hlavy. „A přitom jseš nejtlustší!“

Hedvika se na Petru vrhla. Tentokrát je Renata neroztrhla. Sledovala, jak Hedvika dává Petře válečky a neubránila se smíchu. Petra pištěla jako myš, a když viděla, jak se jí Renata směje, začala jí nadávat. Netrvalo dlouho a Renata odtrhla Hedviku a vrhla se na Petru. Zrzka je chvíli pozorovala a pak na obě skočila. Ozvaly se bolestivé výkřiky. Vtom kolem nich projel autobus.

Renata chtěla vstát, ale pod Hedvičinou tíhou to dost dobře nešlo.

„Ujel nám autobus, krávy!“ křičela.

„Zlomilas mi ruku, píčo!“ naříkala Petra.

Hedvika se podívala na jízdní řád a chytla se za hlavu.

„Ty vole, jede to až v pět. Fotr mě zabije!“

Petra s Renatou se na sebe podívaly, načež dostaly záchvat smíchu. Hedvika potlačila slzy a přidala se, přičemž nemohla spustit z mysli otcův hnědý kožený řemen.