Adventní proč

,,Prší.“

Maminka stojí s hůlkou na schodech.

,,Vezmu ten šedivej deštník, schováme se pod něj obě.“

,,To bych mohla nechat hůlku doma, když jdeš se mnou. Opři ji do rohu, ať nespadne.“

Je už tma. Ve světle lamp světélkují dešťové kapky. Maminka se snaží srovnat rytmus chůze se mnou .

Zlehka se mě drží za pravou paži ve které svírám veliký deštník.

,,Chyť se mě pořádně,“ směji se jejímu poskakování.

,,Neumím s nikým chodit,“ odpoví mi, ale statečně se mě drží.

Vnímám její ztížený dech, cítím, s jakou námahou drží krok a nenápadně zpomaluji.

,, Počkej, musím se srovnat." Několikrát se během cesty zastavujeme. Narovnává si ohnutá záda.

V těch chvílích mi připomíná moravskou bábinku…

Sedám si vedle ni.,,Sundej si ten kabát,nebo ti pak bude venku zima…“

Uvědomuji si, že opakuji věty, které jsem od ní slýchávala jako dítě.

Adventní pobožnost už začala. V kázání farář vykládá příběh o početí Syna Božího…

Pohádka? Blbost… ?  Každá pohádka má nějaké své proč… nakonec si z celého kázání odnáším jedinou větu… že farář občas ještě dnes, ve svém téměř důchodovém věku, čte pohádky a že v kázání několikrát použil slovo blbost, nebo blbý příběh…

Jak to tehdy tedy bylo vlastně neví ani on.

Usmívám se. Maminka sedí vedle mne. A já vím proč.