Pes jménem Nenávist

Co si asi ta pokladní myslí? Bere do ruky třetí láhev vína a markuje ji. Jsem alkoholik. Ano. Správně. A ty jsi tlustá a zahořklá fúrie. Chudák tvůj manžel. A ten knír pod nosem!

„Máte tři koruny?“

„Nemám!“

Cukavým pohybem mi vzala z ruky pětitisícovku. S úsměvem pozoruju, jak nemotorně vybírá z kasy nazpátek. Představuju si její reakci, kdybych jí teď řekl, aby mi ho vykouřila. Beru si peníze a v hlavě mi stále hučí: „Vykuř mi ho! Vykuř mi ho!“ Dokonce i hýbu rty. Stačí tak málo. Jen tři slova. „Vykuř mi ho!“ Možná by souhlasila. Tak pěknýho chlapa by nemohla odmítnout. „Vykuř mi ho!“

„Přejete si ještě něco?“

„Cigarety. Kouříte?“

„Co prosím?“

„Jedny startky bez filtru.“

„Budeme zavírat.“

„Já vím. Ale ty cigarety snad zvládnem, ne?“

Ani se na mě nepodívala. Nevěnovala mi jediný pohled. Kdybych ji šukal, nepřítomně by zírala do stropu, aniž by vydala hlásku. Neobtěžoval bych se ho vytáhnout a pořádně bych to do ní nastříkal. Ucítil jsem erekci. Na tváři se mi objevil široký úsměv.

„Děkuju.“

Neodpověděla. Všimla si mě vůbec? Není to lesba? Cpu lahve vína a plechovky piva do batohu. Jako obvykle s tím mám problémy. Batoh je příliš malý a žízeň příliš velká. Jedno pivo musí pryč. Strčil jsem si ho do kapsy, nandal batoh na záda a pustil si walkmana. Do uších začaly proudit táhlé kytarové vazby. Vyšel jsem z obchodu. Slunce zářilo na napadlý sníh, což mě přinutilo přivřít oči. Písnička se rozjela. Sonic Youth. Ani nevím, jaká deska. Mám v kazetách hrozný bordel. Furt si říkám, že je musím roztřídit. Ale není čas. Pokud člověk chlastá, na nic jiného mu nezbývá čas. Vyndal jsem pivo z kapsy, otevřel ho a do půlky vyprázdnil. Žaludek se srovnal. Dneska ráno jsem se vzbudil a chvíli nevěděl, kde jsem a proč mě bolí hlava. Stává se to dost často. Vlastně mě hlava bolí pořád, a kdo z nás ví, kde vlastně jsme? Říkáme tomu Země, ale co to vlastně je? Skladiště použitého zboží? Bože, ty kytary dávají! A počasí je přímo úchvatné. Rozhodl jsem se, že se na chvíli projdu. Batoh nebyl tak těžký. Dopil jsem pivo a vyrazil svižným krokem. Za chvíli jsem došel na vyhlídku, která je vzdálená asi půl kilometru od obchodu. Díval jsem se do zasněženého kraje, zatímco ta zfetovaná štětka ze Sonic Youth mi zpívala do ucha, abych ji políbil. Jak by to asi znělo od té tlusté pokladní? „Polib mě! Polib mě na rty!“ Slova by páchla přeškvařeným sádlem. Díval jsem se do dálky. Rozmazané obrysy holých stromů, staré domy, most. Že sem ještě chodím! Vždyť to znám nazpaměť. Prošel jsem vyhlídkou a namířil si to dolů z kopce do malého parku. Pozoroval jsem žluté skvrny ve sněhu, občas ozdobené hnědými kopečky. Na zdech byly nepovedené graffiti a uprostřed parku polorozpadlé iglú. Došel jsem k němu, sundal si batoh a vlezl do něj. Sice byla půlka pryč, ale do té, co přežila, jsem se vešel. Proč jsem to udělal? Vzpomněl jsem si, že jsme podobné iglú postavili jako děti s mým bratrem u nás na zahradě. Když bylo dílo hotové, začali jsme se hádat, kdo do něj vleze první. Nakonec jsem do bratra strčil a on spadl přímo na iglú. Naše celodenní dílo bylo zničené, a to jen kvůli jeho nemožné stabilitě. Stačilo, aby trochu zafoukal vítr a ten chcípák už byl na zemi. Díval se na mě z útrob zbořeného iglú. Byl červený jak prdel paviána a z jeho nateklých očích padaly slzy. Probudila se ve mně taková nenávist, že jsem popadl lopatu a začal do iglú mlátit, nebraje v potaz, že je tam i můj bratr. Nevím, kolikrát jsem ho lopatou trefil, ale jisté je, že kdyby mě včas nezastavili rodiče, tak bych ho zabil. Slyšel jsem, jak vrčím a vyju jako vzteklý pes, a cítil otcovu krev poté, co jsem se mu zahryzl do ruky. Dostal jsem domácí vězení. Pozoroval jsem z okna, jak otec s bratrem opravují iglú, jak si v něm hrajou a nakonec jak přichází obleva. Když jsem konečně mohl ven, bylo po sněhu. Od té doby jsme další iglú nepostavili. Nikdy jsem neokusil život Eskymáka a teď se mi to konečně podařilo. Je to pěkně na hovno!

Do uší začal proudit nervní nával psychedelických zvuků. Otevřel jsem další pivo, zapálil si cigaretu a zadržel pořádný příděl kouře v plicích.

Do téhle části města moc lidí nechodí. O kus dál bývala hospoda. Pajzl, kam chodily smažky a hipíci. Teď tu bydlí sociálky. Lůza, která nemá na pořádné bydlení. Myslím, že jsem tu jednou dokonce potkal i tu tlustou prodavačku. Nese si domů plné tašky jídla, které se jí přes den podaří zcizit, pustí si telku a žere. Manžel chlastá krabicový víno a hulí levnej tabák. Smrdí to tam jejich potem a výkaly po feťácích, co se tam předtím dlouhý roky váleli. Toho pachu se nikdy nezbaví. Kam jednou feťák vkročí, jeho stín tam zůstane navěky. Podíval jsem se pod sebe, jestli náhodou nesedím na injekční stříkačce. Člověk nikdy neví. V tu chvíli mým jediným přáním bylo, aby sem přišel nějaký páreček feťáků opravit si svoje iglú. Rozkopal bych jim ty jejich vyjetý ksichty. Nechal bych se unášet slastnou melodií prosebného nářku. Přál jsem si vidět stopy krve ve sněhu. Chtěl jsem cítit její chuť. Vtom mi spodní ret probodla ostrá bolest a já zjistil, že jsem dostal křeč do čelisti a ret mi uvízl mezi zuby. Zaúpěl jsem a pokusil se čelist uvolnit. Pravá ruka sevřela plechovku, ze které vyteklo napěněné pivo. Na bradě jsem ucítil teplou krev. Sesunul jsem se do klubíčka a snažil se pravidelně dýchat. To vždycky pomohlo. Uvolnil jsem se, právě když se ze spodního rtu ozvalo slabé křupnutí. Otevřel jsem pusu, z níž se vyvalila krev. Ve sněhu se začaly objevovat rudé skvrny. I přes bolest ve rtu jsem se široce usmál. Mé přání vidět krev se mi splnilo. Vítězně jsem zavyl a dopil pivo.

S uspokojením jsem cítil, jak se do mě vlévá nenávist vůči všemu živému. Nenávist mi dává sílu žít. Nenávist zůstává mou jedinou věrnou družkou. Nenávist je mým věrným psem, jenž mě jak slepce vede labyrintem světa. Plně souhlasím s rčením, že láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo. Naštěstí je tu můj věrný pes, který se vždycky včas objeví, aby mě zbavil trápení. Vrací se jako Lassie, jako Goro…, jako bumerang. Někdy pejska musím krotit, ale většinou se to obejde bez vážnějších zranění. Pár kousnutí. Na to se přeci neumírá. Chci si jenom vzít zpátky krev, kterou ze mě život vysává.

Vydal jsem ze sebe bolestné zachroptění a ve sněhu rozkvetla další rudá růže. Oblízl jsem si ret a převaloval v puse chuť krve. Pak jsem z batohu vytáhl láhev vína, klíčem zamáčkl špunt a notně si přihnul. Bolest ze rtu prošla celým tělem a přinutila mě zasyčet. Druhý lok byl lepší. Třetí nebolel.

Už spoustu dnů vegetuju se svým psem. Už spoustu dnů se bráním monstru Amora.

Jakmile se nějaký okřídlený baculatý šašek s lukem a šípem přiblíží, pes začne štěkat tak, že ten pták raději rychle vezme čáru.

Hlasitě jsem zavyl a dal si další hlt vína.

Pes mě chrání před vším živým. Vyprávím mu, jak mě svět sere, on mi leží u nohou a spokojeně vrtí ocasem.

Není to krásné soužití?

Cožpak tomuhle se neříká plnohodnotný život?

Nemám se dobře?

(Kazeta dohrála.)

Slyším svůj nářek, anebo je to smích?

Jsem skutečně zrůda, jak si všichni myslí?

Zasloužím si smrt?

Pes zakňučel. Zřejmě dostal strach, že ho tu nechám. A možná že jo. Cožpak jsem nějaký zoofil, abych s ním trávil veškerý čas? Potřebuju změnu. Potřebuju si zašukat. V hubě už mi chybí asi polovička zubů. Málem jsem přišel o oko. A to jen kvůli výstřelkům toho vzteklého čokla. Já nejsem zrůda.

Pes nastražil uši a vykoukl z iglú. Chtěl jsem ho zatáhnout zpátky dovnitř, ale on na mě zavrčel. Leknutím jsem odtáhl ruku.

Pes pozoroval ženu, ve které jsem poznal tu tlustou pokladní. Dostal jsem nemilé tušení, že mě sem zavedl právě kvůli ní. Díval se na ni s vyplazený jazykem a zkrvavenou bradou. Pocítil erekci a zároveň i vztek, vyvolaný vzpomínkou, jak se ke mně v obchodě chladně chovala. Nedala mi žádnou šanci. Byl jsem pro ni vzduch.

„Možná, že jí někdo vyprávěl, že mlátíš ženský!“ řekl pes.

„To nemůže být pravda,“ namítl jsem.

„Jseš pro ni jen zrůda!“

Ukázal své krvavé zuby a začal se smát.

Žena se otočila a když spatřila, jak z iglú vykukuje zakrvácená hlava, vykřikla a dala se do běhu.

„Zrůda!“ křičel pes.

„Nejsem zrůda!“ křičel jsem.

„Hej, ty tlustá kurvo, vykuř mi ho! VYKUŘ MI HO!“

„Né! Paní, nebojte se!“ volal jsem za ní a chystal se psa udeřit lahví. Vtom ale vyběhl. Žena zrychlila a po pár metrech upadla na zamrzlé kaluži. Neměla šanci. Nemohl jsem nic dělat. Toho rozzuřeného psa už nic nezastaví. Ale přísahám, že až s ní skončí, zbavím se ho jednou provždy.