Letní noc

Procházeli se nočním městem. Noc byla teplá a příjemná, ale ani jeden z nich to nevnímal. Marie Vaňková těžce dupala v masivních botách na vysokým podpatku. Nikdy neuměla moc elegantně chodit. V ruce měla ošoupanou koženou kabelku. Bylo jí čtyřicet, ale nikdo by to nehádal. Vypadala na mnohem víc. Alkohol a cigarety udělaly svý. Vedle ní kráčel Josef Vaněk, vysoký, vyzáblý, šlachovitý chlap. V jeho tváři byla lhostejnost, únava a stáří. Co už vidět nebylo, byla zoufalost. Ta mu sloužila jako jediná možná omluva. Cítil se nemožně, trapně. A zoufale. Zapálil si cigaretu a jednu nabídl také Marii. Beze slova si vzala a zapálila si taky. Popotáhla a vyfoukla kouř. Pak se zastavila.

“Prosimtě – furt se bojíš. Furt seš z něčeho posraná. Máš snad peníze? Nebo chceš to jídlo někde nakrast? Jako já už si do lochu znovu sednout nepudu, k tomu mě nedonutíš.” Odmlčel se a pak pokračoval. “Hele, je to vychytaný. Ty to žrat nemusíš, když nechceš. De přece o děcka. No a když to dobře uvaříš, jak by mohly vědět, co to je. A když jim to neřekneme, nikomu tím přece neublížíš, ne?”

“Pro Krista!” Zakroutil očima Vaněk. “Ještě s tebou budu mít problémy... vyřeš si to jak chceš. Ty se celej život motáš v kuchyni, ne? Tak snad není tak těžký zbavit se vnitřností a vykostit maso. Sakra, vařila jsi vůbec někdy maso?”

“No vidíš. Tak to je potom těžký. A nezdržuj. Jdeme.” Přikázal a rázně vykročil. Následovala ho. Na rohu se zastavil a otočil se k ní.

“Tak tady to je. Je tady, takže máme štěstí. Hlavně, prosimtě, hlavně to neposer, jako dycky. Dáme si panáka a deme na to."

“Jsem blbá, promiň.” Utnula to Marie. Klidně to přiznala. Opravdu byla blbá. Jedinou věc po ní chtěl. V poslední době čím dál víc zapomínala. A vlastně – blbá byla dycky. Kdyby byla chytrá, měla by peníze. Kdyby byla chytrá, neměla by čtyři děti. A taky by neměla Josefa Vaňka. Ten byl taky blbej, protože neměl peníze. A taky měl čtyři děti. A možná byl taky blbej, že byl s ní. Ale to mu vykládat nemohla. Myslela si prostě, že sou dva blbci a vrána k vráně... asi je to tak dobře. Nakoukla do potemnělé uličky. Seděl tam, na zemi. Koukal před sebe. Byl to špinavej bezdomovec. Jistě je prolezlý nemocema, pomyslela si.

“Je to ožrala. Opilci nebývají nemocní. Sou naložení v lihu.” Zasmál se.

“No tak jo. Ale stejně...teď, když ho tady tak vidím, nedovedu si představit, že ho příštích pár dní budou jíst naše děti.”

“A máš pro ně snad něco lepšího?” Obořil se na ni. Marie sklopila oči a povzdechla si. Josef dal pokyn a vyrazili směrem k němu. Když stáli před ním, zvedl k nim oči. Marii se klepaly kolena. Potom promluvil.

“Víte, je to těžký, tady na ulici. Teď ještě jo, je to dobrý, je teplo. Ale v zimě... nedá se to vydržet. Útulky sou na hovno, je tam spousta divných lidí. Víte, opustila mě manželka, přišel sem o všechny peníze a ... nemohli byste mi přispět na jídlo?”

No to je dobrej vtip, pomyslel si Josef. Snažil se necítit lítost, snažil se necítit nic. Přemýšlel, kam ho bodne. Jestli bude stačit jedna rána. Nebo by bylo lepší ho podřezat? Bezdomovec nic netušil a pokračoval:

“Víte, měl sem jedinýho přítele. Měl sem malýho pejska, takovýho obyčejnýho ořecha. Měl moc pěkný oči.” Potom se odmlčel.

Josef Vaněk vytřeštil oči a otočil se k Marii. “Proboha! On snědl psa! Tak to nemůžem. To prostě udělat nemůžem. Jdeme. Vypadnem odtud.” Vykročil zpátky k autu a Marii nechal kus za sebou. Za chvíli ho dohonila.

“Co blázníš, prosimtě?”

“Nemůžem to přece udělat. To už bysme rovnou mohli zapíchnout psa. Víš, jak sem na tyhle věci citlivej.”

“Ale...ty ho přece jíst nemusíš. Děláme to pro děti.” Snažila se ho uklidnit.

“Ne. Ne, to nedovolím. Moje děti nebudou jíst někoho, kdo snědl psa. Je to odporný.” Skončil to Vaněk. Potom nasedli do auta a odjeli. Domů. K hladovým dětem.