Adam a Eva

Adam & Eva

       Stáli proti sobě.

            Topili se navzájem v očích, hledíce si do tváře přes ulici, kterou jako splašené stádo cválala auta. Cestami se nesl pach výfukových zplodin a rozzuřený křik motorů. Lidé je míjeli. Davy kolem nich plynuly s vervou rozbouřené řeky, burácejíce hlasitěji než amazonské peřeje.

            „Kdo jsi?!“ křičel na ni, snaže se přehlušit ryk pístů, skřípot pneumatik, klapot podpatků, vzrušené hovory, vodu v kanálech líně se převalující jako sirup a něčí televizi, která hrála z okna druhého patra protějšího domu.

            „Kdo jsi?!“ křičel na ni, vnitřnosti sevřené úzkostí, že neuslyší a bez odpovědi se otočí a nechá se strhnout divou řekou lidských těl, která ji odnese do oceánu. Mimo dosah jeho sítí.

            „Jsem Eva,“ odpověděla tak tiše, že rozuměl pouhým odezíráním ze rtů.

            „Já jsem Adam!“ předběhl s odpovědí na nepoloženou otázku.

            Na semaforu blikla červená a všechen pohyb ulicí ustal. Ztuhl jako svaly v rigor mortis a čekal na povel, na povel tříokého kyklopa. Čekal na pohled zeleného oka, které promění jezero v řeku a pastvinu v dostihovou trať.

            Na kostelní věži odbil zvon poledne. Vábivý zvuk mosazi se nesl ztichlou ulicí a laskal uši nadpozemským zvoněním. Dvanáctá hodina, čas oběda, poledne. Doba, kdy se vám v hlavě usidluje nepříjemný pocit, že den se přehoupnul do druhé půle a do zítřka už moc času nezbývá.

            Ale pro některé to nebyl prostředek dne, nýbrž začátek.

            Stáli proti sobě.

            Dva blázni. Kameny v běsnícím řečišti. On, Adam a ona, Eva. Dvě postavy z laciné pohádky. Každý sám za sebe, přesto spolu a za všechny.

A viděl Bůh světlo, že bylo dobré. I oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem a tmu nocí. I byl večer a bylo jitro.

            Stáli vedle sebe.      

            Rozeklaný vrcholek radniční věže. Menhiry, které s  tvrdohlavostí kamenu vlastní odolávají nepřízním počasí, času i osudu. Stáli a dívali se dolů, do útrob města, které ochotně vyjevilo všechna zákoutí jako děvka, svlékající se beze studu před cizincem.

            On se opíral o chladné zábradlí a s dětsky čirým smíchem a nadšením ukazoval na vše pod sebou.

            „Podívej, toulavé kočky a zmatený vítr, hledající v milnících, kterou ulicí se dát. Bludičky skryté za prosklenými obrazy, které ne temperou, ale námrazou namalovány jsou. A tam, bdící snílek za pochodu s hlavou v oblacích líbá dlážděnou zem, kterou pro něj mraky jsou. Podívej!“ Smál se hlasitě. „Celé město, celý svět je pod námi. Tady jsem král, královno, stačí jen natáhnout ruku a vzít co chceš. Všechno je naše, ber co chceš.“ Rozpřáhl ruce a smál se na celé kolo, až smích uháněl na větrných křídlech andělů, kteří jej s neomylností poštovních holubů donášeli lidem dole. Ti jen udiveně vzhlíželi k radniční věži a pozorovali dvojici, která tam stála vedle sebe, a přesto tak daleko jako ráno s večírem.

            Ona stála na špičkách a škvírou v chladivém zábradlí a s vráskami starostí kolem očí sledovala vše pod sebou.

            Sněhem pokryté duby a zrezivělé okapy. Chřtány do kamenných vězení a bludné potoky, které tekly chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu. Čas, který je přítomností, i když teď už je vlastně věcí minulou. Zaběhnuté psy, brodící se na pokraji sil sněžnými dunami a po čichu hledající něco do mordy. Šedé průchody zející do světlých ulic, brány do bezútěšnosti a zmaru.

            „Nechci, nechci nic.“

            A on, jako v pouštní horečce uprostřed zimy: „Podívej, šedé tělo, svaly z malty, kůže z cihel, šlachy ze zeminy. Krev pulzuje v ulicích a srdce tluče pod chodníky. A mozek kalkuluje nad střechami a ledviny se dohadují o malichernostech, každá na jiném břehu řeky. A játra, zakleslá v korunách stromů, poslouchající neslyšný šepot listí. A žaludek, vždy v centru dění, na náměstí tráví stánky. A to, co nestráví vrací jícnu, který vše u tramvajové smyčky vydáví. A plíce v průchodech domů a tunelech, kudy sípavě sviští nasávaný vzduch. A močový měchýř v nedaleké  nádrži, kam se chodí děti přes léto koupat. A pyj v radniční věži a varlata v budově pod ní. A děloha v bouřkových mracích, které se kupí nad radnicí. To vše je naše, ber co chceš!“

            A její lýtka od věčného stání na špičkách trnula a zubatý vichr se prokusoval přes tenký svetřík až do morku kostí.

            „Nechci nic.“

            A táhla ho pryč. Pryč z věže.

            A on se udiveně ptal.

            „Co chceš? Blata v zamrzlém ledu? Zámek s klíčem, který nepasuje?“

            A jeli výtahem. Z výšin téměř nebeských zpátky na zem, kde byli obyčejnými lidmi. Ocelové lano vrzalo jako nepromazaný pant a míjená patra odpočítávala prožitá léta.

            Objal ji a topil se ve studních modrých jako nebe při západu slunce.

            „Co chceš? Nefrity v kapičkách potu?“

            A větrní andělé nesli výtahovou šachtou do výšin zprávu. Míjeli patra, ignorujíce tak léta, neboť zpráva nesla poselství, které i čas překlene.

            „Všecko.“

            Řekl také Bůh: „Buď obloha uprostřed vod a děl vody od vod!“ I nazval Bůh oblaka nebem. I byl večer a bylo jitro.

            Lilo. Lilo. Bíle lilo.

            Jako by se oblaka nemohla rozhodnout, zda nám seslat chmýří nažek, či oceány ukryté v hlubinách kapek.

            Lilo a déšť smýval zbytky sněhu ze střech a štěrk z ulic. Prach z kapot aut a červí larvy z kmenů stromů. Čistil samotný vzduch a oprašoval jeho opotřebované kosti.

            A v této symfonii kapek se vznášely sněhové vločky. Samy o sobě bezvýznamné, neschopny proniknout orchestrem. Ale všechny pospolu tvořily doprovodný chorál.

            Za okny lilo.

            Vzdechy zanikaly v árii kapek a v posteli leželo jedno tělo. Jedno tělo v oku bouře. Uprostřed víru. Kolem létaly rozvětvené blesky a masa vod se točila ve zhoubném maelströmu.

            Ale uprostřed byl klid a radost.

            Vlny nesoucí na zpěněných vrcholcích strachy, že tělo potká nehoda a bude zmrzačeno. Že se probudí postižené, neschopné soběstačnosti. Proto byla bouře tak intenzivní.

            Vítr fičel a s sebou táhnul vzdušné proudy rozžhavené doběla. Hučící pec, která vše spalovala a ve stopách jí kráčela jen bolest a žal.

            Bouřková mračna zastiňující slunce, kterým se plece blýskaly v rytmu hřmění.

            A déšť, který očišťoval a chladil čerstvé rány.

V oku bouře byl klid, bezvětří a ticho.

Lilo. Lilo. Bíle lilo.

Za okny lilo.

Vzdechy zanikaly v árii kapek a v posteli ležela dvě těla. On, topící se v kapkách jejího potu, a ona, vpletená do jeho vlasů. On, polomrtvý v prohlubni mezi lopatkami. Ona zamyšleně sedící na klíční kosti. On, ve vlastním odraze na jejích řasách. Ona na rtech, poslouchajíc jejich vůni. Roztřeseně pod čelistí. Bezostyšně na stehně. Zkoumavě na hrudi. Vyčítavě mezi obratli. Unaveně v nehtovém lůžku. Zuřivě v ochlupení. Mírumilovně mezi bradavkami a láskyplně mezi stehny.

Dvě těla v jedno spojené.

Zámek a klíč, kterým neotočíš.

Lilo. Lilo. Bíle lilo.

Za okny lilo.

            Dech zanikal v árii kapek a v posteli ležela dvě těla. Hora a dno moře. Pouštní led a voda v ohni. Světluška ve dne a krtek za noci. Ptačí hnízdo a dubová rakev. Šálek kávy a medový dort. Sen za slunečného odpoledne a ráno s myslí po flámu zahalenou. Smějící se děti v jeskyních žalu a hřbitovní plačky na svatbě. Krása a zvíře. Klíč a zámek. Večer a jitro. Muž a žena.

            Adam a Eva.