Zlodějka snů II

...nebo si mě vymysli... stejně Ti do hlavy nevlezu.

Myslím, že se tam vejdeš; i několikrát.

Od chvíle, kdy jí poslal dopis, už uběhlo několik týdnů. Nebyl to žádný vzkaz na listu čtverečkovaného papíru, narychlo vytrženém ze sešitu, ale opravdický, dlouhý dopis na ozdobném archu s obrázkem v levém dolním rohu. Psal jí v něm — zas a znova se na to styděl pomyslet — o všem, co k ní cítí. Nebo o všem, co si myslel, že k ní cítí, protože nevěděl, co by vlastně cítit měl. Tentokrát to bylo jiné, než kdykoli předtím. Až doposud, když se mu líbila nějaká holka, stačilo mu vidět ji. Vduchu si říkal, že víc nepotřebuje, ale možná, že se za jakékoli víc trochu styděl. Občas třeba šel za některou od školy k zastávce nebo i dál do města, jenže to ji po celou dobu vlastně viděl jen zezadu, takže si nemohl vrýt do paměti obličej. Sledoval jen pravidelné střídání kroků; levá, pravá, levá, pravá, pozoroval děj, odehrávající se na oblinách a záhybech látky — který trouba vymyslel sukně?! Holky v kalhotách se mu líbily víc. Občas z toho až bolela hlava. Levá, pravá... doma pak stačilo zavřít oči a znovu si přehrávat ten film — pomaleji a pomaleji — šlo to tak snadno... A když se náhodou máma zdržela v práci, bylo všechno další na dosah ruky... a bolení hlavy pryč.

S tou, na níž čekal teď, to ale bylo něco úplně jiného. Nedokázal si představit, že by s ní, byť jen v duchu, zacházel takhle! Když zavřel oči, uviděl ty její, pronikavé, pak pusu, nos, bradu... ale dál už jako by nebyla. Žádné tělo, jen duše víly, zakletá do skla. Skleněnka, uviděl před sebou její úsměv. Co asi tak může vidět ona na něm, znejistěl. Kdyby se tak aspoň mohli potkat někde jinde, třeba na lyžích; tam by si připadal jistější než tady v parku uprostřed města a spousty lidí. Jenže než zase napadne sníh, bude už ona možná mít... Tuhle myšlenku honem zapudil.

Znovu se podíval na hodinky. Už měl být dávno doma, musí dnes nakoupit. Loudal se k zastávce a každou chvíli se ohlédl; co kdyby zrovna šla... Autobus ho předjel v místě, odkud by ho nedoběhl. Má tedy dalších patnáct minut, zaradoval se. Může čekat na půlce cesty a hlídat, kdyby se ještě objevila. Vtom ji uviděl. Srdce se mu rozbušilo a nemohl chvíli popadnout dech. Nebyla však sama. Přicházela s jakýmsi starším mužem. O něčem diskutovali. Nevypadali jako milenci; ti by se občas k sobě naklonili, dotkli se rameny nebo dokonce vzali za ruce. Ale nevypadali ani jako dva cizí lidé; kráčeli docela blízko u sebe. Má jiného!, bodlo ho u srdce. A ještě k tomu takového — nebyl zvyklý označovat lidi hanebnými výrazy, ale teď se mu to chtělo říct — plesnivého dědka.

Došli až na zastávku. Ujede mu další autobus, napadlo ho, protože teď tam rozhodně přijít nemohl. Šeřilo se. Procházel pomalu podél keřů, tak, aby ho nemohla zahlédnout. Je to opravdu ona? Ten chlap jí pořád něco vykládal a v jednu chvíli ji snad dokonce držel za ruku. A přitom je to takový ošuntělý trapák! Vypadá jak... jak náš starý matikář; vybavily se mu ty nejhorší vzpomínky na školu.

Přiběhl domů, praštil taškou do kouta, vzal z tajné skrýše za postelí skleničku a chystal se ji hodit do koše. Ještě se s ní rozloučí..., probudil se v něm náhlý nával citu. Přiložil ji ke rtům. Týdny starý nádech peprmintu byl ještě stále patrný. Podíval se přes tlusté sklo proti světlu a to, co spatřil, bylo najednou jako svět v krasohledu. Oči se mu zalily slzami. Zavřel je, aby už neviděl raději nic, ani sám sebe, a uložil skleničku na původní místo.

Usmála se a podala učiteli ruku. On ji na chvíli sevřel ve své a nechal pozdravovat maminku. Učíval ji. Hlavou se mu mihla vzpomínka na zasněžené parkoviště v horách; lyžařský výcvik. Pane jo, to už je let. Tehdy tam stál a zahříval svými dlaněmi ruce dívenky se stejnýma, hnědýma očima.

Lenka dosedla v autobusu na sedačku a zavřela oči. Je to blázínek! Myslí si, že ho nezahlédla, jak je stopoval podél keřů. On snad žárlí! Pobavený úsměv ji přeběhl přes koutky úst a zašimral pod halenkou. Myšák jeden protivnej!, zůstávala v myšlenkách s klukem, který sledoval odjíždějící autobus. Před očima měla dopis. Přišel už před třemi týdny, poštou. Nikdy krásnější nedostala. Znova si opakovala věty, které za ten čas už uměla nazpaměť.

Chtěl bych,

hned jak se probudíš,

aby ses usmívala,

abys každý den od rána

si na mou princeznu hrála.

Pošlu ti závoj z pavučin

a obléknu tě do něj,

potom se schovám do mlhy

a jako mlsný zloděj

budu tě svlékat očima

Autobus zastavil a přetrhl tok příjemných obrázků v její hlavě. Vyběhla po schodech domů. Maminka stála v kuchyni a uklízela nákup do ledničky.

"Copak tak zvesela?" usmála se na dceru, která se zatočila mezi dveřmi.

"Mám tě pozdravovat od pana profesora Rejhy."

"Kdepak jsi ho potkala?"

"Kousek od školy, šel se mnou na autobus. Prý jsi byla v matice na výbornou."

Maminka se zahleděla kamsi do dálky; "Jo, byla," odpověděla potichu, ale to už Lenka neslyšela.

Z tajné skrýše pod matrací vytáhla dopis od Myšáčka.

já vím že zima je ti

vždyť v horách právě začíná

pomalu bloudit Yetti.

Já si tě ale ochráním

a láskou zahřeju tě

a jestli zmrzneš

jak polárku tě sním...

mám na tě hrozné chutě

Když večer vklouzla pod přikrývku, zavřela oči a vsunula ruku pod polštář.

"Dobrou noc, miláčku," zašeptala, jakmile ucítila hranu obálky.