Zdálo se mi dnes o pokladu, bratři

Zdálo se mi dnes o pokladu, bratři!

…

Tihle berou prsten i s prstem, pomyslel si a z třesoucího se prsteníčku stáhnul těžký zlatý kroužek s velkým rubínem a spěšně jej vhodil do úst, kov cinkl o zuby. Pak namáhavě polknul, v puse sucho, cítil jak se prsten pomalu sune dolů, bylo by třeba se napít, ale na to není čas, ještě utrhnul jemný řetízek z krku, zatřepal s ním a vyvlékl křížek, nadechl se a řetízek vsoukal do úst, závěr na konci mu rozsekl ret a chuť zlata se mísila s chutí železa, polykal, ale řetízek byl příliš dlouhý, dusil se jím, zrudnul ve tváři a vyprskl krvavou spršku na šedavý plášť prvního lupiče.

Podřízli jej beze slov, jejich řečí stejně jistě nemluvil a i kdyby, pramálo na tom záleželo. Dva ho chytili za ruce a zkroutili mu je za záda, třetí za vlasy, hlava musí být v předklonu, šaty jsou pěkné, krev crčí do bláta, stačí jen chvíli počkat.

Řetízek znovu zacinkal o zuby a zapadl do hluboké kapsy. Sundat kabát a košili trvalo jen chvíli, límec je trochu od krve, no co. Tělo už může klidně spadnout do bláta. Boty jdou dolů lehce.

Břicho bylo bílé a hubené, s trochou jemných černých chloupků, řez je třeba vést čistě, jistou rukou, z rány se ještě lila krev a stoupala pára, práce to není lehká, ale kdo hledá…

Nechali ho v příkopu, ještě uříznout nos nebo ucho, každé dílo si žádá podpis a řemeslo je řemeslo.  Křížek mu nechali. Byl železný.

Den zčernal, i krev v prohlubních v blátě. Mrtvý se posadil. Rány na krku a v břiše se šklebily do tmy. Zdálo se, že je třeba pokračovat v cestě. Nebo začít novou.

…