Utopyje

Metro zastavilo ve stanici. Mohl vidět oknem, jak si na nástupišti nějakej malej cikán hraje na velkýho negra a předvádí streat dance. Vedle na lavičce seděla snad jeho sestra se svým klukem, objímali se. Něco na hnědýho smrada zařvala. On pak jako by zarepoval. Cikán s cikánkou na lavičce mu tleskali.

„Jak je možný, že si tu oni můžou tak vysedávat, posraný černý zmrdi…“ pomyslel si, nebo zas pro sebe šeptal? Položil si dlaň na koleno, aby aspoň na chvíli zastavil podupání nohou. Stejnak je to k hovnu, jak na to přestane myslet, hned mu zas noha pojede, jako by byl furt  na tom posraným koncertě.

Šeptal si? Nenápadně se ohlédl nalevo. Seděla tam ženská v kožichu, nějaká zbohatlá namyšlená pička zřejmě. Taky se na něj matně koukla. Hledá něco v kabelce, snad mobil? Až přehnaně prudce otočil hlavu na druhou stranu. Ženská se začala matlat rtěnkou. Jak sebou cukl, zase ho ostře zabolela modřina pod okem. Nemusí už na to myslet, kdyby ale takový štěstí měli i ostatní. Ukazovákem si vjel pod černýho kulicha a přejel si bříškem prstu nad uchem. Ježek mu dorůstal, ale ne dost rychle. Kurva, že ne dost. Na další stanici se rozhodl radši vystoupit.

Jak se postavil proti dveřím, hned se na něj začalo usmívat to svinstvo. Pestrobarevná samolepka, na vršku email, kde byl místo zavináče přeškrtnutý hákový kříž. Pod tím pak ten nejvymrdanější jednoduchej smajlík, kterýho by načmáral i kojenec. A pak výzva: KUPTE SI NÁŠ HARDCOREFIKS A PŘISPĚJETE K BOJI PROTI RASISMU. BOJUJTE PO NAŠEM BOKU, KAŽDÝ SI OZNAČTE SVÉHO FAŠISTU.

Jen metro zastavilo chvatným krokem vyrazil ven. Prudce vdechoval studený vzduch. Musel se kvapem zklidnit. Kurevsedum, teď to má domů ještě takovej kus. Viděl je všude kolem sebe, připadal si úplně přesně, jako vězeň co ve sprchách vystrčí prdel. Výstižnější příměr ho napadnout ani nemohl. Každej buzík si ho tady mohl podat. Nebyl by ostatně první. Jarda si to odsral přesně tak, odvezlo ho sebou pět těch přiteplenejch zasranců. Od tý doby je ve cvokárně.

Zato Karel nepřišel jen k větší díře v prdeli. Podle toho, co se dalo vyčíst mezi řádky tak lídra jejich strany našli zmasakrovanýho a omrzlýho v řece. Ale o tom se radši moc ve zprávách nemluvilo. Protože i tam byli proti nim. Všichni. Bylo to cítit z těch jejich pokryteckejch keců. Vyzýváme občany, aby se nezapojovali do nepokojů. Nepodílejte se na násilnostech, ke kterým jste protiprávní kampaní vyzýváni. Věřte policii a úřadům, že se s konečnou platností o celý problém postarají a nikdo už nebude muset žádnou formu rasismu nebo nacionalismu trestat na vlastní pěst. „Vždyť my to děláme pro vás, doprdele! Vy tupý kreténi! Vy ovce!“ řval tenkrát Karel na televizi. Dva dny předtím než ho dostali. Co si vůbec mysleli? V týhle atmosféře uspořádat koncert, jako ukázku toho, že oni se nebojí? Ale tentokrát nepřijeli žádní fízlové, aby líně postávali venku a čekali jestli náhodou někdo nezvedne pravačku. Všechno sledovali pěkně z dálky, hajzlové. A hospodu obstoupily desítky a stovky obyčejnejch lidí.

Moc se zamyslel. Jak to že si nevšiml těch dvou sráčů, co se za ním táhnou? Vyhulenec a intelektuál, už se nemůže ukonejšit myšlenkou, že s ním maj jen stejnou cestu. To už si nemůže dovolit. Zrychlil a bylo to jasné. Rozběhl se.

Pronásledovali ho středem ulice a nikdo nehnul ani prstem. Proběhli kolem policejního auta, zůstalo nečině stát. A pak se to stalo.

„Je to nácek! Chyť nácka!“ zařval jeden z těch dvou. Už by skoro vběhnul do podchodu a pak do metra. Ale nějakakej špekoun v trapným roláku, co zrovna vycházel, do něj vrazil loktem. Nejdřív bokem naboural do zábradlí a už se hroutil ze schodů. Dopadl na koleno a něco v něm křuplo. Čelem se praštil o beton a zůstal ležet na odpočívadle.

„Super šéfe,“ pochválil jeden z honců špeka s pletenýma sobama na skoro ženskejch kozách. „Ne, nechoďte ještě! Jen se mu pojďte vysmát, nebo se přidejte!“

„Pardon, ale tohle pro mě není, rád jsem pomohl ale dál… na to asi nemám,“ třásl špekoun svislým voletem.

„Tak se aspoň dívejte, nic vám nehrozí, vážně.“

Nácek se dokázal zvednout na všechny čtyři. Mohl jim bejt na ulici podezřelej, ale to už to šílenství zašlo tak daleko, že jen kvůli podezření po něm takhle šli? Vysvětlení bylo jiný. Jednoho z těch zmetků - vyhulence znal ze školy. Právě ten se teď rozeběhl a vší silou ho nakopl do zadku. Čelem podruhé praštil do betonu. Druhý honec mu sedl na záda a zkroutil ruku. Strhli mu kulicha a oba řezali pěstmi.

„Ne, nechte mě, ne vy zmrdi, já nic neudělal, hajzlové, nic!“

„Tak nic, ty fašounská svině! Ty posranej plešoune!“

Otočili ho na bok. „Tohle nesmíte! Nesmíte!“

„Drž píču,“ zaskřípal vyhulenec zuby a ošoupaná špička tenisky nácka kopla do obličeje. Podruhý, potřetí. Z prasklého nosu mu do pusy vtékala krev, musel ji flusat, aby se nedusil. Nemohl mluvit, jen chrčet.    

Vedle špekouna se zastavil dědek o holi. „Pane bože, hej vy! Co to tam jako děláte!“

„Je to skinhead, pane,“ řekl špekoun.

„A jak to asi můžete vědět tak jistě! Třeba se jen kluk trochu přistřich, i když takhle na zimu…“

„Počkejte, dokážem vám to,“ řekl intelektuál. Vysvlékli zmláceného z péřovky a roztrhli mu triko na rameni. Měl na něm hákový kříž ze stehenních kostí a pod ním nápis JUDE. „Tak už nám věříte?“ Dědek jen příkývl. „Má tu někdo hardcorefiks? Lidi, má ho někdo?!“

Dívka, co procházela kolem metra prokramařila kabelku a našla jej. „Já mám!“ hodila ho do podchodu. Intelektuál přiklekl a přes hákáč nakreslil smajlíka.

„Já chci taky!“ hrnul se vyhulenec. Ten ho náckovi tradičně načrtl na lebku. Intelektuál zatím už vycházel ven. Stařec ho ještě zastavil. „Mladíku? Můžete mu dát i za mě?“ podal intelektuálovi svou hůl. „Hajzl, já bych se ho ještě zastával.“

Intelektuál vzal hůl a znovu seběhl schody. Dvakrát vší silou švihl nácka po hýždích, pak do ledvin. Několikrát ho ještě bodl špičkou do zad. Nácek už jen ležel na břiše, podpíral se lokty, protože dlaždice hrozně mrazily. Celý obličej měl od krve, nemohl zabránit jazyku, aby zvráceně přejížděl po přelámaných zubech. Vsadil by se, že i ta noha mu pořád tak debilně podupává jako na jejich úplně posledním koncertě.

Špekoun intelektuálovi vyškubl hůl z ruky. „Ať mu tam ten smíšek dýl vydrží, ne?“ zasmál se a rozmáchl se s ní nad hlavu. S mocným švihem udeřil madlem hole mezi oči smajlíka nakresleného na týle.