Čarodejnice

Čarodějnice

Byl pozdní večer, ale nikoliv první máj – konec srpna. Seděla jsem v autobuse směr domů, utahaná z práce a neskutečně vděčná,
že pohodlně sedím a nikdo si mě nevšímá. Právě jsem začínala přemítat nad tím, jak rychle se prázdniny krátí a že už za pár dní zase usednu do školních škamen, když v tom do mne vrazila paní. Nebyl to úmysl a nevrazila jen do mě. Vrazila tak trochu do všech. Byla to dáma skutečně mohutné postavy, širokých ramen a – jak jsem při letmém pohledu zjistila – i celkem kvalitního leč nepěstěného kníru. Byla rozhněvaná. Všimli jste si, že rozhněvaní lidé takové postavy tak nějak vždycky budí respekt? Úder jejího mohutného loktu mě vrátil od přemítání k realitě. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, dáma se prodrala přeplněným autobusem k řidiči a spustila mohutným basem:

„Máte špinavá košťata!“

V autobuse ustal všechen hovor. Hlavy cestujících se otočily směrem k dění vpředu. A všem vrtalo hlavou „jaká proboha košťata?!“.

Řidič projevil stoický klid a s profesionálním úsměvem pokynul směrem k cedulce „nemluvte za jízdy s řidičem“.

Jako by se v autobuse zablýsklo. To jak se dámě zatmělo před očima. Viděla jsem jen její záda, ale ta se začala chvět. Když se chvěje člověk takové muskulatury a v takové chvíli, téměř jistě to není dojetím. Ve vzduchu byla cítit kolize. Ještě pár vteřin a bude hmatatelná… v tom autobus zamířil do zátočiny zastávky. Paní se mohutně nadechla. Řidič schýlil ramena, ale věděl, že přejet zastávku nesmí…ukázněně zastavil. Všichni jsme čekali, co se bude dít. Nemuseli jsme dlouho.

„Táááák, teď nejedete, teď stojíte. Můžu s váma mluvit,“ zasyčela vítězně. „Tak něco udělejte s těma košťatama!“.

„S jakými košťaty?“ nadechl se řidič.

Muž za volantem vypadal vedle korpulentní dámy jako hraboš, kterého se chystá pozřít kobra.

„Jsou špinavá. Jsou na nich chlupy a vůbec - je to hnus! Neskutečné! To je tedy KULTURA! Tam u zadních sedaček, na zemi“ vrčela dáma v krátkých, dramatických intervalech.

„My s nimi uklízíme autobus, paní. Někdo po těch dobytcích uklidit musí. Koště není křišťál,“ zahájil řidič pohotovou ofenzívu.

Paní se znovu zachvěl každý záhyb těla a na pár vteřin oněměla. Asi aby jí někdo uvnitř nastavil hlasovou reprobednu na maximum. Tak to alespoň vypadalo.

„DOBYTCÍCH???!“ zařvala.

Všichni jsme se přikrčili na svých sedadlech.

„Snad ZÁKAZNÍCÍCH, ne?“

„Kdo bleje v autobuse, je dobytek a ne zákaznik, milá pani.“

Všichni jsme oněměli.

Autobusem proběhla vlna sympatií k našemu masteru of bus.

Vzniklo i několik drobných epicenter smíchu, vlna se šířila. Paní rudla.

„Budu si stěžovat,“ zasyčela výhrůžně.

Na pár vteřin pak vyplnila celý veliký obdélník dveří a vystoupila.

Dveře se zavřely. Vsadím se, že kdyby to šlo, zároveň by se i zamkly.

Jakési magické kouzlo znovu spustilo stavidla hovoru. Autobus se dal do pohybu.

Uvědomila jsem si, že sedím v křeči a uvolněně si vydechla.

Místo o končících prázdninách jsem teď přemýšlela o paní, koštěti a jejím naléhavém hlase…

Že ona na něm chtěla odletět?