Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTíha okamžiku
05. 03. 2009
18
54
5476
Autor
Wronski
Nečinnost nebyla vlastnost, kterou by po většinu času považovala za svou. A stejně tu teď nehnutě seděla a pohled měla zabodnutý do neurčitého bodu monitoru stojícího před ní na stole. Nevnímala ani blikající kurzor, přesto to byla jediná věc, která ji udržovala ve spojení s realitou. Nesnažila se ani z té letargie vytrhnout. Nic nebylo důležité. Ani ona sama. A to bylo to, co si v tu chvíli konečně po tolika měsících přiznala. Měla to tušení od první chvíle, kdy se o existenci druhé ženy dozvěděla, a kdy na tuto skutečnost přistoupila. Vlastně o ní věděla od úplného začátku. Co na tom, že se k ní celou dobu choval opravdu královsky a zahrnoval ji pozorností jemu vlastní. A to kolikrát daleko více, než jí mohlo příslušet. Cítila se v tento okamžik být stejně jen vatou. Vatou, která vyplní chod dní, než bude ta druhá opět schopna plnit své povinnosti. Teď ta chvíle nastala a ona ani v nejmenším netušila, jak s ní naložit. Chvíli se jí uvnitř všechno bouřilo a říkalo.. bojuj…nevzdáš se přeci tak lehce.. vzápětí se kárala.. Ty.. a bojovat.. a proti čemu vlastně. Ano.. proti čemu. Docházelo jí, že se nedá bojovat. Jak vlastně? Na přání, aby si vybral, ani nepomyslela, bylo úplně nesmyslné. Věděla, že by se se zlou potázala a nakonec ani to, kdyby si vybral ji by nepovažovala za dostatečně uspokojující pocit, protože by ho cítila na úkor bolesti té druhé. Odejít? Ano mohla, ale popřela by tak tím všechno, za čím si dosud stála. Neodejít ale znamenalo pro ni trpět. Ne pořád, ne každý den. Ale někdy ano a velmi. Věděla, jak kruté umí být některé noci. Jak kruté budou, až ten pocit, který teď má se ustálí a zesílí. Že to tak bude, o tom byla pevně přesvědčena. A jaké teprve by ty noci byly bez něj.
Rozkašlala se. Už od rána cítila, že ve vzduchu je cosi v nepořádku, a že záchvat může přijít kdykoliv během dne. Snažila se kašel potlačit. Přemýšlela, co pro ni bude menší zlo. Zda to, že mu přizná, že není tím, za koho ji on má, že přizná svoje slabosti, svoje prohry, požádá o odpuštění a odejde nebo to, že dál bude bojovat s tím, že to jinak být nemůže a neustále prohrávat. Ani jedna z možností ji nepřišla přitažlivá. Naopak, stále častěji se jí v hlavě vynořovala třetí možnost. Vzápětí ale zatřásla hlavou. Tuhle definitivní variantu nikdy nepovažovala za řešení. Uměla si ublížit a uměla si ublížit hodně, ale tohle ne. Zase ale, zabránilo by to odhalení její existence té druhé, k čemuž se už nějaký den schylovalo. Nebude to k ničemu. Jen té druhé bude ublíženo. A kvůli ní. Zase jí to v hlavě zavířilo a nutilo hledat nějaké řešení, které by bylo dobré pro všechny. Dopředu ale věděla, že žádné takové není a ta bezmoc ji svírala hruď daleko více jak přicházející záchvat.
Zhluboka se nadechla, aby předešla dalšímu přívalu kašle, a aby potlačila napětí za víčky, které neznamenalo nic jiného než slzy. Ona ale nechce plakat. Ostatně pláče jen výjimečně. Zdá se proto ostatním někdy možná příliš tvrdá, ve skutečnosti ale plakat umí, tak.. uvnitř sebe. Naposledy takhle tiskla víčka k sobě, když ujížděla z místa jejich setkání a hudba v autě hrála více než hlasitě. To ale zadržovala slzy, které se ji natlačily do očí ne smutkem, ale štěstím. Znovu slyšela jeho šepot, že ona je to, co celý život chtěl. Nerozuměla mu. Chápala to, že si bere, co mu patří a zároveň tím umí naplňovat výjimečným pocitem. Přemýšlela, jestli té druhé také šeptá do vlasů, že teď konečně bude více času na příjemné chvíle. Nebo, že je hrdý, že zrovna ona teď leží po jeho boku.. zadýchaná uplynulými minutami. Může se tohle říkat dvěma lidem a myslet to různě, cítit ke každému něco jiného? Mají ta slova dva různé významy? Nevěděla. Říkal, že nemá porovnávat, a přitom, když se o ní bavili, naznačoval, kolik toho věnoval té druhé a kolik jí, aby umlčel její námitky. Vždycky to zafungovalo, mlčela poté a cítila se trapně. Protože věděla, že skutečně daleko více času za několik posledních měsíců věnoval jí. Daleko více času, daleko více myšlenek, daleko více nápadů, daleko více radostí. Až do teď. Cítila, že přesně tyhle chvíle jsou u konce. Věděla, že frekvence jeho návštěv se u té druhé začíná zase zvyšovat. Nemůže to znamenat nic jiného než to, že ta chvíle, které se od počátku tolik bála, s definitivní platností přišla. Věděla, že nebude umět sama odejít. A přitom ji myšlenka na, jak on tomu říkal, dlouhodobé řešení přišla nanejvýš rozumná. Krátkodobá silná bolest duše a pak postupné ustávání a klid. Tak tomu je ve většině případů – člověk jednoduše přestane vzpomínat, až zapomene. Důležité je ale v těchto případech to poslední slovo – klid. Znala význam toho slova, nikoliv však pocit z něj. Ani tahle varianta ji ke klidu nedovede. Už dávno věděla, že jediným prostředkem ke znovunalezení klidu je on.
Svíravá bolest v hrudníku ji vrátila do reality. Vnímala křeč svalů a věděla, že se za pár okamžiků nedokáže nadechnout. Kolikrát tímhle pokazila i jejich schůzky. Neměla ráda, když se na ni díval ve chvíli, kdy měla bolestí zkřivenou tvář, i když byla bolest vyvolaná neskutečnou vášní a rozkoší. A vždycky se snažila, aby to co nejdříve přešlo, aby zase dýchala volně, a aby se nemusela dívat na starostí stažené obočí. Křeče teď přicházely v rychlém sledu za sebou. Nebojovala s nimi, dávno věděla, že je to zbytečné, a že naopak, čím víc klidnější bude, čím méně se bude vyčerpávat bojem o další lok vzduchu, tím dříve je šance, že křeče přestanou. Jenže předsevzetí je jedna věc a instinkt druhá. Se zaťatými pěstmi nutila plíce se roztáhnout. Hlavou jí bleskla myšlenka na jeho včerejší slova – mně z vás dvou jednou praskne hlava. Najednou přestala mít chuť s křečí bojovat. Před očima se jí začaly dělat rudé mžitky, neklamné známky toho, že se mozku nedostává příděl kyslíku, a že se snaží odpojit všechny zbytečné funkce. Necítila už pod sebou ani hrubou látku křesla, v kterém seděla. Ne! Tohle nemůže! Až příliš by se to podobalo definitivnímu řešení. Svezla se z křesla na podlahu a nohy si opřela o zeď vedle něj.
Křeč povolila a do plic se jí konečně vehnal vzduch. Studený pot jí vyrážel z každého póru jejího těla. S úlevou, kterou pokaždé po záchvatu pocítila, však přišel i nečekaný pocit, nečekaná myšlenka. I v tom zbědovaném stavu se dokázala usmát. Konečně na to přišla. Nic mu nepoví, nebude ho tížit svými myšlenkami, svým trápením. Nebude si stěžovat, nebude protivná, nebude ufňukaná.. naopak.. bude milá, úžasná, výjimečná, nezapomenutelná. Takové jsou přeci královny. Až příště uprostřed maximálního vzrušení, kdy nepatří sama sobě, kdy nic nezáleží na ní, a kdy pozná dopředu první známky přicházejícího záchvatu, bude rozhodnutá nic nedat najevo. Nebude chtít.. se nadechnout. Královny přece vědí, kdy mají odejít.
Rozkašlala se. Už od rána cítila, že ve vzduchu je cosi v nepořádku, a že záchvat může přijít kdykoliv během dne. Snažila se kašel potlačit. Přemýšlela, co pro ni bude menší zlo. Zda to, že mu přizná, že není tím, za koho ji on má, že přizná svoje slabosti, svoje prohry, požádá o odpuštění a odejde nebo to, že dál bude bojovat s tím, že to jinak být nemůže a neustále prohrávat. Ani jedna z možností ji nepřišla přitažlivá. Naopak, stále častěji se jí v hlavě vynořovala třetí možnost. Vzápětí ale zatřásla hlavou. Tuhle definitivní variantu nikdy nepovažovala za řešení. Uměla si ublížit a uměla si ublížit hodně, ale tohle ne. Zase ale, zabránilo by to odhalení její existence té druhé, k čemuž se už nějaký den schylovalo. Nebude to k ničemu. Jen té druhé bude ublíženo. A kvůli ní. Zase jí to v hlavě zavířilo a nutilo hledat nějaké řešení, které by bylo dobré pro všechny. Dopředu ale věděla, že žádné takové není a ta bezmoc ji svírala hruď daleko více jak přicházející záchvat.
Zhluboka se nadechla, aby předešla dalšímu přívalu kašle, a aby potlačila napětí za víčky, které neznamenalo nic jiného než slzy. Ona ale nechce plakat. Ostatně pláče jen výjimečně. Zdá se proto ostatním někdy možná příliš tvrdá, ve skutečnosti ale plakat umí, tak.. uvnitř sebe. Naposledy takhle tiskla víčka k sobě, když ujížděla z místa jejich setkání a hudba v autě hrála více než hlasitě. To ale zadržovala slzy, které se ji natlačily do očí ne smutkem, ale štěstím. Znovu slyšela jeho šepot, že ona je to, co celý život chtěl. Nerozuměla mu. Chápala to, že si bere, co mu patří a zároveň tím umí naplňovat výjimečným pocitem. Přemýšlela, jestli té druhé také šeptá do vlasů, že teď konečně bude více času na příjemné chvíle. Nebo, že je hrdý, že zrovna ona teď leží po jeho boku.. zadýchaná uplynulými minutami. Může se tohle říkat dvěma lidem a myslet to různě, cítit ke každému něco jiného? Mají ta slova dva různé významy? Nevěděla. Říkal, že nemá porovnávat, a přitom, když se o ní bavili, naznačoval, kolik toho věnoval té druhé a kolik jí, aby umlčel její námitky. Vždycky to zafungovalo, mlčela poté a cítila se trapně. Protože věděla, že skutečně daleko více času za několik posledních měsíců věnoval jí. Daleko více času, daleko více myšlenek, daleko více nápadů, daleko více radostí. Až do teď. Cítila, že přesně tyhle chvíle jsou u konce. Věděla, že frekvence jeho návštěv se u té druhé začíná zase zvyšovat. Nemůže to znamenat nic jiného než to, že ta chvíle, které se od počátku tolik bála, s definitivní platností přišla. Věděla, že nebude umět sama odejít. A přitom ji myšlenka na, jak on tomu říkal, dlouhodobé řešení přišla nanejvýš rozumná. Krátkodobá silná bolest duše a pak postupné ustávání a klid. Tak tomu je ve většině případů – člověk jednoduše přestane vzpomínat, až zapomene. Důležité je ale v těchto případech to poslední slovo – klid. Znala význam toho slova, nikoliv však pocit z něj. Ani tahle varianta ji ke klidu nedovede. Už dávno věděla, že jediným prostředkem ke znovunalezení klidu je on.
Svíravá bolest v hrudníku ji vrátila do reality. Vnímala křeč svalů a věděla, že se za pár okamžiků nedokáže nadechnout. Kolikrát tímhle pokazila i jejich schůzky. Neměla ráda, když se na ni díval ve chvíli, kdy měla bolestí zkřivenou tvář, i když byla bolest vyvolaná neskutečnou vášní a rozkoší. A vždycky se snažila, aby to co nejdříve přešlo, aby zase dýchala volně, a aby se nemusela dívat na starostí stažené obočí. Křeče teď přicházely v rychlém sledu za sebou. Nebojovala s nimi, dávno věděla, že je to zbytečné, a že naopak, čím víc klidnější bude, čím méně se bude vyčerpávat bojem o další lok vzduchu, tím dříve je šance, že křeče přestanou. Jenže předsevzetí je jedna věc a instinkt druhá. Se zaťatými pěstmi nutila plíce se roztáhnout. Hlavou jí bleskla myšlenka na jeho včerejší slova – mně z vás dvou jednou praskne hlava. Najednou přestala mít chuť s křečí bojovat. Před očima se jí začaly dělat rudé mžitky, neklamné známky toho, že se mozku nedostává příděl kyslíku, a že se snaží odpojit všechny zbytečné funkce. Necítila už pod sebou ani hrubou látku křesla, v kterém seděla. Ne! Tohle nemůže! Až příliš by se to podobalo definitivnímu řešení. Svezla se z křesla na podlahu a nohy si opřela o zeď vedle něj.
Křeč povolila a do plic se jí konečně vehnal vzduch. Studený pot jí vyrážel z každého póru jejího těla. S úlevou, kterou pokaždé po záchvatu pocítila, však přišel i nečekaný pocit, nečekaná myšlenka. I v tom zbědovaném stavu se dokázala usmát. Konečně na to přišla. Nic mu nepoví, nebude ho tížit svými myšlenkami, svým trápením. Nebude si stěžovat, nebude protivná, nebude ufňukaná.. naopak.. bude milá, úžasná, výjimečná, nezapomenutelná. Takové jsou přeci královny. Až příště uprostřed maximálního vzrušení, kdy nepatří sama sobě, kdy nic nezáleží na ní, a kdy pozná dopředu první známky přicházejícího záchvatu, bude rozhodnutá nic nedat najevo. Nebude chtít.. se nadechnout. Královny přece vědí, kdy mají odejít.
54 názorů
chápu, že pokud je to nezajímavé téma, je nutné se nutit do čtení. Proto děkuji za dočtení a za názor.
Asi bych podepsal to, co napsal StvN.
Dlouho se mi nestalo, abych se musel nutit po kazde vete cist dal.
Je to pro mne dost nezajimave tema.
A povidka obecne mozna dej nevyzaduje (ale spise jo), tahle vsak urcite. Treba proto, aby clovek mel duvod cist dal, pokud si zrovna nelibuje v linearnich a ramcovych myslenkach.
no, myslím si, že pouštět se do debat o tom, co mám nebo nemám v kalhotech, je taková zbytečnost :o) a budu doufat, že to čtenáři vadit nebude. Moc děkuji za čtení a za Tvé vidění mého dílka :o)
Zoufalá Knut
31. 03. 2009
Scotia, to si jen vzpomněla, kdy a kde plakala naposledy. Takže v autě, ne v tu chvíli :o) jinak moc děkuji za čtení a za kritiku.
páni! pocity jsou popsané (myslím) věrně a skvěle vtáhnou do příběhu
konec mě dostal
tip
jenom mě trochu zarazilo..prvně byla v autě a pak spadla z pohovky na zem, nebo jsem někde přehlédla ten přechod?
VTMarvin, myslíš si, že povídka musí mít nutně děj? Já myslím, že ne, ale je to věc názoru, dohadovat se nehodlám :o)
Nezaujala mě. Je škoda, že když už se do nějaké takové úvahy pustíš, že nejdeš víc do hloubky. Předkládáš jen klasické scénáře bojovat nebo odejít, a to je pro mě málo. Je to spíš taková tvoje úvaha, jak by to asi mohlo být. Pro mě je postava ženy neživá. Text stagnuje od začátku do konce na stejném místě, jako ten kurzor. Snažil bych se ho rozvíjet, aby do textu mohl proklouznout nějaký ten přesah. Co se týká tématu, tak jsi nepřinesl nic nového, což je docela škoda. Na druhou stranu jako takové cvičení to není špatné. Jen bych trochu zapracoval na stylu.
melancholická dívko, máš naprosto pravdu, u některých povídek si lze dopřát takový "luxusní" konec. V životě, si troufám tvrdit, nic takhle jednoduchého není :o) díky za čtení a za obdiv :o)
jamoyce, nu ano, čárky jsou moje prokletí :o) já mám spíš vždy obavy, co se týče pravopisných chyb, čárku si sem tam odpustit dokážu. Ještě jednou děkuji, výjimečný a vědí opravím, zní to doopravdy lépe.
melancholická dívka
26. 03. 2009
Tak jsem to povídku projel ještě jednou, přičemž musím říct, že se mi nyní líbila ještě víc. Stylisticky opravdu na úrovni, pocity zachycený věrně, fakt dobrá povídka, tímto tedy i posílám avízo StvNovi jakožto nominaci na Povídku měsíce.
Co se týče těch škobrtnutí, asi na deseti místech chybí čárka (většinou ve složitějších souvětích, kdy chybí ukončení vložené vedlejší věty) a myslím, že asi dvakrát čárka přebývá. Dál je třikrát použito "vyjímečný", když správně je "výjimečný". No a v poslední větě by spíš mělo být "královny vědí".
Ale nerad bych tady z toho dělal nějakou školu. V literatuře není pravopis klíčová záležitost. Když je dílo kvalitní, vždycky pak nějaký korektor přijde a doladí to. Tohle dílo kvalitní je.
děkuji za přečtení a názor, jen poprosím o ta škobrtnutí, nemám problém je poopravit. Díky.
Povedený vhled do nitra postavy. Stylisticky na úrovni, jen škoda občasných pravopisných škobrtnutí, to ubírá na kráse. Ale na tip to určitě je.
tak to držím palce, ať to dopadne alespoň trochu příznivě. děkuji Ti za čtení a za písmenka.
děkuji jednak za připomínky, určitě o nich popřemýšlím a jednak za čtení a kritiku :o)
Trošku bych škrtala... (to já u druhých ráda, u sebe s tím mám problém :-) Mám pocit, že méně slov by mohlo znamenat větší prostor pro myšlenku.
Celkově to byl zážitek. Těším se na další.*
Štírko, ano, přesně tak, je to povídka a k té někdy bezvýchodné konce patří. V životě je to, myslím, poněkud prostší. Díky Ti za čtení a za slova k dílku.
Povídky zde čtu málokdy, tuto jsem přečetla celou.. jestli tohle dokáže fakt napsat chlap, pak smekám klobouk, který nevlastním... je to věrohodné vč. popsaného způsobu úvah a nalézání řešení... jen škoda, že končí tak absolutně bezvýchodně... ale je to povídka... ne román. Rozhodně zaslouží T
Tak asi nejsem žena. Toto je pro mne postoj nepochopitelný, jako "z jiné planety". Ale to nevadí, přečetla jsem se zájmem o to větším. ***
Marcela.K.
17. 03. 2009
ano, myslím, že ženy takto přemýšlí. netěší mne, že máš takovéto zkušenosti, ale těší mne, že je snad umím věrně zachytit. ještě jednou díky.
Marcela.K.
17. 03. 2009Marcela.K.
17. 03. 2009
Lakrov, pokud budeš mít chuť do zpráv napsat ta problémová místa, potěší mne to. Ta místa s funkcemi tělesnými mají svůj účel, ale o tom možná lépěji do zpráv a možná i ten zbytek, pokud nevadí :o) Děkuji Ti za čtení i za připomínky, vždycky pomáhají.
Ten text má místy drobné potíže se slovosledem, taky s interpunkcí; ale jako vylíčení pocitů působí dost věrohodně. Věta o mozku, kyslíku a funkcích z něj trochu vybočuje (použitým názvoslovím -- někde opsáno nebo profesní deformace), ale ani ta (věta) mi nebrání říct, žes to napsala dobře. Snad jsi část z toho prožila... a doufám, že ne všechno. Tip.