mé tělo hovoří

Stahuji se do sebe vracím se z cest

Je modrý ten svět magnoliový

Země se nadechuje a já se bosýma nohama

houpu na kotouči slunečném

bubny okruží ženskosti

ruce svěšené rostu ze země

houpu se ve větru plodím upadávám

medem připoutána k povrchu

vláčnost zachvácení pohledu

v mracích nad řekou často jsou znamení

a lidské tváře v rozpuku v úžlabinkách prostoru

hlasy místo štítů bázlivá vychytralá zvířata

přesto v nich se obracím

jako dno studně se sochou z vosku

v každé cihle jedno oko

křehká je každá vlna

zaniká v druhé povznáší ji

lidé v mase proudí umírají

nic nevědí nic

jak jsou pyšní a rozmarní

jak vzteklé dítě s vousy

nové obrazy nápisy prázdné tváře

šátek přes oči ústa zalepit hrajeme velkolepou hru slepoty

Óda šedi a oceli hysterie místo výrazu

Tanec mě otvírá

úpěnlivě ohraničuje se tělo ve vzduchu

a duše plesá v prastarém rytmu

v okruží dlaně jezero

skalní města žil zpívají mýtus

o původu člověka o tom čtyřhlavém spřežení

o dávných čarách a dechu Velké matky moře

o kořenech a jejich vyrvání o hlíně

rozmazané po kůži vůně počátku

„já a mé tělo jedno jsme“