Jak jsem sousedovi nespravil manželku

Jak jsem sousedovi nespravil manželku

Občas se u mě zastaví soused, když potřebuje něco spravit. Zvláštní člověk. Za poslední rok jsem u něj spravoval dvě televize, tři přehrávače, čtyři mobilní telefony, pět žehliček (!), elektrický depilátor, dvakrát pračku, sedmkrát počítač a šestkrát splachování na WC. Existuje jediná věc, kterou spravit nedokážu. Jeho manželku. Je pravda, že mě o to nikdy nepožádal. Ale já vím, že už to chtěl mnohokrát udělat. „ Víš, Tondo,“ začal pokaždé. Dál se nedostal. Začala se mu třást brada a to byl konec. Pokrčil jsem rameny, účastně ho poplácal po ruce a se slovy: „ To nic, Franto,“ jsem si šel po své práci. Věděl jsem, že je zbytečné na něj jakkoliv naléhat.

Jeho žena se jmenovala Květa a nutno přiznat, že s přibývajícími léty jen kvetla. Párkrát mi uvařila kafe a dokonce i nabídla bábovku. A pak tu ještě byla jedna věc, kterou dělala pokaždé, když jsem něco spravoval. Přistavila si židli asi pět centimetrů od onoho spravovaného předmětu, usadila se jako kvočna, přistrčila svůj obličej tak blízko, že se téměř nosem dotýkala toho mého a koukala. Uběhlo prvních deset minut. A teď to přijde, pomyslel jsem si s obavami. Už jsem totiž věděl, co můžu očekávat. Ovšem, když mi tohle provedla poprvé, málem jsem jí vrazil do levé nosní dírky šroubovák. Tehdy jsem doporučil Frantovi, aby ji poslal vařit nebo tak něco, ale ten jen bezradně pokrčil rameny a odešel ke stolu luštit křížovky. Květa se nadechla. A pak to přišlo. „ To děláte špatně. Takhle to vůbec nemůže držet. Však já jsem vám to posledně říkala. A měla jsem pravdu! Jestli chcete, manžel má ve sklepě takový jeden starší kabel. Však jsem mu ho tam sama schovala. To víte, on by hned všechno vyhazoval. Ale já věděla, že se jednou může hodit! To je plně funkční! A co vy to tam strkáte vlastně? Co kdybychom to vyměnili? Co říkáte? A chutnala vám ta buchta? Dala jsem tam domácí vajíčka! To je lepší, víte? Žádná salmonela. Toho máte dneska všude plno. Všude, kam se podíváte, samé svinstva. Že, Franto? Jsem ti říkala, že si nemáš kupovat ten salát, no a pak jsi skončil na záchodě. Dneska třikrát. Jo, co jsem to chtěla. Nemohl byste se nám podívat ještě na to splachování? Ono to jaksi zase blbne. Á už to svítí, no vy jste šikovný, tak to ten kabel asi nebudeme potřebovat, když jste to tak šikovně zapojil. Ale co to je tady ten čudlíček? To tady vůbec nebylo. Franto! Pojď se na to podívat! Ono už to zase nesvítí. Hm, tak já bych tam zkusila vyměnit tu diodu, ne? Ale tam jdou dát i baterky ne? Já mám jedny takové výborné nabíjecí, že bych je přinesla? Ony sice nejsou nabité, ale to nevadí, ne? No ony vlastně nejsou nabíjecí, ale já jsem je párkrát dala do nabíječky a ono je to normálně dobilo! Představte si to! A přitom je tam napsané, že se to tam nesmí strkat. Tak už je to spravené? Kdyby to Franta nepostavil, tak blbě, tak by to nespadlo na zem. A tolik peněz to stálo. To je hrozné, jak je dneska všechno drahé! Nedáte si ještě kafe? No pěkně tam začalo pršet, se dívám. A to včera hlásili, že bude pěkně. Člověk už nemůže ničemu věřit. Franto! Dones mi prosím tě brýle, mi se tady cosi nezdá! Ale já bych fakt zkusila donést ten kabel…“

Tak to už jsem nevydržel a celý červený a zpocený jsem se naléhavě ozval: „ Prosím vás…můžete mi donést ten kabel?“ Soucitně  jsem  se podíval na Frantu, který se skloněnou hlavou u kuchyňského stolu mastil křížovky, jen se mu od prupisky prášilo. „ A tak, to by mohl Franta donést, ne? Franto! Kde mám ty brýle?“ Franta  luštil. „ Co si člověk neudělá sám, to nemá!“ štěkla Květa a vydala se do sklepa sama. „ Ty, Franto…máš ve sklepě zámek?“ syknul jsem potichu. Franta vzhlédl a tiše zakroutil hlavou. „ Tak to je fakt škoda.“

Ale nakonec mi štěstí přálo. Než se Květa vyštráchala ze sklepa, předal jsem Frantovi opravený přehrávač a s pocitem lehkosti jsem opustil jejich dům. Na splachování se podívám jindy.