Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRituál...Rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu
Autor
Marcela.K.
Když chodívám kolem vývěsní skříňky pohřební služby, zastavím se. Jména která čtu, mi občas ukáží i svoji tvář. To už jí bylo tolik, zamyslím se …
Většina jmen mi je cizích a vlastně ani nechci pátrat po tom, kdo kdy a proč zemřel.
To co mě poslední dobou zaráží je, že už neslýchávám hudbu.
Živou hudbu, která vyprovázela zemřelého, když pohřební průvod vyšel ze smuteční síně a obcházel na poslední cestě kapli, kterou vidím přes sousedův plot a hřbitovní zeď i z okna našeho obývacího pokoje.
Jako děti jsme běhávaly ke hřbitovní zdi a nahlížely do smutku pozůstalých.
Kam se ten smutek schovává dnes?
Velice často na smutečním oznámení čtu – Rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu.
Stojím na hřbitově v jedné malé moravské vesnici.
Stojí nás tam asi třicet. Žádný kruh nevidím, ale jsme rodina.
Moje nejmilejší teta neměla žádný pohřeb. Teď nás pozvala její dcera na uložení jejího popela. Tetin zeť drží rozpačitě v rukou urnu a je vidět, že neví co má dělat.
Objevují se slzy na tvářích dvou tetiných sester. Jedna z nich je moje matka.
Stojíme u hrobu a nikdo z nás neví, kde vzít slova, jak se rozloučit. Rozhlížím se po "rodině“. Vidím maminku jak pláče a vím, že musí přece někdo něco říci!
Ne. Všichni mlčí, mají skloněné hlavy.
,,Prosím ty z vás, kdo znají modlitbu, modlete se se mnou“… nevěřím svým uším. To je můj hlas.
Začínám odříkávat Otčenáš. Postupně se přidávají téměř všichni přítomní a Josef pomalu ukládá urnu na místo do prosklené skříňky.
Za sklem se na nás usmívá z fotografie teta.
Jsem ráda, že jsem dokázala nemlčet ve chvíli, kdy scházely slova každému z přítomných.
Přemýšlím často o tom smutném rozloučení, protože teta leží ve stejném hrobě, jako její maminka, moje babička Anna.
S tou se před víc jak třiceti lety loučila celá vesnice a vyprovázela ji s hudbou z její světničky až na hřbitov ve vedlejší vsi. I tenkrát svítilo slunce?
Nevím, možná ne, ale díky rituálu, který se dodržoval, mám na babiččin pohřeb milou vzpomínku…rozloučení s tetou (v rodinném kruhu) se mi zdá být dodnes bolavé.
Lidé by měli dodržovat určité rituály. Rozloučení se zemřelým k ním bezesporu patří.
Jsou chvíle, které nejdou v životě vrátit.
Jsou chvíle, kdy člověk opuštěný odchází z tohoto světa.
Když už se lidé tak často vzdávají možnosti být spolu ve chvílích posledních, neměli by se zbavovat sami i rituálu rozloučení se zemřelým. Argumentace typu : mrtvému je to přece jedno; v této chvíli neobstojí… mrtvému možná ano, ale co my živí?
____________________________________________________________________________________________________________
Dodatek 26.4.09
Tak jsem ji slyšela. Po dlouhé době hrála u kapličky muzika.
Tedy „živá hudba“ abyste rozuměli.
Zastavila jsem se na zahradě a přes roh hřbitovní zdi dolétla až k nám.
Usmála jsem se, protože to není tak dlouho, co jsem si myslela, že už ji neuslyším…že už nehrává při rozloučení.
Kaple stojí vedle hřbitova a slouží obyvatelům našeho města jako smuteční síň pro rozloučení se zemřelými. Stojí na ostrůvku a z obou stran ji objímá silnice. V době konání pohřbu vycházel smuteční průvod ze dveří kaple a obcházel s muzikanty kolem ní, proti směru hodinových ručiček, k bráně hřbitova. Pokud byl nebožtík pochováván do země, zastavil pohřební vůz u brány a muži v černých oblecích odnášeli rakev k hrobu.
Tato cesta se stala součástí pohřebního rituálu i když se už většina zemřelých odvážela do krematoria v nedalekém městě ke zpopelnění. To pak průvod minul hřbitovní bránu a pozůstalí zůstali stát před kaplí a sledovali pomalu odjíždějící pohřební vůz, který hned za železničním mostem přidal na rychlosti.
Jako děti jsme běhávaly kolem hřbitovní zdi a věděly jsme už dopředu, jestli je pro mrtvého připravený hrob. Ten musel vykopat hrobník pár dnů před pohřbem.
Dnes už je třetina hřbitova určena zpopelněným. Zmizely i ohromné kaštany, které ohrožovaly náhrobní desky a výzdobu hrobů, protože v silném větru se jim lámaly přestárlé větve.
Ubylo i uklízení spadaného listí a s ním zmizely i v něm poschovávané, hlaďounké, vyloupnuté kaštany…
Stojím na zahradě a usmívám se. Ta hudba mi vrátila kus dětství.
Asi za dva dny mluvím se svojí maminkou, říkám: ,,Představ si, předevčírem hrála u kapličky živá hudba.“
Maminka se zamyslí: ,,No jo, oni pohřbívali nějakou Šamkovou…cigánku.Tak proto…“
Zamyslela jsem se i já.
,,To je vlastně pravda. Staré cigány v nemocnici nevidíš. Ti mladší, kterým jde o udržení invalidního důchodu, nám tam občas hrají divadlo, ale staří, ti v nemocnici nebývají. Pokud onemocní, bere si je rodinní příslušníci i ve vážném stavu domů a dokáží se o ně postarat a když cigán zemře, dostane se mu náležité pocty.“
,,Šla jsem do města a proti mně běžely děti s uvázanými kytičkami na ten pohřeb. Bylo to dojemné. Chodívala jsem do té rodiny kdysi koupat mimina,“ zavzpomínala maminka.
Jsou různí, naši tmaví spoluobčané… můžou nás dráždit, popouzet…přesto jsou i chvíle, kdy by nás mohli učit.