Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rituál...Rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu

15. 04. 2009
19
22
7323
Autor
Marcela.K.

BABIČKA Uprostřed světničky ležela v otevřené rakvi To na malých vesnicích bývalo nutností sousedé přichází smutkem se pohostí... Ležela klidně jakoby spala ruce na prsou sepjaté To ji tu takto necháte?! Se Žalem utíkám nahoru k lesu Slzičky panenky Marii stékají Bábinko kytičku zase ti nesu do rukou vkládám ji slzičky potají To na malých vesnicích bývalo nutností Průvod jak had u křížku zastaví Slunce se rozhlíží hledá mou babičku jakpak ji dnes v té truhle pozdraví?! Muzika zahraje a průvod smuteční v polích se zastaví několikrát Do slz a vzlykání vzpomínky spěchají vidím zas bábinku na mě se smát U hrobu stojíme dívám se do dálky najednou zdá se mi že vidím ji tam Odplouvá na mráčku směje se mává mi ...tak už tam tatínek nebude sám

Když chodívám kolem vývěsní skříňky pohřební služby, zastavím se. Jména která čtu, mi občas ukáží i svoji tvář. To už jí bylo tolik, zamyslím se …

Většina jmen mi je cizích a vlastně ani nechci pátrat po tom, kdo kdy a proč zemřel.

To co mě poslední dobou zaráží je, že už neslýchávám hudbu.

Živou hudbu, která vyprovázela zemřelého, když pohřební průvod vyšel ze smuteční síně a obcházel na poslední cestě kapli, kterou vidím přes sousedův plot a hřbitovní zeď i z okna našeho obývacího pokoje.

 

Jako děti jsme běhávaly ke hřbitovní zdi a nahlížely do smutku pozůstalých.

Kam se ten smutek schovává dnes?

 

Velice často na smutečním oznámení čtu – Rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu.

 

 

Stojím na hřbitově v jedné malé moravské vesnici.

Stojí nás tam asi třicet. Žádný kruh nevidím, ale jsme rodina.

Moje nejmilejší teta neměla žádný pohřeb. Teď nás pozvala její dcera na uložení jejího popela. Tetin zeť drží rozpačitě v rukou urnu a  je vidět, že neví co má dělat.

Objevují se slzy na tvářích dvou tetiných sester. Jedna z nich je moje matka.

Stojíme u hrobu a nikdo z nás neví, kde vzít slova, jak se rozloučit. Rozhlížím se po "rodině“. Vidím maminku jak pláče a vím, že musí přece někdo něco říci!

Ne. Všichni mlčí, mají skloněné hlavy.

,,Prosím ty z vás, kdo znají  modlitbu, modlete se se mnou“… nevěřím svým uším. To je můj hlas.

Začínám odříkávat Otčenáš. Postupně se přidávají téměř všichni přítomní a Josef pomalu ukládá urnu na místo do prosklené skříňky.

Za sklem se na nás usmívá z fotografie teta.

Jsem ráda, že jsem dokázala nemlčet ve chvíli, kdy scházely slova každému z přítomných.

 

Přemýšlím často o tom smutném rozloučení, protože teta leží ve stejném hrobě, jako její maminka, moje babička Anna.

S tou se před víc jak třiceti lety loučila celá vesnice a vyprovázela ji s hudbou z její světničky až na hřbitov ve vedlejší vsi. I tenkrát svítilo slunce?

Nevím, možná ne, ale díky rituálu, který se dodržoval, mám na babiččin pohřeb milou vzpomínku…rozloučení s tetou (v rodinném kruhu) se mi zdá být dodnes bolavé.

 

 

Lidé by měli dodržovat určité rituály. Rozloučení se zemřelým k ním bezesporu patří.

 

Jsou chvíle, které nejdou v životě vrátit.

Jsou chvíle, kdy člověk opuštěný odchází z tohoto světa.

Když už se lidé tak často vzdávají možnosti být spolu ve chvílích posledních, neměli by se zbavovat sami i rituálu rozloučení se zemřelým. Argumentace typu : mrtvému je to přece jedno; v této chvíli neobstojí… mrtvému možná ano, ale co my živí?

 

____________________________________________________________________________________________________________

Dodatek 26.4.09

 

 

 

Tak jsem ji slyšela. Po dlouhé době hrála u kapličky muzika.

Tedy „živá hudba“ abyste rozuměli.

 

Zastavila jsem se na zahradě a přes roh hřbitovní zdi dolétla až k nám.

Usmála jsem se, protože to není tak dlouho, co jsem si myslela, že už ji neuslyším…že už nehrává při rozloučení.

 

Kaple stojí vedle hřbitova a slouží obyvatelům našeho města jako smuteční síň pro rozloučení se zemřelými. Stojí na ostrůvku a z obou stran ji objímá silnice. V době konání pohřbu vycházel smuteční průvod ze dveří kaple a obcházel s muzikanty kolem ní, proti směru hodinových ručiček, k bráně hřbitova. Pokud byl nebožtík pochováván do země, zastavil pohřební vůz u brány a muži v černých oblecích odnášeli rakev k hrobu.

Tato cesta se stala součástí pohřebního rituálu i když se už většina zemřelých odvážela do krematoria v nedalekém městě ke zpopelnění. To pak průvod minul hřbitovní bránu a pozůstalí zůstali stát před kaplí a sledovali pomalu odjíždějící pohřební vůz, který hned za železničním mostem přidal na rychlosti.

 

Jako děti jsme běhávaly kolem hřbitovní zdi  a věděly jsme už dopředu, jestli je pro mrtvého připravený hrob. Ten musel vykopat hrobník pár dnů před pohřbem.

 

Dnes už je třetina hřbitova určena zpopelněným. Zmizely i ohromné kaštany, které ohrožovaly náhrobní desky a výzdobu hrobů, protože v silném větru se jim lámaly přestárlé větve.

Ubylo i uklízení spadaného listí a s ním zmizely i v něm  poschovávané, hlaďounké, vyloupnuté kaštany…

 

Stojím na zahradě a usmívám se. Ta hudba mi vrátila kus dětství.

 

Asi za dva dny mluvím se svojí maminkou, říkám: ,,Představ si, předevčírem hrála u kapličky živá hudba.“

Maminka se zamyslí: ,,No jo, oni pohřbívali nějakou Šamkovou…cigánku.Tak proto…“

Zamyslela jsem se i já.

,,To je vlastně pravda. Staré cigány v nemocnici nevidíš. Ti mladší, kterým jde o udržení invalidního důchodu, nám tam občas hrají divadlo, ale staří, ti v nemocnici nebývají. Pokud onemocní, bere si je rodinní příslušníci i ve vážném stavu domů a dokáží se o ně postarat a  když cigán zemře, dostane se mu náležité pocty.“


,,Šla jsem do města a proti mně běžely děti s uvázanými kytičkami na ten pohřeb. Bylo to dojemné. Chodívala jsem do té rodiny kdysi koupat mimina,“ zavzpomínala maminka.

 

Jsou různí, naši  tmaví spoluobčané… můžou nás dráždit, popouzet…přesto jsou i chvíle, kdy by nás mohli učit.


22 názorů

Atlantis
23. 02. 2010
Dát tip
Za napsání Tip**

diderotka
22. 05. 2009
Dát tip
Souhlas, rituály by měli být a přežívat... Ale donutila jsi mě zauvažovat nad něčím, co nevím, jestli mám sepsat... pohled z jiné strany "o mrtvých jen dobře", ale...

Janina6
27. 04. 2009
Dát tip
Beru i dodatek... děkuji :-)

Lakrov
26. 04. 2009
Dát tip
Dodatek ze zdá zpočátku býti jen takovým obyčejným vyprávěním, náhle se však něco zlomí, a tohle vyprávění se stává hezkou úvahou a mezilidských vztazích, okořeněnou sociálním podtextem. Tip

Marcela.K.
26. 04. 2009
Dát tip
pan "chroust" nemohl "dodatek" jako samostatné dílo(byť zařazené MIMO) rozdýchat...tak aby se tu "neudusil" :-)

Marcela.K.
26. 04. 2009
Dát tip
Horavine, bohužel...máš pravdu. Dík.

Horavin
26. 04. 2009
Dát tip
Stále více se smrt vytrácí ze svého místa na pomyslné stupnici duchovních hodnot a zaujímá místo nové, vyhovující konzumní povaze farmaceutických molochů průmyslu smrti a pohřebních společností, krákajících u nemocničních bran a mafiánsky se přetahujících o nebožtíky. V tomhle byl film Spalovač mrtvol mimořádně vizionářský. Tvoje povídka vystihuje jednak bezbrannost a bezradnost lidí stojících před tváří smrti, ale i naději v soucitu a cestě lásky.


Upír
17. 04. 2009
Dát tip
Mě ta tvoje báseň jaksi zavoněla náladou Kornerových novel...nevím ani proč...prostě pocit.

Lakrov
17. 04. 2009
Dát tip
Tohle dílo vyvolá pochopitelně diskusi hlavně obsahem (čím jiným taky). Znám jen tu 'druhou formu' pohřbů, tu veřejnou, 'společenštější'. Když někde čtu větu, kterou Tys užila jako název, napadá mě, nebylo-li to na přání samotného zesnulého -- jako soused klempíř u nás na vsi; říkal, že lidi jsou zvyklí ho vídat nahoře, na střeše, tak co je bude vláčet k nějaké díře -- jenže po dočtení mě teď napadá, jestli to od něj nebyl tak trochu trest pro pozůstalé. Nemám osobní zkušenost, numím posoudit, ale nejspíš máš pravdu. A mám výhrady k interpunkci :-)

moorgaan
16. 04. 2009
Dát tip
ritual u nas bezny - hrbitov a spolecne hroby - jsou jen soucasti neceho , ne vsichni chceme na hrbitov, do spolecneho rodinneho hrobu... .. me se treba libi americka tradice, ze je mozne pohrbit treba nekoho na zahrade, pod stromem, u skaly- kde zil a mel to rad.../*

Janina6
16. 04. 2009
Dát tip
Napsalas to dobře. Kdysi v dětství se mi pohřeb zdál taky "zbytečný", dokud mi nikdo blízký neumřel. Pak jsem pochopila, že je tu hlavně pro nás živé... takové rozloučení nám prostě pomáhá se s tím vyrovnat...

Zbora
16. 04. 2009
Dát tip
Všechny tradice pomalu mizí. Vzpomněl jsem si při čtení tvého textu na minulé pondělí velikonoční. Pamatuju, že když jsem byl malý, chlapi chodili s pomlázkou přes celou vesnici a u každého stavení prohodili pár slov. Teď je většina branek zamčená a po vesnici lítá pár výrostků, pro které jsou Velikonoce příhodným momentem pro to, zadarmo se opít (letos přišli s novinkou - místo řehtaček používají dělobuchy). Odcizujeme se, žijeme si čím dál víc sami pro sebe.

nostalgik
15. 04. 2009
Dát tip
Jako bychom se nějak styděli projevit veřejně svoji lítost... odbývají se obřady v tichosti, bez hudby a u zesnulých věřících i bez církevní asistence. Skoro se závistí vidím v amerických krimi filmech záběry z pohřbů obětí, kde nechybí přátelé, známí a kněz.

guy
15. 04. 2009
Dát tip
asi je zbytečné něco dodávat k obsahu a smyslu úvahy zrovna včera jsem se jednoho rozloučení zúčastnil, a i když to bylo jen v obřadní síni krematoria, bylo to mnohem důstojnější, než jen v kruhu rodiném, které jsem absolvoval vloni

joesatriani
15. 04. 2009
Dát tip
So smrťou babky a dedka som sa vyrovnal poviedkami...a keď som ich dopísal...sálal z nich HNUS - lebo som opísal realitu o ich pohrebe... Preto sa ma tvoja próza hlboko dotkla svojou smutnou pravdivosťou... *

Je to pěkné a je to pravda,TIP

Marcela.K.
15. 04. 2009
Dát tip
Nejde až tak o neúctu...jako spíš o to, že lidé takovou situaci neznají, nevědí, jak se chovat, jak jednat ...proto je dobré držet se zažitých rituálů...mohou být třeba ukazateli, záchrannou sítí ve chvílích, kdy se člověk potřebuje něčeho přidržet. Děkuji za názory.

Diana
15. 04. 2009
Dát tip
Také si to myslím. Dokonce si myslím, že rituály pomáhají přežít a že proto vznikly...***

ta deska, kde se oznamuje, kdo umřel, se v Chorvatsku jmenuje Osmrtnica... loučení je vždycky těžké, když se nechá věcem volný průběh (staré vesnické pohřby), bývá to nejlepší pro všechny...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru