jak jsme slavili Majáles

Koleje Jižní město v Praze byly dřív skoro jako ostrov v pustině. Okolní sídliště se teprve rodilo, bláto na botách bylo běžnou součástí cesty do školy. Život tu plynul v obvyklých kolejích a výhybkách. Když zrovna nebylo zkouškové období, pořádaly se večírky, od intimních posezení ve dvou až po velké, skoro monstrozní podniky. Mezi takové akce patřila i památná oslava na čtrnáctém patře koleje Blanice v květnu roku 1986.

Na začátku ale trochu terminologických poznámek. Tak zaprvé kolej. Ubytovna, noclehárna, studovna, střecha nad hlavou...prostě takový internát pro studenty vysokých škol. Kolej Blanice je jeden z několika paneláků (i další mají jména po českých řekách...tedy jedna z ubytoven se jmenuje i Volha) na Jižním městě. Vnitřní struktura paneláku je prostá: napříč každým patrem domu je dlouhá chodba, z které vedou dveře do "dvougarsonek", ve kterých žijí 4-6 studentů. Mají společnou kuchyňku, koupelnu a toaletu, postel dokonce každý svou...Tak, a večírek může začít. Protože se počítá s velkou účastí, nebude se tentokrát akce odehrávat v dvougarsonce, ale přímo na chodbě. Pokoje na čtrnáctém patře jsou plně obsazené, dohromady takových 150 studentů...snad nepřijdou všichni :o)

Ti, co přišli, si přinesli stoly a židle, aby bylo kam složit přinesené lahve, talíře s pochutinami a vlastní hýždě. Trochu to působilo jako poslední večeře Páně, jen desetinásobně zvětšeno. I následky byly daleko nedozírnější. Jenže to na začátku nikdo netušil (jako ostatně u té slavnější poslední večeře...). Jedlo se, zpívalo, pilo,jako na každém správném večírku. Zlom nastal o půlnoci. Někoho napadlo vyhlásit závody ve sjezdu schodů na lyžích. On to tedy byl trochu i slalom a trochu i běh, protože v mezipartech bylo třeba mírně zatočit a několika poskoky překonat rovnou část trati...V zápalu boje se podařilo hůlkami srazit několik velkých zářivek, které osvětlovaly chodbu. To se může stát...jenže jak se zbavit důkazního materiálu? Inu, zkusili jsme půlmetrové plastové střepy spláchnout do záchodu (když máte mysl povznesenou alkoholem, hned vás napadají geniální myšlenky...).

Po prvním spláchnutí trčely zářivkové úlomky stále ze záchodové mísy, ale už nebylo čím splachovat, alespoň do doby, než se nádržka znovu napustí. Kdosi pohotově přiběhl s hadicí požárního hydrantu, že by tedy nedostatek vody mohl být vyřešen takto. A skutečně. Vody byl v okamžiku naopak přebytek, z malého záchodu se začala proudem valit i do kuchyňky, chodbičky, dvougarsonky a konečně i do dlouhé chodby. Nemyl on si Kristus před poslední večeří taky nohy?

Organizátory lyžařské soutěže voda valící se po schodech nijak nezaskočila, naopak. Okamžitě zařadili další disciplínu - sjezd na vodních lyžích. Nadšení fanoušci se vykláněli z oken svých dvougarsonek , tloukli lžícemi do plechových parapetů a skandovali pozvbuzující hesla. V protilehlém paneláku (kolej Otava) se začala rozsvěcovat, později i otevírat okna a rozespalí nocležníci křičeli něco o nočním klidu. To alkoholem povzbuzené slaviče naopak ještě víc vybudilo, takže výsledkem byly nakonec dva panelové domy, které proti sobě vykřikovaly různá hesla.

Netrvalo dlouho a na chodníku mezi budovami kolejí se objevily modré blikačky. Nejdřív místí jednotka Veřejné bezpečnosti, když se zjistilo, že na to nestačí, tak ještě dvě hasičská auta. Kromě povodně uvnitř koleje tedy došlo ještě ke sprchování vodními děly z vnější strany domu.

Tak skončil Majáles na koleji Blanice v květnu 1986.