Matka

Opravdu nevím, kdo to byl. Dlouhou dobu jsem přemítala o tom, jestli to byl anděl nebo démon, či návštěvník z jiné planety... Když jsem se probudila, čelem ke svému stolku, budík rytmicky odklepával vteřiny a závěsy nad mou postelí pravidelně dýchaly v lehkém nočním vánku. Pak jsem ucítila na šíji ten zvláštní pocit, tíži, která mi prozrazovala, že se na mne někdo dívá. Ještě chvíli mi trvalo než jsem procitla úplně a pomalu se otočila směrem k oknu, kterým svítil letní měsíc. Muž stál jakoby těsně vedle něj, paradoxně temný jako v hluboké noci, i když světlo měsíce pokoj dostatečně osvětlovalo. Pohnul se, nespěchavě došel k posteli a naklonil se nade mnou. Očekávala jsem, že ucítím nějakou vůni, čehokoliv, třeba i mužský pot, ale necítila jsem nic. Ani jeho dech jsem necítila, jako kdyby byl jen stínem, který si namalovala moje bujará mysl. Pak jsem náhle ucítila malátnost, jako kdybych se znovu propadala do snu a když mi vyhrnul košili, pomalu a skoro váhavě, jeho dotyk nebyl o nic výraznější než pohlazení vánku.

            Když skončil s tím, kvůli čemu přišel, ztratil se, splynul s tmou za oknem a to ještě posílilo dojem, že to byl jen výrazný sen, ze kterého jsem se ještě neprobudila. Ale pak jsem otevřela oči dokořán, prudce vydechla a zprudka se posadila. Okno bylo dokořán, záclony se monotónně houpaly v nočním vzduchu, a moje postel byla čistá, prostěradlo teplé od mého těla. Pomalu jsem si shrnula košili až ke kolenům, krom tepla v mém nitru jediným důkazem, že návštěva nočního hosta nebyla mým výmyslem na hranici snů a procitnutí. Necítila jsem se zostuzená, ponížená nebo nečistá, jenom…jiná. Pomalu jsem se znovu uložila na polštář a usnula spokojeným, bezesným spánkem.

Jsi v mém těle jenom pár hodin, hrozen prvotních buněk, které se k uzoufání zarputile dělí na další a další. Na ranní nevolnosti, náladovost a divné chutě je ještě čas. Sotva jsi se ukotvilo v mém lůně a já už kdožvíproč cítím že budeš výjimečný tvor. Zatím je tvá síla maličká, stejně jako jsi maličký ty, ještě nepodobný lidské bytosti. Chodím do své fádní práce, rozlévám kávu a balím koblihy a sendviče, usmívám se na cizí lidi a beru si od nich ještě teplé mince.

Nemáš rád když je mi špatně, takže se kdovíjakým způsobem snažíš o to aby se to nestávalo často. Přemýšlím o tom jak teď vypadáš, spíš jako obojživelník než jako člověk, malá ještěrka připojená ke mně droboučkou pupeční šňůrou. Na to, že skrze mne dokážeš vykonávat malé zázraky, určitě nevědomky spíš jako vedlejší ozvěnu než co jiného, jsem přišla náhodou, když jsem si na ruku vylila horkou kávu. Ještě teď vidím svou ruku, červenou a mokvající, tak jak to popálená kůže dělává, ale pak se začne hojit, kůže bledne a od lesklé napjatosti spálené tkáně se vrací k normálnímu stavu. Ani se nemusím dívat na své spolupracovnice, mají na obličejích stejně užaslé výrazy jako já. Skoro celou pracovní dobu schovávám tu ruku jako kdyby byla snad zmrzačená, ale ne, ona je přeci zdravá, úplně zdravá. Naplňuje mne to zvláštním neklidem.

Nevím proč jsem zabloudila zrovna do téhle ulice, ale už je to tak, míjím zadní dveře nějakého baru či restaurace, ozdobené vedle stojícími krabicemi s rozkládajícími se odpadky a všelijakým harampádím. Hluk velkoměsta je tu tlumený a míhající se auta na hlavní ulici připomínají záblesky rychle převíjeného filmu. Jen tak mimochodem otočím svůj pohled na odpadky a ty se najednou začnou hýbat. Zatajím dech, vážně jsem se lekla, asi krysa, která si tu dopřává oběd. Ale ne, ta vrstva hadrů a špíny má lidský tvar, ušmudlanou tvář a unavené oči. Chvilku na mne mžourá a já si nejsem jistá jestli je to žena nebo muž. Pak ten zjev něco zakrákorá a já poznám tóny ženského hlasu. Nerozumím jí ani slovo. Zmateně řeknu prosím? a ona zopakuje svou větu. Má hlad, chce peníze nebo jídlo. Nevypadá že by to byla alkoholička, nemá zamžené oči, jenom smutné. Zajedu rukou do kapsy ale nemám ani vindru. Vzdychnu a pokrčím rameny, ale najednou si všimnu pár oblázků, které se koupou v nedaleké louži. Tuším, že za to můžeš ty, když vykročím k těm kamenům (jenom oblázky, koho by zaujaly?), beru je do ruky a jako pokoutní kouzelník je schovám v zaťaté pěsti. Cítím že mění tvar, cítím zase to zvláštní chvění, když působíš. A pak otočím ruku, natáhnu prsty a na dlani mám zlaté mince neznámé hodnoty a stáří. Bezdomovkyně na mne užasle zírá, stejně tak jako tehdy moje kolegyně v práci. Než abych něco vysvětlovala, vtisknu jí mince do špinavé dlaně a vyjdu spěšně na rušnou ulici, ale ne tak rychle, abych neslyšela její tiché děkuji.

Když mne navštívíš ve snu, jsem překvapená. Je ti tak třináct let, jsi dívka s hlubokým, zádumčivým pohledem. Zkoumavě si mne prohlížíš, jako kdybys ani nemohla uvěřit, že jsi vnikla do mého podvědomí.

            Tak ty jsi moje máma, říkáš s lehkým úsměvem.

            Ano, odpovím lehce, přijde mi to legrační a absurdní setkat se ve snu se svým nenarozeným dítětem. Jak teď vypadáš ve skutečnosti? Pořád jako růžové nic, možná už trochu napovídající že budeš člověk. Ale tady jsi mi hodně podobná, jenom máš ryšavé vlasy a zelené oči, kdežto já jsem tmavovlasá a tmavooká. Nevím jak je možné že vím že tahle dívka jsi skutečně ty, ale je to jistota, se kterou nemusím vůbec polemizovat.

            Obejmeš mne a mně se zdá že trochu pláčeš. Nechápu to. Zeptám se tě na to a ty se jen smutně zadíváš a mlčíš. Zeptám se znovu.

            Vůbec se nesetkáme, říkáš.

            Proč ne? zeptám se já.

            Protože až já se narodím, ty zemřeš, řekneš jednoduše. Hrkne ve mně a rozbuší se mi srdce.

            Možná lepší kdybych to nevěděla, zašeptám zdrceně. Je dobře když normálně lidé nevidí do budoucnosti.

            Pak si povídáme a ty mi s klidem líčíš, co bys chtěla dělat až budeš veliká. Chtěla bys být humanitární pracovnicí, pomáhat lidem ve slabších zemích světa nebo možná lékařkou či krasobruslařkou. A kdybys vyrostla ke dvěma metrům, tak třeba basketbalistkou. Přijde mi to úplně normální, bavit se s tebou, se svojí nenarozenou dcerou, vždyť je to přeci sen, jenom sen. Ale tvoje varování, že mám necelých sedm měsíců života, se v mé mysli usadilo jako stín.

            Na závěr mi slibuješ, že budeš nosit moji fotku pořád s sebou, abys nezapomněla jak vypadám, což mi nepříjemně hlodá v mysli a přijde mi tak, že o mé smrti nelžeš. Ale pak zařve budík, sen se rozplývá a já musím vstříc všední realitě.

I s rostoucím břichem stále pracuji v oparu přepálených jídel a přeslazené kávy. Šéf mne však časem přeřadil (prý pro moji bezpečnost) od pultu dozadu k plotnám, abych krájela zeleninu. Je mi to jedno, oboje je placené stejně. Beru už jako samozřejmé, že když se občas říznu, ty mne zahojíš. Loupu cibuli a zcela odcizeně přemýšlím o tom, zdali mám skutečně už jen pár měsíců života a kdyby ano, jak je nejlépe využít? Mám napravit věci které jsem úmyslně i neúmyslně ve zlém napáchala? Mám si splnit svůj největší sen, než umřu? A jaký to sen vlastně je? Pak jsem se rozhodla. Hodila jsem nedoloupanou zeleninu do kýble, oznámila šéfovi že končím, ještě to odpoledne vybrala z banky všechny svoje úspory a odjela na týden do Afriky, kam jsem se chtěla už odmalička alespoň na jediný den podívat. Vážně to bylo odmalička? Není to zase tvůj popud? Nepamatuji se, že bych někdy jednala tak impulzivně. 

            Kdo je tvůj otec? zeptám se tě jedné noci ve svém snu, když ležím ve špatně větraném stanu v africkém vedru a i to tílko ve kterém spím se na mne nepříjemně lepí.

            Já nevím, odpovídáš. Tuším že byl něčím zvláštní, že celé moje početí bylo zvláštní, ale nemůžu ti říct přesně, kdo to byl, já to nevím. Normální člověk to ale nebyl.

            To jsem pochopila docela brzy, odtuším trochu posměšně, ale ne, ona si můj vztek nezaslouží, nemůže za to kdo ji zplodil, je stejně nevědoucí a zmatená, jako já. Navíc se snaží mi pomáhat, hojit mne a udržovat v pořádku, dokud se nenarodí. Možná že může i za to, že nepřemýšlím tolik o svém konci, že by mne to zbytečně rozrušovalo.

            Skutečně jsem se chtěla do Afriky podívat nebo je to tvůj nápad? zeptám se.

            Můj, řekneš trochu zahanbeně. Ani nevím proč, prostě jsem se sem chtěla podívat. A myslela jsem že by ti pomohlo vytrhnout se ze stereotypu, zažít něco nového, vidět něco nového. Dokud máš čas, řekneš trochu omluvně.

            Jenom by tu nemuselo být takové vedro, řeknu s posměškem.

            Usměješ se taky. Ano, to nemuselo, ale to by nebyla Afrika.

Domorodci se na mne dívají vyděšeně a trochu odtažitě. Tyčí se vedle mne jako karikatury člověka, připadají mi příliš dlouzí a vyzáblí. Holčička, kterou jsem včera potkala poprvé v životě, se válela v páchnoucích dekách a vysokých horečkách. Její matka na mne vrhala zuřivé a zahanbené pohledy, když jsme navštívili jejich vesnici, teď stála ostýchavě přede mnou spolu s uzdravenou dívenkou a oči jí bloudily všude možně. Přišli mi poděkovat, jak rychle a kvapně vysvětlil náš tlumočník. Jsem ještě slabá, nohy se mi chtějí podlomit, ale já – nebo ty? – jim to zakážeme. Usměji se na ty postavy a váhavě jim zamávám. Nevím jak se po jejich vyjadřuje, že jsem díky přijala. Přejmutí její nemoci do mého těla a tvoje snažení tuhle rychlou, náhle získanou horečku rychle zlikvidovat nás obě stálo hodně sil, i když jsi už skoro osmiměsíční plod. Tvé snažení „páchat dobro“ bylo tentokrát náročnější, než jsme obě čekaly. Zahrnu stěnu stanu a jdu si znovu lehnout. Spíme skoro celý den v kuse a nabíráme síly. Když se probudíme, vidím u svého lůžka tmavou postavu, honosně ozdobenou. Místní šaman. Pozorně si nás prohlíží, nic neřekne a pak mi opatrně, velmi opatrně sáhne na břicho. Ztuhnu úlekem, ale ty nedáváš nijak najevo že by se ti to nelíbilo. Šaman něco řekne, nerozumím mu ani slovo, ale pak se lehce ukloní, vstane a odejde. Později mi ve snu říkáš, že ti přál hodně štěstí a sil.

Vrátím se domů a po vyprahlé Africe se mi zdá všude příliš studeno a zima. Je právě období sychravých odpolední a náhlých studených dešťů, tak se první dny skoro pořád tetelím zimou a dávám termostat na maximum. To ale přejde, za pár dní poznávám že tohle je můj domov, tohle je ovzduší, na které jsem zvyklá. Pomyslím na to, že se mi krátí čas a že bych měla zařídit ještě jednu velmi důležitou věc.

            Haló, ozve se váhavě moje matka. Žije daleko od velkoměsta, v takovém útulném zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc. Signál není moc dobrý, hodně to ve sluchátku prská a chrastí. Chvilku jen dýchám a pak se rozhoupu alespoň říct: Ahoj, to jsem já.

            Je překvapená. Dlouho jsi tu nebyla, říká trochu vyčítavě. A má pravdu, pět let to je.

            Mami, jsem těhotná, oznamuju.

            To ti gratuluji, řekne trochu chladněji, než bych očekávala. Svatba troufám si odhadnout ještě nebyla, to bys nás asi pozvala, pokračuje kousavěji. Právě kvůli tomuto jsem se odhodlávala velmi dlouho jí vůbec zavolat.

            Potřebuju, aby se o malou někdo postaral, až umřu, řeknu stručně a trochu si vychutnávám ten škodolibý pocit, když na druhém konci drátu zazní ohromené ticho.

            Nikdo neví kdy umře, odvětí jistojistě matka.

            Ale já to vím, odtuším.

            Odkašlala si, aby si zachovala důstojnost i v hlase a opatrně se zeptala: A co ti našli? Rakovinu? Někdy mi přijde že se mnou mluví stejně zdvořile a odměřeně jako s prodavačem v místním koloniálu nebo s přítelkyněmi u šálku odpoledního čaje. Ale ona je prostě taková, buď si na to člověk zvykne nebo uteče.

            Když mlčím, řekne klidně: Budeme tě čekat, upřesňovat svůj příjezd nemusíš.

Žádné objetí, žádné slzy štěstí, jen upřený pohled a střízlivé potřesení si rukou, tak mne moje matka uvítala, když jsem došlápla na písčitou, ale upravovanou okresní cestu. Poté jsem pozvedla své jediné zavazadlo a mlčky jej hodila na korbu tátovy dodávky, která už pod nánosem prachu a špíny zcela utajila svou pravou barvu. Půl cesty matka mlčí a pak se mne začne vyptávat. Přeci jen ji moje oznámení ohromilo.

            Vyprávím jí vše co se stalo, nic nezamlčuji, i když vím že se jí to jako počestné ženě a dobré manželce nebude líbit. Mlčí a napjatě poslouchá. Pak zavrtí hlavou, jako kdyby si z ní tuto neuvěřitelnou story chtěla vyklepat a najednou mi vypráví co se stalo v městečku nového, komu vykvetly chryzantémy letos jako úplně prvnímu a kolik nových členek získal jejich ženský spolek. Zavřu oči, opřu se do sedačky a lačně tyto fádní informace lapám jako masožravá kytka hmyz.

Táta mě přivítá vřele, utírá si umaštěné ruce do hadru a voní benzínem a trochu potem, omlouvá se že dal přednost opravě traktoru přede mnou, ale on už je takový. Matka mně i jemu přinese výborný, ledově chladný džus a všichni tři sedíme v proutěných křesílkách na verandě a díváme se na pole plná nezralé kukuřice, jako kdybychom tam vyčetli všechnu moudrost světa.. Táta se po chvíli ticha rozhovoří a chce vědět podrobnosti, jak se vůbec žije ve velkém městě, samozřejmě přijde řeč i na to s kým se mi to dítě přihodilo, ale jakmile vidí, že je mi nepříjemné s ním zrovna o tomto mluvit, nechá toho. Namísto vyzvídání se chlubí nejlepšími úlovky z místního jezera a zahrnuje mne novinkami o místních chlapech a mládencích a já, i když mi bude trvat si opět zvyknout na matčin chladný odstup, cítím, že jsem doma, zase doma. Na mé oznámení že se u nich zdržím nereaguje matka nijak, ale otec mne mohutně obejme tak, že tě div nerozdrtí.

Když mne navštěvuješ, většinou se procházíme nějakou klidnou, pěknou krajinou, buď květnatou alejí nebo zelenými kopci s matnými siluetami hor v pozadí. Skoro kýčovitě idylické. Povídáme si o všem možném a já začínám litovat, že tě ve skutečnosti nikdy neuvidím, nikdy tě nepohoupu na houpačce, nikdy si nebudeme házet míčem nebo hrát nějakou hru. Nepropuknu ale v bezedný pláč a deprese, to si stále hlídáš a stále mě udržuješ v klidném, skoro až apatickém stavu k tomu, co se má stát v čase budoucím. Vyprávím ti že i když jsem u rodičů už dva měsíce, stále po těch letech objevuji ztracené a znovunalezené věci a mám z nich radost jak malé děcko. Příští víkend přijede do městečka pouť – elektrická autíčka, kolotoče, dokonce snad i ruské kolo, které, jak jsem si představovala jako dítě, dosahuje snad až k nebesům! Uvědomila jsem si, že jsem nebyla na pouti od doby, kdy jsem odtud odešla.

Křik, barevná světla zářící do teplého večera, hluk a vůně svařeného vína, mísící se s kouřem ze vzduchovek, pachem rozrušených poníků a smíchem zamilovaných párů. Své bývalé přátele a spolužáky nemohu najít, ani jeden obličej mi nic nepřipomíná, až mne jeden pár zastaví, pozdraví a trochu poklábosíme, kde jsme, co děláme a jak se máme. Dělám garde rodičům, drží se za ruce jako za mlada a já vidím radost a nadšení v matčiných očích, byť obličej je stále vážný a netknutý. Ale pak se přeci jen rozesměje, poté, co jí otec třemi jistými ranami vystřílí velikého plyšového medvěda. Už léta si nikam nevyšli a já už si dokázala představit, jaká byla tato zdvořilá a precizní žena jako dívka a proč si ji můj otec vzal. Sluší jí, když se směje, škoda, že tak zřídkakdy. Ví že se na ni dívám, trochu jí tvář strne a chce se vrátit ke své netečné zdvořilosti, ale už to nejde. Rozesměju se taky a jen tak ji obejmu. Trochu ji to zarazí, ale pak mne obejme taky. Otec přitom vykřikuje cosi o krásných princeznách, oči mu v umělém světle lampiček září a já se cítím šťastná jako nikdy jindy. Vykročili jsme k další atrakci.

            V tu chvíli jsem ucítila cosi stékat po noze a překvapením jsem rozšířila oči. Ne, ještě ne… Ty malá potvoro, pomyslela jsem si vyděšeně a pobaveně, žádné výrazné stahy, žádné bolesti. Dívala jsem se na své rodiče, kteří vyčkávavě stáli vprostřed cesty mezi atrakcemi, lidé kolem nás bez zájmu proplouvali a oni dva se tvářili zvědavě.

            Už to začalo, říkám jen stručně a možná trochu vyděšeně. Praskla mi voda.

            Než mne otec donesl k autu, přestala jsem vnímat okolní svět.