Dvojníci - 3

Kapitola 3.

Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné. Chlapci stáli u oken.
„Co się dzieje?” řekl Mirek.
František se protlačil k oknu. Vůni z polí překryl puch spálené nafty.
„Vždyť vidíš, ne?“ řekl. „Odjeżdżamy,” dodal polsky.
„Do jasnej cholery!“ zašeptal Mirek. Doprdele!

Motory utichly a světla za okny pohasla. František položil Mirkovi ruku kolem ramen.
„Nigdzie nie pojadę,“ nikam nepojedu, šeptal Mirek pořád dokola.
„Kvůli ní?“ řekl František.
Mirek se zhluboka nadýchl. Vzduch páchl jódem. Vítr se obrátil, vál od moře.

Když se dostali na předměstí Kolína, místo odpočinku a teplého jídla na ně čekalo spáleniště, obklopující oba břehy mohutného Rýna. Jen katedrála čněla téměř nedotknutá, jako svědectví o mistrovství britských pilotů bombardovacích letadel. Dávno nechali stát svá auta na okraji cest, rozstřílená, se zabitými kamarády, kteří nestačili utéct před kulkami kulometů stíhaček, nebo jen tak, porouchané a bez benzínu. František nespustil Mirka z očí.

Seděli v trávě na levém břehu, mezi stromy, choulili se pod jejich korunami, omotaní do celt se chránili před dotírajícím deštěm, dívali se na protější kamenný břeh, na zbořený železniční most, k nebi čnějící žebra zbombardované ocelové konstrukce, zastřešující hlavní nádraží, na trosky domů, i na obě věže gotické katedrály, stavěné stejnými staviteli jako ta v Praze, jejich zraky marně pátraly po aspoň ještě jedné, dosud stojící budově. A snažili se potlačit všudypřítomný hlad.

Kvečeru připluly velké plechové čluny. Nastoupili. Mirka od Františka odtrhli. Ale František jej nepřestával sledovat ani ve chvíli, kdy se čluny odlepovaly jeden po druhém od břehu a s námahou odolávaly proudu deštěm nasycené řeky.

Pojednou se nad městem rozhučely sirény. Muži se i bez rozkazů silněji opřeli do vesel, ale jejich zmučené, podvyživené paže nedokázaly nic proti živlu řeky. Sledovali kužele světlometů, a když jeden z nich na obloze zachytil první z vlny bombardérů, hledali dál, a už viděli další a další. Nad městem vzplály světlice na padáčcích, vypadalo to téměř slavnostně. Hned za nimi se od letadel odlepovaly hrozny bomb. Některé čluny se oddělily a nechaly se unášet proudem v naději, že proplují mezi troskami mostů a uniknou nejhoršímu. František se díval k nejbližšímu člunu. Plul těsně za nimi, trochu níž po proudu. Mirek klečel na samém okraji na zádi, svíral okraj člunu a díval se tam, odkud odpluli.

Kapitán Gawron seděl na přídi Františkova člunu a pozoroval oblohu jako ostatní. Ale jeho soused, starý plukovník s rytířským křížem pod ohryzkem vychrtlého krku, se díval stejným směrem jako František. Mirek shodil kabát, překulil se přes okraj člunu a zmizel ve vodě. V jeho člunu si toho nikdo nevšiml. Ty blázne, vykřikl František, ale jeho hlas zanikl v řevu bomb, dopadajících na břeh, přehazujících prach a kamení trosek z místa na místo. Mirkova hlava se vynořila o pár metrů dál. Krátce se nadýchl, a znovu zmizel. František se podíval ke Gawronowi. Ale ten hleděl jinam. Starý plukovník se k němu obrátil, něco mu křikl do ucha a ukázal na vodu.

Gawron vytrhl z holínky bičík, naklonil se k Františkovi, šlehl jej po rameni a zakřičel: „Schießen Sie!“ Střílejte!
František uchopil svou mauserovku, odjistil, natáhl a zalícil. Mirek se po chvíli vynořil, tentokrát mnohem dál od nich.
„Feuer!“ křikl plukovník a pokusil se vstát. Ale vlny zvedly přeplněný člun jako hračku, a on zase dosedl.

František vystřelil. Kulka ustřelila hřebínek vlně vpravo od Mirka, a Mirek se ihned ponořil. Plukovník zařval, ale dalo se to poznat jen po otevřených ústech; na všech čtyřech se dostal k Františkovi a vytrhl mu zbraň. Poklekl, pušku zvedl k rameni, a snažil se udržet rovnováhu. Docela mu to šlo – pohyboval se s vlnami, pohupoval se jako na koni, hlaveň mauserovky se zvedala a snižovala zároveň s vlnami.

František pohlédl na Gawrona. Hledal jeho oči. Ale ten se díval tam, kam mířil plukovník, ve svém zorném poli měl jak střelce, tak i možný cíl. Pak vytáhl z pouzdra svého Lugera, a když se ve vlnách objevila Mirkova hlava, vystřelil. Kulka zvedla spršku vody o pár metrů dál a Mirek zmizel. Plukovník se zuřivě otočil ke Gawronowi, ale ten si zasunul zbraň do pouzdra a pozoroval spoušť na břehu.

Přistáli. František vylezl po schůdcích na pěšinu nad vodou a vtlačil se mezi kamarády, přilepené na kamennou zeď. Naslouchali výbuchům v hořícím, rozbořeném městě nad nimi, kvílení motorů na nebi, i palbě flaků, a pozorovali odlesky na černých vlnách rozbouřeného veletoku. František vytáhl z teletiny dalekohled a zahleděl se do protějšího břehu. Z plýtké vody, která přechází v kamenitou pláž a pak v louku, se vynořila shrbená postava a brouzdala se ke břehu. Sledoval každý její krok. Mirek došel k pláži a zhroutil se na kamení.

Vlna letadel proletěla nad městem a v dáli se počala otáčet, aby se vrátila na své základny v Anglii. Několik menších bombardérů, které útočily na cíle v okolí města, se připojovalo k hlavní vlně. Jeden z nich proletěl nad řekou, otevřel břicho a vyhodil zbytek svého nákladu. Ve chvíli, kdy zápalné bomby proměnily protější břeh v hořící pec, byl již bombardér pryč. Malý tmavý stín na kamenné pláži se proměnil v obláček páry.

František ukládal svůj dalekohled do teletiny. Nemohl ji zapnout. Mirku, ty blázne! Ty zatracenej blázne! křičel na teletinu. Ale nikdo si ho nevšímal.