Tomba di Giulietta

procházím Veronou  a listuji Shakespearem

městem co je a osudem který se nestal

přesto stojím u mramorového katafalku

ohlodaného časem jako ztvrdlá kůrka chleba

a vidím mladé tělo Julie

ležet v nezvratné vertikále smrti

pak vejde Romeo

v oblouku dveří sehne hlavu

a už ji nenarovná

sehnutý k polibku na ústa pokrytá jedem

než o dlažbu zazvoní dýka

uhýbám jejímu ostří

broušeném láskou

a nakonec prchám po schodech do zahrady

plné slunce

v patách mám stmívání

jejich posledního pohledu

a zároveň se ptám

koho tu tenkrát opravdu pohřbili

jen tak

bez příběhu