Beránek

Beránek. Znával jsem jednoho. Je tomu už docela dávno. Vlastně, bylo jich nejprve víc – jak už tomu v příbězích o beráncích bývá. Ale nehodili se. Nebyli to ti správní beránci. Písmenka se na nich všelijak hloupě kroutila, a když se beránci rozeběhli proti stránce - všechno se to i s nimi sesypalo ve špinavou hromádku polámaných čáreček.

A pak se objevil on, ten, který jediný dokázal udělat malému človíčkovi radost.  Beránek. Byl to jeho beránek, přesně takový, jakého vždycky chtěl, kterého mohl všude nosit, který mu nikdy nemohl utéct, který tu byl pro něj a s ním, v dobách, kdy je beránků velmi potřeba. Ale trvalo mi opravdu dlouho, než jsem byl schopen toho jeho beránka najít…

Nejdřív jsem mu chtěl dát krabici, znal jsem ten trik z jiných příběhů o beráncích a myslel jsem si, že malého človíčka upokojí. Tu krabici jsem tehdy nakreslil na čtvrtku jen proto, že jsem ztrácel trpělivost nad jeho dětskou beránčí vybíravostí… Nechápavě se na mě podíval – tyhle lidské pohledy nemám rád – je v nich všechno od „co tím chceš říct?“ k „to si opravdu myslíš, že jsem - takový?“ Z pohledu mi bylo smutno, také mi došlo, že krabice by se krást neměly. Zastyděl jsem se a chtěl čtvrtku roztrhat, ale to už mizela v kapse malého človíčka.

Usmál se: „Ale stejně si ji schovám – na památku. Ještě jsem nikdy žádnou nedostal. Navíc, vždycky se hodí mít po kapsách nějakou tu krabici. Nikdy nevíš, co do ní budeš potřebovat schovat – svět je zvláštní místo.“ A zadíval se do šedavého nebe.

Nato si sedl do trávy vedle mě, vytáhl malý hladký kamínek a dělal, že přemýšlí tak usilovně, až to skoro vypadalo, že na něco čeká. Každou chvíli se na mě smutně podíval, a mlčel. A já tam stál s rukama v kapsách a snažil se pochopit, co se to kolem mě poslední dobou děje.

Vzal jsem novou čtvrtku, hlavou mi vířil svět a já jsem nevěděl, jak ho zastavit a jak v něm najít tolik potřebného beránka pro malého človíčka, který se zdál s každým pohledem směrem ke mně ještě menší a smutnější – jako by ztrácel všechny naděje na to, že jednou bude mít svého beránka na hraní, na povídání, na radost, na smutek – svého beránka tady na světě.

Na čtvrtku spadla mokrá kapka. Vpila se do bílé stránky. Začínalo pršet. Papír vlhl, a po beránkovi ani písmenka. Človíček si povídal s bohatě rozkvetlou pampeliškou: „Dobrý den, vypadáte jako lev, milá květino. A jste žlutá, žlutou mám docela rád – nevadí Vám, že Vám netykám, malá květino? Ale přece jenom, moc se neznáme,“ a začínající déšť mu očividně vůbec nevadil. Mně tedy také ne. Sedl jsem si do vlhké trávy (aniž mi došlo, že se celý zamažu od žlutých pampelišek) a položil pero na vlhnoucí čtvrtku. Udělalo černý puntík, ten začal rozkvétat v něco, co se zprvu nedalo dost dobře zařadit do knihovny obvyklých tvarů. Pozoroval jsem onen obrazec a přemýšlel nad jeho dlouhým osudem. Nakonec se skvrna umoudřila a přestala růst. Kaňka do pohádky? Mrholení ustávalo a já byl rád, že papír nenamokne a všechno, co na něj napíšu, se tedy nebude donekonečna rozpíjet. Za takovou mazanici by mě asi malý človíček moc nepochválil.

Seděl jsem a přemýšlel nad střapatou skvrnou uprostřed pokroucené bílé čtvrtky. Po chvíli začalo svítit slunko. Malý človíček zatím usnul, v drobných ručkách svíral žlutou květinu, mumlaje cosi o dešti a věčném smutném pršení. Papír zatím téměř uschl, zůstal jen malinko zkroucený a zprohýbaný od kdysi dopadajících kapek – ze střapaté černé kaňky se mi v hlavě najednou zrodil malý nápad…

„Napíšu Ti beránka..“ začal jsem a hrot pera po zmoklém a zase usušeném papíře skřípavě vrzal.

Budu Tvůj beránek, snad. Jednou, až se probudíš, ze snů o deštích a bouřkách a najdeš mě tady, budu jen Tvůj. Zatím mám jen malé střapaté tělíčko, já beránek, vzešlo z jarních dešťů a kapky černého inkoustu, která měla být vlastně původně začátečním písmenem úplně jiného příběhu. Ale není, všechno se děje tak, jak se děje – a já jsem tady. Tělíčko mně beránka je obkrouženo tímto textem. Můj ocásek říká: nejsem Boží, jen beránek, pro Tebe, přítel do těžkých chvil. Muž v dlouhém kabátě mi začíná stavět nožky, mám čtyři, jsem zdravý beránek a myslím, že dokud mě budeš mít rád, budeš si se mnou hrát a budeš vědět, že jsem tady pro Tebe, budu zdravý, budu se veselit a budu skákat na svých čtyřech zdravých nožkách. Musí být velmi stabilní a silné, tyhle mé nožky, abych moc často nepadal do pampelišek, musí to být pevné beránčí nohy. Píše je takto: pravá zadní: aby Tě svět nebolel, skákej s rozmyslem, ale i tak může někdy nebe studit a tráva pálit do kopýtek, neboj se; levá zadní: když budeš smutný, beránku, vzpomeň si na svět, jaký byl, kdyžs byl šťastný a veselý a nepropadej hloupým beránčím náladám, jsi ještě malý beránek, buď silný; pravá přední: s touhle nožkou nekopej do lidí, lidi jsou lidi, jsou lidi – nejkrásnější je to s nimi, když je potkáváme, nejhorší, když je nenávratně ztrácíme…život je těžký, ale věřím Ti; levá přední: tuhle nožku máš na hraní, poznávej s ní svět a barvičky, choď vždy tak, aby si také užila svůj kousek zeleně – ale nezašlápni duhu, duhy je potřeba co svět světem máme. (Stál tam přede mnou na pokrouceném kousku papíru malý a smutný beránek, zatím bez hlavičky, ale… A malý človíček se začínal budit, někde mezi spánkem a polobděním přerývaně dýchal a mumlal cosi o bouřkách, třásl se…a já jsem věděl, že ho nemůžu zachránit…a dál jsem psal beránka..) A pak jsem dostal hlavu, myslím, že je milá až roztomile sympatická, podle toho jak jemně byla napsána, pero už po papíře vůbec neskřípalo. Hlava, aby zachytila všechny důležité beránčí touhy a myšlenky, aby z ní mohly na svět koukat dvě černokamínková beránčí očka; abys mohl jíst, co Ti malý človíček dá a povídat si s ním, dostaneš tlamičku a čumáček – čumáček říká: nebojím se Tě, světe, ale taky Ti nerozumím; tlamička občas vyplazuje malý beránčí jazýček – Jsem beránek; je to všechno moc malým písmem na maličké beránčí hlavičce. A myšlenky jen tak hala bala lala tříštící se v beránčím já – svět, tráva zelená, děti, kuličky, příběhy, láska, radost, smích a hra, já beránek, mám rád, žluté květiny a barevný svět, co je to? moc toho neznám, beránci poznávají celý život, budeš mě mít rád? Jsem beránek. Jsem beránek. Ještě ouška – ouška mám beránkovsky plandavá, to pravé říká: když budu chtít letět, poletím a druhé: jsem Tvůj beránek, jenom Tvůj. (Dlouho jsem přemýšlel, jestli beránkovi napsat také růžky, věděl jsem, že byly-li by moc velké nebo moc ostré, moc blízko nebo moc daleko od sebe, nemusel by beránek působit jako beránek, ale jako zlý beran a mohl by malého človíčka polekat, to jsem nechtěl, přesto ale bylo něco, co jsem zapomněl…) Jsem malý beránek, jednou možná vyrostu, ale nechce se mi, nelíbí se mi růst, bojím se růst a bojím se vyrůst, bojím se, že až vyrostu, bude ze mě docela jiný beránek…už mi rostou růžky ach, píše mi je, zatím jeden, je malilinký, docela nepatrný, jako drobný hrbolek nad čílkem, tedy myslím, růžek zní takto: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Nerozumím mu, vy ano? Ty ano? Jsem beránek.

Dopsal jsem poslední slovo, beránek, a chvíli zamyšleně hleděl na to, co se stalo s promáčenou a zase osušenou čtvrtkou papíru. Napsal jsem kaligram? Beránka? Nebo nakreslil? Možná jsem všechno zkazil..

„Není bouřka?“ ozvalo se za mnou nevěřícně. Malý človíček se probudil, v ruce stále onu „Vypadáte jako lev, milá květino“ pampelišku, a už se na malých nožkách štrachal z trávy a hnal se ke mně.

„Copak to tady máš?“ zamračil se mi přes rameno na popsaný papír.

„Napsal jsem Ti beránka,“ řekl jsem trochu rozpačitě a až teď mi došlo, že…psát beránka někomu, kdo pravděpodobně neumí číst je hloupost, zastyděl jsem se… Podal jsem mu pokrčenou čtvrtku.

Malý človíček celé dílo zamyšleně pozoroval a nepromluvil ani slovo. Přejížděl očima z tělíčka na ocásek, přes nožky až k malému růžku a rtíky se mu jemně pohybovaly…a usmíval se.

„To je beránek!“ řekl. „Můj beránek. Beránek pro mě. Budu ho mít rád a budu se o něj starat, bude jen můj a já budu jenom jeho. Beránek.“

Malý človíček mě objal, nevěděl jsem, jak reagovat, pohladil jsem ho po hlavě. Nebyl jsem si moc jistý, jestli jsem opravdu stvořil toho pravého beránka, z jarních dešťů a kapky inkoustu, ale človíček vypadal najednou šťastnější a měl jsem pocit, že beránek možná zvládne zahnat všechny bouřky a ochránit malého človíčka před strachem z nich. Snad.

„Podívej se, beránku, už neprší!“ rozesmál se a rozeběhl se po pampeliškové louce. Beránek na čtyřech silných beránčích nožkách cválal za ním…