Léčení šokem

Poliklinika, interní oddělení, půl jedenácté (samozřejmě dopoledne).
Čekárna - až na mne - prázdná....
Vstoupil - no - spíš vplížil se, šeptem pozdravil a usedl. Vráťa Černý. Muž - asi tak v mých letech. Známe se jen tak, že víme jeden o druhém. To už jsem tu tvrdnul asi půl hodiny - posledního odcházejícího diabetika  jsem potkal ve dveřích...

Za dveřmi klid, dveře odrazovaly striktním Neklepat! Vyčkejte příchodu sestry !
Asi po deseti až patnácti minutách sterilního klidu, kdy sestra nějak zapomněla,že má vykonat příchod, vstal a zaklepal na dveře sesterny.
Vykoukla ženská příjemná jak ztráta výplaty. Řekla někam mezi nás: „Pan doktor tu není, jděte za svým praktickým lékařem...“
„Ale sestro...“
„No co?“ otočila se na něj. „Vždyť vám říkám : pan doktor tu není... nevím, kde je a nevím kdy přijde...“ zkušeně předešla dalším jeho možným otázkám.
Dveře se zavřely.
Chvilku nevěřícně koukal, pak si uvědomil, že srdce vynechává sem tam některý z již i tak nepravidelných stahů.
Zaklepal znova.
Ještě než se dveře rozletěly uvědomil si, že sestra (mne už přestala vnímat a obrátila se k němu) přeladila z altové polohy do sopránové fistule: „Pane Bože, vždyť jsem vám řekla, že tu pan doktor není. Tak co ještě... “ něco ještě na závěr zamumlala, co znělo jako otravujete, nebo opruzujete... a dveře se opět zavíraly.

Směsice zlosti a bezradnosti přehlušila - či posílila - strach ze špatně fungujícího srdce: „SESTRO !!!“
Do dveří se vrátila tvář plná zloby. Nadechla se, ale už nestačila spustit. Vyřítilo se na ni pochopitelné a vší vůlí po slušnosti potlačované nasrání : „ Když tu doktor není, tak mi napište potvrzení, že jste mne odmítli ošetřit. Já sem jdu šest set metrů půl hodiny, protože mám hemiblok, jestli vůbec víte, co to je... vy se mne ani nezeptáte s čím k vám jdu a posíláte mně k doktorce, která mne zase pošle sem. Tak si mně budete posílat, až chcípnu. Ordinační hodiny máte mít do třičtvrtě na dvanáct“ - hlas mu nezmíral, ale jak se sám vytáčel, hlas mu naopak sílil,... „ a teď není ještě ani jedenáct. Co mi tu vyprávíte, že nevíte, kde pan doktor je, když má být tady? A co vy sama - vy jste jak vojenský felčar, který - pokud člověk nevyblije játra - tak ho považuje za zdravého. Myslíte, že k vám lidi chodí z nedostatku jiné zábavy? Místo pomoci a péče mne jen rozčilujete...“

Z vedlejších dveří vyšel lékař. Pan Černý ztichl a zhluboka dýchal. Obrátil se k lékaři a narazil na slova : „Co nám tu křičíte? Nevšiml jste si, že jste ve zdravotnickém zařízení ? Nemohl byste se chovat slušně k perzonálu? Řvát můžete v hospodě, pokud vás nevyhodí...“

Vráťa, který se začal jeho příchodem uklidňovat, zrudnul v obličeji až do fialova a zvedl hlas o půl oktávy : „Vy jděte, doktore, taky do hajzlu. Když jste sem přišel z fakulty, tak jste byl lékař, doktor, který pomáhal už prvními slovy. Co jste teď? Ráno uděláte pár cukrářů a žlučníkářů a tím končíte, co? Pak se necháte zapírat a klidně byste tu někoho nechal zkolabovat. Škoda, že jste to byl vy, kdo první zjistil, že mám všechny arytmie, které existují. Takhle teď léčíte ? To by se Aeskulap po třech tisících letech... po...no, otočil v hrobě. Nechtějte slyšet, jak vám říkají ti, k nimž se asi chováte tak, jako ke mně.
Údržbáři...“

Srdce nesrdce skoro vyletěl z čekárny jak čert z elektriky. Já na tom vydělal - pan doktor si mne všiml - a to jsem neřekl ani slovo. Vráťa stačil všecko sám.

Včera jsem ho potkal - ještě s kolegou stáli před drogerií a náramně se něčemu smáli. Počkal jsem, až se trochu vyřehtají a pozdravil jsem ho : „Dobrý den, jak dopadla ta vaše srdeční story ? Dneska vypadáte naprosto perfektně...“
„Jejda, Vilda (jmenuji se Josef Vild, tedy nikoli Vilém)... no jak - nakonec se ukázalo, že je přece jen doktor. Tou svou arogancí mne sice vytočil, ale zároveň mi tím srovnal puls - jestli jste čekal, že sebou švihnu, tak to vás musím zklamat. Zaplať Pámbu,“ a chechtal se, jakoby nikdy žádné srdce neměl. „Nakonec jsem sám! dojel autem do nemocnice, trochu mne srovnali, dva týdny na to jsem tam jel znova a teď už tři neděle mám budíka, žeru Concor a cítím se na dvacet. No to kecám, na dvacet ne, ale na dvaadvacet - to jó....“ a zase se zachechtal, až mu málem spadly brýle...