Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seARACHNOFOBIE
Autor
čárynka
Arachnofobie :
je panická hrůza z pavouků
Jsem slunce milný typ. Proto jsem si moc neužívala loňskou dovolenou na Lipně, kdy se teploměr zarytě držel 16 stupňového maxima. Při jízdě na kole, kterou si ostatní užívali, jsem proklínala všechno a všechny, protože jednak nejsem žádný sportovec a pak pod několik vrstev oblečení mi podlézal chlad a ruce připomínaly mražené rybí prsty. Třetí kopec v pořadí jsem se snažila rovnat pohledem, samozřejmě s výsledkem nulovým. V nejvyšším bodě našich výprav, kde měl být nádherný výhled do kraje samozřejmě padla mlha, nebo se zatáhlo a začalo pršet. Prostě srpnová dovolená jak má být.
Předposlední den naší dovolené, nevěřím, že by mé prosby, nadávky a stesky měly nějaký vliv, se ukázalo sluníčko. Ale nejen to, ono dokonce začalo hřát! Konečně trochu tepla pro mé zkřehlé údy. Probudilo mě to natolik, že jsem souhlasila s prodloužením dovolené o pár dní.
Jeli jsme hrát minigolf, rázem jsem byla plná aktivity, protože venku se dalo fungovat jen v tričku a kraťasech. Voda pro mě měla teplotu severního ledového oceánu, nicméně nechala jsem se zlákat na šlapadlo. Rozvalili jsme se a poklidným tempem jsme se prošlapali až ke středu Lipna. Ticho, klid, samá voda.... romantika. Najednou koukám, těsně vedle ruky mi leze pavouk. V klidu jsem požádala kamaráda, nechť ho odstraní. Stalo se. Sice to přidusilo tu pěknou chvilku, nicméně stále v družné konverzaci a cvakající foťákem, pro zdokumentování těchto chvilek, jsem příliš nevěnovala pozornost stavu našeho plavidla. Když jsem zaregistrovala dalšího členovce, reagovala jsem poněkud hlasitěji. Byl to však jen vrcholek ledovce. To co přišlo potom bylo skutečně naplnění mých nočních můr. Najednou ty mrchy byly naprosto všude. Kamarád nevěděl, zda je má nejdříve zabíjet, uklidňovat mě, šlapat, nebo co od něj vlastně chci. Křičela jsem, brečela, naprosto neschopná logického uvažování. Nejdříve jsem chtěla skočit do té ledárny, ale v tom mi bylo zabráněno, s odstupem musím uznat, že oprávněně, protože doplavat ke kraji by bylo nad mé síly. V polostoje, polosedě, v poloze, kterou bych asi těžko dokázala byť jen předvést jsem se opřela do šlapek. A všude okolo mě chlupatý, odporný, lezoucí hmyz. Jediný cíl, co nejméně být ve styku se šlapadlem a co nejdříve stanout na břehu. Dupala jsem do pedálů jak o život, voda cákala naprosto všude, takže za chvíli na nás nebyla nitka suchá. S výrazem šílence, očima upřenýma k vytouženému cíli, jsem se vybičovala snad k největšímu fyzickému výkonu svého života. Do vody, bez ohledu na teplotu jsem skočila již několik metrů od břehu, čímž se mi podařilo utopit foťák.
Na břehu jsem si sedla do trávy, třásla se a brečela ještě asi půl hodiny. Pak mě rozklepala zima a tak jsem byla odtažena na grog.
Kde se tam vzali? Beze mě se zbytek výpravy šel podívat, kde jsme k těm pavoukům uprostřed Lipna přišli. Šlapadla byla v tom nepříliš příznivém počasí na břehu na trávě a ten obludný, ohavný, hnusný, mě děsící hmyz se tam poschovával před deštěm. Teplé počasí je pravděpodobně vybudilo k aktivitě, nicméně stále někde v útrobách šlapadla. V momentě, kdy jsme jej vytáhli na hladinu a do trubek se začala dostávat voda, začali vylézat ven.
Doslov: Foťák přežil. Nedostala jsem ani rýmu. Odjížděli jsme druhý den. Dodnes slýchávám v blízkosti jakékoliv louže, jestli si nepůjdeme šlápnout.....