K tý řece se budu vždycky vracet...

Odra je strašně neškodná říčka...

Vesničkou, o níž bude řeč, protejká po celý její dýlce. V létě, když je opravdu dlouho sucho, můžete ji přeskočit, a v zimě snadno zamrzá. Vrby na jejích podemletejch březích natáhnou větve, na bruslích vjedete do tunelu a najednou je to jako v pohádce o Zimní královně...

Jak řikám, neškodná říčka.

Potůček.

Strouha...

Jeseník nad Odrou je jedna z těch malinkejch vesniček, o kterejch nikdy nikdo neslyšel. Na jejím konci, tam, jak se rozevírá pláň na kterou chodí babky v šátcích a zástěrách sbírat petrklíče na čaj proti nachlazení, stojí posledních pár baráčků bělenejch vápnem, s chomáči mechu na střechách a s vejminky na zahradě.

Jeden z těch domečků je i rodnej dům mý prababičky, babičky, otce a tří z jeho čtyř sourozenců. A když říkám rodnej dům,myslím tím opravdu rodnej... Možná proto se občas usmívám s přiblblým výrazem, když sleduju film Sestřičky. Můj táta je druhej nejmladší, a z těch, co se narodili doma jedinej, ke komu se porodní asistentka z města stihla dostat včas.

Letošní povodeň samozřejmě neni první, a dokonce ani nejhorší. V devadesátym sedmym to bylo mnohem víc zlý – ale i tak velká voda přibližně jednou za deset let vyplavila ten malej baráček až po podkovu nad vraty... Pro neznalé dodávám, že širokejma dvojkřídlejma vratama musel projet žebřiňák se senem, takže ona zmiňovaná podkova visí tři a půl metru nad zemí.

Možná se ptáte, jakou logiku má zůstávat na místě, o kterým VÍTE, že ho jednou za čas voda splaví, že to tak vždycky bylo a zase bude. Chápu to. Moje mamka je dokonale typický dítě velkoměsta, takže se taky takhle ptá.

Víte, dyž jsem se jako malá o prázdninách zrovna neproháněla po Beskydech, byla jsme u prarodičů v Jeseníku.

Milovala jsem to tam.

Babičku a její tajemnou krabičku na šití, skrývající krajkové poklady.

Souseda Kudělu odnaproti, kterej mě už jako čtyřletýho caparta vozil na svým valachovi s tak širokou prdelí, že když mě na něj posadil, nohy mi trčely do strany...

Dědečka, který v mých pěti letech usoudil, že už jsem dost stará, abych jedla „porádně“, a naučil mě snídat uzené a feferonky, a když jsem občas kýchala a začlo mi téct z nosu, nekompromisně mě léčil panákem slivovice.

Líbilo se mi tam.

Tehdy jsem ještě nevěděla proč; na to jsem přišla až mnohem, mnohem později: Protože tam prostě nebyl čas.

Žádné hodiny na lampách na každým rohu (ostatně až do poloviny devadesátejch let neměl Jeseník ani pořádný veřejný osvětlení), žádný branky, body, vteřiny... polovina lidí neměla televizi a když jste se jich zeptali, co je za den, odpovídali až po chvilce váhání a drbání se za uchem.

Čas tam měl úplně jinej smysl.

Děda mi vždycky řikával: „Jen si všímaj věcí kolem sebe, děvčico, a nebudeš sa potřebovať ptat. Slunce Ti úsvitem řekne, že je hyn čas vstavať, a dyž Ti začne kručeť v břiše, je čas jíst. Dyž padne rosa je čas počitání dětí, estli nějaký nechybí, tak hybaj dom, a když se Měsíc dostane nad špičku teho smrku vedle u Procházků, hyn je čas íst spať...“

A nikde se mi nespalo tak sladce, jako když jsem usínala v maličkém pokojíku na vejminku, pod těžkou, poctivou péřovou duchnou v cíše s šeříkově modrym proužkem, v posteli, v níž zemřela má prababička.

„A to se nebojíš?“ ptávala se občas ségra, která to v Jeseníku neměla ráda (stejně jako naše mamka, která strašně těžce nesla, že když se na tomhle místě řeklo „Koupat!“, znamenalo to že dítě bylo usazeno do plechových necek a hrubým rejžákem z něj byla odrbána týdenní špína).

„Ne, proč?“ tázala jsem se vždy užasle.

„No že Tě bude strašit...“

Ne, toho jsem se opravdu nebála.

Jasně, i v Jeseníku jsme měli strašidla. V lese za vlakovou tratí směrem na Suchdol se občas objevoval duch myslivce, kterej se z něšťastný lásky pro dceru místního rychtáře zastřelil svou loveckou dvojkou, a za kostelem u hřbitovní zdi bejvalo některý měsíčný pondělky slyšet plakat děťátko. Povídalo se, že prabába od Konvalinků se propadla do černejch očí dragouna, co jeho pluk procházel vesnicí za Terezínskejch válek, a svý nekřtěný nemluvňátko pak udusila a zakopala u hřbitova...

Myslivce jsem nikdy neviděla, a od hřbitova byl náš baráček pěknej kousek cesty vesnicí... A prababička??

Věděla jsem o ní všechno – a jak se bát něčeho, co znáte?? Každej strach pramení jen z neznáma... Jenže já už odmalička poslouchala příběhy – o jejích až pod pás dlouhých, hustých černých vlasech, ve kterých až do osmdesátky neměla žádnou šedinu. O tom, jak za otcem a tetou běhala, když ji něčím rozčilili, mávala nad hlavou holí a na celou vesnici křičela „Včíl počkajte, až vás chytím... Vy holoto, vy zmato... Takú lepu ode mňa dostanete...“

Bylo jí přes devadesát, a byla typická horalka – krásná a vznosná jako jeřabina, když byla mladá, s vlasy jako tér a utrejchovejma očima, a shrbená jako vrba k stáru, třebaže čiperka, se sítí hlubokejch vrásek vrytejch hluboko do tváře, která životem na větru a slunci získala takovou tu zašle bronzovou barvu, která se v zimě v létě nemění.

Pak jednoho dne ulehla se zimnicí, a když ležela asi týden, otočila se jednou na mou tetu, která u ní seděla: „Zavolej ně Libušku...“

Když pro ni Zdena doběhla, prababička se na obě usmála, pak pohlédla na svou dceru a řekla: „Tož já už jdu. Ve skříni mám nachystané ty černé šaty, tak ty ně dej... Spánembohem.“

Pak zavřela oči a odešla. V míru a pokoji, s úsměvem na rtech, a úplně klidně, protože pro ni smrt byla naprosto běžnou součástí cyklu, kterýho byla celý svůj život součástí, aniž pro ni bylo zapotřebí o tom přemýšlet: Byl čas setí a čas, kdy je třeba sklízet, byl čas kdy byl sníh a čas, kdy všechno kolem kvetlo, čas jarního tání a každoročních povodní, čas podzimních dešťů a tuhejch zim... Čas dospět, čas vdát se, čas rodit, čas práce, čas sedání na zápraží... a čas zemřít.

Všechno je jenom koloběh. Čas plyne, klokotá a skáče jako voda v Odře, která se občas vyvalí z břehů, divoce a nečekaně, a spláchne všechno, co jí stojí v cestě...

Pořád se ptáte, proč tam zůstávat??

Je to prostý: Máme tam kořeny.

Genetickou paměť, udržovanou v krvi rodu, udržovanou vyprávěním u kuchyňskýho stolu, kterej vlastnoručně vyrobil praděda, udržovanou vzpomínkama a silným, bytostně prociťovaným poutem k tomu místu.

Před dvanácti lety to byla snad úplně nejhorší povodeň, jaká se vůbec kdy Jeseníkem prohnala. Odnesla chlévy, odnesla vejminek, v němž jsem v prababiččině posteli jako malá spávala, spláchla půdu, na který jsem z trámů krovu skákala do sena, a trvalo dlouho, než se z toho malýho domku zase stalo místo k žití... Alespoň do doby, než zase přijde velká voda.

A nezáleží na tom, že v sedumadevadesátym odnesla i ten pradědečkův stůl: Koupil se novej, ale příběhy, co se u něj po večerech vyprávěly u svíčky zůstaly stejný. Ty příběhy a vzpomínky jsou součástí mejch -našich- kořenů, a ty rostou a sílí s každým dalším dítětem, který je v tý malý kuchyni u stolku poslouchá.

A když jsme se po povodni sešli, stáli jsme uprostřed ruin, popadanejch krovů a strhlejch zdí, objímali jsme se radovali.

Ano, přišla další velká voda... kterou jsme všichni přežili ve zdraví.

Už pátá generace rodu zůstává a každou dekádu riskuje všechen svůj majetek, najmě pak životy na tomhle místě u řeky...

Ale to místo jsou mý kořeny, to místo je dům, kterej před víc jak dvěma sty lety postavili mí předci, nedaleko pláně každý jaro bezezměny stále plný petrklíčů, místo u řeky, protože kde je voda, tam je život...

Všichni mě znáte – jsem zmatenej hloupej hippík, zaostalej za dobou a neustále udivenej všim, co se kolem děje... Rozhodně nevim, kdo jsem a kam půjdu – ale jedno vim jistě:

Vim, ODKUD jdu.

Vim, kde mám svý kořeny...

A proto se k tý řece budu pořád vracet.

Proto ji nikdy neopustim.

Nikdo z nás.