Pomerančový čas

Ráno jsme se probouzeli v cizích bytech. Bloudili a hledali Náš bar, ale netušili, který by to měl být. Kolemjdoucích jsme se ptali co je vlastně za den a co je tohle za město, v klubech si psali cizí čísla na zápěstí a nikdy na ně nevolali, ze srdce milujíce jen své pelichající psy. Někdy se povedlo vetřít na firemní večírek, jindy dostat na sekeru v nádražce. Slunce na obloze dost zhruba krájelo čas na táhlé oblouky a dalo se shodnout leda na tom, že je léto a spící mouchy svědčí o klidu ve státě. Touhou odpolední bylo zarůst do starých omítek a nechat po sobě tančit stíny, touhou večera byl hlad po hovoru a teple cizího těla. V obloucích času se někdo proslavil a někdo navždy zmizel na maloměstě, většina z nás však přechodně zhmotňovala Kulaté kritikami, analýzami, komentáři a výstupy, v krátkých přestávkách mezi táhlými dny kdy se jen hledělo na řeku a vědělo se svý.

I tohle odpoledne vše jen matně vibrovalo předtuchou něčeho velkého, co teprve přijde, aniž by to však někoho výrazně zneklidňovalo. Doby začátku už dávno minuly a nikdo z nás je nepamatoval, a tak jako vždy a každému se zdálo, že se již nikdy nevrátí a proto je třeba pořídit si směšně úzké džíny, přeleštit brýle a zalknout se v davu. S Drobnou jsme otírali tenisky o kočičí hlavy a nepatrně se hádali. Drobná se hádala ráda vždy a všude, a někdy křičela tónem při kterém mrazilo, aby si vzápětí se zachichotáním poručila další pivo. Zpočátku mě to znechucovalo, ale pak jsem si zvykl a snad se i docela těšil na ty chvíle, kdy mi to nečekané zmijí syčení prolétne po klíční kosti k zátylku a vymete mdlé myšlenky. Nakonec vyhrála ona a proto jsme dali přednost letenským zahrádkám před žižkovskými sady. U dlouhého stolu tradičně dekorovaného ptačími hovny seděl zjevně studentský pár a jejich komínek kelímků už pomalu krouhal koruny kaštanů. To je Vladimír a Vladimíra, dostalo se mi základního přehledu o divné shodě jmen, a tak jsem coby důkaz pohostinnosti svého klanu dal kolovat lahev gruziňáku. Vladimír měl řídkou zrzavou bradku, mírné oči selského synka a  vášeň pro cesty s batohem, Orient, oranžové mnichy, vonná dřívka a lněné haleny, úpornou nemoc těch, co ještě nepoznali závratnou hloubku žižkovských omítek a mandaly ubrusů nuselských výčepů. Vladimíra si prohrabovala černé vlasy a křečovitě mu tiskla rameno, snad ze strachu, že by ji něco vrátilo do té malé hornaté země na východě, kde kniha byla slabostí, žena trofejí a beznaděj zákonem. Řeč šla o bohu, vládě a filosofii, Drobná přikyvovala a já měl chvílemi malý strach, aby snad nesešla z naší cesty, nenechala mě samotného uprostřed kočičích hlav, prasklých lamp, bledých plakátů a cizích ulic, aby se nezapletla do smrtícího klubka slov, spisů a jsoucen o sobě. Sluncem rozehřáté město pod svahem bylo světem mimo svět a okázale plivalo na poněmjdoucí, roztékalo se v čase, aby se nám pak se zbytečným množstvím štípajících bublinek načepovalo do kelímků.

V sobotu jedeme do Istánu, takový delší trek, povídal Vladimír, budem něco točit a něco fotit, spát v klášterech, viď?, a Vladimíra místy přizvukovala tichým No hej. Musíme se vrátit do pátýho, protože pak se volí Déčko a na katedře se budou dít věci, a taky je třeba zeditovat poslední díl Slovníku, páč to jde v říjnu do tisku.

Nikdy jsem neměl v lásce lidi, kteří řeč a věty své i jiných krájejí do tenkých a krátkých nudlí, aby je učinili příjemnými asi jako přerušovanou soulož, lidi, kteří v sobě pohřbili cit pro příběh, vyprávění, noční kruh kolem ohně. Drobná naštěstí vytušila mé rozpaky a sama začala s kázáním tak, abych se pak mohl přidat. Její příběh byl o párdenní mdlé lásce v široké posteli v sochařově garsonce s výhledem do parku, ve kterém nemladá matka tlačila kočárek s dítětem, které snad jednou vyroste a zhrubne a jako mnozí před ním pověsí prázdný zlacený rám před kus olupující se barvy na přístavní ohradě tak, aby jako boží muka v poli stahoval zpět na stezku všelijaké bloudy. Já to zkusil s dobrou a dlouhou story o klukovi v šedozeleném kabátě,  kterého dostali ti Hodní někde mezi rákosím v zamrzlém močále na severu, a jeden z nich mu sebral kus průzračně zeleného spečeného písku, který mu pak přes noc kdovíproč spálil nohu na místě, kde si ho strčil do kapsy. Vypadalo to, že ve Vladimíře se zasekl háček, snad proto, že v krvi měla nejasnou vzpomínku na vlčí stíny na poloninách a ovčí kožich oblečený na holé kůži a prostý údiv nad během hor a světa, jenže Vladimír měl za vodou v očích jen prázdno člověka bez touhy a bez nápadu, gruziňák už vyvanul ze dna, a tak jsme štěkli Čau Čau a skočili ze svahu, abychom drželi rychlost s padající nocí.

Zodpovědně jsme flusali z mostu dolů na hvězdy a zkoušeli dát dohromady starý a v mnohých místech zapomenutý mýtus o velkém chlapovi z hlíny, kterého v jedné opuštěné tovární hale ve Vysočanech uplácali tři znudění punkové, na prsa mu vyryli patřičné čáry a značky pro Cheter, Malkut i Hod, pak se vypravili do hračkářství pro startér a cestou je sbalili měštští dragouni kvůlivá držení nelegálních substancí. Strávili osmačtyřicítku v arestu, kde si stále dokola četli nápis na dně ešusu, vyprávějící o dávném velkém tažení proti televizní věži, které skončilo potoky krve valícími se přes obří údy hravých batolat, pak se vydali vstříc novým dobrodružstvím a hliněný chlap v tovární hale do sebe zatím vsakoval petrolej a nemrznoucí směs a pomalu se rozpadal v prach. Necitelně nás vyrušil až telefon od Edvyho, že prý opodál se bude za chvíli dít umění, přijdou mnozí známí, a levné lahvové obohacené dojmy a Vizí se bude pít jen vzájemně, nezištně a na protest proti korporátnímu Knížeti sponek, větráků, faxů a Kulatých.

Šli jsme, a ve starém sklepení opravdu narazili na pár slibných obrazů, méně slibných básní a starých známých letáčků schválně špatně kopírovaných tak, aby připomínaly vlhký pamflet sotva odlepený od cyklostylu. Mezi vychrtlými pěšáky a tloustnoucími poddůstojníky alternativy provozovalo svůj kolébavý tanec i pár politických zombie, jedna zvlášť prošedivělá a opuštěná se čile přitáčela k diskutujícím hloučkům a marně čekala na na tu pravou chvíli, zjevně neznajíc kouzelné slůvko hovno, jímž se dobrý voják mnohokrát vmísil do debaty.

Marna šikovně umotala brko, abychom něčím proložili lahvové, a Edvy zatím opodál několika vílám hrdě ukazoval záda s úhlednými jelity od útočných lékořicových cuctyčí, která utržil v průběhu velkých, zuřivých a společností zcela nepovšimnutých bojů s faxovým Knížetem, které ve městě v posledních dnech braly místo.

Lekl jsem se, že to Edvy snad myslí vážně a že jim ten bradatý a holohlavý blud o nadnárodním Knížeti, upírovi Systémovi a jejich úkladech fakt sežral, ale Marna mě ujistila, že zůstal věrný naší ospalé stezce, že se k tomu připletl jako slepý k houslím, skoro jako ten dementní tambor, co měl hodnou maminku,  řezal to ve Vietnamu, pak se setkal s prezidenty, dostal medaili, obchodoval s počítači, proběhl Sedmihradskem tam a zase zpět, natočil film o děsivém bílém žralokovi, který měl na břiše vyrytý tajemný plán chodeb pod dortovitým dómem v Sieně, pak se odstěhoval do Budějic, oženil se, měl děti a do roka umřel.

Myslím, že nenapravitelný Edvy se k oné politické rvačce připletl nikoliv úplnou náhodou, ale spíše z nutkavé touhy po bitvou vzrušených rudovlasých děvčatech svolných k ledasčemu, ale nechal jsem si to pro sebe a taky mu jelita pochválil uznalým popleskáváním a mručení, jak se to prý správně má.

Když se skončilo s uměním a na baru stlučeném ze dvou židlí a jedněch dveří došlo všechno lahvové, kdosi podstatný bůhvíproč vytasil bojovou černou zástavu s ostře rytým zeleným B a v čele svého kmene vyrazil pochodovat do nočních ulic.

V rohu rozpačitě postávala holka, vzhledem k místu a okolnostem nepatřičně oděná v kostovanou sukni a modrou halenku, tvářila se zmateně a bradatoplešatý Zápas ji zjevně nebral tolik jako jejího dredatého kluka, který už se zaťatou pěstí vybíhal ze dveří. Chápavá Drobná se někam vytratila s Marnou, protože aby bylo jasno, Drobná ke mně bohužel či bohudík nepatřila, byla jen odrazem mé duše a přítelkyní a nadějí na spásu a průvodcem na stezce okrouhlých eposů vyskládaných z rezavých satelitních parabol ve vyschlé fontáně v modřanském parku v jednom zvláštním únorovém ránu.

Modrá halenka uvítala mou společnost, a tak jsme zamířili do Vinného Velkopavlovického, jediného podniku vhodného přesně pro tenhle čas, místo a příležitost, sáli dvojky bílého uprostřed pasáků, dragounů, Italů, hašových černochů, hodinkových Albánců a jiných věrných štamgastů, koukali na sebe, zatímco ten její ji zvolna ztrácel když opodál pod totemem národního světce za nezájmu nočních kolemjdoucích drtili Knížete svým Odpor! a Svobodu! a Rovnost! a Chceme si hrát!.  

Po probuzení jsem se byl schopen usebrat na tom, že jsme zamířili na Vinohrady, odkudsi se přidala parta zběžně známých zjevů a následovaly slavnosti bolehlavu, čili starý dobrý bytový tah. Na mysl ještě vytanulo slunce vylézající ze stromořadí mezi secesními činžáky, jména ulic jako z katalogu obstarožní cestovní kanceláře a dlouhá talmudská rozepře s jorkšírem venčeným pomatenou starší dámou, která nakonec skončila ve prospěch teriérova tvrzení o lidské podstatě andělů.  

Na bytu ve kterém jsem se probudil mě zarazily dvě věci. Tou první byla absence jakéhokoliv nábytku, který byl nahrazen perskými koberci položenými ve čtyřech vrstvách. Kromě nich byla v místnosti jen hromádka rozšlapaných pivních plechovek a kulaté akvárium s kosmicky kroužící zlatou rybičkou. Popřál jsem jí dobré jitro, vymotal se ze záclony a vydal se na průzkum. Tím druhým zarážejícím faktem byla holka, která se ke mně zezadu přitočila a něžně se zeptala, kam dneska půjdeme na oběd. Barvou vlasů, obličejem a zejména tloušťkou stehen vůbec nijak nepřipomínala Modrou halenku. Paniku ještě podpořilo pár včerejších zjevů, kteří se jako na povel vyloupli z temných koutů a oděni pouze v trenkách a martenskách začali šmejdit po bytě.

Něco jsem nezřetelně zachrchlal, vyběhl na ulici a volal Drobné a Edvymu. Drobná mě poslala do háje, a tak jsme po chvíli seděli nad dršťkovou s rohlíkem a desítkou ve Skaličance jen s Edvym a mlčeli tak, jak se to sluší a patří. Slunce se překlopilo do odpoledne, naše tramvaje se rozloučily na Karláku a já se sesunul na lavičku před radnicí. Lidé se posunovali po svých nepochopitelných trasách, z radničního okna vylétl chlap v brokátovém kabátě a ještě před dopadem zanotoval baladu o starém javoru, na jehož mokrém spadaném listí kdysi dávno uklouzl okouzlující majitel šroubárny v kabátu s bobřím límcem, svezl se do náruče okolojdoucí služtičce pocházející kdesi ze Sedlčanska, v její světničce jí zasel do srdce lásku a poté ji hanebně opustil, aby se stal básníkem a obchodníkem s puškami na Tahiti, popelářské vozy mířily spát do garáží, na protější lavičce krmil holuby smrdutec s klasickým vzděláním. Potácivě jsem vstal a zprvu tiše, potom nahlas volal, Jsem tady!, Jsem tady!, Líbím se vám?, Vezmeš si mě?, ale nikdo mě neviděl a neslyšel, z oblohy se odlupoval půloblouk času jako měsíček pomeranče, každá dlaždice si mlela svůj příběh aniž by brala ohledy na mé nadání kazatele, na omítkách se objevovala písmena a mizela, než jsem si je stačil poznamenat. Pak jsem to zkusil jinak. Odpor! A všichni se náhle otočili.