Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStejné oči
Autor
Marcela.K.
„Ahoj babi…“
Sklonila se, aby ji políbila.
Dcera se posadila do křesla a ona si podávala židli od stolu.
„Mami, chceš si sednout sem?“ zareagovala okamžitě, když si uvědomila, že by matka měla horší místo.
Usmála se: „Ne, já budu sedět tady.“ Přisunula si židli těsně k lůžku, aby dosáhla na babiččinu ruku.
„Tak co, jak je?“ zeptala se s nádechem provinění v hlase. Jakoby se bála odpovědi.
„Jde to. Ráno jsem měla teplotu,“ zastavila se v řeči, aby se nadechla a pokračovala: „Byli tu na velké vizitě. Pan primář je moc hodný, takový jemný člověk. Říká mi sestři…“
Dívala se na ni. Na svoji matku a najednou měla před očima moravskou bábinku. Tak jak si ji pamatovala z dětských let. Ta podoba byla nesmazatelně vrytá do tvaru velkých, hnědých očí, brady, nosu, vlasů…
I slza, která se náhle objevila v koutku matčina oka jí byla povědomá.
„Bolí tě něco? Břicho?“ zeptala se .
„Vůbec mi nechutná jíst, nemůžu. Sním tak tři lžičky a je mi zle. Vždycky toho donesou kýbl!“
„Tak to nejez, vrať jim to. Přinesla jsem ti kousek štrůdlu…“
„Ne, já nemůžu…“ setřela slzy kapesníčkem.
„Mami, to bude dobrý, uvidíš, to se všechno srovná…“držela ji za ruku : „Nemáš chuť na černou kávu?"
„Uvař mi radši ten tvůj čaj. Ten je dobrej. Ten špitální je jako vymáchaný hadry.“
Zvedla se a dala vařit vodu do rychlovarné konvice.
„Včera tu byla Zuzanka.“
„Já přece vím. Byli u nás.“
„Kluci se tu dobírali.“
Babiččiny oči sjely na vnučku: „To je dobře, že tě máme. Vidíš a já nebyla ráda, když máma říkala, že čeká třetí. Myslela jsem si, že to bude zase kluk. A teď mám takovou krásnou vnučku. Čtyři vnuky a jednu holčičku.“
„Babi,“ zasmála se na ni ; „,… vždyť jdu na vysokou!“
„Děda…to byli tři bratři. Myslela jsem, že budeš kluk. Taky bych ho nezahodila, ale teď jsem ráda, že máme tebe.“
„No vidíš, kdybychom si ji nevymysleli…“ otočila se k matce a usmívala se.
„Tak by tu s tebou teď nikdo nebyl!“
„Víš, babička nebyla ráda, protože jsem to neměla při porodu s klukama jednoduchý. Bála se o mě.“ Podívala se na babičku a ta kývla hlavou a honem zase mířila kapesníčkem k očím.
„Představ si, babi, táta vyryl včera všechny brambory na zahrádce a Coudy je zase roznášel. Asi je chtěl zasadit zpátky. Ty nahnilý, co nechal taťka stranou. Ty dobrý žere.“ Podívala se na dceru s vděčností, že dokázala tak pohotově změnit téma rozhovoru.
„Jo, říkala, že ti vezme psa sem, že by mohl spávat v koupelně a zdůvodnila by to, že ho tu máš jako canisterapii.“
Najednou si uvědomila, že ani psa kdysi babička doma nevítala. Připadal ji jako darmožrout. Po letech si zvykla.Teď, když se chystala do nemocnice, jakoby pes vycítil, že jde o vážnou věc, projevoval babičce nejvíc náklonnosti. A když ji odvážela z domu, šla se s ním rozloučit na zahradu.
Dívala se zamyšleně na svou matku a dceru , obrátily na ni tázavý pohled a ona si uvědomila , že mají stejné oči…stejné jako kdysi moravská bábinka a ona.