"K.O.U.L.E" / ADRENALIN

     Byl červenec. Horko jako v pekle, slunce pálilo, jako by si dalo za úkol zničit vše živé. Vracela jsem se autobusem z města, ze zaměstnání. Vystoupila jsem na zastávce na konci vesnice a dala se na cestu k naší chalupě, která stála o samotě, vysoko nad vesnicí. Našim jediným společníkem byl soused, který nás nenáviděl už jen proto, že naši psi měli větší boudu, než on chatu. Trávili jsme tu celé léto. Já, můj exmanžel a jeho psi. Bojové plemeno - rottweileři. Pár. Psi velcí jako telata, vážící každý nejméně 80 kg. Dona měla zrovna štěňata, ale vůbec se nechovala jako vzorná matka. Chovala se jako poběhlice. Měli jsme postaveny dva ploty, to ji ovšem nebránilo v tom, aby se občas nepodhrabala a neutekla do lesa, to v tom lepším případě, nebo se nevydala do blízkého kempu. Carp, její druh, který naháněl hrůzu již při prvním pohledu, ji samozřejmě okamžitě následoval. Pokud se tak stalo, když byl exmanžel doma, nebyl to žádný problém. Ten den ovšem doma nebyl.

     Vyškrábala jsem se z posledních sil k chalupě a když jsem odemykala bránu, slyšela jsem zvuk jedoucího auta. Bylo to auto starosty obce. Myslela jsem si, že jede do lesa. Byl vášnivým nimrodem a občas kolem naší chalupy projížděl. Tentokrát však zastavil u mne. "Paní, neutekli vám náhodou psi? Dostal jsem hlášení, že na kempu se objevili dva rottweileři a ohrožují tam děti, které kolem nich jezdí na kole." "Pane Bože, já nevím, teď jsem přišla z práce," řekla jsem a v duchu jsem se modlila, aby byl ex doma. Nebyl. Odhodila jsem kabelku na zem a utíkala k ohradě, kde měli psi boudu. Byla tam jen štěňata. Stalo se to, čeho jsem se vždy obávala. "Pane starosto, já nevím co budeme dělat, určitě jsou to naši psi, ale oni mě neposlechnou. Jejich jediným pánem je můj exmanžel a já se jich šíleně bojím!" "Milá paní, to máte smůlu, volal jsem na policii. Pokud si ty psy neodvoláte, neručím za to, co se s nimi stane!" Jako šílená jsem pobíhala po dvoře a přemýšlela, co mám udělat. Nenapadlo mě nic jiného, než vzít velkou štangli salámu a se starostou jsem se vydala do kempu. Tam nám řekli, že psi někam odběhli. Šťastná, že se nikomu nic nestalo, doufala jsem, že se psi vrátili domů a tak mě starosta opět vyvezl k naší chalupě. Vrátila se jen Dona ke štěňatům, Carp zůstal někde venku. Zůstala jsem v šoku. Tenkrát jsme ještě neměli mobilní telefony, takže jsem se nemohla poradit s exmanželem.  Zavřela jsem tedy Donu do boudy a lesem jsem běžela dolů k vesnici. Pak jsem Carpa uviděla.

     Stál v obklíčení dvou policejních aut na hlavní silnici a nechtěl se hnout z místa. Situace byla velmi napjatá, blokoval cestu projíždějícím autům. Přesto jsem se musela v duchu smát. Policajti, zalezlí v autech, mířili na psa svými pistolkami. Když jsem uřícená doběhla k nim a řekla, že je to náš pes, svorně na mne začali řvát, ať si ho odvedu, jinak že budou muset střílet. Aby zavolali odchytovou službu, to je asi ani ve snu nenapadlo. Navíc bylo ještě nebezpečí, že by pes mohl napadnout vesničana, který měl domek u hlavní cesty a právě tam míchal maltu na opravu omítky. Ten také stál jako solný sloup a bál se pohnout, aby ho pes náhodou nenapadl. Začala jsem lákat psa na salám, který jsem třímala v ruce. Povedlo se. Šel za mnou a tak jsem vždy, když už skoro kousl do salámu, popoběhla nahoru do kopce. Táhla jsem ho lesem k naší chalupě. Netušila jsem ovšem, že je přítomna i sousedka. Když už jsem byla skoro u naší chalupy a myslela jsem si, že mám tu šílenou událost za sebou, vyšla z jejich chatičky a v náručí nesla svého malého miláčka, fenečku boloňského psíka. Začala jsem řvát: "paní Malíková, prosím, zalezte do chaty, utekl nám pes a já nevím, co udělá, až vás uvidí!"

     Musela jsem mít ve svém hlase opravdové zoufalství, protože se okamžitě otočila a zapadla do chaty. Nevyděsila se ovšem jen ona, ale i náš Carp. Otočil se a utíkal z kopce zpět k vesnici. Zůstala jsem stát a jen jsem se bezmocně dívala, jak mizí v dáli. Pokoušel se o mne infarkt. Již tenkrát jsem byla docela v letech a vedro mi nedělalo dobře, nehledě na cestu do kopce, kterou jsem již po několikáté během hodiny absolvovala. Nezbylo, než se vydat znovu za psem. V ruce ohlodanou štangli salámu, ve tváři šílený výraz, doběhla jsem k silnici a co nevidím. Carp stál opět uprostřed hlavní cesty, bylo vidět, že už toho má také dost a s vyplazeným jazykem civěl na chlapa, který ještě stále pracoval u míchačky. Snažila jsem se psa ze silnice dostat a jak jsem ho tak různě tahala na té štangli salámu, chvíli sem, chvíli tam, rozhodl se mě ignorovat a vběhl do otevřených dveří domu. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomila, že je to cizí dům, že tam může někdo být, že ho může pes napadnout. Prostě jsem k těm dveřím přiskočila a zavřela je. Naštěstí v domě nikdo nebyl. Renovovali ho a tak tam ještě nebydleli. Chlap, když viděl, co jsem udělala, tak si začal ťukat na čelo a řval na mne, co si to dovoluji. "Prosím, nechte ho tam zavřeného, až se vrátí manžel, on ho odvede," žadonila jsem. Viděl, že jsem u konce svých sil, uřícená, na pokraji zhroucení, pláč na krajíčku. Asi poznal, že tady nic nezmůžu a tak mi dovolil nechat psa zavřeného u nich v domě. Ani nevím, kde se zdržoval po dobu, než se vrátil můj exmanžel domů. Poslala jsem ho pro psa i s desetilitrovým demižonem slivovice. Moc se mu to sice nelíbilo, ale když jsem mu popsala situaci, uznal, že nic jiného nám reputaci nespraví. A to jsem mu ani neřekla, že při cestě domů mě napadl jiný vesničan, který tvrdil, že mu náš pes zardousil slepici a že jsem mu za tu slepici dala 300,- korun, jen aby neremcal. Stejně nás pomlouvají dodnes i když už psy dávno nemáme.

---