Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sejméno
13. 08. 2009
12
33
2910
Autor
Narvah
Kolem sesterny prošla dívka s povytaženým pyžamem. Nic pod ním neměla. Obrátil jsem se k staniční sestře. Stále na mě mluvila. Pak utichla. Rozloučil jsem se a vyšel ven.
Přede mnou se táhla chodba. Nalevo sedělo asi dvanáct žen schoulených v křeslech. Některé spaly, jiné hleděly do stěny. Na druhé straně odpočívala žena, hlavu v klíně. Došel jsem k ní a posadil se vedle. Chvíli jsem na ni hovořil. Nereagovala. Škrábala se na noze.
Vstal jsem a otevřel mřížové dveře. Pod oknem, z kterého proudil studený vzduch, ležela na boku žena v nemocničním pyžamu. Šedé, krátce střižené vlasy jí na hlavě stály. Ruce měla složené vedle hlavy, nohy pokrčené. Dřepl jsem si a pozdravil. Usmála se. Na rozdíl od ostatních pacientek měla živé, bystré oči.
„Vám to sluší,“ řekla. Hlas se jí třepal.
Poděkoval jsem. „Proč jste si lehla zrovna sem, pod okno? Není vám zima?“
„Je mi teplo. Proto mě sem dali.“
„Dobrý nápad,“ řekl jsem. „Jen abyste se nenachladila.“ Žena kývla hlavou.
„Jste tu dlouho?“
„Asi rok a půl. Od podzimu.“
„To je dlouho,“ řekl jsem. „Snášíte to tu dobře?“
„Ano. Sestřičky jsou na mě moc hodné,“ odpověděla a opět se usmála.
„To je bezva. Jak se vlastně jmenujete?“
„Marie,“ řekla žena.
„Moc pěkné jméno.“ Podal jsem ženě ruku a představil se.
Vykládali jsme si asi čtvrt hodiny. Pak jsem se zvedl.
„Jste hodnej, že jste za mnou přišel.“
„Moc rád jsem vás poznal. Určitě si brzy zase popovídáme,“ řekl jsem a dotknul se její pokrčené nohy. Položila hlavu zpět na lehátko.
Zavřel jsem za sebou mřížové dveře a ohlédl se. Marie ležela ve stejné pozici. Oknem na ni dopadal kužel světla. Jako by ji chtěl sevřít a odnést pryč.
Ženy stále seděly nehybně v křeslech. Čas pro ně ztratil význam. Někdo z nich vyrval vůli a někam ji schoval. Jejich blízcí je opustili. Zapomněli na ně. Nerozuměl jsem tomu. Lze zapřít blízkého? Smazat jméno?
33 názorů
Dík za avíza.
Ano, mám na to možná trochu středověký názor, ale věřím, že svůj duševní stav je do určité míry schopen člověk sám ovlivňovat. I když bych to neřekl tak, jak píšeš ty, MeTB : sám zvládnout, poněvadž se domnívám, že důležité je mít podporu ze strany přátel.
ale faktem je, že pokud je člověk např. u středně těžké deprese dobře zamedikovanej, tak záleží hodně na něm
Pardon za spam, ale to mě zaujalo. STVNe, ty bereš duševní nemoci jako něco, co člověk dokáže sám zvládnout, když se snaží?
jsk to asi trefil. Čím víc tě čtu, tím víc chci. Jsi jen decentně uměřený nebo je toho prostě málo? Ber to jako otázku ke zvážení.
dost dobrý, ale štve mě ten konec - moc evidentní. naopak se mi libi zacatek a "dívka s povytaženým pyžamem." ale to je asi otazka vkusu, nekdo rad doslovnost, nekdo obrazy.
naznak, atmosfera, ctivost - jsi stejne dobrej spisovatel, jako prudic v diskusich :-)
skvela vec na maly plose *
Přesně tak, tvoje vědomí si myslí, že jsi nesmrtelnej, ale nevědomí ví, že to tak neni a v tom je ten rozpor a ta choroba. Ale všechno plyne jen z toho, že neposloucháš nevědomé signály a jedeš si svou bez ohledu na všechno ostatní.
Jakou roli hraje dívka s povytaženým pyžamem v první větě?
"Ruce měla složené vedle hlavy" si neumím představit.
"Jste hodnej" je jediný nespisovný výraz v celém textu. Proč?
"Někdo z nich vyrval vůli a někam ji schoval". Přemýšlel jsem hodnou chvíli, jestli "někam ji schoval" není zbytečné.
Kontrast žen bez vůle na konci a pozitivní Marie předtím měl možná být postaven úžeji proti sobě nějakým detailem. POsledním odstavcem text jakoby ztratí na tempu a kvalitě. 0,7 tipu.
hm. když máš shizofrenii, tak si třeba můžeš myslet, že jseš nesmrtelnej - máš to ve vědomí
Vědomej postoje je vědomenj postoj. Pak existuje ještě nevědomí, a to může mít na tvé konání trochu jiný "názor" a když se tyhle dva názory hodně liší, tak je poměrně vysoké riziko jakéhosi kolabsu....tak nějak to chápu.
No jasně. Otázka je, jestli to není naopak. Jestli ta psychická nemoc nevzniká na základě určitého vědomého postoje.
jo. máš pravdu. jsou tam i tací. ale většinou je to naopak. psychická nemoc nebo závislost lidi dost stigmatizuje. většinou mnohem víc, než třeba rakovina. bohužel..
Já chtěl jenom říct, že venku třeba někdo stál. A třeba i několik let. Můžeš pak říct, že se na tebe někdo vykašlal, jenže ono to může být taky naopak. A třeba to těm lidem tak vyhovuje.
stvn: no jo, stvne, jenže to není přesný. vůli z tebe vyrve nemoc, medikace, to, že se na tebe rodina vykašle a taky čas, kterej tam strávíš. říká se tomu hospitalismus. si prostě zvykneš na život mezi stěnami a režim a na zbytek postupně zapomeneš. přijde ti to ohrožující.
venku nikdo nestojí, to buď klidnej. ;)
Třeba nezapomněli. Třeba stojí venku, protože je dovnitř nikdo nepustil. ( můžeš to brát i jako metaforu, víš přece, že psychické choroby neberu jako něco, co by člověk sám nedokázal zvládnout, kdyby chtěl - i když to asi souvisí s tím, jak jsi napsal Někdo z nich vyrval vůli )
Mezi "spaly" a "jiné" ti chybí čárka. A že se chodba prostírala, to mi nějak nesedí. Možná rozprostírala...ale to je zas takové hodně knižní.
Nedávno jsem si přečetl Pavilón číslo 6 od Čechova, to se pak těžko srovnává; ale přišlo mi to poněkud málo. Trochu jsem čekal, jestli se něco stane, a ono nestalo.
Líbí se mi, že z textu není cítit "citové vydírání", kterého by se méně šikovní autoři u podobného tématu zřejmě dopustili. Na rozdíl od Marvina se mi závěrečné otázky zdají nadbytečné. Čtenář by si je stejně položil, jen svými slovy, což mi připadá cennější.