Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKarel Čapek - SuperStar - předkolo
Autor
Madelaine
Je večer, 29. září 2008.
Stmívá se, na okna bubnují zvenčí lehké prstíky dešťovým dálnopisem a meluzína zkouší svou nejnovější... Teskně a naléhavě. Jen tady v pokoji je pěkně útulno. Sedím zabořena hlavou mezi ušima křesla s vysokým opěradlem a zahřívám si dlaně o horký hrnek kouřícího šípkového čaje. Zvolna se nechávám pohlcovat a vnímám, jak se teplo rozlévá až do konečků prstů. Příjemným uvolněním přivírám oči a jejich škvírkou hledím do vlahé páry. Přemýšlím o světě.
Dnes má naše země smutné výročí. Je to kulatých sedmdesát let, co ji kdosi ohlodal jako nenažraný pes.
Na levém rameni jsem ucítila lehký, sotva znatelný dotyk. Na pohovku za mnou někdo měkce usedl. Pokládám hrneček na stůl, aby mi kouř nezacláněl výhled. Dotyčnému muži vyskočil na klín malý psík. A ve stejném okamžiku jsem ho poznala. Pan Karel Čapek!
„To je ale vzácná návštěva,“ vydechla jsem. A s předtuchou, že přišel vyprávět, mu honem vstávám uvařit kávu.
Dosedám zpátky do křesla a na dlani nabízím Dášeňce pamlsek. Mistr se vlídně usmívá, zapaluje svou nezbytnou dýmku a s povzdechem hladí tu nejen svou věrnou kamarádku po hřbetě. Kdyby tak tušil, co dětí si ji za ta léta zamilovalo!
„Tak hezky seď a poslouchej,“ nabádá Dášeňku jako ve své slavné knížce, ale já se nemohu ubránit pocitu, že jeho slova patří spíše mně.
„Tenkrát nebylo těžké odhadnout, co se stane,“ pronesl do ticha. „Ta Hitlerova hydra byla nenasytná a nebyl, kdo by ji zastavil. Ale bojovat se musí. A kde chybí síla, kde zradí přítel, kde nezbývá, než složit zbraně v záchraně toho mála, co má zbýt... Když na to přijde, je slovo silnější než kulovnice.“
„A často se za něj platí...“ špitla jsem.
Pan Čapek se jen pousmál. A mně bezděky ubíhá před očima mnohokrát zpodobněná scéna, jak nešťastná matka podává synovi Tonimu, tomu poslednímu, co jí ještě nevzala válka, pušku. Když z rozhlasu slyší, že umírají děti... V případě Karla Čapka byla slova kulometem. A mířila přesně. Bývala by ho stála život...
„Vy jste byl hrdinou,“ vyklouzlo mi z úst.
Skromně zavrtěl hlavou: „Jen jsem byl plný bezmoci, potřeboval jsem upozornit na velkou hrozbu, vyjádřit své obavy, strach a odpor, tak jsem si takhle postavil svou vlastní barikádu. Řekl jsem to, co cítili všichni.“
„Buďte tak hodný, povídejte mi o sobě,“ poprosila jsem.
„Nerad mluvím sám o sobě,“ pohlédl dolů na své dlaně svírající dýmku. „Ale když chcete...“
A pozvolna se pouští na procházku vzpomínkami.
Za okny kupodivu trochu zeslábl déšť, rytmické ťukání jeho kapek uklidňuje a doprovází tuhle vzácnou chvilku. I meluzína se náhle ztišila a zdá se, že v komíně napíná ouška, aby jí neuniklo ani písmenko. Koneckonců, kdy zase bude mít to štěstí naslouchat panu Čapkovi? A nejen ona, i já.
Choulím se spokojeně v křesle a pak už mi jen před zavřenýma očima běží černobílý film...
˙˙˙
Východočeské Malé Svatoňovice, kde se 9. ledna léta Páně 1890 narodil Karel Čapek, leží v překrásném kraji podhůří Krkonoš. Tatínek Antonín s maminkou Boženou měli krom něj ještě dvě děti – druhého syna, pozdějšího vynikajícího kubistického malíře Josefa (mj. ilustrátora některých Karlových knížek, např. Dášeňka čili život štěněte nebo společného osobitého díla pro děti Devatero pohádek) a dceru Helenu. Rodina se brzy přestěhovala do Úpice, kde tatínek pracoval jako lékař. Ostatně, inspirace a samozřejmá blízkost k tomuto povolání se odrazila i na Karlově tvorbě – Velká doktorská pohádka ze zmíněného Devatera, ale především Dr. Galén, mistrovsky a notně odvážně napsaná postava z dramatu Bílá nemoc, v jejímž filmovém zpracování tak přesvědčivě zazářil Hugo Haas...
Mladý Karel nastoupil do gymnázia v Hradci Králové, to ovšem musel jako od útlého mládí politicky angažovaný „nežádoucím směrem“, tedy coby organizátor protirakouského spolku, opustit a přestoupit do Brna... Tam je již zdárně dokončil a posléze vystudoval Filozofickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze. A aby toho nebylo málo, pokračoval ve studiu filozofie v Berlíně a v Paříži.
Člověk by skoro řekl „ pošetilé mládí plné ideálů a snahy změnit svět“... Karlu Čapkovi tato touha zůstala až do smrti. Don Quijote, bojující s větrnými mlýny? Ne. Byl hlasatelem prostého, toho nejobyčejnějšího lidství v jeho nejčistší podobě. Perem a papírem se na své barikádě snažil potlačit lhostejnost.
„Víte, já bych si přál, aby nebyly války...“ To nepronesl doktor Galén. To jeho ústy hovoří Karel Čapek.
První světová válka jím hluboce otřásla, ač pro nemoc nebyl odveden do armády a nemusel se jí tudíž účastnit jako voják. Pro podstatnou část jeho tvorby se však stala nepřehlédnutelným mementem, které se sílícím vlivem Hitlera nabývalo na významu.
Své postoje a názory na svět hojně publikoval jako novinář, byl redaktorem Národních listů (1917 – 1921), Nebojsy (1918 – 1920) a Lidových novin (od roku 1921) – tam svým způsobem jako autor fejetonů navázal na Nerudu. Vymyslel sloupek, novinářskou formu, v níž mohl poukazovat na tíživé problémy doby.
V letech 1921 – 1923 působil jako dramaturg Vinohradského divadla. Osm let předsedal Československému PEN klubu.
Oženil se až na sklonku života, vzal si dlouholetou přítelkyni, herečku Olgu Scheinpflugovou.
Po „Mnichově“ se stal terčem politických útoků, paradoxně ponejvíce od Čechů, na jejichž osudu mu tolik záleželo...
Byl velkým obdivovatelem a osobním přítelem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue – Masaryka. Jeho Hovory s T. G. Masarykem vyšly v knižní podobě.
Vlastní autorský styl, tedy sloupek, použil i při psaní cestopisů. Tvořil je svým nezaměnitelným rukopisem, bohatě košatou češtinou, podloženou na první pohled viditelnou láskou k jazyku a nepopíratelně obrovskou slovní zásobou, tolik typickou pro jeho díla.
Karel Čapek.
Nezpochybnitelně ovládal umění předvídat události, jeho dramatická tvorba, ponejvíce protifašistická, bývá až neskutečně vizionářskou, obzvlášť v souvislosti s blízkou budoucností – Bílá nemoc, Válka s mloky, Matka, Krakatit.
Ale Karel Čapek nebyl jen bojovníkem za svět bez válek. Vydal knižní podobu sloupků a fejetonů, psal romány (Povětroň, Hordubal, Obyčejný život) i detektivky (Povídky z jedné a z druhé kapsy), toulal se po světě ve svých cestopisech, pozoroval lidi a byl mistrem ve stvárňování a parodiích jejich charakterů (dramata Ze života hmyzu, Loupežník), osvědčuje velká životní poznání a moudrost, jež se prolínají vlastně každým jeho dílem (mj. Adam stvořitel, R.U.R.). Divadelní hra Věc Makropulos byla zhudebněna jinou významnou osobností české kultury, skladatelem Leošem Janáčkem
Miloval etnickou hudbu, což vyplývalo z náklonnosti k cizím kulturám obecně. Dnes je jeho úctyhodná sbírka gramofonových desek z laskavosti dědiců majetkem Náprstkova muzea, s podporou UNESCO dokonce záznamy vyšly na CD.˙
˙˙˙
Pan Čapek dokončil vyprávění, tichou místností se ozývá jen lehký tanec dešťových kapek na cimbálu okenních tabulek a parapetu. I ten však zdecentněl, vědom si významu a tíhy okamžiku, kdy člověku dochází, o čem je svět. Meluzína zmlkla, ohromená velikostí nevysokého muže v tmavém obleku.
Život vynikajícího novináře a spisovatele byl až nespravedlivě krátký, skonal 25. prosince 1938 po těžkém zápalu plic, jen pár týdnů před plánovaným, a snadno předvídatelným, zatčením gestapem. Bratr Josef zemřel v koncentračním táboře – není těžké domyslet, jaký osud byl uchystán protifašisticky smýšlejícímu Karlovi, netajícímu svůj odpor vůči nacistům...
Autor význačných dramat, fejetonů, sloupků, románů, cestopisů i knížek pro děti, jenž se za své vynikající literární dílo dočkal nominace na Nobelovu cenu. Z obav před Hitlerem mu však nakonec nebyla udělena.
˙˙˙
V dlaních mi zbyl prázdný hrnek od šípkového čaje. Kouř z něj se rozplynul a s ním zmizel i můj dnešní vzácný podvečerní host. Pokládám hlavu na opěradlo křesla a nechávám na sebe dolehnout okamžik. I o tom je svět.