sonet o kapitánovi, který byl kanibal

Pekne, ale dceri to naserviruju, az krapet vyroste. Tip*

Problém s tímto typem sonetu je, že téměř vyžaduje být dokonalý a každá maličkost jej ničí. První strofa je zvukově i obrazně skvělá, přimíná ostré pero klasiků. Až na to zopakování slova lodě - které ale s větší trochou snahy jde číst jako zvýraznění prvku "motání". Podobně, i když ne tak výrazně se opakuje v další strofě fajfka. Druhá strofa ale oproti první trpí ani ne tak technickou nedostatečností (i když zkomplikovaný rytmus oproti předchozí sloce mi taky moc neladí), jako jakousi slepotou obraznosti. Nepůsobí už celistně a sugestivně, ale spíš nahodile, těkavě, roztříštěně. Pták na fajfce a nadávání působí spíš jako ozvláštnělé stereotypy. Malajci sice představují potenciální osvěžení, nestojí ale na pevné zemi. Jsou tím jediným, co mi po přečtení strofy zůstane před očima - první strofu jsem vnímal celou. Třetí strofa je protahovaná a opisná, jako by mělo jít o stylizovaný popis děje v nějaké homérské básni - tam se ovšem pracuje na mnohem větší ploše. Rýmování stejně jako pointa vyznívá nakonec banálně. Díky velmi povedené první strofě to vše zamrzí.