Pronikání

Mizera sedí na židli a usmívá se. S nikým nehovoří, protože nikoho nezná. Nechce uspěchat výběr rolí tím, že by jako žralok vnikl mezi hejno ryb, protože tím by způsobil nevratnou změnu - ve společenství. Aspoň dnes chce ještě počkat s kroky, které se následně zřetězí do událostí a činů. Cítí se pohodlný a silný, když vidí, že pouta jsou zatím v nich samých. Oslovit člověka by znamenalo sáhnout do něj a kus duše vyrvat na světlo - a vytvořit pouto. To by se mu líbilo v případě, že by si byl jist vlastní imunitou. Vyčkávání pociťuje jako výhodu – zůstává nepatrná šance, že si svou roli vybere.

Část pocitů na povrchu je jasná a přístupná a týká se každé zvláštní osoby. Mizera rozděluje role jako by byl bůh, avšak; – z jeho pohledu je skutečně bohem. Kdo jiný by byl? On je bůh a rozdává role tak, jak to umí, tak, jak to dělá vždy, nehledě na to, že se mýlí - už z principu, a totiž snažit se řadit podle jasnosti deset nejjasnějších hvězd je alibismus, je to výmluva proti předsudkům, nestrannosti a spravedlnosti. Ač by se byl rád obhájil přirozeností, neumí si pomoci a vzápětí shledává, že soudí bez rozmyslu a unáhleně jen proto, že chce a potřebuje mít hned hned jasný obraz o každém přítomném. Hledět na člověka asi jako na stroj a nic si o něm nemyslet zkrátka neumí, třebaže si to přeje. Nakonec je mnohem jednodušší a uklidněnější zařadit vzhledem a prvním pohybem či větou osobu do určité kategorie, byť jsme natolik ohební, že umíme posléze kategorie třídit a upravovat v souvislosti se seznamováním se, než čekat, až se projeví v celé, nebo aspoň částečné, přesto již plné, kráse jako bychom seděli a dívali se na pupen tak dlouho, dokud nerozkvete a úplnost tvaru a vůně a barev nám neposkytne bohatší základ k vytvoření pravdivějšího obrázku, podporovaného navíc dlouhým pozorováním vývoje rozkvětu a smysluplnou úvahou. Něco v nás zkrátka hodnotí a seřazuje bez našeho souhlasu, což nás ovšem neomezuje ve vnímání, či naopak nevnímání podrobností prvním pohledem a tím vzniká obraz částečného nadhledu jak nad osobou, tak nad osobami, jakožto společností stojící vždy proti nám, protože i když se cítíme jako dokonalá součást, kámen vklíněný do stabilní stavby ze stran chráněný dalšími kameny, udržujeme si určitý hladinový odstup, jenž se ukazuje teprve tehdy, kdy unikáme z pout společenství jako nepotřebná družice z gravitačního pole Země, když se z nějakého důvodu ostatní postaví proti nám, když dojde ke střetu chutí, povah, motivací, výkladů, tehdy si uvědomíme osamělost a odloučenost, nespjatost, ba nemožnost vytvoření dokonalého sepjetí s něčím, co s námi není spojeno fyzicky.
Mizera automaticky třídí osoby, aniž by nad tím zdlouhavě přemýšlel, aniž by byl chtěl někoho soudit, avšak vnímání samo je již souzením nehledě na to, zda výsledky posloucháme. Skrytosti a tajemství povah jsou uložená v zákrutách a podlažích a v zamčených místnostech hluboko v duši jako voda ve studni – jako světlu trvá, než dopadne na hladinu a ke dnu se mnohdy ani nedostane, - jsou nedostupná prvním pohledům; tvoří hmotu, atmosféru, půdu jedinečností, jichž si Mizera sice všiml, avšak stejně jako bez mikroskopu nelze prozkoumat živný roztok tak, jako listy, stonek a kořen výsledné rostliny pouhým zrakem.

(Může si stokrát myslet, že zrovna touto otázkou odhalil něco, co mu otevře dveře k pochopení duše, přesto žádné odhalení není úplné, ba dokonce lze pochybovat i o jeho dočasné pravosti, neboť člověk je, jakožto živý a stárnoucí živočich, bytost věčně podléhající změnám, a co bylo jednou jeho podstatou, je podruhé protikladem. Naštěstí růst duše je tak pozvolný (a se změnou pozorovaného mění se i pozorovatel; ne že bychom se mohli spolehnout na to, že se obě změny budou dít ve shodném směru), a nakonec není tak docela nahodilý, že by najednou zcela ignoroval minulost, takže lze s trochou empatického vcítění přibližně odhadnout směr vývoje a bez velkého mýlení můžeme zanedbat všechny předpokládané a zrovna probíhající změny a jednat s ním jako s bytostí hotovou, jejíž zásadnější proměna započne až s naším působením, které ostatně není těžké v této chvíli kontrolovat, takže pozorovanou bytost vytvarujeme do libovolné podoby. Nesmíme ovšem příliš zabíhat do detailů, abychom nešťastným slovem nespustili neřiditelnou změnu, která, ač zasáhne především mozek, rozleze se posléze osobností jako plevel a v reakci s dřívějšími zkušenostmi, pozmění celkový charakter tak, jako když na hladinu bílé barvy přijde kapička barvy jiné, takže ani po důkladném rozmíchání bílá již není a nikdy nebude bílá.)

Mizera nikdy do hloubky nepřemýšlel nad lidmi, takže se naivně domnívá, že čekáním může jedině získat, ale neuvědomuje si, že již samo čekání nakazilo duše přítomných jedem, a ty po tak silném impulzu ožívají jako příroda po zimním spánku a pučí do šířky, takže u některých, ne-li u všech, je jisté, že by udělal lépe, kdyby to, co učiní za okamžik, učinil již nyní. A to Mizera bohužel neví.

Mizera sedí na židli a šklebí se, protože jako jediný může sedět na židli. Atmosféru duševního stavu popisuje jediným slovem – opakování.

Opakování, řekne a čeká, jak slovo vyslovené jeho hlasem zapůsobí na ostatní. Výběr z výběru je nutně spojen s popřením výběru, napadá ho vzápětí, když si uvědomí, kde se nachází. V tuto chvíli však výrazy obličejů zohledňují více mimovolnou touhu po činu, který by ovlivnil jsoucnost židle, než reakci na bezprostřední hlas. Hlas je jen kulisa pro jejich vlastní myšlenky, záminka k vyčkávání, někteří jej možná pociťují jako podraz. Možná čekali, že beze slova vstane a něco udělá, například rozdá nějaké papíry (které beztak leží na stole za ním) - nakonec o povídání nepadlo ani slovo. Vlastně Mizerovo první slovo rozvířilo, aniž by mělo tu vlastnost, avšak v této konkrétní situaci – zejména pak v souvislosti s minulými kroky a skutky, které každého jedince dovedly až sem – strnulou hmotu myšlenek v hlavách a lidé vzpomínali, co jim bylo řečeno těsně před vstupem do místnosti a dříve či později, nebo nikdy, dohledali úzkostnou pravdu, že jim nebylo řečeno vůbec nic, a tudíž v sobě nenalezli základ k jednání, kromě schopnosti nezhroutit se bezvládně na zem, čili stát a čekat; a když během čekání hledali impulz, na němž by mohli spočinout patou a posléze se odrazit k běhu buď jen vnitřnímu, nebo někteří jedinci ke skutečnému fyzickému pohybu, nenalezli nic jiného, než Mizeru, nebo lépe židli, která jako královská koruna odlišovala jedince od zbytku, - a k této židli upřeli veškerou tvůrčí energii, jejíž hladinu právě rozvířilo slovo.

Opakování, řekne a vidí, že tentokrát je účinek odlišný. Výběr z výběru. Opakování. Spokojeně se usmál, třebaže ke spokojenosti nemá jiný důvod, než že vydal zvuk, který byl slyšen a jemuž bylo porozuměno, třebaže ne vnitřnímu smyslu v celé úplnosti, nýbrž pouze povrchnímu významu, jako když se řekne káva a každý si představí černou horkou tekutinu, - kdo ji někdy pil, možná že vyvolá pocity z toho dne, jestli například bylo horké léto a on seděl ve stínu kaštanů na břehu řeky - a tuto situaci si představí jako první, bude výsledkem rozpoznání smyslu zvuku káva nejspíš úsměv. Pravděpodobně však není přirozenou lidskou schopností vyvolat na jazyku chuť kávy při pouhém poslechu toho slova, ačkoli je někdy poměrně snadné, dokonce jaksi přirozené, pocítit hluboké zhnusení a doslova pachuť, při vzpomínce spojené se slovem, které označuje něco, co na nás kdysi zapůsobilo krajně negativním dojmem.

Jsem Mizera, řekl a někdo se zasmál. Nezíská si je všechny, mnoho jich ještě ani neviděl, ale může se pokusit vtěsnat do jejich vědomí. Mizera bytostně touží, aby si k němu vytvořili vztah, aby na něj měli názor. Nezáleží na tom, jaký názor, byť si bude po chvíli představovat jeho konkrétní podobu. Záleží jedině na tom, aby veškerou svou momentální pozornost soustředili na něj. Věděl, záhadno jak, že cesta ke komukoliv jakkoliv komplikovanému – a oni komplikovaní nejsou, ani jako společenstvo, natož jako jedinci – vede přes zaujetí pozornosti, která jako by v okamžiku vypnula rozum, coby řídící centrum a především regulátor zdravého úsudku. Ne nadarmo se shromáždění lidí označuje jako stádo ovcí nebo opic. Ačkoliv u nižších organizmů spojování způsobuje pozitivní zlepšení parametrů, jako jsou inteligence, síla nebo schopnost přežít, u vyšších bytostí, jakou je asi člověk, jakékoliv spojení způsobí úpadek všech dostupných vlastností, což nikdy nelze využít, ale vždy příkladně zneužít. Možná právě proto se člověk jako jedinec označuje za nejvyššího tvora, vrchol přírody, protože nedokáže svým působením vytvořit nic vyššího, ledaže by sám osobně vyrostl, což se ostatně děje velice zřídka. Odhalení stádní degenerace není samo o sobě užitečné, když Mizeru nenapadá, co by měl udělat nebo říct, aby stádo kupříkladu šlo doprava nebo si lehlo na zem a začalo spásat trávu, která v této místnosti rostla do nepříjemné výšky, takže se v ní jedinci menšího vzrůstu docela ztratili – čas od času bylo vidět, jak koukají mezi stébly, která tiše rozhrnovali dlaněmi, nebo se nad vrcholky stébel mihla hlava lačné postavy, která nadskočila v naději, že zrovna v té chvíli něco uvidí. Mizera však stále stejně nehybně sedí na židli.

Myšlenka na změnu Mizeru láká, ne snad z nějakého samaritánského důvodu, jako spíš ze zvědavosti a možná také z nudy. Uvědomuje si, že přítomné situaci nerozumí o nic lépe než ostatní – možná právě toto vědomí jej činí výjimečným? Možná proto sedí (stále) na židli? (Posedla ho zoufalá myšlenka, že tím projevil slabost a nerozhodnost a tím si uzavřel, nebo ztížil, postup do role vůdce, který právě přijal za cíl.) A v této chvíli ucítil zákmit nejasné myšlenky, kterou měl plně pochopit až o něco později – že zrovna větší neznalost ostatních mu umožní být vůdcem – největším mizerou, - bez ohledu na to, že sám nevěděl, proč tu jsou. Beze všech ohledů chtěl – toužil – být největším mizerou ze všech mizerů. Bylo jasné, že každý mizera je mizerou a všichni jsou tady – dosažitelní a nevytřídění. Postavte se, mizerové, podle výšky, chtělo se mu jednou říct. Postavte se podle mizernosti! – a já budu stát v čele. Taková byla jeho touha.

Pro tuto chvíli však sedí naopak obtížen dočasnou ztrátou jistoty, jako když se člověk chvíli topí; - později se mu poštěstí vystrčit hlavu nad hladinu a nadechnout se, načež se opět potopí a tak dále, až zjistí, že plave – a je šťastný, - avšak jen do chvíle, kdy se pohledem přesvědčí, že moře je bezbřehé, zapochybuje o zbývající energii, která mu měla umožnit šťastné spočinutí na pláži, takže si nakonec během pravidelného vynořování a ponořování uvědomí, že ačkoli právě plave, neustále se topí. Takto zkráceně podaná podstata Mizerova vnitřního neklidu bude možná budit dojem jednoduchosti a jakési pravidelnosti ve smyslu obsažnosti pravidel, která i v nepříznivé situaci skýtají útočiště pro naději a víru, avšak uvěření tak primitivní jednoduchosti duše by svědčilo jedině o bezmyšlenkovitém konzumu slov, přičemž průběžné uchopování smyslu, byť bezúčinnému, protože jednotlivě uchopené spojky slov a souvislostí během dalšího netrpělivého čtení opět unikají a vznáší se jako hvězdy nízko na obloze poznání v očekávání pevnějšího uchopení, je sice pracné, avšak přinejmenším chvályhodné, když nebudeme brát v úvahu, že chvála není otázkou určitého omezeného počtu zásluh, nýbrž celkovou úrovní bytosti.

Nakonec se nemusel Mizera ani moc snažit provokovat hromadnou činnost, neboť tíha času padla na všechny stejně, byť s rozdílem mikrosekund, takže se zdálo, že se pohyb rozvlnil jako řetězová reakce následující po nahromadění určité energie, - nikdo však nepostřehl, kdo se pohnul jako první – všichni byli nakonec přesvědčeni, že to byl Mizera, a to jedině proto, že seděl na židli. Zatímco někdo přešlápl z nohy na nohu, jiný pohnul paží v určitém směru, přesto vnitřně náhodném, několik pohledů se spojilo, dokonce se v místnosti zvedla hladina hluku, třebaže nikdo zřetelně nepromluvil.
Mizera se postavil. Někteří změnili polohu, avšak nikdo se nepřiblížil. Chci, aby to tentokrát probíhalo jinak, přál si, a přesto věděl, že sociální role se nemění a zároveň se obával, že záměrně vytvořený výběr z výběru může v tomto konkrétním ohledu znamenat změnu. Možná už nebude Mizera. Co by se například stalo, kdyby vyzval konkrétní osobu, aby vystoupila z davu a vyměnila si s ním místo – sedla by si na židli, zatímco Mizera by zapadl mezi ostatní. Ano, přesně to nyní udělá. Vybere si jednu postavu – člověka – a požádá ho, aby si s ním jednoduše vyměnil místo. To přece může docela lehce udělat. Musí však vybrat velice pečlivě, asi jako když vybírá boty, musí si hned na první pohled být jistý, že je to ta pravá osoba.
Mizera klouže pohledem z osoby na osobu, nikdo se mu však nelíbí. Jestli je to tím, že nikoho nevidí odkrytého – každý je z části chráněn travou – i kdyby jediným stéblem, bude Mizerovi překážet právě toto stéblo clonící jistý rys v obličeji, oko, anebo splývající s křivkou tváře nebo boků (stalo se mu dokonce, že si prohlížel trochu divného člověka s extrémně dlouhou rukou a posléze zjistil, že část této ruky patří druhé osobě (která stojí v jiné rovině) – dokonce ženě. Jsou tu ženy!
Nedá se říci, že by zrovna ženy čekal méně než homosexuály nebo králíky – přesto se u této jediné ženy zarazil (možná proto, že byla viditelná – na rozdíl od homosexuálů, u kterých si člověk není jist, ani když je vidí držet se za ruce, naproti tomu žena nemusí podnikat nic zvláštního a svou ženskost nezapře) a položil si docela vážnou otázku, jestli by neměl svůj dosavadní postoj, založený na teď již mylném předpokladu, že zná rozložení svých soupeřů, přehodnotit. Výběr z výběru. Opakování. Žena.
Žena, řekl na zkoušku a nic se nestalo. Buď byla hloubka porozumění mezi tím, co řekl a tím, co oni mohli pochopit, tak nepřekročitelná, že je zmrazil, nebo chápali tak samozřejmě, že jako odezvu vyslali nepatrný úsměv, který cestou zanikl, takže Mizera nabyl dojmu, že nikdo nic nechápe a že jsou patrně všichni homosexuálové nebo homosexuální králíci, kteří se tváří jako normální lidé, a to může být důkazem toho, že je homosexuálem i on. Pokud ovšem není králíkem nebo dokonce ženou, což by také vysvětlilo ono zaváhání a dlouhou paži.
Jsem žena, řekl – a pak – jsem homosexuál, a tráva jako by ještě více zhoustla.
Jsem králík, řekl a došlo mu, že už mluví trochu z cesty.
Nejsem králík, řekl. Slyšeli ho vůbec? Rozumí mu? Jakých větších hloubek propast ještě dosáhne?), nebo tím, že podvědomě nevěří, že by vůbec někdo mohl vypadat hodnotně (jako on?), nebo tím, že v místnosti nikdo vhodný nebyl, jako se někdy stane, že se z žádného vejce nevylíhne kuře, nelze docela říci, protože do Mizerova podvědomí nevidíme, pokud ovšem něco jako podvědomí existuje a není to jen výmysl, který má vysvětlit něco, co nechápeme, jako by snad něco ještě tajemnějšího než podstata, která nám zrovna uniká, mohlo tuto podstatu vysvětlit, podobně jako Řekové prohlásili atom za nedělitelný jenom proto, že ho rozdělit neuměli.

Mizera stojí a touží se jich dotknout. Patrně nemá smysl unavovat se mluvením. Proto ukročí směrem k nejbližší travině, ale jako by se v mžiku přesunul ne o jeden, ale nejméně o deset metrů, šlehla ho do tváře jedna vyšší travina. Anonymní travina způsobila přerod v Mizerově vidění, asi jako když si krátkozraký člověk nasadí brýle a čte poznávací značky, nebo jako když člověk, který v temné chodbě klopýtal o neviditelné překážky, na konci chodby rozsvítí a zjistí, že překážky stály docela jinde, pokud vůbec chodba nebyla bez překážek.
Mizera uznal, v podstatě bez zvláštní myšlenkové obhajoby, že je též obklopen travou, kterou před tím neviděl, neboť byla příliš blízko, což bylo samo o sobě dost na to, aby se vzdal myšlenky na pohyb kupředu – smíšením pocitů zaváhal s dalším osmimílovým krokem – rukou za zády se ujistil o přítomnosti židle, která skýtala dostatek jistoty v tomto světě, ukročil dozadu a posadil se tak neohrabaně, že se celým tělem natočil doleva a uviděl to, co viděl, když se díval dopředu – travinu a lidi. Byli i tady vlevo. Napadlo ho – nejsem vpředu – jsem uprostřed – a skutečně, rozhlédl se kolem dokola a uviděl, že sedí uprostřed – jako Slunce, usmál se. Jak se má ale postavit, aby k jedněm nestál zády, napadlo jej nesmyslně, jako by snad měl břicho hezčí nebo chytřejší atd.
Ohromení, jež se zrodilo v Mizerově nitru jako oříšek, z něhož klíčí a roste mohutný strom, nelze popsat jinými slovy než překvapivé. Najednou se břehy jeho dechu rozlehly do šíře oceánu, zrakem prosvítá mravenčí činnost nenápadných hormonů – tělo pracuje za něj a bez něj, jako samočinný stroj, který svou prací není závislý na tom, jestli si obsluha zrovna odskočila na svačinu. Kdybychom Mizeru připojili na přístroje a změřili to, co změřit umíme - ne snad, že by měření a jeho čísla a grafy bylo průkaznější než čirý pohled (ostatně čísla používáme k přesvědčení osob zaslepených, kterým mnohdy ani čísla nic neřeknou a musí se jim ten sud dát rovnou do ruky, aby uvěřily, že je opravdu dost těžký na to, aby ho unesly samy) - viděli bychom zvraty a protiklady a násobky, hroty a špičky, které se všechny nicméně posléze slévají v amorfní hmotu každodennosti, na niž je Mizera tak jako tak zvyklý a tudíž k ní tíhne, stejně jako se kulička vždy usídlí na místě s nejnižší potenciální energií. Ostatně Mizera nemá ani prostor ani čas oddávat se bezmezným psychickým orgiím. Mizera svou úlohu vnímá zodpovědně, takže nikoho nepřekvapí, že mrknul a ohromení bylo pryč.

Mizera sedí uprostřed a kromě absurdního uspokojení – dokonce většího, než jakým trpěl, když si myslel, že se nachází vpředu, jako kdyby každé další uspokojení bylo tím větší, s čím nečekanější přichází skutečností, - pociťoval dokonce zmatek, neboť si v žádném případě nemohl dovolit chovat se uprostřed stejně, jako vpředu (případně na okraji, ale to zamítl). Byl král, nyní je Slunce. Patrně si polepšil. Co ještě přijde, napadlo jej, avšak vzápětí jako by se smělé úvahy zalekl, neboť v mžiku neviděl ani jeden příznivější obrázek, zato hned několik obrázků velice nechutných.
Snad jen kdyby se mu podařilo odhalit, že vlastně stojí nad nimi, mohl by se považovat za Boha, a co je víc? Jak to ale udělat? Moudře čekal, že odhalení jeho božství přijde stejně samozřejmě, jako odhalení, že je Slunce. Protože se ujistil, že nemusí nic dělat, aby se změnil, seděl klidný a uvolněný jako u holiče, což mu nenadále otevřelo oči a odkrylo výhledy do směrů, jichž si doposud nebyl vědom. Díval se očima umělce, malíře a básníka, a viděl trávu a lidi a jejich rozmanité oblečení, potoky a pohoří mezi nimi, viděl jejich boty a viděl židle. Viděl židle v blízkosti každého člověka. Poprvé si jich nevšiml asi právě proto, že lidé stáli jakoby stranou, jako by se o židle nezajímali, - nic ve výrazu obličeje nebo držení těla nenaznačovalo sepjetí s nějakou židlí. Lháři! Řekl si a pak nahlas: Lháři! – jak čekal, nikdo nic neslyšel. Stáli jako sochy. Někteří seděli – také jako sochy. Ignoranti. Vojáci. Nepřátelé. Chtěl čekat, ale musí jednat. Zdálo se, že se přibližují. Když nic neudělá, vezmou mu židli a nebude už ani vpředu, ani uprostřed, ani největší mizera – bude ten nejmenší mizera ze všech. Možná už ani nebude mizera. Vstal.

Mizera stojí a hledí do obličeje ženy (té stejné?). Nelíbí se mu – nečekal zrovna tento soud jako primární, třebaže není ošklivá, - jak by mohla?: je mladá, svěží, živá – je obrázková. Směje se. Není tedy nepřátelská. Zvláštním řízením vnitřností se Mizera stává veselým. Chce být slyšen. Žena však promluví první. – Cože! Mizera nerozumí ani slovu. Je tedy cizinka. Pak něco řekl, na zkoušku, asi – Jak by se vám líbilo – a ona odpověděla. – Cože! Mizera nerozumí. A žena hovoří. – Cože! Mizera cosi odpovídá. – Cože! Poslouchá, mluví, bloudí očima (začíná se mu líbit, to je příjemné, hezky voní), něco vysvětluje nebo ho přemlouvá, je důvěrná, - je nevyzpytatelná. Pochopil, že se ho na něco ptá. – Cože! Usmívá se – dodala něco, co si vynutilo její úsměv, něco, co vypadalo necudně – sklopila víčka. – Cože! Pak ho chytla za ruku a vložila ji do kolotoče na obrázky: co okamžik, to mrknutí a zapamatuj si ho: postel – stůl – židle – cesta – postel – hvězdy – postel – hory – voda – koupel – postel – jídlo – postel – jídlo – postel – Cože! Pak řekla něco, co zakončila zvláštním úsměvem, který noblesně přetvořila v zamračení a pak se opět usmála – jako by nic.

Mizera stojí a hledí do obličeje Ženy. Překvapila by ho blízkost kohokoliv. Jeho židle – kde je? Slušně ji odmítl. Třebaže si nebyl jist, jestli mu rozuměla, jak obyčejně porozumění chápeme – přinejmenším rozuměla významům, neboť smutně odešla a Mizera se nyní může těšit ze své židle. Oddychl si. Marně. Žena neodešla. Jen ukročila, nebo ani to ne, prostě nepatrně pohnula nohou a Mizera hned zajásal, přičemž se vzápětí vyděsil, jako se těšíme a zklamáváme v momentu, kdy uvěříme, že cosi hodně nepříjemného, čemu jsme byli vystaveni po dlouhý čas, odchází, protože jsme si špatně vyložili určitý náznak, který poukazoval na konec nepříjemnosti, třeba když jsme na návštěvě, která nás už hodinu nudí a někdo se zvedne a my vidíme, jak jde pro bundu, jenže on jen prochází kolem věšáku na toaletu, z níž se vrací plný síly, abychom mohli strávit další hodinu v mukách nudné návštěvy.
Je tu. Ona. Stojí a dívá se mu do očí. Čeká. Ne však jako žena zmatená a nejistá, nýbrž jako žena chápající a dokonale obeznámená. Ví snad něco, co Mizerovi uniklo? Jakési napětí prolétlo vzduchem kolem jeho hlavy, takže se najednou neumí soustředit na sebe, na tělo, na mysl. Na nic. Ztrácí se. Uniká. Voda ho unáší. Bohužel je jen dítětem ve vaně, takže ho ta stejná voda vrací opět na místo před dívku. Kam se rozplynuly všechny jistoty ( i nejistoty – před chvílí ještě stabilní nejistoty)?

A pak se stalo něco, co dokořán otevřelo dveře do jeho zatuchlého pokoje, takže do místnosti vnikl svěží vzduch a on se zhluboka nadechl a možná se zpočátku trochu podivil, avšak nápor svěžesti byl tak mocný, jako když matka ráno otevře okno v pokoji nemocného syna, že se všechny minulé těžkosti rozplynuly jako plamen nad sfouknutou svíčkou a Mizera konečně procitl a vstoupil do živé přítomnosti, takže se ani trochu nepodivil, když odněkud z dálky zaslechl: „Zadejte se.“