Pohled do vlastních očí

Svítí slunce, v říčce se zrcadlí okolní svět. Jsem ryba. Proplouvám si každodenním proudem problémů, nechávám se jím unášet, vydávám se proti němu. Vyděšená, malá, bezmocná a vedle mne spatřuji spoustu silných ryb. Houfují se tvoříce obrovská hejna. Číhají a slídí po takových rybkách, jako jsem já. Některé požírají, jiné využívají pro svoji zábavu. Můj život se točí kolem nich, udržet se v jejich stínu, čekat, co mi milostivě přenechají. Neudržím-li s nimi krok, jestliže v čemkoli zaostanu, jakákoliv z nich mě bez milosti spolkne. Co je to za život? Být pohlcen většinou či se skrývat? Já odpověď neznám.
Vychází měsíc a v trávě je slyšet šelest. Jsem had. Vylézám ze svých děr rozsévat zlobu a nenávist. Líbezný, avšak falešný. Plazím se šerem, ostatní bytosti mě s váháním pozorují. Šupiny se mi v ledové záři luny lesknou, nikdo neví, co se pod nimi skrývá. Smaragdový zrak uvádí jiné lesní tvory do rozpaků, mohlo by jim něco s tak krásnýma očima ublížit. Rozeklaný jazyk jako by jim něco našeptával, mají mu věřit? Hypnoticky se vlním podél nich, abych zaútočil na toho nejslabšího vzadu. Zakusuji se do něj a do žil mu vpouštím jed. Už není úniku, oběť je plně v mé moci. Co je to za život? Být neustále vlkem v beránčím rouše? Já odpověď neznám.
Ze stromu spadl list a snesl se na zem. Jsem jestřáb. Roztahuji křídla, vznáším se do vzduchu. Hrdý vládce oblohy, jenž nezná prohru. Samotář, který nezvané hosty rychle vyprovodí svým zahnutým zobcem. Ptáci se mi koří, snad z úcty či ze strachu. Mávám perutěmi krouže nad svým teritoriem. Zvedá se vítr, já se nevzdávám, dokud nepadne noc, budu obletovat své království vystavuje všem svou sílu na odiv. Vichr je silnější než já. Hroutím se vysílením k zemi, letky polámané, už nikdy nevzlétnu k nebi, již neucítím vůni blankytu. Nade mnou poletují další opeřenci, ti, kteří se mně před tím obdivovali. Čekají, až skonám, aby uspořádali hostinu na mé zdechlině. Co je to za život? Být na vrcholu a přesto úplně dole? Já odpověď neznám.
Mrholí, velké kapky dopadají na mé horké nozdry. Jsem kůň. Ozývá se výstřel, kotce se otvírají a spousta mně podobných vyrazí kupředu. Utíkám, tam někde v dáli se tyčí cíl. Cíl - nekonečná vidina slávy. Jen bezmyšlenkovitě běžím a ochozy šílí. Kopyta se noří do rozblácené hlíny. První překážka, skáču, dopadám na všechny čtyři, lidé na tribunách vstávají a tleskají. Už nemohu, vždyť mi to ani nestojí za to. Zpomaluji. Žokej mě ostruhami bodá do slabin. Ta bolest! Srdce mi buší, tep se zrychluje, žaludek se svírá. Dobíhám, černobílý prapor čeří vzduch, mí protivníci jsou mi v zádech. Ale já vyhrál. Co je to za život? Být vítězem a ani nevědět proč? Já odpověď neznám.
Co jsme vlastně zač?
Jsem lidé, ale někdy se chováme jako zvířata.