Svět je báječné místo k žití

11. listopadu se udály tyto věci, které by nás neměly zajímat: 

A)na Youtube se objevil nový amatérský hiphopový klip od sestavy South City Bandits.    

Text:    

Velký I je zpátky děvko

vyliž mi prdel

začínal jsem od nuly

a jsem na to dost hrdej

měl jsem sen

Jižáku  den

policejní zmrd mi

překazil cestu ven

sem Ajs 

sem stále jeden z vás.

poldy nemám v lásce

říkám to dost nahlas

fízle fízle zastřelím tě fízle

vidím tě poldo, je mi z tebe zle

A tak dál.

B)Jednaadvacetiletý mladík Farao se pokusil políbit o půl roku starší dívku Lucii, ta mu toto neumožnila a Farao poté kvůli studu odešel.

C)Dvaadvacetiletá dívka Lucie byla málem políbena  mladíkem, kterému se přezdívá Farao.

D)Osamělý student ekonomické fakulty Leoš už druhý den nepromluvil s jiným člověkem, pokud nepočítáme to, že pokladní v obchodě řekl „dobrý den“

E) Dívka Šárka se celý den učila na zápočet a nešla kvůli tomu ani na přednášku.

11. ledna

Možná, že atmosféra každého města jde vyjádřit hudbou. A kdyby to tak šlo, jaká hudba by asi vyjadřovala atmosféru pražského Jižního Města?

Někteří jsou toho názoru, že je to hip hop.

Ale ne, to ne. 

Pravá symfonie Jižního Města je žebrák, hrající na hřeben, kolem něho prochází spoustu lidí, ale nikdo si ho nevšímá.

Jižní Město je městem osamění, je tam tolik lidí, že si navzájem sebe nevšímají, za rozsvícenými okny paneláků sedí osamělé bytosti toužící po jakémkoliv kontaktu s kýmkoliv.

Panelák – kolej   s názvem Volha, patřící univerzitě chemicko-technologické,  není vyjímkou.

V jednom pokojů seděl Leoš,  neschopný navázat kontakt s ostatními lidmi. 

Osamělý, všemi opuštěný Leoš. Nenáviděl Jižní Město a Jižní Město nenávidělo jeho. 

V paneláku – koleji jménem Vltava zase bydlel v jedné z obytných buněk člověk, kterému se přezdívalo Farao

Ten zrovna stál na zastávce „Volha“, a čekal na autobus, co by ho dovezl k metru. Bylo mínus osm stupňů a tak byl zavlečený do bundy a čepice.

„Kurva, to je zima,“ zanadával si.  

Autobus konečně po nějaké době přijel,  Farao do něj  nastoupil a hned si rozepnul bundu, protože uvnitř bylo hrozivě přetopeno.

Bus si to pomalu šinul Jižním Městem a sem tam sebou trhnul když musel náhle dát přednost chodci nebo nestihnul projet na oranžovou. Cestují uvnitř sebou mlátili sem a tam. „Kurva, jede jako piča,“ nadával  Farao.

Na zastávce  Chodov  autobus opustil a ještě předtím než sestoupil do podzemí metra, se stavil  v obchodě, aby koupil víno a cigára.

Bylo šest hodin večer a v supermarketu se začali tvořit fronty. Kurva!  řekl si Farao, když viděl  lidského hada, táhnoucího se od pokladny kolem regálu se zmrzlými kuřaty až po oddělení s ovocem.

Nezbývalo mu nic jiného, než počkat. Když vyšel před supermarket, hned si zapálil cigáro a rychle ho vykouřil. Přišel k němu žebrák a somroval drobné.

„Jdi do prdele,“ odmítnul ho Farao.

Potom šel na metro. Sednul si na sedačku a začal psát esemesku. Promiň, nestihnu přijet včas,  šel jsem koupit víno do supermarketu, byly tam fronty. Počkal si, až mobil v jedné ze stanic bude mít signál a odeslal ji. 

Jel na I.P.Pavlova. Tam přesedl na tramvaj. Čekalo ho ještě přes půl hodiny cesty. Tramvaj byla plná důchodců, takže si nesednul. Stál a nohy ho po nějaké době začaly docela bolet. „Kurva, kurva, kurva,“ ulevoval si.  

Dojel na koleje na severu Prahy a chtěl jít na pokoj dvě stě pět.  Kolej patřila Univerzitě Karlově a až na pár lidí z pajdáku tam bydleli samí medici. Návštěvy se musí na vrátnici nahlásit a pokud tam hodlají strávit celou noc, musí zaplatit poplatek. Farao tam hodlal strávit celou noc, ale zase nechtěl platit žádný poplatek.  Šel kolem vrátnice a tvářil se, že na oné koleji bydlí už odjakživa.

Vrátná ho zastavila a zeptala se, jestli tam bydlí.  Farao odpověděl, že tam bydlí odjakživa. Vrátná chtěla vidět kolejový průkaz, kolejenku. Farao přirozeně žádnou kolejenku neměl. A tak pohotově odvětil, že  je medik, že se právě učí na zkoušku, že má z toho strašnýho nerva a že si jenom skočil se stovkou v kapse do trafiky koupit si cigára a ukázal ji  krabičku kterou zakoupil na Jižním Městě.

Vrátná mu na to skočila.

„A když jste ten medik,“ řekla, „mohl byste mi s něčím poradit?“

„Copak?“ zeptal se Farao.

„Mám tady,“ řekla vrátná a s nečekanou obratností vyhodila svou nohu na pult, který stál mezí ní a Faraem, „takhle voteklý koleno. Jsem špatně našlápla na schodech, no a vono to voteklo a bolí to.“  

„Ukažte,“ řekl Farao a prohmatával postarší vrátné nohu, „to máte nataženej artézskej sval.“  

„Ježiši,“ vyjekla vrátná, „a co s tím?“  

„To je v pohodě,“ odvětil Farao nevzrušeně, „normálně, kupte si v lékárně koňskou mast. Dejte si bacha, aby byla ze Švýcarska. Žádný laciný napodobeniny. Stojí to sice asi pět stovek, ale stojí to za to.  Ale dejte si bacha, aby ste si to nevetřela do očí, ono to pekelně pálí.“  

„Koňskou mast, říkáte?“

„Jo. A budete naprosto v pohodě.“   

„Vy asi budete ve škole dost dobrej, viďte?“   

„Nestěžuju si,“ řekl Farao, „ale teď se už musím jít učit.“  

„Jistě, nebudu vás zdržovat,“ rozloučila se s ním vrátná. 

            Farao šel k pokoji dvě stě pět a zaklepal na něj. Otevřela mu Lucie. „Ahoj,“ řekla, „pojď dál. A nevyzouvej se.“  

Farao nebyl v randění žádnej nováček. Vytvořil si teorii, že pokud je na rande dívka navoněná, upravená a má nové oblečení, tak je ochotná se s ním na tom rande i vyspat. Lucie byla navoněná,  byla upravená a měla na sobě  oblečení, které na ní Farao ještě neviděl.  „Kurva,“ řekl si Farao, „tady dojde ke styku.“   

„Kurva,“ pomyslel si Farao, když vstoupil do Lucčina pokoje, protože  v místnosti už byla menší sešlost lidí, Lucčina spolubydlící a její přítel a ještě jedna Lucčina  kamarádka. To nečekal. Myslel si, že tam bude s Lucií sám.

            „Je zajímavý,“ problesklo Faraovi hlavou těsně předtím, než se se všemi podzravil, „že ta teorie nikdy nefunguje.“

Totiž, bylo to už asi tak šesté rande s Lucií. Rande vždycky inicioval Farao. Vždycky ji napsal, že by ji chtěl vidět. A ona mu odpověděla sejdeme se tam a tam. Nikdy to nebylo jinak. A nikdy nedošlo k ničemu většímu než „ahoj“. Povídal ji vtipy a ona se smála. Říkal jí přiběhy ze svého života a ona mu spontánně říkala příběhy ze života svého. Párkrát se spolu opili. Nikdy nic víc a Farao chtěl víc.   

            Posadil se na postel, schválně tak, aby vedle něj bylo místo. Očekával, že Lucie si tam  taky sedne,  když se už tolikrát sešli. 

Ale Lucie si sedla někam úplně jinde.

„Kurva,“ pomyslel si zklamaně Farao, „tak já už nevím, co si mám o té holce myslet.“ 

            Tak to probíhalo na každé schůzce. On, Farao, ona, Lucie a mezi nimi metr široká vrstva vzduchu.  K tomu si sebou Lucie vždycky vzala nějakou kamarádku.  Farao tomu nerozuměl. On ji neustále dával najevo, že ji chce. Ona mu nedávalo najevo vůbec nic. 

            Farao řekl vtip a všichni se zasmáli. Vždycky uměl říkat vtipy.  Potom otevřel lahev vína a pořádně si zavdal. Cítil, že se potřebuje opít. Kvůli Luciiné ignoraci.  

Vypil dvě lahve vína, řekl pár vtipů a vyslechl si pár příběhů ze života od spolubydlící , přítele spolubydlící a nevtipný vtip od Luciiny kamarády a pak se rozloučil a jel na Jižní Město na svou kolej.

V noci se dá paradoxně ze severu na jih Prahy dostat lépe než ve dne, od půlnoci totiž jezdí přímá autobusová linka 511.  

Farao tu linku nenáviděl. Zvláště teď v zimě, protože všechna sedadla byla obsazená bezdomovci.  

Hned jak vstoupil do autobusu ho do nosu udeřil žluklý houmlesácký pach. Bezdomovci se váleli všude, na sedadlech, na podlaze i rozvešeni po zábradlí.

Autobus se rozjel prázdnými,  lampami osvětlenými ulicemi.  Řidič si absenci hustého provozu užíval a zkoušel, co stará rozhrkaná Karosa vytáhne, jel co to dá. 

„Kurva!“ vykřikl Farao, když bus dostal při rychlém odbočování křižovatkou menší smyk, zapískaly mu pneumatiky a zadní kloub autobusu jenom těsně minul kandelábr.

„No kurva,“ řekl znechuceně Farao, když se jeden z bezdomovců ležících na podlaze pomočil.

            Na hlavním nádraží nastoupili do autobusu ožralí němečtí teenageři a chtěli se s Faraem kamarádit. Napil se s nimi vodky.

Následovala konverzace ve velice jednoduché angličtině: 

„You look tired,“ řekl Němec.

„Yes I do,“ odpověděl Farao.

„Why?“ řekl Němec. 

„I am in huge love,“  odpověděl Farao.

„Love is a great thing,“ řekl Němec.   

„Yes, it is. But she ignores me,“  odpověděl Farao.

„Fuck off her,“ řekl Němec.  

„Yes, I want to fuck her“ odpověděl Farao a usmál se.

Němec se také rozesmál.

„Good luck. One day you will fuck her“ řekl nakonec Němec, když se svou partou vystupoval na zastávce Petýrkova.

„I hope,“ odpověděl Farao a pokračoval na zastávku Volha.

            Tam vystoupil a šel do svého ošuntělého paneláku s poetickým názvem Vltava.

Na parkovišti, kterým procházel, stál jakýsi mladý kluk. Farao se na něj krátce zadíval.

„Nečum vole,“ řekl mu ten kluk.

„Jdi do prdele,“ odpověděl mu Farao a šel dál svou cestou.

„CO JSI TO ŘEKL?!!“ zakřičel ten kluk, začal Faraa sledovat, občas se sehnul na zem pro plechovku nebo hrst štěrku. 

Farao ho ignoroval a bez hnutí brvou na sebe nechal dopadávat různé předměty.

Ale  po nějaké době trpělivost přetekla. 

„Vyser se na to!“ zavrčel Farao a z kapsy vytáhl teleskopický obušek, který se jediným máchnutím ruky změnil na padesát  čísel dlouhou tyč.  

„Pán má problém! Pán má nějakej problém!“ zakřičel ten kluk a ozvěna se rozléhala mezi paneláky.

„Neser boha!!!“ zařval naštvaný Farao.

„Hele, ty jdeš do mýho kamaráda, jo?“ ozvalo se mu za zády. Farao se otočil a byl tam další kluk. 

„Zapomenem na to, chlapi,“ řekl smířlivě Farao. 

„Nemyslím si,“ ozvalo se z další strany a tam byli další dva kluci.

„O  co vám jde?“ zeptal se Farao.

„O co jde tobě?“ zeptal se jeden z těch kluků.

„Mě jde akorát o to,“ odtušil Farao, „abych odtud odešel pokud možno neporušenej.“ 

„Na to si měl myslet dřív, než si se začal navážet do mýho kamaráda,“ řekl jeden  z těch kluků.

„Pánové,“ řekl Farao a vytáhl si z kapsy mobil, „jděte pryč nebo volám fízly.“   

„Jo tak ty by jsi na nás chtěl volat policajty!“

„Jděte pryč nebo zavolám fízly.“

„Než přijedou, tak ty jsi mrtvej.“ 

Farao vrátil mobil do kapsy. Musel uznat, že mají pravdu.

„O co vám jde?“ zeptal se znovu.

„Navážel ses do mýho kámoše, debile“ řekl největší z té bandy a strčil do Faraa. 

„Kurva!!!“ zařval podrážděně Farao a praštil toho kluka obuškem do žeber. Ten se svalil na zem.

Všechno další se událo velice rychle. 

Farao byl zezadu chycen do kravaty a stržen na zem. Z rozběhu dostal kopanec do levého boku. Zařval tak hlasité KURVA!  až mu to mále roztrhlo hlasivky. Jeden z borců se k němu sklonil, aby mu dal pěstí mezi oči.  Farao mu dal zimními pohorkami ťafku do čelisti a borec odpadnul, kňučel jak opuštěný štěně a stáhl se pryč. Farao byl pořád držen v kravatě,ze které se  nemohl vymanit a už se mu dělalo černo před očima. Poslední z těch kluků mu vzal jeho nohu a začal ji natahovat vazy. Farao řval jako lev. Snažil se ho trefit obuškem, který pořád svíral v levé ruce, ale nedosáhl na něj. Kluk si obušku všiml a snažil se mu ho vyrvat. Farao ho držel pevně, ale stejně mu byl nakonec vytrhnut. A když už zavíral oči, neboť čekal neodvatný úder tonfou do ledvin, tak kravata povolila, ozvalo se pár facek  a kluci utíkali pryč.

„Jsi v pohodě, kámo?“  zeptal se ho něčí hlas.

„Jo, v klidu,“ odpověděl Farao a pokusil se postavit. Natažené vazy zabolely, noha  se mu podlomila a on přistál na zemi.

Z podhledu si prohlédl  nově příchozí. Ti se mu hned snažili pomoct vstát. 

„Ne, zvládnu to sám,“ odmítl Farao jejich pomoc a nakonec přec jen vstal.  

„Ahoj,“ podal všem ruku, „jmenuju se David, ale všichni mi říkají Farao.“ 

„Já jsem Mirek,“ představil se jeden z nich, „a já Hanes“ „Čau, já jsem Kalič,“ představili se mu nakonec všichni.

„Chlapi,“ řekl jim Farao, „každýmu z vás dlužím minimálně tři piva  a dva panáky. Pojďte do hospody.“

„Dneska už ne,“  zívl Mirek, „máme zítra v devět zkoušku. A na nás se vyser.  Pomohli jsme ti z čistý křesťanský lásky.“

„Ale hovno,“ trval na svém Farao, „nebýt vás, tak skončím na kapačkách. Tak co zítra? U Zelenýho ptáka? V osm večer? Všechno platím.“

„Vypadá to, že jsi docela dobrej týpek,“ řekl mu Mirek, „no tak dobře. Sejdeme se zítra v osm U Zelenýho ptáka.“

            Farao dokulhal do pokoje své koleje. Jeho spolubydlící už spal. S hekáním se posadil na postel a snažil se sundat si kalhoty. Nešlo mu to, nemohl pořádně pokrčit nohu. Při několikátém pokusu se svalil na zem.

To jeho spolubydlícího probudilo.

„Jsi našrot,“ konstatoval. 

„Ale hovno,“ řekl Farao, „jsem úplně střízlivej. Můžeš mi sundat kalhoty?“

„Co prosím?“ zamžikal spolubydlící očíma.

„Venku mě domlátili takoví týpci. Jsem tak rozbolavělej, že si nemůžu ani svlíknout rifle. Prosímtě, pomož mi.“

Spolubydlící mu vyhověl.          

„No ty vole,“ hvízdl, když uviděl pohmožděniny, které měl Farao po celém těle.

Farao se svalil na postel.

„A teď prosím osm hodin nerušit,“ řekl a  usnul.

Osamělý student Leoš si ve svém pokoji z nudy četl. Otevřely se dveře. Byl to jeho spolubydlící. Leoš byl rád, že může konečně s někým mluvit. Chtěl si popovídat, ale spolubydlící prohodil jen pár slov, vzal si pár věcí a zmizel pryč. Často mizel a vracel se až po několika dnech. Leoš neměl tušení, kam mizí.

Farao  se ráno probudil celý rozlámaný. Každý pohyb ho stál něco bolesti.

„Jdeš dneska na tu přednášku?“ zeptal se ho spolubydlící který si už čistil zuby.   

„Hm,“ řekl Farao rozladěně. 

„Uvařím si vodu na čaj. Chceš taky?“

„Hm,“ udělal Farao. 

„To bylo ano nebo ne?“

„To bylo „jo“,“ odpověděl Farao. 

 Vstal, aby si došel na záchod. 

„Chodíš toporně jak robot,“ řekl mu spolubydlíci.  

„Jdi do prdele,“  odpověděl mu Farao. 

„A co se ti teda stalo?“ pídil se spolubydlící po podrobnostech.

„Nic vyjímečnýho,“ zavrčel Farao, „akorát jsem přišel o teleskopickej obušek.“ 

„Teda,“ zakroutil spolubydlíci hlavou, „přijdeš zmlácenej, plnej modřin a jediný, co ti vadí, je, že si přišel o teleskopickej obušek.“ 

„Taková je už moje povaha,“ zívl  Farao a zapadl do maličké záchodové kabinky, kde vykonal to, co potřeboval.   

Potom jel se svým spolubydlícím do centra na přednášku o novinářské etice.

Farao byl úplně potichu, přednášku neposlouchal. Přemýšlel o Lucii. Čím víc o ní přemýšlel, tím víc byl z ní zmatený. Nakonec vzal mobil a jako už poněkolikáté napsal sms „mohl bych tě zase někdy vidět?“ a odeslal ji.

V tu samou dobu seděla Lucie se svými kamarádkami z pedagogické fakulty v kavárně. Bavili se o profesorovi  Šilhánovi a zejména o tom, jaký to je kretén. 

Najednou zapípala textová zpráva. 

Lucie si smsku přečetla a usmála se. 

„Kdo to je?“ neušel její úsměv jedné z jejích spolužaček.

„Takovej  jeden kamarád,“ odpověděla Lucie. 

„A kterej?“ řekla další spolužačka, která znala Lucii lépe, „že je to zase ten Faraon?“

„Farao. Jo, je to Farao.“

„Copak vy spolu máte?“ 

„Nic,“ odpověděla Lucie.

„Nic. A to nic – bohužel nebo bohudík?“  

„Nevím,“ zaváhala Lucie, „já nevím.“   

„A tak proč se s ním pořád scházíš?“  

„Nevím,“ řekla Lucie. 

„Nevíš. Musíš  vědět. Přitahuje tě?“ 

„To právěže vůbec. Ale dobře se s ním kecá a je s ním sranda.“  

„Já toho Faraa znám,“ ozvala se další ze spolužaček, „mluví hrozně sprostě, vypráví prasácký historky a nemožně se oblíká.“  

„Jo to je on,“ přitakala Lucie, „nevím. Nevím, co s ním. Nemůžu se rozhodnout. Nevím.“

„A víš aspoň něco?“

Lucie se rozesmála: „Když já nevím.“  

Pak mu napsala sms: dnes o půl desáté v baru U Tří fretek.“ 

„Kurva, já jsem ale debil!“ řekl nahlas  Farao, když mu přišla odpověď. 

„Ticho tam!“ křikl profesor směrem k Faraovi, „nebo jděte ven, když vás to nezajímá!“ 

 „Co se děje?“ zeptal se šeptem spolubydlící.

„Já jsem úplně zapomněl, že jsem slíbil těm klukům, co mě helfli, že s nima půjdu na pivo. No to je průser.“

Farao chvilku přemýšlel.

„S těma klukama jsem domluvenej v osm, s Lucií o půl desátý. Dostat se od Zelenýho ptáka ke Třem Fretkám trvá kolem půl hodiny. Takže si s nima dám jedno pivo a pak pojedu za Lucií. Jinak to nepůjde,“ řekl nakonec.

Asi tak dva měsíce před tím, než Farao dostal na parkovišti  nakládačku, se na Youtube objevil nový snímek. Jednalo se o tři minuty dlouhý hiphopový klip s názvem „Zastřelím tě fízle, je mi z tebe zle“ od šestičlenné skupiny, která si říkala „South City Bandits.“ Zvukový doprovod k videoklipu byl s nejvyšší pravděpodobností nahráván v koupelně a obraz natáčen na nějakou lacinou digitální videokameru.

 Obsahem videoklipu byly policejní hlídky projíždějící mezi paneláky pražského Jižního Města a náctiletí  rapeři na ně ukazovali tvrďácká gesta (ale přitom si dávali pozor, aby je policajti nespatřili). Také se tam  mlátili mezi sebou a převraceli kontejnery. 

            Text nenáročnými rýmovačkami hovořil o tom, že fízlové jsou svině a že každýho z nich je potřeba zastřelit. South City Bandits také okolními světu sdělovali, že jsou fakt tvrdí hoši a že není vůbec dobrý si s nima zahrávat.         

            Ano tušíte správně, Farao tu nakládačku dostal právě od těchto tvrdých šestnácti až osmnáctiletý hochů. 

Druhý den po zmlácení Faraa se sešli u pomníku na Jírovcově náměstí, nebyl na ně moc hezký pohled, jeden z nich měl monokl, další dva kulhali.

Jejich nepsaný vůdce s přezdívkou Ajs, otevřel batoh a vytáhl láhev vodky, ze které se hned napil.

„Jste všichni čuráci, vole, takhle se nechat zbít od jednoho debila,“ řekl. 

„Vždyť se tam objevili další čtyři chlapi,“ zazněla námitka.

„I tak nás bylo víc, čuráci,“ odplivl si Ajs, „nic, ožerem se a půjdeme se toulat. Na Jelenách dali papundeklovýho policajta, zmrdi.  Jeho hlavu chci do pokoje. Přinesl ještě někdo nějakej chlast, kurva?“ 

Ostatní šáhli do svých batohů a světlo světa spatřila další lahev vodky a dvě krabice vína.

„Hej ty píčo, se zas ožerem jak prasata,“ řekl Ajs, když to viděl, „jo a ještě něco, musím vám to říct, dokud jsme všichni střízlivý. Abyste si to pamatovali. Vyhlašuju hon na toho včerejšího zmrda. Jestli ho někdo náhodou potkáte, tam mu utrhněte hlavu, čurákovi.“

            Potom se znovu napil vodky a zapil vínem.

„A víte co je nejlepší? Že ho rozbiju jeho vlastním obuškem,“ řekl a z batohu vytáhl  Faraův teleskop, který se mu podařilo během bitky vytrhnout.

Farao přijel z univerzity na svou kolej až večer. Rychle se osprchoval, něco snědl a šel  do hospody U Zeleného ptáka. 

Venku se už setmělo. Farao tušil, že kdyby znovu narazil na South City Bandits, tak by to nemuselo dopadnout dobře, tak se držel mimo svit lamp a díval se, kam by mohl v případě potřeby utéct.  

            U Zeleného ptáka už na něj čekali. Kromě té čtveřice kluků, která ho zachránila, tam také byli dvě dívky.  Jedna škaredá zrzka a jedna blondýna.

Zrzka se zeptala, jestli ještě někdo přijde. Jeden z kluků odpověděl, že přijde ještě známej, kterému pomohli včera v noci v bitce.  

„Skoro nás nepotřeboval,“ říkal a náležitě přeháněl, „než jsem tam doběhli, tak stačil oddělat dva týpky. Pak ho povalili na zem a kopali do něj, ale on ještě dokázal oddělat dalšího. Pak jsme přiběhli, dali jsme těm grázlům pár pěstí a mysleli si, že budeme  muset volat záchranku. Ale ten borec normálně vstal a odešel po svejch! Ani zvednout nepotřeboval!“ 

„Ty jo,“ podivila se blondýna „ty mi chceš říct, že sám zvládl tři lidi?“ .

„Jo. Je to dobrej týpek.“ 

„Tak to se těším, až ho uvidím, to bude nějakej Bruce Willis nebo tak něco.“

            Otevřely se dveře restaurace a tam Farao.

„Ahoj Faraone!“ pozdravili ho.  

„Žádnej Faraon, jenom Farao,“ pousmál se Farao, „ty slečny patří k vám?“ 

„No jo.“

„Já jsem Šárka,“ řekla Blondýna. 

Zrzka se nepředstavila a Farao se po tom ani nepídil. Zajímala ho jiná věc:  „Takže pokud správně počítám, je váš šest,“ řekl a šel na bar, kde objednal šest vodek a pro sebe pivo. 

Pak si chtěl sednout ke stolu.

„Pojď vedle mě,“ řekla mu Šárka.

Farao si tedy sedl vedle Šárky.

„Prej si včera večer oddělal tři borce,“ řekla Šárka. 

„No, voni spíš oddělali mě,“ usmál se Farao.

„Ale stejně, si dobrej,“ řekla Šárka.

„Jo, to jsem,“ potvrdil Farao, „vyprovokovat skupinu šesti lidí, to zvládá málokdo.“  

            Na stůl přistály vodky. 

„Fuj, já vodku nepiju,“ řekla Šárka.  

„Nebuď frfňa,“ řekl ji Farao.

Šárka to trochu zarazilo. Znají se teprve pět minut a už jí říká, aby nebyla frfňa.

„Tak mi alespoň ještě objednej džus,“ řekla.

„Džus je moc oldschool,“ oznámil ji Farao, „objednám ti ledovej čaj.“

„Cože?“

„Jo. Je to lepší, uvidíš.“

Farao šel na bar a ve skleničce přinesl ledový čaj, do kterého nalil vodku. 

„Tak to nevím, jestli to chci pít,“ ohrnula nos Šárka.

„Nebuď frfňa.“ 

„Neříkej mi, ať nejsem frfňa!  Známe se teprve pět minut a už mě urážíš!“

„Promiň,“ pokrčil rameny Farao, „já sem už takovej. Ale je to fakt dobrý. Zkus to.“ 

            Šárka trochu usrkla.

„Ty jo, je to fakt dobrý,“ řekla.

Farao bavil celou společnost vtipy a příhodami, jak už měl ve zvyku a Šárce svou přirozenou obhroublostí imponoval.

Takže když řekl: „Musím se s váma rozloučit. Mám ještě dneska v noci něco na práci,“ a chtěl vyrazit za Lucií, tak mu Šárka přejela rukou po hrudi a řekla: „zůstaň tady ještě chvilku s náma.“

  Lucie Faraa ignoruje. Ale tahleta holka, Šárka, nebo jak se jmenuje, mu přejela rukou po hrudi.

„No, možná  to tolik nespěchá,“ odpověděl.

Hmm. Lucko, víš co? Když ty na mě sereš, tak já budu srát na tebe. To přesně prolítlo Faraovi hlavou, když šel na bar, aby objednal druhou várku panáků. 

V baru U Tří Fretek zatím seděla Lucie se svými kamarády a kamarádkami. Bylo už deset a Farao nikde.

„Kde máš toho Faraona?“ zeptala jedna z kamarádek Lucie, „už dobrý čtyři měsíce nevynechal žánou naši akci a najednou tady není.“

„Nevím,“ řekla Lucie.

„Stejně je to dobrej týpek. Kde je on, tam není nuda.“  

„Vzpomínáte si na to, jak......“

„Jo a jak tenkrát......“

„A pak vypil....

“A jak říkal ten vtip o tom...“

„Jo, je to fakt dobrej borec. Lucko, zavolej mu, ať přijde.“

Lucie se tomuto příkazu nevzpírala.

„Tak já mu teda zavolám,“ řekla.  Vzala svůj mobil a vytočila Faraovo číslo.

Farao právo močil do pisoáru, když jeho mobil začal vibrovat. Zatímco si jednou rukou držel své ohambí, tak druhou si zajel do kapsy, vytáhl telefon aby se podíval, kdo volá. Když viděl, že je to Lucie, tak to položil.

„Jo, jo, když ty sereš na mě, tak já seru na tebe,“ řekl a začal si ho oklepávat.

„Položil to,“ řekla Lucie.

„To je na hovno,“ řekl jeden z jejích spolustolovníků, „Farao nepřijede!“

V hospodě U Zeleného Ptáka zavírali o půlnoci, takže v tuto dobu se všichni museli vypotácet ven. Farao do nich celý večer naléval vodku, takže se všichni trochu motali.

„Na který koleji bydlíš?“ zeptala se ho Šárka. 

„Na Vltavě,“ odpověděl Farao.

„Já na Volze,“ řekla Šárka, „všichni tady bydlíme na Volze.“

            Došli na křižovatku. „Tak já se s váma loučím,“ řekl Farao.

„Čau“ „Ahoj“  „Čus“ „Zdar“ „můžu tě doprovodit?“  

„Cože?“ zeptal se Farao.

„Jestli tě můžu doprovodit,“ zopakovala Šárka svou žádost.

„Jo, jestli chceš,“ pokrčil rameny Farao.

Když člověk jde od koleje Volha ke koleji Vltava, tak musí přejít velkou, nezastavěnou louku. Uprostřed té louky si Šárka sedla a donutila Faraa, aby si sednul taky.

„Podívej se na ty hvězdy,“ rozplývala se Šárka, „není to krásný?“

„Nevím. Držím se při zemi. Hvězdy mi nic neříkaj,“ odpověděl Farao.

Šárka se zasmála.

„Líbí se mi, že nejsi jako ostatní,“ řekla „jinej kluk by se mě hned pokoušel sbalit a říkal by, jé to je krásný a začal by mi ukazovat velkej vůz. Ty si upřímnej.“ 

„Já už jinej nebudu,“ 

„A to se mi líbí,“ řekla Šárka, „hele, zítra jdu na kytarovej koncert. Jdu na něj protože tam hraje můj bývalej kytarovej učitel, chodila jsem k němu děsně ráda. Nechceš se tam jít podívat se mnou?“

„Jo, jasný,“ řekl Farao. Šáhl do kapsy a vytáhl mobil, který svítil a vibroval a položil příchozí hovor od Lucie. Ten večer už potřetí. Pak se rozloučil se Šárkou a šel spát. 

Když si Šárka otevírala dveře od svého kolejového bytu, tak se otevřely dveře vedlejší buňky a tam stál Leoš.

„Ahoj,“ řekl Leoš.

„Ahoj,“ řekla Šárka. 

„Byla jsi na pivu?“ zeptal se Leoš.

„Jo.“

„Proč si mi neřekla? Šel bych taky.“ 

„Promiň, Leoši. Já na tebe úplně zapomněla.“ 

„Pojď ke mě. Zavzpomínáme na gympl. Na naší čtvrtou A.“

„Je jedna ráno. Jsem unavená.“

„Jenom na půl hoďky.“

„No tak jo.“ 

Šárka vstoupila do Leošova pokoje.

Už v předchodbičce na ni Leoš vyjel.

„Co to proboha děláš?“ vyjekla Šárka.

Leoš se opřel o kuchyňskou linku a rozbrečel se.

„Jsem tak zoufalej...jsem úplně sám,“ vzlykal. 

„Tak si nějaký kamarády najdi!“ zakroutila hlavou Šárka, odešla pryč do své obytné buňky a pečlivě za sebou zamkla.

V baru U Tří Fretek zavírali až ve dvě ráno. Lucie byla silně opilá.

„Kde je ten Farao! Kde je?!!“ vyřvávala na skoro vyprázdněnou hospodu.

„Odneste si ji,“ poručil barman  jejím kamarádům, „už tady dělá bordel.“   

            Kamarádi ji dotáhli do jejího pokoje. Rozsvítili světlo, čímž probudili její spolubydlící.

„Co se to děje....“ zahartusila s hlavou vmáčklou do polštáře.

„Ježíši, ta je taras,“ dodala, když uviděla Lucii.

„No jo,“ řekl vesele jeden z kamarádů, položil Lucii do postele, zhasnul a odešel pryč.

Lucii se ale nechtělo spát.  

„Něco ti řeknu,“ vyslovalo opatrně, aby její spolubydlící rozuměla každému, opile komolenému, slovu, „dneska poprvé po dlouhé době do hospody nepřišel Farao. A docela mi chyběl. Myslíš, že ho miluju?“ 

Spolubydlící neodpovídala.

„Myslíš že ho miluju?“ zeptala se Lucie velice hlasitě a se zvláštní naléhavostí.

„Jo, miluješ ho,“ řekla otráveně spolubydlící, „a teď už spi.“

„Jo, miluju ho,“ zopakovala Lucie něžně, „miluju.“

A usnula.   

Ajs ráno vstal v malém panelákovém bytě svých rodičů a z krabicového vína mu bylo špatně. Vedle něj v posteli ležel papundeklový policajt. Vstal a šel do kuchyně, kde naráz vypil celý půllitr vody. Potom se odebral do komory, kde vzal malou pilku a stovku hřebík. Vešel zpátky do svého pokoje, policajtovy uřezal hlavu a stovkou hřebíkem přibil na stěnu. 

Potom vzal batoh a šel na učiliště. Bylo už deset hodin a Ajs věděl, že mistr bude zase řádit. Nejraději by mu rozbil hubu.

Lucie vstala. Byla ještě opilá. Lehce zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a šla na čekanou před  fakultu sociálních věd, kde Farao studoval.

Věděla, že jestli Farao jede do školy, tak tamtudy musí projít.

Po dvou hodinách  čekání to chtěla  vzdát. Pak ho najednou uviděla. Hned k němu šla.

„To je ale náhoda,“ řekla.

Farao byl překvapen.

„Jo to jo,“ odpověděl Farao.

„Nebyl si včera U tří fretek.“

„Něco mi do toho vlezlo.“  

„A co?“ 

„To je fuk,“ řekl Farao záměrně ignorantským tónem.

„Nechceš  dneska zajít do kina?“ 
“Sorry, už dneska večer něco mám,“ odvětil Farao ledabyle, „už musím běžet.“

Farao vešel do budovy  a s Lucií se ani nerozloučil.

Večer šel se Šárkou na ten kytarový koncert. Nudilo ho to, ale dělal že je nadšený. Nemohlo mu neuniknout, že se k němu Šárka nenápadně tulí.

Několikrát během koncertu přemýšlel o Lucii, ale snažil se tyto myšlenky hned zaplašit. Když  sere ona na mě, já seru na ni. To se pro Faraa začalo stávat dogmatem.

            Uplynuly dobré dva měsíce. Farao se s Lucií nesešel ani jednou. Zato se Šárkou už tolikrát, že to přestal počítat.

Nejhorší na tom bylo, že k Šárce necítil vůbec nic. Ani sympatie, ani odpor, prostě vůbec nic. Ale o Lucii přemýšlel skoro před každým usnutím.

Myslel si, že se to změní, že si prostě řekne „teď se odmiluju od Lucie a zamiluju se do Šárky,“ ale ono to nešlo.

„To chce čas,“ řekl si pokaždé, když si na internetu vyhledal Luciiny fotografie a zamilovaně si je prohlížel.  

Najednou to bylo půl roku a  láska k Lucii neodeznívala ale oproti k tomu láska  k Šárce nepřicházela.

„Kurva,“ říkal pokaždé unaveně, když mu od Šárky přišla smska typu přijď ke mě broučku, stýská se mi. 

Už si ani nepamatoval, kdy mu začala říkat broučku. Před týdnem? Měsícem? Na páté schůzce?  

Se Šárkou je nuda. Učení se na zkoušky, oslava zkoušky,  ve středu se jít pobavit do centra, svět ve svých pevných kolejích, vlak  projíždějící nudnou prérií.  

Když si na koleji uklízel, tak za postelí našel zapadlý lístek z kytarového koncertu. Bylo na něm datum 15. ledna. Teď je dvacátého května.   

„Půl rok, do piče,“ povzdechl si. Uvědomil si, že ani jednou se za tu dlouhou dobu se Šárkou nevyspal. 

Najednou mu začal zvonit mobil. Díval se kdo volá. Lucie!

Lucie!

No je tohleto možný???

 Už myslel, že ona na něj zapomněla. 

Rozbušilo se mu srdce a ruce se mu začaly klepat. „Co to se mnou je, kurva?“ řekl nahlas. 

Pak to zvedl. 

„Neviděla jsem tě snad milion let,“ řekla do telefonu Lucie.

„Hm,“ odpověděl Farao.

„Neviděli jsme se milion let a ty mi řekneš jenom hm?“

„Jo.“  

„Nechceš mě zase vidět?“  

„Víš, mám teď hodně práce. Snad někdy jindy. Ozvu se ti.“ 

„Fakt se mi ozveš?“

„Jo. A teď musím končit.“ 

Farao to položil.

„Seru na tebe!“ zakřičel do už položeného telefonu. O tom, že by ji zavolal zpět, neuvažoval ani chvilku. Potom si otevřel okno, sedl na parapet, zapálil si cigaretu a dlouho pozoroval panelákové zátiší Jižního Města.   

Začalo se smrákat a to byl čas pro South City Bandits. 

Nejdříve se opili lacinou vodkou na lavičce v Jarníkově ulici. Potom vzali spreje a na služebnu státní policie blízko stanice metra Chodov nasprejovali nápisy A.C.A.B. 

            O půl páté ráno se poprali se skupinou studentů kteří se vraceli z diskotéky v centru. 

Jednomu z nich zlomili nos, další utekli.

            Když  se Farao nabažil betonové scenerie  a vykouřil už tolik cigaret, že mu z toho začalo být špatně, šel na pokoj k Šárce. Šárka byla oblečená v tričko s opravdu velkým výstřihem a velice krátkou minisukní.

„Tobě to dneska nějak sluší,“ řekl Farao, když to viděl.

Šel k ní do pokoje a sedl si na postel.

„Víno?“ zeptala se Šárka.

„Jo,“ odpověděl Farao.

Z kuchyňky přinesla Šárka víno a skleničky. Položila je na stůl.

„Ještě vývrtku,“ řekla a předklonila se, aby dosáhla na dno skříně, přičemž se její minisukně vytáhla výš, než by bylo slušné. 

Farao pocítil prudkou touhu. Šárka nalévala víno do skleniček.

„Nechci víno, chci tebe,“ řekl Farao a chtěl ji tak moc, že se při vyslování této věty málem zakoktal. Strhnul Šárku k sobě  a začal ji líbat. 

„MÁŠ CO SI CHTĚLA, ŠTĚTKO!!!“ zakřičel vítěžně, když do ní vnikul.            

 „Jaká štětko?“ zašeptala Šárka. 

„Promiň,“ řekl Farao mezi vzdechy, „nechal jsem se unýst.“  

„Nesmíš to tak prožívát, kluků jsou všude kolem spousty,“ řekla Lucii její spolubydlící, když se jí Lucie svěřovala se svými depresemi. 

„Ne,“ namítla Lucie, „Farao je jenom jeden.“  

„Mluví hrozně sprostě.“

„Jo. Ale to je jenom nálepka. Uvnitř je správnej.“ 

„Určitě si našel někoho jinýho.“

„To mi ani neříkej,“ zděsila se Lucie, „to bych té štětce musela vydrápat oči.“

Když Farao skončil soulož, cítil se nesmírně uvolněný.

Ale hlavně: zničehonic přestal být zamilovaný do Lucie  A naopak: k Šárce začal pociťovsat zvláštní náklonnost. 

Přitulil se k ní. „Hrozně, hrozně moc tě miluju. Strašně moc a moc,“ musel se jí svěřít. 

„Já tebe taky,“ zavrněla Šárka. 

            „To by člověk neřekl, co zmůže jedno mrdání,“ řekl potichu Farao, když ráno opouštěl Šárčin pokoj.

            Zatímco dříve se spolu viděli tak zhruba jednou za dva dny, tak teď se scházeli každou volnou chvíli. Farao byl jako zblázněný, hlavu mu okupovala jenom Šárka. Zapomněl na Lucii, zapomněl i na to, že by se po Jižním Městě měl pohybovat s jistou opatrností kvůli South City Bandits. 

„Nemůžu být šťastnější,“ myslel si Farao.  

„Ti chlapi...proč jsou tak složití? :-/ :-( “

Takový status si dala Lucie na jedné ze sociálních internetových sítí.

Některé noci jsou výjimečné. Ajs to cítil v luftě.

Nevěděl proč, ale měl pocit, že tuhle noc se něco stane.  Něco, na co se bude vzpomínat ještě dlouho.

„Půjdeme do El  Magica sbalit nějaký kundíčky,“ oznámil své bandě a tak se vydali na diskotéku, která se nacházela ve sklepě paneláku Vltava, tedy v tom, ve kterém bydlel Farao.  

V ten večer sehnal Farao dva lísty do divadla v centru, hrála se tam jakási komedie.  Šárce se to velice líbilo a Farao měl radost, že se nenudila.

Na cestu na Jižní Město stihli ještě poslední metro.  

Ve vlakové soupravě bylo jedno místo na sednutí.

„Sedni si sem, lásko,“ řekl Šárce.  

Šárka ho poslechla.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ poprosila Faraa když si sedla.

„Jo,“ odpověděl Farao.

„Známe se už docela dlouho a já pořád nevím, jak si přišel ke své přezdívce.“  

„Farao? No, na táboře jsem jako malej kluk v jedný hře vyhrál knížku „Egyptský král Farao.“ No a mý kámoši mi tu knížku ukradli, vytřeli si s ní prdel a ty posraný listy mi naházeli do spacáku. Chvilku mi říkali „král Farao“ no a potom se to zkrátilo prostě na „Farao“.“

„To je pěkně hnusný,“ řekla Šárka.

„Svět je tvrdej. Už jsem si zvykl,“ pokrčil Farao rameny.

Metro se prodíralo podzemím Prahy. Tdd – tdm- tdm. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Tdm – tdm – tdm.

Od stanice Hlavní Nádraží až po stanici Chodov nepromluvil Farao na Šárku ani jedno slovo ale přesto cítil, že si  s ní rozumí víc než s kýmkoliv předtím.

Ajs se svou bandou na diskotéce El Magico už v jedenáct hodin vyprovokoval bitku, takže je  vyhozavači vykopli ven. 

Rozladěni, že se tato výprava nepovedla, se rozhodli jet do centra.

„Ještě bysme mohli stihnout poslední metro,“ rozhodnul Ajs. 

A tak se vydali ulicí Láskova na stanici metra Chodov. 

Vzali to kolem garáží. Po chodníku šel muž kolem padesátky. Ajs šel dopředu a počítal s tím, že to bude ten muž, kdo mu uhne z cesty.

To se ale nestalo, takže o sebe lehce zavadili.

„Čum na cestu, debile,“  řekl mu Ajs jen tak mimochodem a pokračoval dál. 

„Hovado!“  vrátil mu to muž.

„Co jsi to říkal?“ zastavil se  Ajs.

„Že jsi nevychovaný hovado,“ řekl muž. 

Ajs do něj strčil. „Zopakuj to!“ vyzval ho.

Muž od něj udělal dva kroky, šáhl si na opasek a z pod trička vytáhl pistoli.

„Myslím, že bychom  každý měli jít  svou cestou,“ navrhnul muž.

„Se myslíš, že se bojím nebo co?“ přešel do útoku Ajs. Vytáhl teleskopický obušek, který kdysi vytrhnul Faraovi, praštil muže do žaludku a povalil ho na zem.

Kopal do něj a mlátil ho. 

Muž vystřelil dvakrát do vzduchu. Jeden z South City Bandits mu ruku s pistoli přišlápl k zemi. Muž ale pořád mohl kroutit zápěstím. Namířil pistoli směrem na Ajse a zmáčkl spoušť.  Ozval se výstřel a Ajs zakvičel  bolestí. Začal z něj téct potok krve.

South City Bandits se rozprchli.

Muž se odbelhal pryč.

Na chodníku mezi garážemi ležel Ajs  a kolem nebylo nikoho, kdo by mu pomohl.

U metra Chodov čekal Farao a Šárka na autobus.

„Autobus jede až za dvacet minut. Nechce se mi čekat, půjdeme pěšky, ne?“ navrhla Šárka. 

„A víš co?“ řekl Farao, „vezmem to Láskovou ulicí. Ona je pojmenovaná po nějakým chlapovi, co se jmenoval Láska. Bude to hezky symbolický.“

„Teda, to je poprvý, co se chováš alespoň trochu romanticky,“ okomentovala to Šárka.

„To je tím, že jsem zamilovanej do tebe, lásko “ zacukroval  Farao.

Vzali to po Roztylské a pak u garáží zabočili do Láskovy.

První, co upoutalo Faraův pohled, byl chodník plný krve.

Potom začala Šárka ječet.

„Co se děje, do piče?“ zařval na ni křikem vylekaný Farao.

„Tam, tam,“ ukazovala Šárka na stín mezi lampami. 

Tam seděl skrčený Ajs a držel se za břicho, tekla z něj krev. 

Farao k němu přišel blíž.

„Já tě znám!“ řekl Farao, „ty jsi z té bandy, co mě přepadla na tom parkovišti!“ 

„Omdlim, omdlim, omdlim, omdlim....“ přeříkával Ajs v tranzu. 

„Pánové narazili na někoho silnějšího, že?“ řekl Farao.

„Omdlim, omdlim, omdlim, omdlim....“

Farao šáhl po tonfě, která ležela vedle Ajse.

„A hele – můj obušek!“  

Hned si ho připnul ke svému opasku.

„Omdlim, omdlim, omdlim, omdlim....“ pokračoval Ajs ve svém tichém monologu.

„Tak mu pomož!“ zaječela Šárka. 

„No jo,“ řekl Farao. Začal Ajsovi sudávat tričko.

Najednou se na Roztylské objevili modré majáky a pět policejních vozů a jedna sanitka uháněla k Faraovi.      

„Ty jsi jim už zavolala?“ zeptal se Farao Šárky.

„Ne,“ odpověděla Šárka. 

Z aut  vyskočili policisté.

„Ruce za hlavu!“ křičeli na Faraa.       

Za policisty stál jakýsi muž.  

„Tohodle jsem střelil!“ ukazoval rozrušeně na Ajse, „a tenhleten mě bil tou tonfou, co má na opasku!“  

„Ale já...“ koktal Farao, ale nebylo  mu to moc platné, dali mu pouta a převezli i se Šárkou na služebnu.

Šárku propustili ještě tu noc.

Faraa zadržovali 12 hodin a pak ho pustili. Vzali si od něj spoustu údajů a řekli, že mu ještě zavolají ohledně vyšetřování a jestli se nedostaví na služebnu, tak bude mít problém.

Když vyšel ze stanice, jako první zavolal Šárce. Řekl jí, že je v pořádku a že se všechno vysvětlí.

„A co ten kluk?“ zeptala se Šárka.

„Jakej kluk?“ podivil se Farao.

„Ten ze kterýho tekla ta krev.“ 

„Kdo se o něj zajímá,“ odpověděl Farao. 

Po nějaké době  přišla domů obálka s pruhem. Dostavte se na podání vysvětlení atakdál.

Měl to ve dvě hodiny odpoledne. Místo do školy šel na výslech. 

Neměl z toho vůbec strach, vždyť nic neudělal. Spíš mu to připadlo jako zajímavá zkušenost, protože ještě nikdy na výslechu nebyl. Předtím, než vlezl do místnosti, mu mladá policistka dala podepsat papír, na kterém byl nadpis „Poučení“ a pak se šlo na věc. 

„Dobrý den,“ řekl Farao dvou policistům, kteří seděli za odřeným stolem.

„Dobrý den,“ řekl jeden z policistů, „posaďte se prosím.“

Farao si sednul. 

„Jak se máte?“ zeptal se ho policista.

„Dobře,“ řekl Farao chtěl být přátelský, „hezký počasí, za chvilku bude léto.“

„Máme na vás dost stížností,“ řekl druhý policajt dost zostra.

„Jakých stížností?“ podivil se Farao.   

„Na tu vaši bandu a nedělej, že nic nevíš! Po nocích děláte bordel všude kolem!“ 

„Na jakou  naši bandu?“ tvářil se Farao ještě víc nechápavě. 

„Jakou asi?! Scházíte se po večerech a mlátite cizí lidi! Tady to všechno je...“

Policista se začetl do papírů: “...Devatenáctého dubna Chemická ulice – napadení skupiny studentů. Hrabákova ulice – ničení cizí věci. Ulice U Kunratického lesa -  vloupání do trafiky. Ulice V parku – vandalismus, Roztylská  - vyhrožování. „

„To sem nikdy nedělal,“ odpověděl Farao.  

„Podívejte,“ řekl první policajt mazlivě, „my vás tady nechceme držet moc dlouho. Stačí když budete spolupracovat, odpovíte na pár otázek a za půl hodiny můžete jít domů.“  

„Přestaňte si hrát na hodnýho a zlýho policajta a vysvětlete mi laskavě, o co jde,“  řekl jim Farao.

„O co jde, ty grázle?“ vyštěkl zlej policajt, „už o vás víme dlouho! A teď spadla klec. Celou dobu jsme čekali až uděláte něco pořádnýho. A je to tady. Pokus o vraždu.“ 

„Já se nikdy nepokusil nikoho zabít.“

„Podívej,“ řekl hodnej policajt, „my už spoustu věcí víme. Michal Daleš  nám už všechno řekl. Přiznal se. A říkal, že ty seš hlavní vůdce skupiny a  že si byl první, kdo tomu pánovi  v Láskově ulici dal úder.“ 

„Kdo je to Michal Daleš?“  zeptal se Farao. 

„Nedělej blbýho! Přezdívá se mu Ajs!“ zařval zlej policajt a ze šuplíku vytáhl obušek. 

„Poznáváš to?“ otázal se Faraa.

„Jo,“ řekl Farao, „to je můj obušek.“ 

„Aha!“ zakřičel zlej policajt, „a tímhle obuškem byl ten pán zmlácenej! Vidíš, je na něm ještě jeho krev! Jak nám vysvětlíš tohle?“  

„Ten postřelenej,“ vysvětloval Farao, „mi ho před půlrokem ukradnul.“ 

„Takovej pohádkář!“ vyjekl zlej policajt.

„To by byla trochu velká náhoda, ne?“ zeptal se hodnej policajt.

„Asi jo,“ řekl Farao.

Následovali tři hodiny psychologických her. 

Policajt: „Nejsi z Prahy. Jak si s nima poznal?“

Farao:„Já je neznám.“

Policajt: „Lžeš! Poznal jsi je v El Magicu?“  

Farao:: „Nechodím do El Magica.“ 

Policajt: „Přece nechceš abysme tě zavřeli.“

Farao :„Ne, to ne.“

Policajt: „Tak začni spolupracovat! Michal Daleš nám řekl, že jsi nasprejoval na služebnu na Chodově A.C.A.B.“

Farao:: „Co je to A.C.A.B?“ 

Policajt: „All cops are bastards! Přiznáváš se, že jsi to udělal?“

Farao: „Udělal co?“

Policajt: „Kristepane! Tak těžkej případ jsme tady neměli za celejch patnáct let mý praxe!  

Studuješ na vejšce. My si ty důkazy na tebe stejně najdeme.   Půjdeš sedět. Budeš muset dát študýrování sbohem. To vážně chceš?“ 

Farao: „...“

Policajt: „Odpověz!“

Farao „Já už nevím, co chcete slyšet.“ 

Policajt: „Ty víš moc dobře, co chceme slyšet! Chceme aby si nám řekl, že patříš k tomu kvaziklanu South City Bandits. 

Farao „Co to je South City Bandits?“ 

Policajt: „Myslíš si, že seš machr když takhle mlžíš? Ale já ti něco povím mladej. Akorát si kopeš hrob! Michal Daleš nám už všechno řekl!  Teď je jenom na tobě, aby si to potvrdil nebo vyvrátil!“ 

Farao:„Jdětě už do hajzlu!!! Neznám žádnýho Michala Daleše!“  zaječel Farao v afektu.  

Život tak nějak ztrácí smysl.

„Takhle z toho blbnout. A to už jsem už myslela, že mám pubertu za sebou.“

To byla poslední věta z dlouhé zpovědi, kterou řekla Lucie své kamarádce a tato zpověď se týkala náhlého milostného vzplanutí k Faraovi.

„Normálně tě ignoruje. To kluci dělají když necítí pevnou půdu pod nohama. Musíš ho nějak popostrčit,“ poradila jí kamarádka. 

„Já ho už popostrčila,“ řekla Lucie. „Zavolala jsem mu, že jsem ho neviděla milion let a že bysme spolu mohli někam vyrazit. A on řekl, že mi ještě zavolá. A ono nic.“ 

„Řekl ti, že ti zavolá? Tak to ti určitě zavolá, kluci v tomhle případě neumí lhát.“

„Už se dva týdny neozval.“ 

„Tak to nechápu,“ pokrčila rameny kamarádka.

„Myslíš, že mu mám zavolat znovu?“

„Tak to zkus.“

“No tak jo,“ řekla Lucie. Vzala mobil a zavolala Faraovi.  

„Neotvírej si na mě hubu!“ zaječel se stejnou razancí zlej policajt na Faraa.

Farao neodpověděl nic. Hodnej policajt nervózně přežvykoval a přemýšlel, co má říct. Zlej se díval z okna a ťukal prsty do parapetu.

A do tohohle ticha začal vyzvánět mobil. Don´t worry, be happy od Bobbyho Mc Ferrina.

„Vypni si ten mobil!“ zařval zlej policajt.

„Položil to,“ řekla Lucie, „pořád mi to pokládá.“ 

„Očividně tě nemá rád,“ řekla její kamarádka.

„Ale proč?“ podivila se Lucie, „nic jsem mu neprovedla!“

„Třeba tě nesnáší jen tak z principu.“

„Blbost. Říkal mi, že jsem super člověk.“

Lucie se zamyslela.

„Jednou jsme byli opilí. Farao se mi pokoušel dát pusu. A já jsem nechtěla. On se uraženě zvedl a odešel pryč.“

„To je vono,“ řekla kamarádka, “urazila si jeho ješitnost.“

„Já mu musím říct, že to tenkrát ode mě byla chyba.“ 

Vzala si mobil a pokoušela se mu zavolat.

Volaný účastník nebyl dostupný.

„Má vyplej mobil. Panebože. Proč jsou kluci tak ještitní? Musím mu říct, že to ode mě byla tenkrát chyba.“

„Poštou vám přijde termín soudu,“ řekl zlej policajt temně, „vypadá to s váma  bídně.“

„Podívejte,“ řekl hodnej policajt, „my víme, že vy jste malá ryba. Váš trestní rejstřík je čistej jak slovo boží, nemáte ani záznam za špatný parkování. Vaši kamarádi lítaj ve velkým průseru, to je jistý, dostali se i do celostátních novin, což je na mladistvý pražský výtržníky vcelku výkon.  Ale to že jsou ve sračkách oni neznamená, že v těch sračkách musít být i vy. Takže kdyby se vám to v hlavě rozleželo, tak se stavte na služebnu a chtějte mě. Myslím že vy byste tu podmínku dostat mohl.“

Farao ze stanice odešel velice vyčerpaný a s náladou pod psa.

Potom zašel za Šárkou, políbil ji a cítil se jak po pátém pivu – šťastný, omámený a s pocitem, že všechny těžkosti života, jakož i to, že je podezírán z pokusu o vraždu,  lze lehce překonat.

Přesně takhle se po pátém pivu cítil Leoš – proto se tak často o samotě opíjel. Ale je naprosto nezajímavá postava, tak proč o něm vůbec psát.

Před fakultou sociálních studií stála Lucie a vyhlížela Faraa. Ten se neobjevoval.

Ten den se totiž  vykašlal na školu a jel se Šárkou na výlet do Drážďan za její německou známou. To ale Lucie nevěděla a tak čekala dlouhé hodiny.

„Jsem jak pitomá puberťačka,“ zalomila Lucie rukama a  odešla pryč.

Nechtěla to ale vzdát. Pamatovala si, že Farao bydlí na koleji Vltava. Den na to, v šest hodin večer sedla na metro a vydala se na Jižák.

Stanula před obrovským panelákem.

„Co teď?“ pomyslela si.

Nazdařbůh se vydala dovnitř. Vrátná si ji letargicky prohlédla a nechala  ji jít dál.

Vydala se do prvního patra. Panelák má pater dvanáct. V každém patře přes padesát obytných buněk.  Mohla by na každou zaklepat a zeptat se. Práce na dva dny.

„To je zoufalý,“ zašeptala když stoupala po schodech do patra druhého. 

Každá chodba vypadala stejně, každé dveře stejně. Jen tak nazdařbůh procházela mezi buňkami s velice malou nadějí, že Faraa potká.

Najednou uslyšela jeho hlas. 

„Uklízečky zmrdaný. Zase se vysrali na koš,“ nadával někdo v patře nad Lucií.

„Farao!“ zakřičela Lucie.

„Někdo mě chce?“ ozvalo se.

„Kde jsi?“ zakřičela Lucie.

„V šestým patře,“ odpověděl Farao, „u pokoje 619, pokud mám být přesnej.“

Faraovi ten hlas něco připomínal, nemohl se ale přesně rozpomenout co. 

Pak se na rohu chodby objevila Lucie.

Nečekána, nezvána.

Faraovi se mále zastavilo srdce.

Už ji neviděl tak dlouho a přesto si pamatuje každý detail jejího obličeje, každý tvar jejího těla.

„Ahoj,“ řekl Farao a už se ani nezmohl na otázku „kde se tady bereš.“

„Ahoj,“ odpověděla trochu rozpačitě Lucie, „nezavolal si mi.“

„To ne,“ odpověděl Farao.

„Já ti jenom chci říct, že na mě nemusíš být naštvanej. Byla ode mě chyba, že jsem se od tebe nechtěla dát políbit.“

„Cože?“ řekl Farao. 

„Že, že, no, že....to,“ říkala Lucie.

„Aha,“ odpověděl Farao. Tak zmatený snad nikdy nebyl. Najednou pocítil, že na lásku k Lucii nikdy nezapomněl, jenom to v sobě hluboko pohřbil a teď se ten zapomenutý cit vydral zpátky na povrch.

„Nechceš ke mě na víno?“ zeptal se.

„Jo,“ vydechla Lucie. Pak jí došlo, že by měla říct něco víc. „Chci moc,“ dodala.

„No tak pojď,“ řekl Farao. 

Vešli dovnitř do buňky a Lucie si sedla na postel.

„Kde máš spolubydlící?“ napadlo se jí zeptat. Hlavně vést normální hovor, ničím to nepokazit, to je to hlavní.

„Je pátek, všichni odjeli na víkend domů.“

Farao otevřel víno a nalel ho do sklenek. Pak si vzpomněl, že Lucie červené nerada.

„Je to červený, sorry,“ řekl.

„Nevadí,“ řekla Lucie.

Farao si sedl na vedlejší  postel.

„Jako vždycky,“ prolítlo mu hlavou, „já, ona, mezi náma metr vzduchu. Jsme od sebe odpuzovaný jak dva stejný póly magnetu.“

Napětí mezi nimi se proměnilo v trapnost. Oba dva se cítili trapně. Lucie proto, že k němu tak bez ohlášení vpadla a Farao z toho, že je jejím zjevením natolik překvapen, že neví co dělat.

Lucie rychle vypila víno.

„Chtěla jsem tě jenom vidět,“ řekla.

„Jo, to je fajn,“ řekl Farao.

„Ale už musím.“

„Jasný.“

Farao ji doprovodil k hlavním dveřím od buňky.

„Tak teda...ahoj,“  řekla Lucie.

Farao se opřel hlavou o futra.

„Počkej,“ řekl. 

Zničehonic jí chtěl vylíčit, jak moc se trápil, když ho ona odmítala. Chtěl ji vylíčit, jak moc byl do ní zblázněný, ale nenacházel slova, jak to vyjádřit.

Tak se jí pokusil políbit.

Čekal, že Lucie uhne a on pak řekne „promiň“ a zavře dveře buňky.

Ona  ale jeho polibek přijala.

Najednou šlo všechno rychle.

„To je sen, to je sen, to nemůže být pravda,“  létalo Faraovi v hlavě při každém jeho doteku

na Lucčině těle a každý dotek jeho rtů s Lucčiným tělem  způsoboval atomový výbuch extáze. Už ani nevěděl jak se dostal na postel, ve které začal  překrásně vášnivě muchlovat s Lucií. 

Šárka se učila na zápočet. Nebavilo jí to a z přemíry učení se jí už motala hlava. Rozhodla se jít za Faraem. Milovala jeho bezstarostnost. Věděla, co jí on řekne.  A to: „Na učení ser. Něco víš od přirozena, zbytek opíšeš, někdo ti poradí a olala, zápočet v kapse.“ 

Vyjela výtahem do šestého patra a šla k buňce 619. 

Chtěla zaklepat, ale všimla si, že hlavní dveře jsou pootevřené a line se z nich šťastný smích dvou lidí.

Vlezla dovnitř a otevřela dveře od pokoje.

A uviděla Faraa a Lucii.

Chvilku stála jak solný sloup a čekala, že si jí ti dva všimnou.

Ale ne, oni se věnovali jen sobě.

Potichu odešla pryč.

Odjela výtahem k východu z paneláku. Na cestě  do Volhy, kde bydlela, začala brečet. Ne lístostivě. Vztekle.

Vyběhla do svého pokoje, tam si sedla za stůl a rozzlobeně mlátila pěstmi do stolu jako malé dítě.

Ve vedlejším pokoji seděl Leoš a koukal z okna. Přes stěnu poslouchal údery a říkal si, co je to vedle za nepořádek.

Šárka po chvíli vstala, vrčela jako pes a chodila sem a tam.

Leoš to poslouchal přes stěnu a říkal si, že něco tak divného už dlouho neslyšel.

Pak najednou uslyšel ťukání na své dveře.

Otevřel je.

Tam stála Šárka.

„Co se děje?“ když viděl její oči rudé od pláče.

„Nic,“ řekla Šárka. „Co ty tady vůbec děláš celý dny?“

„Prosím?“ zeptal se Leoš.

„Co tady tak děláš celý dny.“

„A tak různě,“ řekl Leoš. „Čtu si. Hraju hry na počítači.“

„Máš holku?“ zeptala se Šárka.

„Ehm, ne,“ řekl.

„Tak už máš,“ řekla Šárka a políbila ho.

„Eh?“ řekl.

„Už se mi dlouho líbíš.Už na gymplu ses mi líbil. Chceš mě za holku?“ zeptala se ho na rovinu.

„Jo, klidně,“ odpověděl Leoš. Pak si uvědomil, co řekl a opravil se:

„To by bylo skvělý! Už tě taky dlouho miluju!“

Šárka si vzala mobil a zavolala Faraovi. Ten to zvednul.

„Buď za pět minut v hospodě U Zelenýho ptáka,“ oznámila mu Šárka suše.

„Já nevím, já nikam nejdu. Jsem unavenej,“ řekl Farao do telefonu.

„Je to důležitý. Zelenej pták je místo, kde jsme se poznali. Chci, abysme tam šli znovu. A opakuju, je to fakt důležitý.“

„Musím ještě vyřídit něco fakt důležitýho,“ oznámil Farao Lucii, „počkáš tady na mě?“
“Jo,“ odpověděla Lucie.

„Budu se snažit, aby to bylo co nejrychlejší.“

A když odcházel z pokoje, tak ještě ve dveřích řekl:

„Víš že tě strašně moc miluju? Doufám že tohleto není jenom na jednu noc.“

„Jestli mě po téhle noci opustíš, zabiju tě. Vyškrábu ti oči,“ řekla Lucie napůl v žertu a napůl vážně.

„Budu si to pamatovat,“ řek Farao, „za hodinu jsem tady.“

U Zelenýho ptáka už na něj Šárka s Leošem čekala.

„Kde jsi tak dlouho?“ zeptala  se.

„Spal jsem,“ řekl Farao a zívnul.

„Chci ti něco říct,“ začala Šárka, „podváděla jsem tě. Tohle je můj novej přítel Leoš.“

Farao zaostřil na kluka vedle ní.

Leoš je vyzáblý, má velké uši na kterých sedí silné brýle.  Vše dokresluje vysoké čelo a pod nosem nevhodný řídký knír.

„Tohle je tvůj novej kluk?“ zeptal se Farao, pro jistotu.

„Jo,“ odpověděla Šárka.

Farao se začal smát. Nejdřív trochu a přerývaně a pak hlasitým hurónským smíchem a smál se a smál a pod návaly smíchu spadl ze židle a ještě na zemi ve smíchu pokračoval.

„Co se směješ, debile?“ zeptala se Šárka podrážděně.

„Ne, promiň,“ řekl Farao a utíral si slzy, které mu vyhrkly, „no tak jo, ať vám to dlouho vydrží.“

A odešel od Zelenýho ptáka pryč.

Přišel za Lucií a prožil s ní noc, která mu připadala snem, neboť v životě ještě nic tak krásného nezažil. Ta noc vůbec nepasovala do krutého a zlého světa, který ho obklopoval.V tu noc kolem kolejní buňky prolétávali andělé a pěli své chóry o štěstí a kolem paneláku procházela exotická zvířata a rostly květiny s velkými květy, které se vyskytovaly v Edenu ještě předtím, než se Bůh  rozhodl ho zrušit.

Šárka seděla s Leošem u Zeleného ptáka asi hodinu a pak šli  každý do své buňky.

Leoš se jí pokusil dát na rozloučenou malou pusu, ale Šárka mu řekla, že je na to ještě brzo. Pak se zavřela do svého pokoje a celou noc brečela.

Leoš také šel do svého pokoje, sedl si na parapet a díval se ven z okna.

„Já mám holku, já mám konečně holku“ zašeptal si pod nevhodného kníra.

Měl neuvěřitelnou radost, kterou potřeboval něčím vyjádřit.

Zapnul notebook a připojil k němu tiskárnu.

Na jeden papír vytisknul slovo SVĚT

Na druhý JE BÁJEČNÉ

Na třetí MÍSTO

na čtvrtý K ŽITÍ.

na pátý !!!

a pak si to vylepil na stěnu koleje.

Dva dny na to šel Farao po Můstku. Za ruku držel Lucii a neustále si povídali.

Najednou se ozval mobil.

Anonymní volající.

Byla to policie.  Oznámili mu, ať se dostaví zítra na služebnu.

Okamžitě mu to zkazilo náladu.

Přestal se usmívat.

„Co ti je?“ zeptala se Lucie.

„Musím zase na výslech,“ vzdechl Farao, „kristepane, ti ani nevíš, jak je to nepříjemný.“

Když na služebně podepisoval zase nějaký papír, tak se mu pořádně klepala ruka.

„Buď v klidu, chlape, vždyť si nic neudělal,“ říkal si optimisticky ale moc mu to nepomáhalo.

            „Hlavu vzhůru,“ řekl mu zlej policajt, když Farao vlezl do výslechové místnosti.

„Já jsem to nebyl,“ řekl Farao velice unaveně.

„My víme,“ řekl hodnej policajt, „tímto se vám chceme omluvit. Byli jsme na vás hodně tvrdí, co?“

„Ale byli jsme si jistí, že k nim patříte a s grázlama nejadnáme v rukavičkách,“ řekl zlej policajt, „ to víte, ten obušek to byla hodně silná indicie.“

„K soudu předvolán budete, ale ne jako obžalovaný, jenom jako svěděk,“ řek hodnej policajt, „už se nemusíte ničeho obávat.“

„To jsem rád. že to už víte,“ vydechl Farao ulehčeně.

„Tak. Teď už můžete jít,“ řekl zlej policajt.

„Díky,“ řekl Farao, „ten Michal Daleš je pěknej zmrd, že to hodil na mě.“

„On na vás nic nehodil,“  odvětil hodnej policajt.

„Ale vždyť jste přece říkali, že on o mě říkal, že jsem na stěnu nasprejoval A.C.A.B. a takový věci.“

„To je takovej psychologickej trik,“ řekl zlej policajt, „nevěděli jsme, kdo z té party ten nápis nasprejoval. Ten trik spočívá v tom, že když někoho nespravedlivě osočíš, tak začně vykřikovat“to né já, to né já, to byl on a chce to na mě hodit“.“

„Hezký,“ řekl Farao, „nashledanou.“

„Čau,“ rouzloučili se s ním policajti. 

Když byl Farao před služebnou, začal si nejdříve polohlasem zpívat „Don’t worry, be happy“ a po pár minutách to slovo happy vykřikoval úplně nahlas.

Pak šel čekat na zastávku obestavěnou plexisklem.

Na kraji zastávky byla trafika.

Farao měl v sobě spoustu radosti a pouhý zpěv na její vyjádření nestačil.

Šel k trafice a koupil si lihovou fixu.

A na plexisklo  napsal velký nápis

SVĚT JE BÁJEČNÉ MÍSTO K ŽITÍ !!!.