Porcelánová panenka

Mám porcelánovou panenku.

Má skleněná očka.

Je to malá slečinka,

je to malá kočka.

Nožičky má maličké,

ručičky ještě více.

Vlásky tolik heboučké,

červené rty, i líce.

Jen promluvit neumí,

má zavřená ústa.

Hledívám jí do očí,

jsou jak země pustá.

Držívám jí za ruku,

je tak chladná,nechce hřát.

Říkám jí pár hezkých slov,

chci jí rozesmát.....

Měla jsem živou panenku,

ta se na mě smála.

Když chytla jsem jí za ruku,

samou láskou hřála.

Přišel podzim-krutá zima.

Odlétla mi s anděly.

Chtěla jsem odlétnout s nimy,

oni mne však nechtěly.

Zbyla mi jen panenka,

porcelánová byla......

Rozbila se na kusy,

už nemám proč bych žila.

Střep jsem zvedla,tak studený,

střep-na něm kus líce.

Silou bodla si ho do srdce,

netlouklo již více.

Snad najdu mezi anděli,

panenku svoji maličkou,

již nikdy jí neopustím,

BUDU SE SVOU HOLČIČKOU.