Erkel4

Možná bych doporučoval podívat se na předchozí Erkely, i když to není nezbytně nutné.

Voják strážící dveře zasalutoval a ustoupil z cesty. Pancíř velitele hlídky, který procházel kolem naznačoval vysokou hodnost a tak se ani neobtěžoval se salutováním a jen na vojáka přátelsky kývl. Pořád mu ještě vrtalo hlavou, co to vesnická stráž chytila, že to měla doprovázet elitní eskorta. Prošel dveřmi a prohlédl si šatlavu. Nevypadala nijak neobvykle - hrubá postel, v rohu páchnoucí díra v zemi, u dveří ležel kus chleba a džbán s vodou, obojí netknuté. Vězeň seděl ke dveřím zády a zdálo se, že se dívá zamřížovaným okénkem ven. Oblečený v hadrech nepůsobil nijak zvláštním dojmem. Velitel se ohlédl po strážném, který ho do cely následoval.
„Co je to zač?“
Vězeň otázku zaslechl a otočil se a Suluk zůstal jako zasažený bleskem. Sklouzl pohledem po zarostlé tváři k rukám spoutaným tenkými stříbrnými řetízky. I vězeň vypadal překvapeně.
„No to snad ne. Který čert sem poslal tebe?“
Strážný se rozpřáhl a plnou silou udeřil spoutaného muže přes ústa.
„Pásl jsi s velitelem krávy, že mu tykáš?“
Rozpřáhl se k další ráně, ale udeřit už nestačil. Suluk do něj plnou silou narazil, strážný prolétl téměř metr vzduchem a narazil na zeď.
„Budeš se divit, ale pásli, dokonce několikrát,“ zavrčel Suluk vztekle a sklonil nad ležícím mužem.
„Erkele, jak jsi se sem proboha dostal?“
Erkel slabě pokrčil rameny.
„Dopustil jsem se zločinu. Uvěřil jsem člověku.“
Suluk si znovu všiml odporu, který ve slově člověk zazněl. Najednou mu v hlavě zaznělo kvílení větru a řinkot zbraní. A vytí vlků.
„Z čeho je obviněný?“, vyštěkl na napůl omráčeného strážného.
Ten se pokusil postavit do pozoru.
„Krádeže, urážka starosty a provozování temných rituálů, pane.“
„Táhni ke svým, příteli vlků, vlčí dítě...“, zasmál se Erkel, ale v jeho smíchu nebyla ani stopa veselosti, jen zloba, vztek a opovržení.
Suluk potřásl hlavou.
„Ven!“, zařval na strážného.
„Pane?“
Suluk do strážného zabodl pohled.
„Mám to opakovat?“
„Ne, pane,“ zasalutoval strážný a vyrazil z cely.
Suluk si sedl na pryčnu a vzdychl. Prohlížel si řetízky na Erkelových rukou. Kůže kolem nich byla zarudlá. Ale jsou tak tenké, proč je jednoduše... Erkel jeho pohled zachytil. „Proč je prostě nepřetrhnu? Myslel jsem, že takové věci vás na akademii učí. Nedokážu bojovat se stříbrem.“
Suluk znovu vzdychl.
„Nestudoval jsem na akademii. Začínal jsem jako řadový pěšák.“
Erkel pokýval hlavou.
„Už ve vesnici jsem si říkal, že z tebe jednou bude velitel. Vždycky jsem ti tajně záviděl.“
Sulukovi na okamžik spadla brada. Za spoustu věcí, které ve vesnici dělal se styděl. Ve většině z nich figuroval Erkel, nebo jiný slabší chlapec. Erkel vyplivl krev z rozbitého rtu a Suluk se otřásl.
„Toho bastarda nechám samozřejmě pověsit.“
Erkelovi opět na tváři zahrál ironický úsměv.
„Protože udeřil bezbranného? Nebo proto, že udeřil mě?“
Suluk zoufale rohodil ruce.
„Byli jsme malí. Dodnes se za to stydím.“
Do Erkelova úsměvu poprvé prokmitla trocha laskavosti.
„Kdybys měl pověsit každého vojáka, který udeřil vězně nebo civilistu, nebyly by žádné armády. Netrestej jiné za svoje mládí. Je to spousta let. Už jsem na to zapomněl.“
Suluk svěsil hlavu. Trefa do černého.
„Co mám dělat? Mám tě pustit?“
„A dál? Vysvětlíš jim, že nejsem čarodějník? Nebo že jsem ti utekl? Neblábol a pojď, chci to mít za sebou.“
Erkel s námahou vstal. Suluk stále ještě nesouhlasně potřásal hlavou.
„Aspoň ti sundám ta pouta.“
Erkel se ušklíbl.
„Když to uděláš, okamžitě ti uteču. Kolik neprávem zajatých jsi už doprovázel? Nic mi nedlužíš.“
Suluk vzdychl a vstal.
„Půjdeme.“

V korunách stromů šuměly poryvy větru a vířily popel z ohniště. Vojáci z eskorty už většinou spali s výjimkou hlídky, která obcházela tábor, protože velitel byl stále ještě vzhůru. Velitel a vězeň. Vojáci brzy pochopili, že se ti dva znají, ale dlouhé hovory, které spolu vedli byly neobvyklé. Suluk toho většinou mnoho nenamluvil. Někteří muži se dokonce obávali, že vězeň jejich velitele uhranul, protože ten, když s ním zrovna nemluvil, chodil jako tělo bez duše. Hlídka pokrčila rameny a šla zkontrolovat koně. Erkel už vypadal civilizovaněji, Suluk ho osobně oholil a dal mu lepší šaty. Jen zarudnutí kolem stříbrných řetízků, které mu obepínaly lokty se zhoršovalo a šířilo se dál. Bylo vidět, že ho ruce bolí, ale nestěžoval si a Suluk se neptal. Na rozhovorech, které spolu vedli nebylo nic magického. Jak Suluk tak Erkel měli hodně o čem vyprávět a tak si krátili čas porovnáváním svých zážitků a zkušeností. Erkel byl už také o něco méně rezervovaný, někdy se dokonce i upřímně zasmál.
„...ani ne, moji vlci jdou sice se mnou, ale než mě
zakovali do stříbra, stačil jsem je požádat, aby se drželi zpátky.“
Suluk se usmál.
„Taky jsi se stal velitelem.“
Erkel zavrtěl hlavou.
„Vlci nepotřebují velitele, ale vůdce. Důvěra namísto slepé poslušnosti. Ostatně i ty jsi vůdcem. Tvoji muži za tebou už dávno nejdou proto, že musí.“
Suluk o tom chvíli přemýšlel a pak kývl. „Máš pravdu.“
Vlkodlak chvíli mlčel, zavrtěl se a pak zasykl bolestí. Zadíval se Sulukovi do očí. „Udělal bys pro mě něco?“
„Cokoli kromě svobody.“
Erkel potřásl hlavou. „Na tu je už pozdě. Pokud mě vůbec k soudu dovezeš, nebudu už nejspíš schopen ani stát,“ pokusil se pozvednout spoutané ruce. „A pak se na mě vrhne tlupa alchymistů a budou mě zkoumat a měřit a řezat.“
Suluk zvážněl a otřásl se odporem. „Ale co s tím můžu dělat? Nemůžu jít proti rozkazům...“
Erkel chvíli mlčel a díval se mu do očí.
„Chci zůstat v lese. Vím, že máš stříbrnou dýku. V lidské podobě mám srdce tam kde každý člověk.“
Suluk zalapal po dechu a Erkel se ironicky zašklebil.
„Umřu tak jako tak. Jen to takhle bude tvojí rukou.“
Suluk zakroutil hlavou a sklopil pohled. „Čekal jsem všelicos, ale tohle ne...“
Erkel pokýval hlavou a významně se zadíval na dýku ve velitelově opasku.

„...a nemá smysl dopravovat do města mrtvolu, která by se navíc cestou nejspíš začala rozkládat. Chci, abyste věděli, že ačkoli to byl vlkodlak, byl čestnější než spousta lidí.“
Vojáci zasypali hrob s Erkelovou mrtvolou a odpochodovali. Většina z nich považovala takové zacházení s vlkodlakem za zbytečně okázalé, ale znali svého velitele a tak jen mlčky krčili rameny.

V křoví opodál sklonil amulety ověšený kentaur k zemi hůl, kterou až do teď držel obouruč nad hlavou a obrátil se ke svému společníkovi.
„Tobě půjdu ještě někdy na pomoc,“ odfrkl.
Vedle sedící muž s pažemi v obvazech se usmál. „Věděl jsem že to dokážeš, Amire. Jinak bych tě o to nikdy nežádal. Vsadím se, že nikdo jiný neudržoval iluzi tři dny bez přestávky. Lehni si, budu hlídat.“
„Na tebe se nějak nedá zlobit, Erkele,“ zabručel kentaur, těžkopádně si lehl a skrčil nohy pod sebe. „Co je ten Suluk vlastně zač? Vypadá na dobrého chlapa.“
Erkel zamyšleně pokýval hlavou. „Kdyby nebyl, neunavoval bych tě touhle komedií. Jenže zatím moc věří ve svého knížete. Postarám se mu o dohled a s trochou štěstí bude za čas jedním z nás.“
Kentaur si opřel lidský trup o keř a s neurčitým zabručením usnul.
A Erkel si rozvázal obvazy, pod kterými byly stále zřetelné stopy po poutech a proměnil se. Ve vlčí podobě je i hlídka zajímavější.

---