Zbytek po dělení

 

 

 

 

Prolog

 

 

"Dva a dva a já — pět? Tak, a teď nás rozdělím na dvě poloviny, jo? ...jé, to nejde, kolik je polovina z pěti? To jsme se ještě neučili."

"Já bych řek`, že dva a půl — tak to tě teda budeme muset rozpůlit..."

"Ale já se nechci rozpůlit!"

"No dobře, takže já s Bandurem budem na jedné straně, Majka s Mišpulí na druhé a..."

"A já?!"

"Ty? Ty jsi zbytek — zbytek po dělení."

 

 

 

 

 

 

Zbytek po dělení
 

 

 

Vrána

 

 

Hostů se moc nesešlo, a když se konečně otevřela vrata do té síně, začala vrána, co seděla na střeše, vyhazovat svinstvo z okapu. Padalo na hlavu lidem, co šli vepředu, těm nedůležitějším; teda pominu-li hlavního, kvůli němuž se tu všichni sešli. Ten už byl uvnitř a schovával se v truhle. Na mě řada pod ten suchopád bahna a listí ještě nedošla, ale pomalu jsem se blížila do bombardovaného místa. Za normálních okolností by na tu černou potvoru už dávno někdo křiknul kšáá nebo tak něco, ale v tu chvíli se nikdo neodvažoval porušit chmurné ticho. Koukala jsem, nenajdu-li u cesty hrudku hlíny, ale byl tam jen kámen, a ten jsem po ní hodit nechtěla. Jednak by na plechové střeše nadělal kraválu, že by probral mrtvého, ale hlavně jsem si vůbec nedokázala představit tu hrůzu, kdybych trefila. Další smrt? Smutku už bylo dost. Vzpomněla jsem si, že by možná stačilo hod naznačit. Tak prý se zahánějí dotěrní psi. Zdvihla jsem ruku nad hlavu, jako bych se chtěla protáhnout, a když jsem se ujistila, že tomu gestu nikdo nevěnuje pozornost, opatrně jsem máchnula. Pták se prudce otočil a při odletu stačil ještě upustit část toho, co už zřetelně k životu nepotřeboval. Naštěstí minul.

Oddechla jsem si. Vše zachráněno. Pozůstalí i mé šaty. Já asi taky. Doufala jsem, že díky téhle události se mi snad nebudou drát slzy do očí, jako jindy. Nepřítomnost řečníka, zastupovaná jen tóny z reproduktorů, mou naději posilovala. Než jsem položila kytici, byla už půlka první skladby za námi. Vážná hudba. Té naštěstí vůbec nerozumím, takže mi nemohla podsouvat vzpomínky; to kdyby si náhodou někdo z nejbližších dal s jejím výběrem tolik práce, že by název skladby či okolnosti jejího vzniku nebožtíka něčím připomínaly. Nečekané souvislosti jsou na tahání slzí nejúčinnější. Jenže pak spustila nějaká tklivá country a už jsem byla jak v slzavém údolí. Vzpomněla jsem si na ty jeho kámoše, co za ním občas přišli a vysedávali s ním do noci u ohně před starou rybářskou boudou; tam nad hrází. Snažila jsem se počítáním zúčastněných obelstít smutek vyvolávaný vzpomínkami: Kolik teď a kolik tenkrát; kolik chlapů a kolik ženských — soukromá statistika. Mám počítat taky nebožtíka? Najednou jsem ho viděla zase na pramici; jak s ní k ránu odjíždí rovnou od ohně, nadranej jak kára, s rozmazanou vidinou té, na kterou léta marně čeká, a jistotou, že dnes určitě zabere. A pak mi došlo, že předchozí skladba byla asi Smetanova Vltava, a už jsem v tom slzavém údolí byla podruhé. Bylo to jak smutný biograf. Ještě že jsem seděla v poslední řadě, a v tomhle kině se nikdo neohlíží.

V tunelu pod námi zaduněl vlak. Prohučel zleva doprava a znělo to jak kvadro zvuk z amerického filmu. Tam by ale tahle scéna hned pak skončila a další děj by se odehrával nejspíš o desítky let později a tisíce kilometrů dál. Nebo naopak? Ty vzdálenosti... Zkusila jsem bez újmy na duši proplout nejasnými vzpomínkami: Jak jsem se vlastně dostala až sem? V jednom jsem jasno měla. Jeho zásluhou to není! A zásluhou jeho syna, kterému jsem dnes podala ruku jen proto, že je to v podobných situacích zvykem, taky ne. Ten se nezasloužil o nic. Jenže je tu ještě někdo. Znovu jsem na Ni soucitně pohlédla a došlo mi, že už zase dělám něco, co jsem si předem zakázala.

 

 

 

 

 

Desítky a tisíce

 

 

Záře zapadajícího slunce mě okrádá o zrak. Štíhlé siluety topolů, připomínající zástup chlapců a dívek, zase o rozum. Světlo života a pachatel vzpomínek. Obojí jako by bylo postiženo vzdáleností stejného řádu; Tisíce kilometrů a tisíce let. Sedím v podkroví a myslím na noc, která tudy za chvíli propluje. Noc, která bývala prapříčinou potomků. Zosnovala-li ta noc děvče, mohlas dát světu lásku, ale taky důvod k boji. Zosnovala-li chlapce, mohlas světu přinést válku, ale taky sílu obrátit řeku; pro lásku. Kdy už kouzlo té noci při(e)jde?

O.K.

 

 

Nejdříve ze všeho prý lidé přišli o čich, který by jim bránil strkat do všeho nos. Hmat je kontaktní, ochutnáváním zase ubývá; do další epochy se tedy lidé museli spokojit už jen se sluchem a zrakem. Sluchem — podle hlasu — dokázali i ve tmě rozeznat přítele od nepřítele. Zrak v pozdějších dobách umožňoval rozlišovat i přeneseně; podle písma. Vzhled písma často odhaloval také náladu pisatele. Těm, již ho znali, rukopis navíc potvrzoval pravost zprávy. Pro ostatní — pro ty slušné — představoval naopak zábranu. Pečeti, obálky a adresy odňaly postupně zábranám pisatelovu vlastnoručnost.

Elektronická korespondence přinesla zásadní změnu; to, že doručený dopis není určen vám, zjistíte většinou teprve potom, co si ho aspoň část přečtete. Není to jen absencí rukopisu. A čich by vám v tom náporu nevyžádané pošty taky nepomohl.

Je však ještě jeden smysl, kromě těch pěti, ale leckdo se jej bojí pojmenovat. Přesto je skoro všem lidem společný. Posuďte: Která myšlenka napadne každého jako jedna z prvních? Zaslechne-li šepot; Zahlédne-li nezřetelnou postavu v dálce; Má-li se sejít s někým neznámým — třeba s cizincem neidentifikovatelného jména na letišti; Čte-li čísi slova. Na co se v duchu každý zeptá jaksi od přírody, aniž by o tom přemýšlel? Jak zní ta otázka? — otázka, na niž je jednoduchá odpověď; tak jednoduchá jako ano, nebo ne. Ta otázka zní: Ona, nebo On?

Který ze dvou základních lidských protipólů mohl napsat řádky zakončené větou: Kdy už kouzlo té noci při(e)jde?, zněla v tu chvíli má neodbytná otázka. Pátrání po odpovědi začalo zvolna naplňovat přítomnost a předurčovat mou budoucnost.

Onen možná trochu zvláštní nevyžádaný dopis, jakých občas přicházejí desítky, náhle získal na důležitosti. Přišel náhodou? Tenkrát ještě o nic nešlo.

 

 

Vrátila jsem se k řádkům, svítícím na obrazovce. Z jejich obsahu odpověď na mou otázku nezářila. Z adresy a2arkato-šnek-něco.cz a nevěrohodných iniciál O.K., také ne. Díky nim ten krátký text přípomínal spíš dětský vzkaz. Cosi nepojmenovatelného mě však utvrzovalo v dojmu, že pisatelem je dospělý člověk. Víc dospělý, než já. Ten dopis skrýval něco, co mě přitahovalo, ale k tomu, abych věděla, co to je, mi stále chyběl mluvnický rod autora. Napadlo mě, že pokud se pisatel neprokáže jménem a zároveň se vyhne některým tvarům sloves, nemusí lhát, a já se přesto nedozvím, píše-li mi muž nebo žena. Upřímnou sdílnost rukopisu nám psací stroje vzaly už dávno. Došlo mi však ještě něco jiného. Dopis psaný mužem nebo ženou se přece bude lišit i v něčem jiném, než v koncovkách. Možná v námětech, postojích nebo snad v použitých přirovnáních. Na takhle podrobný rozbor byl tenhle text krátký; moje zvědavost však byla tak silná, že jsem se rozhodla si pomocí dalších dotazů ještě několik vzorků obstarat.

 

 

> ...Kdy už kouzo té noci při(e)jde?

Takových nocí už byly tisíce. Dokázala bych pochopit, čím je zvláštní ta jedna?

 

 

Zakončila jsem otazníkem první myšlenku, která mi ze závěru dopisu vyplynula, a začala jsem sestavovat kritéria, podle nichž se pokusím odhadnout podstatu pisatele. Představovala jsem si to jako ve filmové detektivce: Ve vhodném okamžiku položím zákeřnou otázku, podepřenou zjištěnými argumenty, čímž ho donutím k přímé odpovědi. Začínala jsem se vžívat do role detektiva. Vzala jsem si ostře ořezanou tužku a dokonce jsem založila zvláštní zápisník. První stránku jsem nechala prázdnou. Druhou jsem nadepsala: O čem píší ženy, a další: O čem píší muži. Tím však má invence skončila. Z bloumání nad nadepsanou prázdnotou mě probrala nečekaná bolest. Tápajíc v nedostatku podnětů jsem se totiž napíchnula rtem na hrot tužky, již jsem celou tu dobu rozpačitě okusovala. Z bolesti se zrodil první nápad:

Muži asi rádi mluví především o sobě; rádi se chlubí, zdůrazňují své nápady, úspěchy, a srovnávají se s ostatními. V tom, co napíšou, by se tedy mohlo často objevovat slovo já nebo můj.

Ženy, naproti tomu, nepotřebují být nejlepší. Stačí jim, když na sebe čímkoli upoutávají pozornost a vadí jim, mluví-li se v jejich přítomnosti o jiných ženách. Těší je, jsou-li zahrnovány zájmem. Dokonce pak předstírají určitou závislost. Vybavila jsem si, jak některé máminy kamarádky rády hovoří v množném čísle; jako by tím dávaly najevo — neztrácejíce možnost udržovat skryté velení — podřízenost skupině, která je obklopuje. V ženském písemném projevu by se tedy mohla často objevovat slova my nebo náš. Možná jsem si tenkrát prvně položila otázku, proč mně, chvála týkající se jiných žen, nevadí.

Dostavila se vlna dalších nápadů. Rozhodla jsem se proplout na ní ještě úvahou o rozdílnosti myšlenlvých pochodů.

Muži — začnou-li závidět či dokonce žárlit — přemýšlí, jak si obsatarat to, co má druhý navíc. Ženy v podobné situaci uvažují, jak zajistit, aby o to ten druhý přišel.

A jak je to s náměty k rozhovorům? Ženy, tedy ty dospělé, mluví asi nejvíc o dětech a o zboží v obchodech. Pak taky o vzhledu, o oblečení, o vůních, o květinách, trochu o chuti, o jídle — to muži taky, jenom jinak; spíš o množství. A o síle muži mluví. A o rychlosti, o dokonalosti; zvláště pokud si myslí, že se k dokonalosti blíží něco, co sami vlastní, dovedou nebo o čem aspoň slyšeli. Muži mluví raději o těch podstatných, než o obyčejných věcech. Ženy si zase rády přivlastňují pocity, očekávané od okolí; činí si i právo rozhodovat o myšlenkách a o výrocích svých nejbližších nebo svých — i potenciálních — protějšků. Muži totiž o ženách často mluví; podobným způsobem, jako o věcech, a za stálého zdůrazňování své vlastní jedinečnosti.

Jeden se objevil ve dveřích naší účtárny a já si uvědomila, že je to ředitel pobočky, a že je na čase začít dávat najevo podřízenost pracovní skupině. Nenápadně jsem schovala svůj detektivní zápisník, zavřela na obrazovce okénko s příchozí poštou a začala počítáním desítek a tisíců předstírat závislost na výsledcích práce.

 

 

 

 

 

Posluchači

 

 

Spolupracovníci začali odcházet domů a já se nemohla samou nedočkavostí rozhodnout, do čeho se pustit dřív: Vzít zápisník a pokračovat ve výčtu rozdílů mezi muži a ženami nebo otevřít e-mailovou schránku a podívat se, nedorazila-li odpověď. Druhá možnost zvítězila. Máte 1 novou zprávu, potěšila mě obrazovka.

 

 

> ...čím je zvláštní ta jedna (noc)...

Je zvláštní tím, že ať přinese toho, či onu, přinese také důvod vymýšlet nové pohádky; aspoň na chvíli. Vyprávím pohádky už dost dlouho. Bylo by záhodno ohlédnout se po nástupci. Taky po posluchačích. S nimi by svět byl krásnější. Dokázala bys nějaké přivést?

 

 

Neměla jsem do té doby mnoho důvodů si s někým dopisovat. Ani přes počítač, ani předtím na papíře. Snad jen s mámou. Nebo s babičkou, to když jsem byla malá a psala jsem jí z tábora. Ona mi na oplátku psávala, co dělá pes, co kočka, co králíci... Ten doručený počítačový — spíš vzkaz, než dopis — byl o tolik jiný, než těch pár ostatních, co jsem do té doby dostala, ale přesto mi zrovna ty babiččiny, nevím čím, připomněl. Zároveň jsem z něj však cítila svět, na nějž jsem se dosud bála pomyslet. Výzvu k čemusi, co jsem v té době považovala nejspíš za ztrátu sebe samé. Obsah však nepůsobil, jako by vyzývajícímu šlo jen o mne samotnou. Možná, že právě to mě dovedlo k otázce, proč jsem na světě. Myslím, že to byl okamžik, v němž jsem si začala připadat dospělá. Pokusila jsem se ten pocit vměstnat do odpovědi.

 

 

> ...Dokázala bys nějaké přivést...?

Za každou ruku jednoho. Víc bych nepobrala. Stačili by takoví posluchači? Seděli by, naslouchali, někdy plakali, ale pak se zase smáli a honili se a probouzeli a usínali. Ale než by se Jeníček a Mařenka pustili do širého světa, stokrát bych zkontrolovala, že nit, ukazující cestu zpět k domovu, je dost dlouhá, pevná a není nikde zacuchaná. O takovéhle posluchače je zájem?

 

 

Vzpomněla jsem si na počáteční ideu mého dopisování s neznámým nebo neznámou. Chtěla jsem přece získat víc odpovědí a zjistit z nich o pisateli to hlavní... Takhle to však vypadalo spíš jako když chci, aby se dozvěděl něco on o mně. A jestli vím víc, než na začátku? Těžko. Místo abych z těch zpráv analyzovala profil pachatele, nechala jsem se unést náladou, kterou ve mně vyvolával jejich obsah. S takovouhle motivací bych se daleko nedostala. Jenže jak daleko jsem se dostala s tou dosavadní?

Vyndala jsem svůj detektivní zápisník a sepsala zjištěné podrobnosti do řádků pod sebe; ženské na levou a mužské na pravou stránku. Okraje obou stránek jsem několika svislými čarami ohraničila do podoby tabulky; něco jako má dáti — dal. Teprve pak jsem se znovu podívala do pošty.

Máte 1 novou zprávu, zatajil se mi dech.

 

 

> ...O takovéhle posluchače je zájem?

Zájem by byl, jenže na sehnání takových posluchačů jen dvě ruce nestačí. Celí dva vzrostlí lidé jsou k tomu potřeba. Jsi-li dost vzrostlá, chtěla bys být jedním (vlastně jednou) z nich?

 

 

Nechápala jsem, kam se náhle ztratily všechny mé dosavadní představy o lásce a projevech, které ji mají provázet a předcházet prvnímu pohledu z očí do očí, doteku rukou a — prvnímu polibku. Při myšlence na všechno to jmenované, co jsem dosud nezažila, bych se ještě den předtím červenala a potila. A najednou mi to přišlo tak samozřejmé, jako potvrdit pracovní smlouvu na chmelovou brigádu. Odpověděla jsem bez zaváhání:

Chtěla

Význam toho jediného slova, tvořícího odpověď, mě v tu chvíli zcela pohltil. Znovu jsem si četla oba doručené dopisy, hledajíc cokoli, co bych mohla zaznamenat do jedné z těch svých tabulek. Výsledkem byly dva křížky, ale bohužel taky několik nových řádků s dalšími kritérii. O pohlaví pisatele jsem tedy nevěděla zase vůbec nic. Jako na začátku.

Vrátila jsem se ke své poslední, jednoslovné a poněkud unáhlené odpovědi, a rozhodla se poslat ještě dovětek; aby náhodou můj zájem nepůsobil příliš jednosmyslně.

 

 

Popelka možná dodnes přebírá hrách a čeká na prince, lákajícího dívky na střevíčky; ty už se však dávno prodávají v dětské obuvi. Růženka spí a polohu zarostlého zámku už staří nepamatují a mladí nehledají. Malá Mořská Víla pozoruje z chladné hlubiny bříška lodí a netuší nic o bezpečnosti moderních navigačních systémů.

Postrádajíc krásy těch tří, leč vybavena informacemi, bych ráda položila otázku. Uhádne někdo jakou?

 

 

Prsty mě svrběly nutkáním zahrát si už teď na zákeřného detektiva a naznačit, že pohlaví pisatele znám. Vzhledem ke stálému nedostatku důkazů jsem však odolávala. Snad něco poznám z další odpovědi... Ta však nepřicházela. Něco jsem pokazila? Možná že tím pohádkovým dovětkem, porušujícím rytmus zpráv... Vypadám snad teď nedočkavě? Hladově? Podezřelé? Nebezpečně? Nebo už se o mně dozvěděl všechno, co potřeboval, a ztratil zájem dřív, než já stačila získat dost vzorků textu ke zjištění čehokoli o něm. A proč si vlastně pořád v duchu představuji, že pisatel je on? Jsem tím jak posedlá. Není svět dnes plný podivné lásky? Co když on je ona? Naděje, že tomu tak přece jen není, mi dodala novou chuť do práce.

Znovu jsem pročetla všechny tři dosud došlé zprávy. Bez kontextu s mými odpověďmi působily až na pár náznaků téměř neutrálně. Z té třetí jako by dokonce zazněla pisatelova nevyhraněná představa o mně — Chtěla bys být jedním (vlastně jednou) z nich? Vrátila jsem se ke svým tabulkám a každý náznak uvážlivě zaznamenala křížkem. Sešly se všechny na ženské stránce. Vše objektivně měřitelné tedy naznačovalo, že za těmi dopisy nestojí pisatel, ale pisatelka. Přesto jsem v nějakou, aspoň nepřímou souvislost s tajným ctitelem mužského pohlaví podvědomě doufala. Připadalo mi to takové — přirozenější. Bylo to asi jako byste jeli vlakem, který vás odváží někam, kam se vám nechce, a v noci při výměně lokomotivy se otočily vagony. Vy pak máte po probuzení krásný pocit, že se vracíte zpátky, a poloha slunce, názvy stanic ani neúprosná hlášení průvodčího ve vás tu tajnou naději nedokážou zlomit.

 

 

Do té doby jsem jen sčítala cifry, jezdila vlakem a dívala se z okna.

 

 

 

 

 

Honzík

 

 

"Holky, už jste se s někým líbaly? Myslím jako s klukem."

"No jasně, kolikrát," vystartovala s odpovědí první.

"Co je ti do toho? A stejně už jsem se s ním rozešla. Už mě nudil..."

"A kdyby jen líbala...," snažila se trumfovat další.

"A nekecáš takhle náhodou?"

Mastná špína, zelené čtyřsedačky, vlak. Seděla jsem zvlášť. Pátá. Zády k nim, proti nějaké paní.

"Kluku!"

Otočila jsem hlavu za chraplavým stařeckým hlasem z protější strany uličky.

"Co tam sedíš, jak kdybys vypil ocet?"

Oslovení kluku sice neodpovídalo mému stavu, ale na nikoho jiného mluvit nemohl.

"Pipinky vedle sháněj kohoutka!" zasmál se sípavě.

Zrudla jsem, ale jeho asi nenapadlo proč. Nebo si mého ruměnce vůbec nevšiml. Ta bába naproti se na mě podívala a nepoznala taky nic .

 

 

Ten samý rok v létě u příbuzných.

"Ségra pojď, zkusíme to!" vytáhl mě z postele hlas šeptající na chodbě.

"Neblázni, to je přece to, — to nemůžem!" odmlouval druhý hlas.

"A kdo říká, že o tom budem každýmu vykládat?"

"Co šílíš, dyť jsem nahá, kam mně to strkáš...," bránil se druhý hlas.

"Přece na půdu, ne? Tam nás nikdo neuvidí."

"A víš jistě, že se nic nestane?"

"A co jako by se mělo stát?"

"No děti — víš jak tenkrát ve stohu..."

"No jo, ale ty neměli..."

"Psst, slyšelas? Co to bylo?!" sykl zděšeně druhý hlas.

Jak jsem se lepila na dveře, abych nic nepřeslechla, zatlačila jsem, až luplo ve futrech.

"To nic, ty plašíš jak kdyby..." uklidňoval první.

"Teď zase! — A fakt na to nikdo nepřijde?"

"Jak by moh', když... Počkej! Teď to slyším taky," znejistěl první hlas, když jsem přešlápla z nohy na nohu.

Vesnická chalupa. Tři holky, jejich brácha a já, městské dítě, které prý ještě ničemu nerozumí... ale tohle?! To přece není možné!

"Asi průvan," pokračoval první hlas tišeji, něžněji. Až se mi z toho rozbušilo srdce. "Neboj, jsem tu s tebou," ujišťoval ji.

Nevěděla jsem, se kterou. Zdena a Alena jsou dvojčata. Ty jsem si pletla i ve dne. Ale Ruda je přece mladší! Že by Věru? Z toho šepotu se taky nic nepozná...

"Ty, ségra, víš co jsem si donedávna myslela?"

Jaké ségra? Jaké myslela? Copak — copak šmíruju dvě holky?

"Ne, a neztrať hlavně ten zapalovač, sebrala jsem ho tátovi. A kouř foukej tady, kolem komína. Tam ten smrad nikdo neucejtí."

 

 

Takhle nějak vypadaly s odstupem času útržky mých vzpomínek z dětství. Trapasy; sice soukromé, o nichž nikdo nevěděl, ale mně sebevědomí taky nedodávaly. Jak se mám s někým seznámit, když jsem ještě... s nikým nebyla. K tomu ta má chlapecká postava. Připadala jsem si v tak pokročilém věku asi jako poslední na světě; Poslední nepolíbená. A když jsem se podívala na nějakého kluka, tak dřív, než jsme se mohli dát do řeči, už o mně odněkud věděl, že se mi říká Honzík. Mé dopisování si s tajemnou osobou bylo tudíž jakousi náhražkou, východiskem. Něco jako dát si inzerát. Takže zatímco jiní přemýšleli o příležitostných známostech a o jejich vzrušujících či šťastných pokračováních, já se snažila z pár strojených vět napsaných kdovíkým poznat, jestli se k sobě hodíme aspoň v těch základních rysech. Jestli jsme ten a ta. Tím druhým zájmenem jsem si teď po několika létech byla téměř jistá.

 

 

 

 

 

Dělení nulou

 

 

Máte 1 novou zprávu, vrátil mě z trapných let zpátky do současnosti zvýrazěný řádek na obrazovce. Vzpomínkový vlak zastavil. Uvědomila jsem si, že za oknem se mezitím setmělo. Svět se zúžil na monitor, mé oči a klávesnici, tušenou někde v šeru. Na tu jsem vidět nepotřebovala; i kdyby byl důvod ji použít. Otevřela jsem příchozí poštu a uvítala mě odpověď na mé pátrání po pohlaví neznámého korespondenta.

 

 

> ...bych ráda položila otázku. Uhádne někdo jakou?

Uhádne, ale nepoví. Zato Ti dá hádanku:

Mysli si číslici. Připiš za ni jedničku, další jedničku, a chceš-li, tak další a další... Číslo, jež takhle vznikne, vyděl číslem, složeným z těch připsaných jedniček. Drobné si nech, na podíl zapomeň, na sebe zapomeň; zbytek po dělení je to, co chci znát. Ještě víš, jaké číslo sis myslela? Já ano.

Řeknu ti, že Malá Mořská Víla, Růženka či Popelka to bez informací měly snazší. Stačilo jim čekat. Ty, ač podobna jedné z nich, ses po vzoru princů vydala na cestu a jsi už nejspíš blízko cíle. Zbývá určit azimut pro poslední centimetry; budou směrem od sebe, nebo k sobě?

Ne-in-flirtuji.

Reinkarnuji.

Případnou odpověď (nejlépe podepsanou vlastní krví) prosím na libor.krasa-šnek-něco.cz .

O.K.

 

 

Z pohledu mých detektivních kritérií jen další neutrální zpráva. Z nové adresy ale jednoznačně svítilo mužské jméno. Pudy lovce se ve mně začaly mísit se strachem kořisti. Přejela jsem prstem po poraněném rtu; jako bych chtěla ošetřit škrábnutí háčku, kterým rybář málem zaseknul lovenou rybu. Celé tělo mě začalo svědět; jako nepozornou Mořskou Vílu, vytaženou spolu s návnadou, již právě ochutnává, na břeh do kopřiv. Ještě se mohu rozhodnout. Stačí pustit sousto. Tváře mě pálily, jak Popelku, sklánějící se nad hromádkou žhavých uhlíků, a ve dlaních oživly tisíce jehliček, jako bych se prodírala trním; pryč ze zakletého zámku! Co vlastně měla ta hádanka říct? Vím, jaké číslo jsem si myslela. On to taky ví. Co je to za hádanku? Přičítání jedniček mi připadalo jako přírůsky do rodiny. Zmiňovaný zbytek po dělení připomínal mě samotnou. Ale co když k té myšlené číslici nepřipíšu nic? Dá se dělit nulou? Čím menší je číslo, kterým dělíme, tím větší výsledek dostaneme. Jak velký by byl v případě, že dělitel je nula? Nekonečný? Jak velké je množství možností, jež skrývají moderní komunikační prostředky? K čemu tolik? Mně stačí jedna — tedy jeden!

Chtěla jsem vyplnit pole pro odpověď, ale brnící prsty se na temných klávesách odmítaly orientovat.

L dpnš

odeslaly na obrazovku.

Smazat, posunout ruce o jednu doleva a soustředit se na psaní.

K sob...

Nedopsala jsem. Žena přece nesmí dávat najevo nedočkavost! Došlo mi, že bych se měla uklidnit. Takhle bych nenaťukala ani tu novou adresu, natož rozumnou odpověď. Připadala jsem si jako blázen. A přitom o nic nešlo. Tehdy ještě ne.

 

 

 

 

 

 

Smlouva

 

 

Co vlastně dělám v práci, takhle pozdě? Chci snad sama sobě předstírat nějakou neodkladnou činnost? Jsem to ale pěkná káča! Tedy jestli pěkná, to musí posoudit někdo jiný. Na to, že jsem ochotná se podpsat krví, jak bylo nadhozeno v posledním dopise, jsem ale cizí posudek nepotřebovala. S nedostatečnou ideou avšak dostatkem odhodlání jsem začala vyťukávat odpověď.

 

 

> ...připiš za ni jedničku, další jedničku... zbytek po dělení... jaké číslo sis myslela?

Myslela jsem dvojku a tady je má případná odpověď. Proč případná? Protože ty nevíš, co jsem za případ. Já totiž narozdíl od Malé Mořské Víly vím, že svět je dnes plný odpovědí, dostupných i bez hádanek, bez ptaní. Takže když se někdo ptá, mohla bych se trochu bát, nechce-li uškodit. Chceš nebo nevíš? S tou kapkou ještě počkám.

 Komu:  libor.krasa-šnek-něco.cz 

Odeslat e-mail.

Rozsvítila jsem v celé kanceláři a během další půlhodiny jsem několikrát přerovnala obsah svých tří šuplíků, dvakrát zalila všechny kytky a poněkolikáté umyla tentýž čistý hrnek. Obrazovka mé snažení nejprve ignorovala, pak zhasla a já netušila, jestli by ji nově příchozí zpráva sama rozzářila, nebo jestli ji musím vzbudit tím, že se dotknu klávesnice. Hrála jsem s ní takovou hru: Která z nás se vydrží déle nedívat. Zvítězila. A já prohrála svou sázku s ďáblem; odezvy jsem se dočkala až druhý den.

 

 

S jakou kapkou? A co bych měl jako chtít? A vůbec, kdo mi vlastně píše? Jaká mořská víla? A proč? To taky nevím. Ale jestli mi napíšeš něco o sobě... Promiň, asi bych měl začít já.

Říkej mi třeba...

.

 

 

Ačkoli tahle odpověď působila oproti předchozím dost zmateně, já z ní konečně na první pohled poznala, že pisatelem je ten, koho potřebuji. Ne že by mě už nic víc nezajímalo, ale to ostatní nebylo až tak podstatné.

V dalším vzkazu jsem na oplátku popsala sebe. A on pak v dalším navrhl místo a čas setkání.

Schůzka mě zastihla nachlazenou. Selhaly mi hlasivky. Mohla jsem jen šeptat. Možná to bylo dobře. Aspoň se toho o mně z tónu hlasu hned tolik nedozvěděl. Asi se mi líbil. Proti mně působil tak rozumně, dospěle. Když jsme se loučili, nadhodil dokonce něco v tom smyslu, že jsem lesní víla, která obětovala svůj hlas za krásnou lidskou podobu. Spletl si to zřejmě s Malou Mořskou, ale i tak mi připadl nesmírně romantický.

Další schůzky byly — snad díky mému navrátivší se řeči — provázeny drobnými nedorozuměními, které však brzy přešly v nehluboké porozumění a nakonec ve splynutí.

 

 

* * *

 

 

 

 

 

S tou kapkou krve jsem dlouho neotálela. K dalšímu dopisování už nebyl důvod. Na jkrasova@ se mi pak e-mailová asdresa změnila za necelé tři měsíce. Delší čekání bych už sama nepřežila. Přesněji řečeno přežila, ale sama už jen určitou dobu, protože má první kapka krve byla načas i tou poslední. Dál už mělo vše obvyklý průběh, čas i místo. V domě jeho rodičů. Tam bylo místa dost. Nikdo se na nic neptal, nevěděla jsem tedy, čeho bych se měla bát. A tak jsem se ničeho nebála. Tehdy taky ještě o nic nešlo.

 

 

 

 

 

Odkud a kam?

 

 

Nesprávnou cestou jsem se vydala hned druhý den. Nebo možná hned ten první, svatební. Můj princ chtěl, aby onen slavný životní mezník nesl punc důstojnosti a úrovně. Chvílemi se mi ta představa líbila, chvílemi mi zas připadalo, že se tam snad ani nebudu hodit. Jenže idea a pozdější skutečný průběh událostí se od sebe mohou značně lišit. Zvlášť v případě, že není nikdo, kdo by se o udržení té ideje dostatečně zasadil; A to on rozhodně nebyl. Měl jen vidinu limuzíny, drahých obleků a hostiny v nejlepší restauraci. Ještě před obřadem se tvářil povýšeně, jako by chtěl všem ukázat: Podívejte, na co mám. Pak ale najednou nevěděl, co dál, a stal se z něj zase docela obyčejný kluk.

Zato jeho tatík se ožral, jako by nic jiného ani neuměl, a vykřikoval, že má teď místo jednoho dítěte dvě a že osobně dohlédne na to, abych dohnala ve výchově všechno, na co se do té doby zapomnělo. A že prý použije všech dostupných prostředků a škoda rány, která padne vedle a takové ty řeči. Bylo to trapné, ale všichni se jen smáli, jako by jim to přišlo normální nebo dokonce bůhvíjak vtipné. Nebo se možná smáli proto, že si ho nechtěli znepřátelit. Já jsem po pravdě řečeno zas nechápala, kvůli čemu by se s ním chtěli kamarádit. Později jsem se svým — to byl ještě mým manželem — chtěla několikrát o té ostudě mluvit, ale vždycky stočil téma hovoru jinam.

 

 

Teď si myslím, že ten, kdo si přál honosnou svatbu, byl ve skutečnosti jeho tatík, ale zapomněl se někoho zeptat, jak by se měl při takové příležitosti chovat.

 

 

Máte 1 novou zprávu, probralo mě prvního posvatebního dopoledne z naivního snu do podivné reality. Myslím, že jsem podvědomě čekala nějaké vysvětlení, ale neuměla jsem si představit, od koho by mělo přijít. Byla snad právě tahle zpráva prvním krokem po nesprávné cestě?

 

 

Lidé občas tropí žerty, kterým jiní nerozumí. Přesto je legrace na světě důležitá; skoro stejně, jako láska. Navíc si o ní spolu můžeme psát.

O.K.

 

 

Vrátila jsem se pohledem k hlavičce zprávy — a2arkato, svítilo původní staré jméno z kolonky označující odesilatele. Z jedné strany mi připadalo, že bych už na zprávičky z minulých dob neměla odpovídat a snad je ani číst. Z druhé strany jsem si ale uvědomila, že bych spolu s nimi ztratila i něco, co, jak se zdá, odjinud nepřichází. Neodpověděla jsem, ale stejně jsem předpokládala, že přijdou další. Přesněji řečeno, těšila jsem se na ně. Těšila tolik, že jsem se přestala zabývat tím, odkud vlastně přicházejí. Že nejsou od mého prince, mi bylo jasné už dřív; hned z jeho první, poněkud zmatené odpovědi. A to, že možná vůbec nejsou od muže, se mi začínalo zdát čím dál tím víc pravděpodobné a taky zajímavé.

 

 

 

 

 

Trojský kůň

 

 

Všechno to začalo jedním blbým kočárkem. Samotné roztomilé vozítko pochopitelně za nic nemohlo. Ani cena, ani to, jak vypadalo; na vzhledu přece nezáleží. Záleží na tom, aby ho spolu vybírali ti dva; čím déle ho vybírají, tím lépe, protože v něm bude voženo něco, co bude — aspoň zpočátku — jen jejich. Asi by se patřilo psát někdo. Pokud ho však ještě neznáte, je ono neosobní pojmenování možná omluvitelné.

Pán domu se na nic neptal a koupil kočárek od známého ve velkoobchodu. Bylo to lacinější, ale musel ho koupit hned. Na nás dva nezbyl čas. Chtěla jsem utéct, pak křičet, stěžovat si nebo o tom aspoň polemizovat. Ona se na mě tenkrát tak významně podívala a v tom pohledu byla výzva k míru a pak ještě náznak takového zvláštního spojenectví. Nechala jsem se tou nabídkou svést. Stejně bych sama ničeho nedosáhla. Byli jsme s mým princem ostatně opomenuti oba, a tak jsme se mohli společně utěšovat; kdyby byl v tu chvíli se mnou.

"Moh` jste se nás zeptat aspoň na barvu..."

"Zelená je univerzální," mávnul rukou pán domu," a navíc mi s ním nebudeš plašit ryby."

Připadalo mi to jak gesto starého vojáka deformovaného povoláním. I zvolená barva tomu odpovídala. Nebyl voják, ale choval se tak. Panovačně. Odměřeně. Povýšeně.

"A na ty pověry, že kočár nesmí do domu dřív než... jak se to mordyjé řiká?, na ty se můžeš vyprdnout. Seš přece zdravá, ne?" uzavřel to.

Na to jsem se já uzavřela v našich dvou místnostech a málem brečela zlostí. Můj princ nebyl doma, ale já se bála, že i kdyby byl, nic by se nezměnilo. Vztekle jsem zapnula počítač a po chvíli tápání mezi novinovými zprávami a nabídkou všech možných zbytečností (napadlo mě, že si objednám něco hrozně drahého a utratím jim spoustu peněz) jsem se zkusila podívat do pošty.

Máte 1 novou zprávu uvítalo mě. Byla opět ze staré adresy a2arkato

 

 

Zpočátku se po dobytí pevnosti vojsko často spokojí jen s jejím přízemím. Následky takových útoků, zjištěné v brzké budoucnosti, vedou občas k myšlenkám na vyklizení pozic nebo alespoň k pokusu vrátit čas. Jedna ze spolčených velmocí se namísto toho uchýlila k podivné lsti. Nazvěme tu obludu na čtyřech kolech třeba trojským koněm a dosazení posádky nechme (v rozporu s dávno známou minulostí) na ukořistěné Heleně. Snad nám ji budoucnost neunese, upsala-li se krví.

O.K.

 

 

Má zlost byla pryč. Zůstala jsem zamyšleně sedět. Obsah zprávy, adresa odesilatele, i ten podivný podpis — všechno to bylo takové neskutečné. Závěr pak dokonce jako z nějaké pohádky či pověsti. O pohlaví pisatele jsem neměla pochyb. Ženský postoj mi přišel jasně čitelný. Na otázku kdo je tou ženou, zbývala taky jediná možná odpověď. Která jiná by mohla znát všechny ty nepřímo popisované podrobnosti. Nikdo druhý nepřipadal v úvahu. Další souvislosti ve mně však vyvolávaly podivné podezření. Už to, že by matka sháněla známost svému synovi se mi zdálo poněkud nepochopitelné. A že s ní po synově úspěšném sblížení pokračuje v té podivné hře se mi zdálo naprosto neuvěřitelné. Je v tom snad z její strany něco osobního? A co z mojí strany? Znovu se mi přehrály některé události z dětství. Přistihla jsem se, jak si představuji věci, které by mě vůbec neměly napadnout.

Pohádka; nemohla jsem zahnat to slovo, ani obrazy scén z jednoho z mých dřívějších dopisů. Z té pohádky, kterou jsem zažívala teď, vyplývalo, že přes mou veškerou snahu, vedoucí od obvyklého spříznění a vdavky až k očekávanému mateřství, se můj život opět ubírá neobvyklou cestou. Zvolila jsem tedy i neobvyklou odpověď. Našla jsem kus papíru, z rýsovacích potřeb jsem vyjmula kružítko, položila prst na stůl, chvilku váhala, ale pak jsem zavřela oči a bodnula. Zabolelo to, ale hned nato spíš hřálo. Vymačkla jsem kapku krve na papír, nechala ji zaschnout, vložila papír do skeneru a spolu s krátkým textem odeslala jako odpověď.

 

a tady máš mojí krev

žíznivou, nečistou, pošpiněnou

(ale jen čistou láskou)

 

 

Já vím. Asi by bývalo bylo správnější si tuhle upřímnost odpustit. Nebo se aspoň ujistit, že si opravdu píšu s tím, s kým myslím, a uvést ten vztah do normálních hranic. Jenže já se jednak bála toho, že co tuším, je pravda, ale hlavně toho, že by tím celé dopisování mohlo skončit. Nevím sice, jak zaslepená by musela být Ona, aby takhle podkopávala hradby vlastního vojska, ale když jsem se na to podívala z jejího pohledu, založeného nejspíš na předpokladu, že totožnost pisatele neznám, vypadalo všechno úplně jinak. Tenkrát ještě o nic nešlo.

 

 

Na kočárek jsem se ani nepodívala. Raději jsem si představovala, jak si sami, jen můj princ a já, přivezeme jiný. Že nám na něj nezbývaly peníze, bylo v té představě vedlejší. Tenhle stál zabalený do igelitu v garáži; abychom čelili pověře, kterou jsem do té doby ani neznala. Prvně jsem ho viděla až když jsem ho později musela vidět. A to mi zrovna bylo všechno ostatní jedno.

 

 

 

 

 

Slepá bába

 

 

Nevěra může být dvojího druhu: Myšlenková nebo tělesná. Vždycky jsem se domnívala, že horší z nich je ta druhá, která je vlastně jakýmsi vystupňováním té první. Jak ubíhaly dny, začala jsem však poměr jejich váhy obracet.

 

 

"Snad bys nejela pod stan, jako nějací tuláci...,"

"Proč ne?" ohradila jsem se. "Je to to jediné, na co jsme si zatím vydělali."

"Tak si půjčíme, abychom mohli jet na dovolenou, jako normální lidi," připadalo mi, jako bych slyšela jeho tatíka.

"A z čeho to asi tak budeme splácet, ty chytrej?" vyjela jsem podrážděně. Ještě než jsem zakončila otázku tím nelichotivým oslovením, už mi bylo jasné, že tahle věta vůbec neměla zaznít.

"Naši nám půjčí!" odpověděl, jako by to byla jejich nejčestnější povinnost.

Bylo přece zřejmé, komu a čím budeme od teď navždy splácet. Ničím, jak se těšil on, a vším, jak jsem se obávala já.

V té době jsem ještě chodila do práce. On do školy a občas si přivydělal brigádou. Bylo to pro dva taktak; na týden u rybníka bychom z toho ušetřili. Jenže moře je moře; i když asi jiné, než to, v němž žila Malá Mořská Víla. Letěli jsme letadlem. Bylo mi špatně a celý týden jsem pak s obavami myslela na zpáteční cestu. Jinak nám nechybělo nic. Hotel, pláž, stravování na úrovni. Aby nic nechybělo ani mně soukromě, vybavila jsem se dopředu. Každý večer jsem čekala až usne, a pak jsem vyndala výtisky tajných dopisů schované na dně kufru. V duchu jsem na ně — dost neúspěšně — zkoušela vymýšlet odpovědi. Zvláštní druh novomanželské nevěry.

 

 

Takové horko; i v noci. Tajemná síla mi zavázala oči šátkem; vstala jsem z lůžka, ona mnou několikrát zatočila a postrčila mě kupředu. Vyšla jsem ze dveří a nechala se vést; nevím čím, protože za ruku nebo za rameno mě přidržela jen výjimečně. Šli jsme dlouhou chodbou, či snad temným chodníčkem. Možná dolů po schodech; nebo jen ten chodník vedl s kopce. Ucítila jsem blízkost stromů a zaslechla šumění lesa, jeho úkryt. Tajemná síla cosi naznačila. Začala jsem se svlékat. Najednou jsem byla nahá, jen šátek na očích zbyl. Sňala jsem ho, abych zjistila, kdo je tou neznámou. Byla rychlejší; nikoho jsem už nezahlédla. Vyděsilo mě, že jsem možná celou tu dobu úplně sama.

Probudila jsem se zamotaná ve vyhrnuté noční košili s hlavou pod polštářem a obličjem obtisknutým do zmáčeného listu papíru.

 

 

Mysli si číslici. Připiš za ni jedničku, další jedničku, a chceš-li, tak další a další... Číslo, jež takhle vznikne, vyděl číslem, složeným z těch připsaných jedniček. Drobné si nech, na podíl zapomeň, na sebe zapomeň; zbytek po dělení je to, co chci znát. Ještě víš, jaké číslo sis myslela? Já ano.

 

 

Najednou jsem měla odpovědí spoustu. Uvědomila jsem si, že v mdlém světle, dopadajícím z nádvoří, je zapsat nedokážu. Rozsvěcet jsem nechtěla. Jednak bych vzbudila svého prince, ale hlavně by všechny ty nápady zase hned zmizely; některé myšlenky totiž drží pohromadě jen potmě. Ze vzpomínek mi vyvstalo, jak jsme si hrávaly s kamarádkou, když jsme byly malé, v temném koutě za komínem na půdě. Na to, co jsme tam v té tmě vymyslely a troufly si říct, bychom se za světla vůbec neodvážily pomyslet. To kouzlo fungovalo jen tam, v těsné blízkosti cihel a tašek. Dole na zahradě z něj vlastně vůbec nic nezbylo. Napadlo mě, není-li to s tou mou nynější anonymní korespondencí, posílanou mlčky, kdovíkudy a kdovíkomu, vlastně něco podobného. Svěřovat se klávesnici a obrazovce — podobně, jako šeptat potmě kamarádce. Tužkou na papír bych asi tolik odvahy nepřenesla. Čára je hmatatelná stopa. Ťukání na klávesnici ne. Při něm se nemám za co se stydět. Nikdo nic nevidí. Někdo mi přesto odpovídá. S komínovou kamarádkou to bylo hezčí. Její odpovědi přicházely rychleji a držely jsme se při nich za ruce nebo dokonce objímaly.

Chytla jsem za ruku svého prince a ještě dlouho jsem nemohla usnout.

 

 

Zpáteční let se obešel bez potíží.

 

 

 

 

 

Tank

 

 

"Šéfe, nebylo by ňáký starý železo?" dolehla ke mně od vrat slova, pronesená s cizím přízvukem.

Revidovala jsem šatník. Rostla jsem. Den po dni víc a víc.

"Ne, teď zrovna nic... ale počkejte, tak za měsíc, za dva..." rozpoznala jsem hlas pána domu.

Doufala jsem, že moje kolosálnost je jen dočasná; nebo mi to zrovna v té době bylo jedno — tedy nebýt těch hloupých narážek, občas.

"Naše mladá..." pokračoval —

Sundala jsem z ramínka své šaty z tanečních. Vypadaly, jak kdyby byly ušité na úplně jiný živočišný druh.

"— ta vypadá, jak kdyby měla porodit Ivana..."

Nechápala jsem, o jakém Ivanovi mluví.

"...i s tankem!"

Být blíž, vrazila bych mu snad v ten moment facku.

"Ale my už máme kočárek," dokončil, než jsem stačila doběhnout na dvůr.

"Myslíte si snad, že děti nosí čáp?" rozkřikla jsem se na něj.

Otočil se na mě a výraz v jeho očích byl k mému překvapení přirovnatelný spíš k obdivu.

"Jestli vy — nemáte náladu — se na mě koukat, tak já, já zas nemám náladu poslouchat ty vaše invektivy!" otočila jsem se a práskla za sebou dveřmi; to aby neviděl, jak začínám nabírat.

 

 

"On to tak nemyslel," utěšovala mě Ona přes zamčené dveře mého pokoje.

Neozývala jsem se.

"On byl vždycky takový, ale jinak..."

Odemkla jsem, ale neotevřela. Čekala jsem, že... těžko říct, co jsem vlastně čekala, ale nedočkala jsem se toho. Aspoň ne tak přímo.

Jaký je vlastně normální přírůstek váhy v těhotenství, napadlo mě. Zapnula jsem počítač. Máte 1 novou zprávu, odvedlo mě od původního záměru.

 

 

Ženy dokáží měnit náladu několikrát za hodinu, šaty několikrát za den a muže možná několikrát za život. Muži chtějí každý den měnit svět, ale pak se často spokojí jen se změnou ženy.

Chce-li změnit svět žena, s čím se spokojí? Co všechno je ještě ochotna změnit na cestě za svým často nezřetelným snem? Zastaví se před něčím, nebo jen mění náladu či šaty, podobna chameleonovi. Někdy si tak připadám. Co ty?

O.K.

 

 

Chameleon — ukázka schopnosti přizpůsobit se, nebo symbol přetvářky? Podobnou větu jsem už o tomhle ještěru slyšela, ale ještě nikdy žádného neviděla. Jak je vlastně veliký?

"Už jsi někdy viděl chameleona?" zeptala jsem se svého prince, když se večer vrátil.

 

 

 

 

 

Octopus

 

 

"Jaký slavnostní oběd?" spustila jsem zostra. "Vždyť jsme se přece ještě včera domlouvali, že půjdme do zoo."

"Tak tam půjdem jindy. Naši nás totiž na dnešek..."

"Hovno!" rozkřikla jsem se. "Buď půjdem dneska, nebo se stěhuju..."

Nedořekla jsem. Nevěděla jsem, co říct. Nebylo kam. Z mého výrazu ale pochopil, že je zle. Na nic se neptal, nikomu nic nehlásil a za deset minut už jsme stáli na zastávce autobusu.

 

 

Výběhy, voliéry, klece, terária. S každým dalším pohledem jako bych se přenesla do nového, úplně odlišného světa. Bylo to takové — povznášející. Drobná ještěrka, loudající se po větvi, na mě udělala dlouhý nos — vlastně jazyk; jak se mihnul, vypadal jako chobot. Chamaeleo_calyptratus — Chameleon, stálo na tabulce. Vybavily se mi lidské vlastnosti, spojované se jménem toho malého tvora, a napadlo mě, nejsem-li vlastně trochu jako on. Chvílemi milující manželka a nastávající matka, a jen se nikdo nedívá, proměním se v podivnou bytost, která udržuje milostnou korespondenci s... Dál jsem neodvážila domyslet. Podívala jsem se na své již neututlatelné břicho a najednou mě přepadl hrozný strach: Co se vlastně takové, jako jsem já, může vůbec narodit?

"To není žádná chobotnice, ty hloupá," zaslechla jsem odněkud. "To je přece..."

"Víc jsem nevnímala. Z náhlé představy, vyvolané tím jediným slovem, jsem málem omdlela. Narodí se mi... Vzpomněla jsem si na instruktážní film o porodu a doplnila jej svým obrázkem novorozence. Bylo to děsivé; vypadalo to jak scéna ze sci-fi hororu.

"Prober se," ucítila jsem štípání do tváří a dech toho, jehož už dnes nechci ani cítit.

"Není ti nic?" opakoval několikrát a mě napadlo, jak se může tak blbě ptát. Copak nevidí, že brzy porodím obludu? A bude to jen moje vina, protože nevím, kdo vlastně jsem, a tak jen stále měním barvu a nejspíš mám i čtyři ruce a čtyři nohy. Octopus.

"Jak jí budeme říkat?" byla jediná odpověď, na niž jsem se zmohla.

 

 

Doma jsem se chtěla tulit ke svému princi, ale vymyslel si nějakou práci venku. Dobře věděl, že z tulení už k tomuhle datu nic víc nekouká. A to ho asi tížilo. Voliéry, klece, terária. S každou další vzpomínkou jako bych zabloudila hlouběji do vězení. Výběhy, zamotala jsem se do lepkavých pavučin; do těch novodobých, co obtáčejí celý širý svět; Napsat e-mail

 

 

Měla bych se těšit na to, co brzy přijde, a místo toho si připadám nejnešťastnější na celém světě. A to už se na sebe ani nedívám do zrcadla. Proč taky? Stojí snad někdo o bývalou vílu? (Která nemá moře, už není malá, připadá si jako chameleon a uvnitř nosí chobotnici.)

 

 

Odeslat e-mail. Zhasnout, zapomenout. Nejlépe i sama na sebe.

Nevzpomínám si, že bych se někdy litovala, že bych si někomu stěžovala, že bych žalovala. Pokaždé jsem si uměla se vším sama poradit. Dopisy jsem vždy dostávala a posílala jen pro radost. A najednou to vypadá, jak kdybych prosila o pomoc. Zastyděla jsem se. Odpoví i na tohle? Co odpoví? Probudivší se zvědavost mi vrátila kousek z chybějící síly.

 

 

Můj princ už vedle spal, když jsem se večer odvážila podívat znovu do pošty. Máte 1 novou zprávu, četla jsem rozmazaně.

 

 

> ...Stojí snad někdo o bývalou vílu?

Stojí, odpovídám, a sedím, když píšu další tajná slůvka. Vtom ve mně hrkne: Někdo mi nahlíží přes rameno. Vše prozrazeno. Dopadení přímo při činu. Naštěstí jen ve snu.

Už se mi o Tobě i zdá. V tom snu jsi stejně krásná jako jsi byla, jako zase budeš, ale i jako zrovna jsi, protože člověk, který je nám milý, je krásný ne tím, co o sobě předstírá, ale tím, jaký je doopravdy. Třebaže to nevidí, když se podívá do zrcadla. Zrcadla opravdovou krásu nevidí. Jsou studená, jako každé sklo; zkus na nějaké položit dlaň.

O.K.

 

 

Kde nahmátnout sklo? K oknu daleko. Znamenalo by to vstát, což se mi zrovna vůbec nechtělo. Na obrazovku se sahat nemá, aby se neumastila. Odklopila jsem tedy víko skeneru — tam je přece taky sklo — a vložila dlaň. Chladilo, ale bylo to kupodivu příjemné. Nevím, jak mě napadlo spustit snímání. Na obrazovce se vykreslil prázdný obdélník. Napjatě jsem jej sledovala a pak jsem strnula. Strašidlo z dětství se vrátilo! V obdélníku se objevila useknutá ruka; jako ta z knihy o anatomii, v níž jsem coby malá hledala kdovíjaká tajemství; nejspíš zapovězenou nahotu. Moje useknutá ruka.

Odpovědět:

Moře začalo zamrzat a o zbytek Malých Mořských Víl projevily zájem konzervárny. Zde jsou rybí prsty jedné z nich.

Přidat přílohu

Odeslat e-mail.

 

 

 

Najde-li se na světě někdo, komu se teď líbím, pošlu se mu po kouscích třeba celá. Podívala jsem se na áčtyřkový skener, pak na své proporce — a pak jsem se hlasitě rozesmála.

Vždyť vlastně o nic nešlo.

 

 

 

 

 

MMV = 2005 (Malá Mořská Víla)

 

 

Pak jsem nějakou dobu neměla čas vůbec na nic. Ani všímat si, zda mě někdo zesměšňuje, ponižuje či přehlíží. Svět se zúžil na nakrmit, přebalit, převléknout, vyprat. Za pár týdnů k tomu přibyla jen navrátivší se povinnost podržet a já si nemohla vzpomenout, byla-li i předtím výsledná radost tak jednostranná. Láska sice neumřela proto, že by se princovy oči zahleděly do jiné, než do Malé Mořské Víly. Rozdvojením její osoby se ta láska ale rozšířila do tolika jiných rozměrů, že se stala téměř nepozorovatelnou. Ze svého předchozího citového života jsem si dokázala uhájit jen malý kousek. Byl to jediný záchytný bod, který mě dokázal udržet ve spojení s bývalým životním zápalem. Vyčníval z šedivého obzoru jako silueta neprobádaného ostrova a projevoval se nepravidelnou přítomností výraznějšího nápisu na okraji obrazovky.

Máte 1 novou zprávu, pošimralo mě opět kdesi hluboko. Bylo to zas a znova stejně silné jako první polibek. Věděla jsem, že ten, kdo píše, dokáže vždy navodit náladu starých časů a vystihnout přitom moje současné pocity. A tušila jsem, že budu ochotná pro něj udělat cokoli. Díky těm zprávám jsem totiž byla zase šťastná. Byla jsem opravdu šťastná? Ten otazník z nich vyvstal až teď. Tenkrát mě zajímalo jen jaké překvapení skrývá každá další doručená.

 

 

Obnoveným šetřením, provedeným týmem nejlepších světových kriminalistů, vyšlo dodatečně najevo, že Malá Mořská Víla neuhynula na nedostatek lásky, jak se původně předpokládalo, ale utonutím. Neuměla v tom totiž vůbec plavat.

O.K.

 

 

 

 

 

Mír

 

 

"Nechtěla by sis udělat řidičák?" prohřál zimní ráno Její hlas.

"Vyhlašte zákaz vycházení!" zadeklamoval pohrdavě pán domu.

Jemu nebylo co odpovědět. Ji jsem odměnila děkovným pohledem a roztomilým gestem spočívajícím v nachýlení hlavy ke straně.

"Mohlo by se ti to teď občas hodit, třeba..."

"Volejte odtahovku!" nenechal ji domluvit.

"Kdyby tys furt do všeho nekecal!" zastala se mě. Tu její odvahu jsem vždycky obdivovala.

"Střezte se aut bez řidiče," pokračoval pán domu v hloupých narážkách.

"Tím chceš jako říct, že ženská...," postavila se proti němu s rukama vbok...

"Muži o to usilují," skočil jí znovu do řeči, "ženy si to chrání a děti nad tím píšou čárku! Co je to?"

Strnula jsem. Nadechla jsem se k odpovědi, kterou by si rozhodně za rámeček nedal. "Já...," zarazila jsem se. "Já už řidičák mám," oznámila jsem však suše místo výbuchu.

"Mír, přece mír!" rozšklebil se od ucha k uchu, jako by se mu podařil kdovíjaký vtip, a začal hrabat po kapsách.

Věnovala jsem jí soucitný, téměř láskyplný pohled; Jak jen s ním mohla takových let vydržet? Ten pohled byl tak zadumaný, až jsem přehlédla ruku, která se ke mně napřáhla. Podával mi klíčky.

"A až budeš mít naježděno tolik, jako já nacouváno..."

 

 

Slušně jsem poděkovala, a ujistila oba, že se nebudu ostýchat, když budu potřebovat někam dojet. Připadalo mi to jako velké gesto, podporující moji volnost. Teprve večer mě napadlo, že se tím naopak jen prohlubuje má nežádoucí závislost. Zase už na mě začalo všechno padat. Sedla jsem ke klávesnici a proťukala se k poště. Máte 1 novou zprávu, zahájilo mou cestu k posílení nejistoty.

 

 

Dnes sčítáme kilometry a tváříme se, jako by byly tím hlavním měřítkem, stanovujícím, jak moc jsme lidmi. Za mých mladých let byli zase v módě ideje a revolucionáři; Robin Hood, Jan Hus, Jánošík, Fidel Castro... Kilometry cest nebo ideje? — obojí je špatně.

Taky časem naděláš nějaké chyby. Teď si možná myslíš, že tu hlavní už jsi udělala.

Idea a cesta k ní jsou si někdy velmi málo podobné. Přesto stojí za to v té cestě pokračovat.

O.K.

 

 

 

 

 

Vestis virum reddit

 

 

Šaty dělají člověka, tvrdí nějaké staré přísloví, a mě jednoho dne napadlo, zda člověka vlastně svým způsobem nedělá i to, když na sobě občas žádné šaty nemá.

 

 

Přes léto se nám povedlo přestavět část domu; zobytnit podkroví. Prvně v životě jsem měla svůj pokoj. Takovou komůrku se šikmým stropem. Židle, stůl, knihovna, já a počítač — ten jsem z nás dvou používala častěji, čímž bylo o jeho umístění rozhodnuto. Ještě jsem zapomněla zmínit šicí stroj a francouzské okno. Ve štítu byly původně staré dřevěné dveře; kdysi se jimi dávalo seno na půdu. Místo těch sehnal pán domu prosklené balkonové i s futry; zadarmo. Že tam žádný balkon nebyl, mu nevadilo. Přidělal zvenku na zeď jen takové dvě trubky, jako zábradlí. Idioten sicher und bomben fest, chválil po dokončení své dílo a zkoušel zábradlím lomcovat. Ani tahle mříž však nic neměnila na úžasném faktu, že to byl první vlastní pokoj v mém životě. V garsonce s mámou, předtím, jsem si o takovém komfortu mohla nechat jen zdát. Můj nový pokoj... Pán domu ho nazýval komůrkou pro služku a sám si pořídil nového psa; vlastně psici, Vesta jí říkal. Tím velkým oknem, sahajícím až k podlaze, bylo dobře vidět do zahrady na to, jak se ji pokouší vycvičit. Hezké divadlo, zbyl-li čas; tedy hlavně ona se mi líbila. Byla hravá, trochu vzdorovitá, za což byla často bita. Pes prý musí respektovat vůdce smečky. Napadlo mě, jestli to platí i v rodině. Rodina jsme byli přece my tři a nikdo nemusel být vůdcem... Jenže to bychom nesměli bydlet tam, kde jsme bydleli.

Už jsem zase začala vypadat jako ženská, na kterou stojí za to vymýšlet šaty. Vstala jsem od šicího stroje a poměřila našpendlenou látku proti zrcadlu. Tady trochu zabrat, tady povolit... Pak první zkouška na tělo. Z domova — teda z toho bývalého — jsem nebyla zvyklá, že by zvenku mohlo být vidět do místnosti. Možná mi to bylo spíš jedno.

"Sedni!" zaslechla jsem uprostřed své proměny ze služky ve vílu.

Otočila jsem se k oknu a až pak mi došlo, jak málo toho na sobě mám. Neodvrátil pohled. Ani nepředstíral, že mě nevidí; tvářil se spíš, jako že tak je to v pořádku. Zarazilo mě, že ani já nepociťuji nic, co by se podobalo studu. Prostě jsem chvíli pózovala za prosklenými dveřmi, než jsem se začala oblékat. A nemůžu říct, že by to byl nepříjemný pocit. Skoro mi připadalo, že mám v tu chvíli navrch. Však jsem taky stála kus nad ním; v prvním patře.

"Jseš tam jak apoštol ve věži," prohodil u večeře.

Mlčela jsem. Ostatní nejspíš nechápali, o čem je řeč.

"Nebo spíš apoštolka... Poštolka," rozesmál se, až se zakuckal.

"Jez, ať ti to nevystydne," pobídla ho Ona, ale upřený pohled věnovala mně.

Přemýšlela jsem, jestli by se na mě do toho okna dívala taky s takovým zájmem.

 

 

Přišel podzim. Psi a kočky začali mít špinavé tlapky a já je přestala mít ráda.

"Zavolejte si toho psa!" Schválně jsem řekla psa a ne jméno, aby bylo poznat, že na žádné zvíře nemám náladu. "Zavolejte ho, než mi zhamtá celej kočár," využila jsem nenáviděného vozítka na obranu.

"Ona ti nic neudělá," nebral na mě ohled, "a když nebudeš zvedat ruce, tak ani skákat na tebe nebude."

Je těžké nezvedat ruce, když ukládáte dítě do kočárku a přikrýváte ho peřinkou. Tu si pes vyložil jednoznačně jako hračku. Chvíli jsme se o ni přetahovali a nakonec jsem ji pustila já, když mi došlo, že takhle ji leda roztrháme. Poskočil s ní dva kroky stranou a čekal, že si s ním budu hrát a honit ho.

"Tak už si ho sakra chyťte," otočila jsem se zpátky na vůdce smečky.

Pes zřejmě pochopil, že hra s peřinkou skončila, protože jsem ucítila jeho tlapy zezadu pod pasem. Obrátila jsem se, abych mohla čelit špinavým otiskům, ale už bylo pozdě.

"Můžu ti říkat Vlčí Tlapko?" zasmál se za mnou vůdce smečky a zálibně si prohlížel můj zadek. "Jó, Indiánky, ty se mi vždycky líbily," dodal zasněně.

"Co takhle kůži na žvejkání; to byste pro mě ňákou neměl?" spustila jsem zostra.

Dvojsmyslnost obsahu ho zarazila, ale ne na dlouho. "Přinesla sis snad ňákou?! Leda tak vlastní holou pr — avdu," odmlčel se významně v půlce slova. "Nebo jsem snad přehlédl síť plnou ryb?"

Zase už se choval, jako by mu všechno patřilo; všechno včetně mě. Ne snad tím, že by pokračoval ve dvojsmyslném tématu, který jsem tak nešťastně nabídla. Ani se nepokusil o záchranu mých kalhot, při níž by se mě mohl beztrestně dotýkat. Vůbec se nezabýval mou fyzickou stránkou. Dopouštěl se něčeho mnohem závažnějšího! Dělal si nárok na mé myšlenky. Nepřipouštěl, že bych směla mít na cokoli jiný názor, než má on. Nejhorší bylo, že nás tři vlastně živil, a tak jsem nemohla dělat nic. A úplně nejhorší mi připadlo, že mi to — v rozporu s mým rozumem a svědomím — najednou docela imponovalo.

Nebylo skoro nic, v čem bych s ním mohla souhlasit, ale musela jsem si přiznat, že z nějakého podivného důvodu tu jeho panovačnost obdivuji. Její odvahu jsem ovšem obdivovala víc. Snad jsem začala chápat, jak s ním mohla taková léta vydržet. A pak jsem si uvědomila, že mám v rukou moc tu jeho sílu ovládat. Vlastně se ani nedá říkat, že v rukou. Jenže mě se tu moc — snad jemu naschvál — zachtělo vyzkoušet na Ní. Zavést ji někam, kam — jak mi napovídaly její dopisy — by uměla zabloudit. A od téhle chvíle už se nedalo říct, že o nic nejde.

 

 

 

 

 

Talpička

 

 

Děti rostou a najednou si všimnete, jak vás začínají ve všem napodobovat. Pohyby, gesta, slova... Když dítě začíná mluvit, říká občas krásné nesmysly, občas jen nesmysly a občas vůbec ne krásné.

V odborných publikacích zdůrazňovali, že je důležité používat pro všechno přesné názvy, aby si dítě rychle obohatilo slovní zásobu. Jinak do ní zařadí všechna slova, která ve svém okolí uslyší. Je proto třeba se vyhnout diskusím o tématech, které dítě nemůže pochopit, a nepatřičným slovům, protože ačkoli neporozumí obsahu, brzy přesně vycítí, která z těch slov by se říkat neměla, a bude je zkoušet používat v ten nejnevhodnějiší okamžik. Mluvili jsme tedy před naším Malíčkem spisovně a jen o dětmi chápatelných tématech; především o věcech, které ho zajímaly.

 

 

Zasedli jsme k televizi, k večerníčku; stal se z toho takový povinný rituál na závěr dne. Kde jinde najít společné téma hovoru se sotva tříletým mrňousem? Ozvala se znělka, panáček s papírovou čepičkou vyběhl po schodech a naskočil na kolo.

"Jo, voni ti to ty volové v Bruseli spočtou, panáčku," neušetřil nás pán domu dalšího politicky motivovaného projevu. Na to svý posraný kolo budeš muset mít helmu, Rumcajsovi daj místo bambitky mobilní telefon zabalenej do prezervativu a Krtek bude muset na každou tu svou posranou hromadu žádat o stavební povolení, kurva jedna!"

"Kltek!" chytnul se malý jediného známého slova z vyslechnutého vodopádu.

"Krtek, Krteček," snažila jsem se zopakováním vhodného tématu obrátit jeho zájem správným směrem, "a ta tlapička, podívej, co v ní drží, no co to je? Pověz nám to!"

"Talpička... Kulva!" nenechal se malý — zřejmě následkem jednoho z posledních zaslechnutých výrazů — zviklat. "Kltek!"

Všichni jsme ztichli.

"Kurva krtek!" překvapil nás do ticha správnou výslovností obou er.

"Copak před ním můžete mluvit takhle vulgárně?" ohradila jsem se.

"No a co, má to slyšet prvně až ve škole nebo tam má radši přijít už poučenej?"

"Co si o nás budou myslet..."

"Co by si o nás kurva mysleli?!"

"Udělala hlomadu — Kurva krtek!" ukázal malý nadšeně na obrazovku. "Tapička!" Naší různice si už vůbec nevšímal.

"A je to jen vaše vina," osopila jsem se na pána domu.

"Lepší, aby řikal po mně kurva, než aby mluvil po tobě latinsky a v ženskym rodu," odbyl mě. Nebo z něj snad chceš vychovat ňákýho...," rozkašlal se, takže na jakýho už naštěstí nedošlo.

 

 

 

 

 

Lední medvěd

 

 

"Lední medvěd je tou vůbec nejnebezpečnější šelmou," oznamoval školený hlas komentátora a na obrazovce se objevil zdánlivě mírumilovný míša, následovaný dvěma chlupatými kuličkami.

"Při obstarávání potravy pro svá mláďata..."

Zmínka o mládátech, o rodině, mě přiměla přitulit se k mému princi.

"...neváhá zaútočit ani na člověka," pokračoval hlas nevzrušeně, jako by mluvil o plyšové hračce.

Rána, prudký závan vzduchu a bělovousá tvář predátora se objevila ve dveřích.

"Tak starej aby se dřel a mladý se budou válet u televize, jako by tu nebylo do čeho píchnout," spustil, ale pak se tomu zasmál, zakašlal a hned zase odcházel.

"Já už jdu," zvedal se můj princ.

"Ať tě ani nenapadne!" sykla jsem. "Jediné odpoledne z celého týdne a ty budeš zas někde v tahu." To jsem dodala už spíš jako skromné přání.

"Ale neblázni, víš přece, že to všechno dělá jen pro nás..."

"Prosí se ho snad někdo?"

"V tobě taky není kouska vděku," oponoval mi mírně, ale vyčítavě.

"Jakého vděku, prosím tě, copak budeme do smrti skákat podle něj? — teda jen do jeho."

Ten poslední dovětek jsem si myslím mohla nechat pro sebe.

"Tak tobě je tu, po tom všem, co pro nás udělal, najednou na obtíž, když jsme z nejhoršího venku?"

"Nic takového jsem přece neřekla!" pokusila jsem se o chabou obhajobu.

"Tos teda řekla!" osopil se na mě. "Mám ti to zopakovat?"

"Mně nemusíš nic opakovat," zatvrdila jsem se. "Mně teda ne. Co říkám, si snad ještě pamatuju. Zato ty nějak často zapomínáš na to, co slíbíš!"

"Co jsem ti zase slíbil?"

"Jo ty už si to ani nepamatuješ? To ti na mně teda hodně záleží!" začala jsem nabírat.

"A to si mám sakra pamatovat každou..."

"Jo tak pro tebe je být v sobotu doma s rodinou jen nějaká blbost? Nezapomněl tys nakonec taky že máš dítě?"

"Ale no tak, já se přece za chvilku vrátím...," otočil se ke dveřím.

"Jestli ty-teď-těmahle-dveřma-vyjdeš, vrátila se mi bojovná nálada, "tak já půjdu taky; ale to si piš, že já už zpátky nevejdu!"

Mávl nad tím rukou a zmizel.

 

 

Nevím přesně, podle jakých kritérií jsem vybírala, co zabalím do těch dvou tašek, se kterými jsem před pár lety přišla, ale s naloženým kočárkem a potomkem na ruce jsem byla u silnice dřív, než si čehokoli všimnuli. Měla jsem štěstí, autobus jel za pár minut. Nebo možná smůlu. Z okénka jsem ještě zahlédla mého prince, jak vybíhá z branky a snaží se mě dostihnout. Ona stála za plotem a sledovala mě takovým smutným pohledem. Jí jediné mi v tu chvíli bylo líto. A pak hned sebe samé. Když mi zmizeli z očí, rozbulela jsem se, až mě nějaký pán musel utěšovat. Že by mi mělo být líto hlavně malého, mě v té chvíli nějak nenapadlo.

Krátkou dobu jsme to vydrželi u mámy. Když proběhl soud, přidělili mi z fabriky byt; výměnou za to, že do dvou měsíců nastoupím. Práce jsem měla nad hlavu. Zapomenout bylo snadné.

 

 

* * *

 

 

 

 

 

Na svoji soukromou, dávno nepoužívanou e-mailovou schránku, jsem si prvně vzpomněla až když mi dali počítač domů; prý za odměnu, ale hned bylo jasné, že je to jen další způsob, jak mě lépe vytížit. Máte 13 nových zpráv, uvítalo mě při prvním přihlášení. U všech stejný odesilatel, jako tenkrát, zamrazilo mě. Chvíli jsem se dokonce bála kteroukoli z těch zpráv otevřít. Mám začít od nejstarší nebo od nejmladší? Podívala jsem se na datumy; zprávy byly z průběhu celého uplynulého roku a byly odesílány přibližně ve čtyřtýdenních odstupech. Nejmladší z nich teprve před několika dny. Z přestávek mezi těmi předchozími bylo možné vyvodit, že příští by mohla dorazit někdy kolem 9. října.

 

 

 

 

 

Třináct lun

 

 

Nepředbíhej!, slýchala jsem často, když jsem byla malá. Jenže mě nikdy nebavilo čekat. Všechno jsem chtěla hned — i když jsem nevěděla, na co mám čekat a možná ani co vůbec chci. To jsem teď ostatně nevěděla taky, ale rozhodla jsem se, že pro tentokrát vydržím a předbíhat nebudu. Otevřela jsem tedy nejstarší z těch třinácti zpráv, odeslanou téměř před rokem, a začala číst.

 

 

Od: a2arkato

Předmět: Listi

Odesláno: 07. října 03:13

Stromy se za chvíli vysvléknou z listí a odhalí okna domů, za nimiž se ještě stále (i když stále řidčeji) odhalují naše neuskutečněné sny. S každým dalším jarem, kdy se pak stromy znovu obléknou, hrozí, že s nimi se obléknuvší sny utečou někam daleko; tak daleko, že už je další podzim nenajdeme. V šatech — a zvláště v barvy měnícím přestrojení — se jim totiž utíká o hodně lépe.

 

 

Zkoušela jsem vybavit si jakoukoli podzimní vzpomínku z předchozích tří let. Nebylo čeho se chytnout. Diář jsem si totiž začala vést teprve potom, co jsem nastoupila zpátky do účtárny. Přečetla jsem si tu zprávu znova. Stromy bez listí a obnažená okna mi připomněly mou komůrku pro služku, s oknem až k podlaze, před jehož zorným polem nebylo v úzké místnosti úniku.

"Máš krásné vlasy," řekla mi jednoho večera, kdy jsme se potkaly jen chvilku potom, co se vrátila ze zahrady. Hřálo mě, že si možná všimla víc, než jen jich.

"Co by za to jiný dal," stupňovala dál svůj obdiv.

Myšlenka na to, že si mě tajně prohlížela po celou dobu, co jsem si sušila kadeře, mě hřála.

"Víš, že bys klidně mohla..."

"...Vybírat peníze!" skočil jí do řeči pán domu, vstoupivší do dveří. "Lístek stojí dneska majlant a tady maj lidi kino zadarmo."

 

 

 

 

Dodržujíc časovou posloupnost, jsem otevřela další zprávu. Přišla mi až trochu ujetá:

Od: a2arkato

Předmět: Snehurka

Odesláno: 05. listopadu 12:58

Těším se, až napadne sníh. Naberu ho plnou vaničku, zavážu si oči šálou, ať nic nevidím, a v koutě za kůlnou, kam nevidí ani nikdo jiný, z něj uplácám Sněhovou vílu. Ještě stokrát plesknu či pohladím všude, kde nezapomenu, a až se mi bude zdát, že už není co vylepšit, sundám si šálu z očí a... a zjistím, že ta víla jsi Ty. Jen o trochu bledší, než jakou tě pamatuji — asi z té zimy. A tak Tě vezmu domů, abys byla zase s námi. Posadím Tě ke stolu, uvařím čaj, a protože budeš stále tak bílá, napustím do vany teplou vodu a čaj Ti odnesu tam. ...Jenže až se ráno vzbudím, tak mi nezbyde, než smutně vytáhnout špunt.

 

 

Já jako víla? Já jako sochařova inspirace? Počáteční představa, že bych pro Ni mohla cosi, jako stát modelem, i v zimě zahřála. Já jako rozpuštěný sen..., zamrazila mě teplá voda v závěrečné souvislosti. Teplá voda a mráz... Připomnělo mi to jedno horké letní odpoledne, zahradu, dětský bazének a mě s potomkem; klid a mír. Nechtělo se mi tehdy nahoru pro plavky. Vykasala jsem šaty a sedla si do vody. Do toho kouta za kůlnou stejně vidí jen slunce... Ani jsem nezaslechla vrznutí brány. A najednou tam stáli; pán domu a Ona. Taky jsem vstala; cítila jsem se skoro provinile. S těmi vyhrnutými šaty a v mokrých kalhotkách jsem si připadala jako nahá.

"Nechcete se taky trochu ochladit?" navrhla jsem nejistě, abych něco řekla. "V tom horku to osvěží..."

"To je zadeček," přerušila trapné ticho Ona." Dívala se při tom na nás na oba a mě napadlo, že by vlastně mohla mluvit i o mně. "Jen pohladit..."

"Ale z výšky, nejlíp starým rybářským prutem a trochu přitlačit; a několikrát za sebou," díval se na mě pán domu bez kouska studu. "Nebo mám chodit po vlastní zahradě se zavázanejma očima? Ještě musím taky zacouvat do dvora..."

Spustila jsem šaty. Už bylo jedno, jestli se namočí.

"...tak abych nezachyt vojí ve vratech, když se mi tu takhle rozplýváte jedna před druhou; Jak pára nad hrncem ... Tak mě napadá; co bude k večeři?"

 

 

 

 

Datum další zprávy ve mně vyvolal sváteční náladu předvánočního času, začínajícího Mikulášem. Kolik je to let, co jsem naposled dostala svůj dáreček za okno...?

Od: a2arkato

Předmět: Citron

Odesláno: 05. prosince 00:25

Taky si občas připadáš jak vymačkanej citron? Slupka už hnije v odpadcích, ale šťáva ještě žije(?); opařená horkým čajem a zasypaná tunou cukru. To abys spala — co to povídám — chutnala sladce.

Zralá... na pár facek od slintajícího trumpetisty na vesnické zábavě. Políbená, vyhlodaná a namočená do soli a tequily. Štípající do prstů plných záděr. Navoněná česnekem či rybím tukem na chlebíčcích a jednohubkách. Rozlitá do strouhanky a omastku na ve spěchu naklepaném řízku. A zlostně odhozená když stříkneš do oka.

Prý jižní plod plný vitamínů tolik potřebných pro nastávající matku zimu. Oblečená do jediné punčochy a vystrčená za okno na mráz. A pak vzatá zpět na milost, ale opomíjená ve společnosti pomerančů, mandarínek, datlí a fíků...

Taky si občas připadáš jak vymačkaný citron? Nadělují se vůbec k Mikuláši citrony?

 

 

"Můžeš mi příjít pomoct s chlebíčkama?" vzpomněla jsem si na zvolání, které ke mně dolehlo jednou o Vánocích.

"On je totiž úplně nemožnej," následovalo vysvětlení.

"Kdybys neměla všechny nože tupý jak...," dostihl ozvěnu schodištní haly protest pána domu.

"A že bys je třeba někdy nabrousil," zaznělo trochu jedovatě.

"Abys s nima mohla zase rejt v záhonu," konstatoval vzdalující se hlas.

"A tys nikdy neviděl, čím se krájejí vajíčka? ...počkej kam to neseš?"

Ze sklepa jsem zaslechla kletby, z nichž jsem vytušila, že se pán domu zřejmě zranil. Stoupal po schodech, držel si prst a lamentoval. Když mě zahlédl, ztichnul a dělal, že nic; jako by mu byla hanba přede mnou přiznat, že se říznul.

"No co koukáš!" vybafnul po vteřině trapného ticha, "drápal jsem se v prdeli a kousla mě tasemnice!"

 

 

Koukla jsem na datum odeslání další zprávy; Přehoupnutí roku přinášelo pocit, jako by i ze mě někdo vytrhnul stránku kalendáře; tu poslední, na níž byl obrázek ještě barevný.

Od: a2arkato

Předmět: Stopy

Odesláno: 3. ledna 13:57

Když se dříve krajina oblékla do bílé sukně utkané z čerstvého sněhu, tak první, co z něj bylo čitelné, byly stopy milenců. Přešlapování, přibližování a vzdalování. A loučení a vracení se pro ještě jednu pusu... a ještě jednu, a ještě...

Všechno to zůstalo napsané na cestách a rodiče si ráno chránili oči, aby si dcery nemusely chránit zadek.

Škoda, že se dnes většina těchhle nesmělých malířských krůčků odehraje někde ve skrytu; mezi kolejemi od pneumatik.

 

 

Na sněhu jsem se nikdy s nikým nelíbala. Ta představa mě však okouzlovala. Připomnělo mi to jeden film, co jsem viděla jako malá. Ti dva se honili po bílé pláni, pak se objímali a líbali... a on se pak ztratil někde na severním pólu. Byl to smutný film, ale ta sněhová honička mi utkvěla v paměti, jako světlý okamžik. Vzpomněla jsem si na ni už kolikrát. Třeba tu první zimu, když jsem se podívala z okna své komůrky; Za zahradou si pán domu hrál s Vestou, psicí, a taky vypadali jak dva milenci. Jeho stopy tvořily mírně se klikatící brázdu, zatímco ty její se rozebíhaly v širokých obloucích, uzavírajících kolem té pokřivené přímky ovály, podobné motýlím křídlům. Bylo zřetelně vidět, jakou mají čtyři nohy převahu v pohybu po bořícím se povrchu. On se propadal a klopýtal, zatímco ona kolem něj skákala a dorážela, a asi ho chtěla políbit — teda olíznout. Opřela se mu o ramena právě ve chvíli, kdy sklouzl nohou do strouhy na kraji áleje. Zavrávoral, trochu se přikrčil a pak se svalil na bok až voda vystříkla. Vypadalo to jak scéna z grotesky a asi bylo dobře, že neviděl, jak se směju, protože by mi v tu chvíli nejspíš... Ne, to snad ne!, zahlédla jsem, jak se hrabe z té strouhy a několikrát napřáhuje a švihá vodítkem. Ona vypadala napřed překvapeně, pak zaraženě, ale neutekla ani neuhnula. Věrná milenka. Zato on mi v tu chvíli milence už vůbec nepřipomínal. Přesto si ale myslím, že ji měl radši než lidi.

 

 

S tichou vzpomínkou na lepší časy, za nichž vládly světu poslové lásky a dobrých zpráv, jsem v mém pomyslném kalendáři odkryla únorový list a začetla se do další.

Od: a2arkato

Předmět: Indianka

Odesláno: 2. února 05:45

Podpis čadícího plamene na stěně a jeho matná záře přerostly v siluetu indiánské dívky. Čím to, že světlo svíček podporuje fantazii? Je v něm snad ukryt kousek představivosti i bázně, zrozené u ohňů pravěkých lovců? (ani na lovkyně nezapomínejme!).

Indiánská dívka blýskla tělem, zatančila, zakulatila se a zmizela v dýmu. Je snad vše živé, ohnivé a krásné zároveň i takhle nestálé?

 

 

Možná jsem v sobě odvždycky nosila něco tajemného, protože si vzpomínám, že kdykoli jsem pomyslela na oheň, jako by ve mně něco skutečně vzplanulo. Oheň, teplo a slunce? Nebo oheň, peklo a temnota zapovězeného? Snad to první, protože svit ohňů a z něj plynoucí stíny mi připomněly slunce a stínohru, odehrávající se kteréhosi jarního dne na sušícím se prostěradle. Ponožky, kapesníčky, rukávky, nohavice, kalhotky... Třepotavé siluety se každou chvíli měnily podle vrtkavosti větru. Bylo to jako kino z dob němého černobílého filmu a já byla tím dějem naprosto fascinována. Mezi spoustou vlajících obrysů se náhle zastavil jeden pevný, neměnný. Díky souhře stínů se podobal indiánské dívce s orlím perem ve vlasech; proto se mi ten obraz vybavil právě teď při čtení dopisu. Stála nehnutě mezi napnutými šňůrami a ruce vlajícího prádla jako by ji bičovaly. Vypadala najednou tak statečná... Člověk nemusí být krásný, ale může mít krásný stín. Jak vlastně vypadá ten můj? A jak bude vypadat, až bude mít vnoučata? Tehdy jsem se do jejího stínu zamilovala. Teď při čtení tuším souvislost proč; byl to otisk její duše.

 

 

 

 

Přeskočila jsem očima na další datum;

Od: a2arkato

Předmět: Obleva

Odesláno: 3. března 23:17

Podobáš se prudké oblevě. Taješ s prvními slunečními paprsky, jež v sobě necháš všechny utopit, ale s každým západem znovu zčervenáš; a zamrazíš, abys přiměla rozdmýchat oheň. Nový den v Tobě pak zahladí včerejší stopy. A když se toho všeho nabažíš, necháš se pohltit všeobjímající řekou.

 

 

Řeka... O tom slově jsem si zprvu taky myslela, že je jménem nějakého toku. V mapě jsem ale žádný takový nenašla. Bylo to divné slovo a nevím, z čeho pramenila má nepříčetnost, když mě jím pán domu označoval. Snad z toho, že jsem nikdy předtím takové slovo neslyšela. Nebo proto, že takové slovo nejspíš neslyšel ani kdokoli jiný. Měla jsem chuť někoho... zranit, kdykoli zaznělo. Jenže tou zraněnou jsem vždy a znovu byla jen já; Našinka.

 

 

 

 

Začátek další zprávy vypadal trochu jako báseň:

Od: a2arkato

Předmět: Nadechnout a nedychat

Odesláno: 2. dubna 17:15

Mlha? Kouř? Vzduch?

Ještě hůř? Jen představa?

Tak snad alespoň ten vzduch

Aby ses dala nadechnout

A vydechnout a nadechnout a vydechnout...

Jsi?

Je. Určitě je. Ale možná ne zrovna tady. A tak nezbývá, než se toulat a nadechovat a vydechovat a nadechovat a vydechovat. A až jednou ucítím, že přišla, tak nadechnout a nedýchat a raději na chvilku omdlít, než ji pustit.

Někde určitě je.

 

 

Nádech, výdech; to první rychlejší, druhé pomalejší. Nádech a výdech byly úvodním vjemem, který se toho jarního večera vynořil z ticha za dveřmi. Nevím, jak mě tehdy napadlo, přitisknout k nim ucho. Snad mě vedla jen zvědavost, ale spíš v tom bylo ještě něco víc. S každým dalším zvukem jsem ztrácela schopnost rozlišit, co skutečně slyším a co se mi jen zdá; co přináší rozechvělý vzduch a co je jen výplodem mé představivosti. Taky jsem musela nadechnout a vydechnut. A pak se zamyslet: Kvůli čemu tohle dělám? Nebo spíš kvůli komu... Přerývaný nádech a znělý výdech. Ne, to jistě nebyl pláč! Tiskla jsem tvář ke škvíře mezi zárubněmi a křídlem dveří; zase jako kdysi to městské dítě, které prý ještě ničemu nerozumí. Nádechy a výdechy, ustálivší se do jisté pravidelnosti, náhle přerušil jiný, zcela nečekaný zvuk. Dezorientoval mě natolik, až se mi z jeho tónů zatočila hlava; — znělka televizní reklamy? Takže to všechno, co jsem celou dobu předtím napjatě odposlouchávala, bylo z televize? Rychle jsem vyběhla o patro výš, abych zjistila... Do dneška nevím, co jsem vlastně chtěla zjistit; že bylo, že nebylo, nebo dokoukat zbytek toho filmu? Několikrát jsem popřepínala všechny programy, ale všude běžely noční zprávy nebo nudné seriály. Jen na jednom kanálu byl dokument o — apnoe tomu říkali? Nadechnout a nedýchat; a nepustit se a nořit se stále hlouběji. A neomdlít při vynořování.

Nadechnout a nedýchat; kde já už tahle slova slyšela...?

 

 

 

 

Jsou lidé, již se snadno nechají okouzlit, zamyslela jsem se před otevřením další zprávy. Jedni možná jakoukoli podobou přepychu; taky drahými šperky či uměleckými předměty. Jiní si libují v zajetí nejnovější techniky. Další jsou unášeni na vlně módního oblečení. Ale někteří svou zálibu posunuli hlouběji; pod oblečení — propadli kouzlu vlastního těla. Jedna skupina si své tělo jen tajně prohlíží před zrcadlem. Druhá by se o ten pohled dokonce ráda podělila s mnoha dalšími páry očí. Že by ale někdo trpěl nutkáním pořádat představení pro jediného diváka, jsem nikdy předtím neslyšela. Myslím, že jsem tvořila samostatnou skupinu. Snad to souviselo s podivnými rytmy mé duše, jež jsem v předchozím výčtu nezdravých zájmů opomněla. Nebo spíš s tím, že jsem svým vzhledem dlouhou dobu nikoho nijak zvlášť nepřitahovala; vlastně jen bouřky a déšť, napadlo mě při pohledu na další zprávu.

 

 

 

 

Od: a2arkato

Předmět: Dest

Odesláno: 2. května 10:09

Nepravidelné bubnování dešťových kapek se přeměnilo v souvislou melodii jarní průtrže. Májová píseň. Myslím na to, jestli si občas ještě zpíváš; v monotónním hukotu vody na okenním skle se mi tak snadno vybavuje Tvůj hlas ... Kéž by nikdy neodešel. Kéž by to byl jen apríl...

 

 

Proč by mi proboha měla psát o hlasu? Zpívat jsem nikdy neuměla. Ani tancovat ne; i když obojímu jsem — jako asi každý zamlada — občas propadla. Vybavila se mi slova nějaké odrhovačky, kterou tenkrát hrávali v rádiu.

 

 

Až zítra zaprší

Až zítra zaprší

Tančit v dešti nahá

Chci tobě na očích

 

 

Chytlavost té melodie byla zřejmě založena na jednoduchosti, díky níž jsem si mohla zpívat s rádiem i já. To, že byl v textu zmiňován tanec, mě asi dokázalo i rozpohybovat. A jestli jsem poránu zrovna byla nahá? To byla spíš náhoda.

 

 

"Nevěděla jsem, že umíš tančit," usmála se na mě téhož dne při večeři.

Nechápala jsem, co má na mysli.

"Toho," mrkla na svého syna, "toho jsme do tanečních nikdy nedostali. Ale jak jsem tě ráno zahlédla..." upřela pohled zpátky na mě...

Málem jsem omdlela studem, když mi došlo, o čem mluví.

"...vypadalas jak divoši — při nějakém rituálu."

Zrudla jsem, ale všimla si toho a došlo jí, že takhle možná vypadá mé volání o pomoc.

"Myslím jako že to bylo hezké — tím by sis bohy jistě udobřila."

Vyřčená chvála mě sice uchránila od srdečního infarktu, ale odpovědět jsem v tu chvíli — navzdory své obvyklé výmluvnosti — nedokázala. Ani polknout ne. Cítila jsem se zranitelná; asi jako mladá dívka, než se prvně svlékne před milencem.

"Zrovna teď jsem četl v nějakém časopisu," rozhodl se pán domu zjevně pochlubit novými znalostmi, "že v Indii... moment, kde to psali, ať si nemyslíte, že kecám... Tady je to: V severní části Indie se v posledních dnech po tamních polích prohánějí nahé ženy."

Podíval se na mě tak, že jsem se lekla, nechybí-li mi nějaká důležitá část oblečení.

"Simulováním dřiny za pluhem se snaží na své vnady přivábit..."

Bylo mi z něj nanic. Vlastně ani ne tak z něj, jako z toho, že to říká před Ní.

"...přivábit boha Indru, oblohu a mraky, aby poskytly déšť..."

Nejradši bych utekla, ale myslím, že by mě v tu chvíli nohy ani neunesly.

"...déšť který by smáčel nejen jejich holá těla, ale hlavně zavlažil vyprahlou zemi."

Jeho pohled mě neviditelně užíral; jako rentgen.

"Nemělo by je však spatřit mužské oko."

Zdálo se mi, že je ze mě úplně u vytržení.

"Pokud je jakákoli nahá žena spatřena mužem, je obžalována z hříchu a musí být potrestána."

Možná byl u vytržení z toho článku; snad zmínka o trestu mu přinášela jakési zvrácené potěšení.

"Vrátí se do své vsi a tam musí uspořádat pro všechny místní občany hostinu... bylas nahatá?" změřil si mě bezostyšně pohledem. "Škoda, že jsem tě neviděl taky já —," odmlčel se, jako by si tu představu potřeboval v duchu přehrát. "— nemuseli jsme se teď cpát blbejma škubánkama. Takhle mám zas ale dost těsta pro ryby; dneska by to mohlo vyjít, je úplněk..."

 

 

 

 

Další zpráva mě přenesla hluboko před dobu, jíž se všechny tyhle dopisy týkaly; do školních let.

Od: a2arkato

Předmět: Dvojky a trojky

Odesláno: 1. června 01:04

Když měla dříve holka ve škole trojky, nemusel prý si táta dělat o její budoucnost starost. Klukům zase slušely dvojky — z chování. Oni je totiž nedostávali největší syčáci, ale ti, kteří nedokázali zatajit pravdu. A pravda byla vždy tím prvním, co se hodnotilo (a posledním, co odhalovalo).

Aritmetický průměr mezi dvojkou a trojkou je dva a půl. Pravdy je to taktak aby obstála. Do páru je to příliš.

 

 

 

 

Vybavila se mi vůně třídy v nejvyšším patře a její osvětlení ranním sluncem. Taky učitelka, spolužáci a spolužačky... Některé byly už tenkrát odporně krásné. Byla jsem proti nim, jak kdyby mi někdo ze šatů ukradl tělo. Tváří jsem se jim taky nemohla rovnat; byly tak andělské... Zrovna ty největší potvory, jen to zkoušely maskovat. Vedly pořád všelijaké okřídlené řečičky — nebo spíš ochmýřené? Cítila jsem se mezi nimi jak pokousaná; zevnitř pokousaná. Kluci byli jiní. Leckterý by se mě i zastal. Jenže moje hlemýždí srdce a nabroušený zobák v tom žádnému moc vstříc nevycházely. Steně byli ale kluci ohleduplnější, než holky. To je tak asi všude. Jen v domě, do něhož jsem se později přistěhovala, to bylo naopak.

Na dohled od našeho domku stál činžák. Okna měl na opačnou stranu, asi kvůli hluku. Ze silnice vypadal jako přehrada; velká šedá plocha, přerušovaná jen záchodovými okénky. Jednoho dne se na té zdi objevil plakát: PLOCHA k PRONÁJMU.

Odněkud jsme se vraceli; společně s rodiči. Pán domu se na ten nápis zadíval, pak se otočil na mě, sjel mě očima od ramen k pasu a povídá: "Nechybí jim tam čárka...? V tom prvním slově, nad A."

Nezmohla jsem se na slovo.

"Kdybys nekoukal kam nemáš," pustila se do něj zostra Ona, "a nehledal každou čárku..."

Pokusil se říct něco ve smyslu, že pro pravdu už se snad na hranici neupaluje, ale naštěstí ho nenechala domluvit.

"...stihnul bys možná koukat i po čem šlapeš!" dokončila větu.

S ní kdybych se tak hodila do páru; ta se uměla člověka zastat! Ona jediná mě měla ráda a dokázala mě pochopit. Dodnes bych jí za to nepřestala být vděčná.

 

 

 

 

Od dlouhého koukání do obrazovky už se mi začala písmena rozpíjet před očima, takže další zpráva mě zastihla v podobném rozpoložení, jakou popisovala její první tři slova.

Od: a2arkato

Předmět: Krasohled

Odesláno: 30. června 13:49

V rozmazaném pohledu, vzniklém od tlaku prstů na protírané oči, vypadají kapky rosy na stéblech trávy jako neskutečně pravidelný obraz, rozprsknutý v útrobách krasohledu. Jako malí jsme tím kukátkem byli natolik unešeni, že jsme neodolali, rozstřihli papírový tubus, vysypala se hromádka smetí ...a my vytřeli zvlhlý zrak.

Ten pocit je dnes stejný: Rozdíl je jen v tom, že nám zrak vytřel někdo jiný.

 

 

Krasohled... Dlouho jsem netušila, jaké kouzlo je v něm uvnitř schované. Jako malá jsem ho doma neměla; Jen u kamarádky. Záviděla jsem jí ho a přemýšlela, jak bych si mohla krasohled sama vyrobit. To, že by mi snad máma něco tak zbytečného koupila, mi vůbec nepřišlo na mysl. Že jsou uvnitř zrcátka, mi došlo později. Dokonce jsem si pak sehnala u sklenáře pár odřezků. Jenže než jsem vymyslela, jak je pospojovat, byla už jsem asi na tuhle hračku moc velká. To už jsme zase hrávaly jinou hru... S křídou na asfaltě; s tou kamarádkou — byla-li tedy kamarádka. To bylo takhle: Museli jste si vzpomenout na jména všech kluků, kteří se vám kdy líbili (nebo kluci na jména holek), napsali jste ta jména pod sebe — na ten nový chodník, co vedl k zastávce — a ohraničili je rámečkem. Pak se řeklo nějaké číslo a začali jste ta jména odshora počítat, a když jste došli až k poslednímu, tak znova odshora. No a jméno, ke kterému jste se dopočítali s tím vyřčeným číslem, se škrtlo. A pak znovu totéž s těmi zbývajícími jmény, až z nich zbylo jediné nepřeškrtnuté — to měl jako být váš ženich. A pak jsme se tomu smály a červenaly se a zakrývaly si pusu a valily oči, když to byl náhodou ten, co se některé z nás opravdu líbil.

Jednou jsem do toho seznamu kluků napsala z legrace její jméno; skrytě, jmenovala se Jiřka, stačilo vynechat háček. A náhodou mi opravdu vyšla, tak jsem tam ten háček dopsala a zakryla si pusu a valila oči... A ona řekla, že jsem blbá a šla si hrát s někým jiným.

A jak to všechno souvisí s krasohledem? To míchání jmen a čísel se v lecčems podobalo přesýpání střípků v papírové trubičce. Taky utvářelo krásný, až neskutečný obraz. A taky byl falešný.

 

 

 

 

 

 

 

Ve spojení s další zprávou mi vzpomínka na krasohled čímsi připomněla současný svět. Vzhlížíme k něčemu, o čem nevíme, jak to vzniklo, ani kam nás to vede a co bude příště. Přesto si nedokážeme poručit a odtrhnout zrak.

Od: a2arkato

Předmět: Cop

Odesláno: 30. července 00:48

Měla cosi, kvůli čemu se mi za ní zachtělo ohlédnout. Ne snad že by byla tak hezká, tak ošklivá nebo jinak nápadná. Bylo to kvůli copu. Vlasy kolem jeho kořene byly neposlušně uvolněné a díky své barvě vypadaly jako sluneční paprsky; nebo jako by do nich byla připletená sláma, z níž se líhnula vzpomínka na obilí, dozrávající některého předcházejícího léta. A pak mi došlo, odkud ty vlasy znám. Škoda, že se cop obrátil obličejem ke mně a tím tu tvář vysněnou v mých představách zase zahnal.

 

 

Jak dávno už nenosím cop, zamyslela jsem se... Vlastně to není až tak dlouho, co jsem ho ustřihla. Co jsem se předtím natrápila s dlouhými vlasy, a o slámovou panenku přesto nikdo nestál; nebo právě proto? Ani tu barvu už dnes nemají.

Před očima se mi mihla slaměná figurka, co visívala v okně mé komůrky. Ani nevím, odkud se vzala. Bývala obrácená tváří ven; mně ukazovala jen účes zapletený ze stébel. Jednou jsem ji chtěla otočit; byla plná brouků. Nejsnazší by bylo dát ji do odpadků, ale jelikož pán domu dole zrovna pálil listí, nabízelo se čistější řešení. Prostě jsem tam tu prožranou loutku rovnou přihodila. Nevím, jesli by v tom ohni neviděl raději mě; díval se na mě jak na čarodějnici.

 

 

 

 

Seznam nepřečtených zpráv se chýlil ke konci. Zbývaly poslední dvě. Zachvátila mě nálada, jako by se i život chýlil ke konci. Podívala jsem se z okna. Na obloze svítil přibývající Měsíc. Zauvažovala jsem, za kolik dní doroste do úplňku. Natáhla jsem se po kalendáři, ale spadl mi a otevřel se o několik stran zpátky; shodou okolností na týdnu, v němž byla odeslána první z těch nepřečtených zpráv. Náhoda? U datumu jejího odeslání byl taky symbol úplňku. I čas jeho vrcholu se shodoval s časem odeslání zprávy. Napadlo mě, že by v ní mohlo být třeba něco o náměsíčnosti; nebo o vytí na měsíc. Nalistovala jsem v kalendáři i datumy předešlých zpráv; Všechny se shodovaly s úplňkem.

Od: a2arkato

Předmět: Houby

Odesláno: 28. srpna 10:35

Roční období se začala střídat, jak barvy na semaforu; ne ve stejném pořadí, ale stejně rychle. Spěcháme někam, kam nepatříme. Místo na léto, úrodu a ovoce už se těšíme na houby, připomínající podzim a prý taky válku a konec světa. Srdce nám to velí. Srdce někdy dělá rozumné věci, které rozum nepochopí. A naopak.

 

 

Odkud pramení zvědavost? Je produktem srdce nebo rozumu? Nejspíš od každého trochu. Teď už jsem se tomu spíš jen v duchu usmívala, ale donedávna se dostavoval až trapný pocit, když jsem si zpětně vybavila některý ze svých zvědavostí poháněných činů. Třeba jak jsem přehrabávala ta lejstra ve sklepě a doufala, že v nich najdu kdoví co... Písmo, jímž byly na všelijakých účtech připsány poznámky, patřilo pánovi domu a já chtěla odhalit nějaké jeho závažné provinění. Zase už jsem si hrála na detektiva. Našla jsem však jen seznam jmen a adres. Taková spousta ženských(!), ale taky chlapi. Mnohá příjmení byla stejná, jako to naše. Její ani mé jméno v tom seznamu ale nebylo. Další papíry už pak byly jen samá úmrtní oznámení.

 

 

 

 

Váhala jsem, zda poslední zprávu otevřít hned, nebo zda si ji schovat, až jich bude zase víc. Nebo počkat na horší časy? Nebo navždy...

Od: a2arkato

Předmět: More

Odesláno: 26. září 19:45

Jednou se oteplí tolik, že se prý celý svět rozpustí v moři; my taky. Až se pak zase ochladí a všechna ta voda zmrzne, stane se z nás jedno velké tělo, které čas rozdrtí na kousky a udělá z nich nové Sněhurky a Sněhuláky. Z jednoho žáru, jednoho mrazu, z jedné vody a jedné soli.

Bude-li foukat čerstvý vítr, který by vodu před zmrznutím zamíchal, možná se tak sejdeme každý s každým.

 

 

Někde se rozdrnčel zvonek. Napadlo mě, že je taky jak čerstvý vítr; oba umí zamrazit. Jala jsem se zkoumat obrazovku, jako bych snad hledala vysvětlení toho zvuku na ní. Teprve s druhým zazvoněním se mi ujasnil rozdíl mezi tenkrát a teď, a přiměl mě jít otevřít dveře.

 

 

 

 

 

Milionová bankovka

 

 

Od určitého věku už se neuvádí kolikáté; a já si uvědomila, že ten den nastal, a že vlastně na světě není nikoho, kdo by mi k narozeninám chtěl přinést dárek; tedy krom mé vlastní mámy.

Zazvonila přesně ve dvanáct s dortem v krabici, z níž vykukoval roh obálky.

"Kup si něco pro radost," pošeptala, když mi dávala pusu.

A já — místo abych přemýšlela o hodnotě bankovky uvnitř a o tom, jak s ní naložím — já si vzpomněla na obálku na dně kufru, v níž jsem kdysi o dovolené schovávala své tajné dopisy pro radost.

Kafe zchladlo, bylo vypito, máma se proměnila v babičku, stala se dětskou hračkou a já osaměla. Dívala jsem se na obálku a netroufala si ji otevřít; protože i kdyby v ní byla milionová bankovka, pro mě by ve srovnání s dopisy, které nikam nevedou, představovala zklamání.

Jinam!, dala jsem několikrát v duchu rozkaz svým myšlenkám, bloudícím stále kolem téhož; ony se ale po chvíli vrátily k původnímu tématu. Jako neposlušné, mlsné děti, které odháníte od narozeninového dortu, aby jej svými nenechavými prsty nepřipravily o nazdobenou krásu; Ty se taky nenajedí, jen ušpiní, rozrýpou všechno sladké a pak je jim líto, že už to není tak krásné, jako bylo. Dětem nabídnete cokoli jiného a ony na dort za chvíli zapomenou. Já ten svůj nosila stále s sebou. Uvězněný v myšlenkách a rozpatlaný do jejich nejzazších koutů. Zapomenout!, prosila jsem sama sebe.

Uvědomila jsem si, že slovo zapomínat je slovesem, a že — ač se v něm neskrývá žádná viditelná práce — představuje činnost velmi těžkou a mnohdy bolestnou. Prodlužovala jsem každé mrknutí, abych si na vnitřní straně zavřených víček mohla znovu přečíst některé z těch dávno napsaných slov a promítnout úsměv domnělého pisatele — tedy pisatelky.

 

 

Doopravdy jsem ten úsměv zahlédla jen jednou na nákupu. Prohřál na okamžik uličku mražených polotovarů a mně pak dalo dost práce, než jsem jeho nositelku objevila skloněnou mezi sýry a zeleninou.

"Stavte se někdy," navrhla jsem upřímně.

Její zadumaný pohled vystřídalo překvapení: "A kdy?" vzpamatovala se.

"Tak dneska...? to vlastně nemůžu, ale zítra... ne zítra, to mám..." Snažila jsem marně najít nejbližší vhodný termín a zároveň se znovu vžít do role detektiva. "...pozítří, to nevím, jestli... Víte co? Kouknu se doma do kalendáře a pošlu vám to v odpovědi na tu poslední zprávu." Touhle nabídkou jsem se pokusila o lest.

"Na jakou zprávu?" Tón, jakým tu otázku vyslovila, nenaznačoval, že by cokoli předstírala.

"V počítači, přece," přidala jsem dvojsmyslný úsměv, naznačující, že dávno všechno vím.

"Jo, s tím já holka vůbec neumím," přiznala s nejistým úsměvem, a já nevěděla, jestli je tak dobrá herečka, nebo jestli já žiju celou dobu v klamu.

 

 

 

 

 

Anárv

 

 

Když jsem byla malá a něco jsem nemohla, nedoprošovala jsem se svolení. Snažila jsem se zákaz obejít; vymyslet, jak to udělat, abych ho nemusela porušit a přitom dosáhla toho, o co usiluji. Večer před usnutím nebo ráno, když jsem se probudila, jsem si zkoušela v duchu přeříkávat jednotlivé kroky, směřující k mému cíli. Bylo to vlastně takové hraní se slůvky, spojené s oboustranným kompromisem. Časem už jsem v téhle hře postupovala, jak podle předepsaného formuláře:

— Jaké bylo doslovné znění toho zákazu

— Co jsem chtěla já a jak by se to dalo říci jinak?

— Chci opravdu přesně to, co se skrývá za těmihle slovy?

— Nebo z toho chci jenom část, které se ten zákaz vlastně ani netýká?

— Nemohlo by se něco z toho, co chci, stát náhodou, bez mého přičinění, takže bych vlastně žadný zákaz neporušila?

— Jak by se takové náhodě dalo pomoci?; třeba tím, že udělám něco jiného, co zakázané nemám.

Bývalo to takové mé soukromé léčení netrpělivosti. Občas se mi povedlo vymyslet drobnou lest, a když ne, stejně jsem nakonec udělala to, co mi máma zakázala, takže to většinou skončilo výpraskem.

 

 

Opravdu netrpělivá jsem začala být, až když se 9. října ani následující dva dny neobjevila tolik očekávaná nová zpráva. V nedočkavost mé pocity přerostly teprve za další týden. Odeslala jsem na mlčící adresu dlouhý dopis bezvýznamného obsahu. Druhý den další dopis a za týden ještě jeden s prosbou o alespoň stručnou poslední zprávu, o rozloučení. Dál jsem mohla už jen čekat. Nebylo co vymýšlet a nedalo se vůbec nic dělat, protože to, co jsem chtěla, nebylo skutečné. Byla to jen má fantazie, podporovaná vzpomínkou na čísy dopisy. Nedalo se ani odhadovat, zda se pisatelovy představy v něčem vůbec kdy blížily těm mým. Mé rozpoložení se snad podobalo stavu zamilovaných; jenže ten já jsem v téhle podobě nikdy nezažila, protože mé krátké období milostného vzplanutí bylo směrováno na někoho snadno dosažitelného. Tohle bylo jako zamilovat se do postavy z knihy, z jiné doby nebo z jiného světa a připomínalo to spíš závislost. Upjala jsem se na osm písmen, tvořících adresu odesilatele, a pokaždé, když jsem ji znovu zahlédla v některé ze starých zpráv, zrychlil se mi tep. Už tenkrát, když to všechno začalo, se ve mně střídaly stavy deprese při čekání na novou zprávu s euforií ve chvíli jejího doručení. Z těch dob ve mně přetrval pocit, podobající se vlastnictví — vlastnictví něčích slov, napsaných jen pro mě — ale bohužel také pocit, že mi patří i všechna další slova, která ta osoba napíše. A o ta mě najednou chtěl osud okrást.

Můj dětský způsob, jak léčit nedočkavost, se teď však nedal použít. Nebyl důvod vymýšlet, jak cokoli obejít, protože nebylo co obcházet. Kdyby mi to mohlo pomoci, udělala bych i leccos zakázaného a klidně třeba dostala výprask, jako kdysi, ale nebylo co udělat.

Jen Čekat. Den. Dva. Jak dlouho ještě? Už napořád? Ta bezmoc mě přiváděla k šílenství. V očekávání vytoužené zprávy jsem dokázala sedět hodiny před obrazovkou — tedy dokázala bych, kdyby mi na to zbýval čas. Ten mi přes den naštěstí nezbýval. V noci to bylo horší. Chodila jsem spát po dvanácté a vstávala před pátou. Snažila jsem se sama sobě předstírat, že mám nějaký jiný důvod k zapnutí počítače, než to své marné čekání. Po pár týdnech tohohle živoření jsem se cítila jako úplná troska. Nevyléčitelně prázdná. Malou útěchou mi snad bylo, že jsem trochu zhubla; chodilo se mi líp s nákupem do schodů.

 

 

Na tom smutném shromáždění před rakví jsem tedy možná vypadala, jako by se mě bůhvíjak dotknula smrt bývalého tchána. To ovšem vůbec nebyla pravda a už z principu mě štvalo, že to tak vypadá. A změnit jsem na tom nedokázala taky nic.

 

 

* * *

 

 

 

 

 

Pomalu jsme se trousili z obřadní síně. Věnovala jsem Jí dlouhý soucitný pohled, než mi došlo, že už zase dělám něco, co jsem si předem zakázala. Vrána seděla na stejném místě, kde předtím, a napřahovala zobák plný smetí, jako by tím chtěla dát najevo nadvládu nastávající temnoty. Oddělila jsem se od zástupu a zastavila ještě uvnitř před východem. Ať to za mě schytá někdo jiný — škoda jen, že si pohled a tu sprchu dostatečně neužiju; přes matový průzor vchodové výplně se svět zdál neskutečný a lidé se podobali duchům. V rohu, kam jsem ustoupila, mi navíc výhled na ně zakrýval černě orámovaný list papíru. Nápis na něm se z rubu také podobal světu na druhém břehu řeky; písmena byla nezřetelná a převrácená. Nechat se vtáhnout celým tím stínovým divadlem bylo vlastně mým receptem na uklidnění; slzy tu v mém případě nebyly namístě. Nejvýraznější řádka uprostřed listu mě čímsi zaujala. Převracela jsem po paměti písmena a snažila se dát dohromady, čím jsou mi povědomá.

— a

— s — z mé strany vypadalo jako dvojka.

— a

— r

— K

— ...

Další suchý list vyhozený z okapu vypadal přes matné sklo jako snášející se psaníčko. Sledovala jsem jeho houpavý pád a myslela přitom na marně očekávaný čtrnáctý dopis; poslední(?) dopis. Můj pohled se znovu zastavil na řádku zrcadlově převrácených písmen a já ztuhla; a2arkato, zasvítila z něj známá adresa.

 

 

 

 

 

 

Obsah

 

 

Prolog

Vrána

Desítky a tisíce

Posluchači

Honzík

Dělení nulou

Smlouva

Odkud a kam

Trojský kůň

Slepá bába

Tank

Octopus

MMV = 2005 (Malá mořská víla)

Mír

Vestis virum reddit

Talpička

Lední medvěd

Třináct lun

Milionová bankovka

Anárv

---