Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUž nikdy
Autor
Marcela.K.
,,Mluv se mnou! Víš jak tohle nesnáším!“
Podíval se na ni, otočil se a odcházel.
Slyšela, jak zaklaply domovní dveře. Stála uprostřed nového bytu mezi papírovými krabicemi a kusy nábytku. Nerozběhla se za ním. Už neměla sílu .
Dvouletého syna nechala doma matce, víc jak sto kilometrů daleko, aby se jim při stěhování nemotal pod nohama.
Když si před dvěma dny chtěla vyzvednout v kanceláři podniku, kde manžel pracoval, klíče, řekla jí jakási žena:,,Už si je vyzvedla matka vašeho muže.“
Zatmělo se jí před očima. Přecházela přes dvůr a když obešla nákladní auto, viděla na cestičku ke dveřím služebního bytu, určeného pro vedoucího.
Manžel měl přijet s tchánem. Ten mu pomáhal naložit věci, které měli uskladněné doma u matky, kde po svatbě bydleli.
Z domova odjížděla se slzami v očích, ale těšila se na nový život, na to, že konečně bude svojí paní a nebude muset poslouchat maminčiny výčitky a rozkazy...
Před vchodem se objevila tchýně s koštětem v ruce!
Zastavila se, aby mohla vůbec tuto informaci přijmout. Manžel jí nic neřekl! Nevěděla, že v jejich bytě ji bude čekat tchýně. Ta tchýně, která ji nenávidí, protože jí ukradla syna a odtáhla ho z rodné Moravy do Čech!
Zavrávorala, vyrovnala krok a došla až ke vchodu, před kterým nezvaná, první návštěva zametala .
Nedokázala se přinutit k úsměvu. Jen studeně pozdravila a vešla po schodech do bytu. Odložila tašku a nevěděla, co má dělat. Naštěstí vzápětí pod okny zastavilo nákladní auto, ve kterém přiváželi muži nábytek.
To, co se pak odehrálo, jí nyní připadalo jako zlý sen.
Nezvládla situaci. Najednou si připadala jako nicka, která nikdy nebude moci říci co chce, protože ji nikdy nikdo neposlouchá.
Rozplakala se při vzpomínce na chvíle, kdy si s manželem plánovali, jak bude vše krásné, až budou sami ve svém bytě se svým synem.
Nejprve se snažila nečekanou situaci zvládnout, nesnášela hádky, ale později plná vzteku vykřičela na jeho matku všechny křivdy, které už delší čas vnímala, i když byly zabalené do trpkých úsměvů a slov tvářících se vlídně. Přitom ji pokaždé řezaly jak ostré nože přímo do srdce.
Nedokázala už být ta hodná dívenka, kterou si její syn vzal. Ze smutku, že vše je jinak, než jak si po večerech s mužem plánovali, se v ní probudila matka – samice hájící své teritorium.
Nechtěla slyšet, nechtěla poslouchat, nechtěla rovnat věci z krabic do skříní.
,,Nechte to být!“ zařvala, když se tchýně chystala rozbalovat převázané krabice.,,Jsou to moje věci a já si je vybalím sama!“
Slova o pomoci neslyšela, v uších jí hučelo a utekla do ložnice, kde se zavřela a rozklepala.
Vynadala matce svého muže! Jasně jí řekla, že ji nezvala na návštěvu, že nestojí o její pomoc.
Rodiče pak odjeli a manžel s ní přestal mluvit.
Čekala je první společná noc v novém bytě. Plánovali si, že na oslavu otevřou láhev Napoleona...
Kde je ta flaška?!
Našla ji rychle. Skleničku? Na co skleničku !
Otevřela láhev a napila se přímo z ní.
Dívala se tupě před sebe.
Vždyť on ví, jak nesnáší, když s ní maminka nemluví. Nikdy je jako děti nebila. Jen přestala na dlouhý čas mluvit. Raději by tehdy držela pár facek, než to. Párkrát je tak trestala i nyní, když už byla vdaná a bydleli pohromadě u ní doma. Dokázala mlčením pokazit i Vánoce.
Přece to ví! Opět se rozklepala a rychle přiložila hrdlo lahve k ústům.
Po chvíli jí zdřevěněl jazyk.
Hlavou jí náhle proběhlo, že se otráví alkoholem. Vždyť na něj vůbec není zvyklá, ale v té chvíli chtěla umřít. Znova se napila...
Najednou stála v chodbě nad schody: ,,Netočte se, schody! Netočte se. Proč se točíte, schody? Já z vás spadnu.“
Manžel se objevil v otevřených, domovních dveřích. Vyběhl nahoru a zvedl ji ze země: ,,Kam chceš jít?!“
,,Pryč, domů!“
Odnesl ji v náruči do ložnice a hodil na postel. Ještě cítila, že ji přikryl a řekl: ,,Ale tady jsme teď doma.“
Ráno jí třeštila hlava a měla hroznou žízeň.
,,Nejsi troškař;“ přivítal ji manžel v kuchyni, kde na stole stála z poloviny vypitá láhev.
,,Nebreč! Přivezeme kluka a bude dobře. Vždyť já to nevěděl, že tu máma bude. Pojď, je tu plno práce. Musíme smontovat postýlku.“
Večer si nalil skleničku z té rozpité lahve: ,,Chceš taky?" rychle zavrěla hlavou, oklepala se a řekla: ,,Fuj!“
Zasmál se, chytil ji, objal a když ji přenášel přes práh do ložnice, řekl jen:,,Už nikdy.“
A ona věděla, že už nikdy...nikdy v životě ji nebude trestat mlčením.