Zbořil, Ženy a já

Ženy (Zbora)

Řeku spustily dolů  

někdo nastražil ústa

dech se dotkl žízně

Vlasy praly o kameny

studně vyháněly na pastvu

úzkou pěšinou pro světlo

Výkladů je jistě více, ale například tento:

-         sloveso spustit se prvoplánově, slovníkovou referencí váže s oponou nebo s kalhoty, jak kdo chce; zde ženy spustily řeky směrem dolů, takže autor může mít na mysli jejich vlasy, ale i šaty, což je paradox v souvislosti s představou spouštěním sukně; tím, že je řeka v jednotném čísle a ženy v množném to znamená jakousi souhru nebo náznak společných rysů oněch žen; nakonec spustit řeku dolů, znamená vytáhnout stavidla, otevřít segmentové propusti…

-         v druhém verši vycházím od substantiva ústa; není zde logicky jednoznačné zdali ústa nastražily jenom ženy, ale zřejmě ještě někdo – nejspíš muž; zde ovšem to nastražení může mít na svědomí i stvořitel sám (nebo vědomí přírody? Plán?) – ale to jen pro ty, kdo připouštějí, že nějaký je;

-         v třetím verši vycházím od substantiva dech; dech se zde neodkazuje jenom k mužům nebo jen k ženám, ale zde je jedním dechem společným, jinak by byl v množném čísle; (i když zde nelze opomenout, že lyrický subject může mít na mysli přímo dech vlastního prožitku); podobně lze pohlížet i na žízeň; v celku věty jde tedy o uspořádání věcí nebo stavů v obecné milostné souhře;

-         čtvrtý verš potvrzuje přirovnání vlasů k řece v prvním verši; zároveň se drží pojetí protékající nebo utíkající řeky (řeka take odkazuje k plynutí času, ke změně, která se nikdy neopakuje – nevstoupíš do stejné řeky, tedy ženy nejsou a nemohou být stejné, byť je vidíme a posuzujeme leckdy stejně); praní o kameny  je od nepaměti praním v přírodě bez chemických rozpouštědel, cosi zachovalého a drsně reálného;

-         v pátém verši je klíčová studna; studna svojí hloubkou a vydatností či téměř nevyčerpatelností odkazuje k symbolice plodnosti; studně nelze vyhánět na pastvu, takže je nutné se dohadovat zdali přes odkaz plodnosti nejde o děti – ovečky; ale současně zde nejistota ohledně slova pastva napovídá možnost, že jistého ženského chování může být pastvou pro mužské oči a pak by studna odkazoval k principu nevyčerpatelnosti;

-         poslední verš je odkazem ke škvíře, špehýrce, ale i světlu na konci tunelu, tedy únikem i nadějí zároveň;

Celkově: ocenitelné je zejména to, že jde sice jen o dvě věty, ale kolik odkazovaného obsahu lze z nich vyčíst. Věčným sporem při vnímání poezie je, zdali je podstatné, měl-li autor na mysli všechny aspekty, které v textu nějaký čtenář našel nebo naopak, proč tam nějaké aspekty navíc (konotace) vůbec hledat. Také nelze definitivně odpovědět proč se takto podrobně a s důvěrou nenimrá čtenář s každou básní. Někomu jeho projev věříme a jinému ne. Jde o to, jak je nám projevená poetika blízká čili nikoliv. Odbornější pohled by se měl umět vyvarovat spoléhání jen na vlastní procítění poetiky. Ocenitelná je originalita textu. Odkazuje se sice na známé motivy, ale činí tak způsobem neotřelým. Neotřelost nebo naopak klišé se dnes posuzuje nejméně snadno. Nikdo už nemůže mít tolik načteno, aby byl schopen text konfrontovat se všemi podstatnými texty. Tady záleží na vnitřní poctivosti, zdali se čtenář – kritik pohybuje v moderní poezii s dostatečným přehledem. Na druhé straně jistá podobnost se dá najít vždy, nakonec je na tom založeno potřebné porozumění, poznáváme stejné stejným. Tenký led jsou diference, které se přestávají odvolávat na lexikální reference, kdy text už spoléhá jen sám na sebe a de fakto probojovává nové vidění reality. Často se pak může stat, že ony posunuté významy se stanou součástí referenční báze. Všimněme si, že ještě staletí po “koperníkánském obratu”, kdy jsme se začali učit, že Země obíhá kolem Slunce, stale říkáme slunce zapadá nebo vychází, ale měli bychom striktně vědecky říkat země se odvrací nebo přitáčí. Tenký led poezie se deformuje cítěním, které je mnohým nesnadno odlišitelné od významů v textu. Pokud autorovi nevěříme snažíme se jeho výpověď odbýt, ale jakmile získáme důvěru, projektujeme do jeho textů všechno čeho jsme schopni. Otázkou je, co v textu potom skutečně je. Takové analýzy lze vystřihnout až s určitým odstupem a plnou znalostí celku díla. U některých autorů je nabitost textu ještě vyšší, než u mistra Zbořila. Zbořilovy texty se vyhýbají krátkým hutným obrazům vznikajícím již v interakci přívlastkové či genitivní vazby. Mistr dokáže tvořit obrazy harminicky zasazené do lehkých reálných kulis. Někdy se mu ovšem pak nepodaří v této zlehčené atmosféře přinést myšlenku. Ale poezie není jenom o filosofii, je také alchymií cítění a laboratoří reálné empatie, kdy jsme schopni mít požitek z opakované rekonstrukce myšlenek ukrytých v textu. Toho jsme schopni jen v tom případě, kdy nás tajemnost nerozčiluje, kdy nepřikládáme obrazu hodnotu šifry či hádanky, ale přiznáváme takovému pojetí hodnotu poznávací, neokleštěnou o redukci racionality na jedné straně a emocí na straně druhé. Na závěr je vhodné říci, že není možné úspěšně prozkoumat cizí text bez znalosti dalších autorových textů; z toho plyne ono podezření, že se zdejší kritika zaměřuje na kamarády či kamarádíčky. V tomto smyslu je mezi mnou a mistrem Zbořilem pouhé příměří respektu a zdvořilosti. Vlastně jsem s ním nikdy nebyl na pivu, ani na kafi, naše letmé a krátké rozhovory jsou vždy plné ironického špičkování. Doufám, že se neurazí, že ho nezahrnuji mezi své blízké přátele. Ovšem v ohledu jeho poezie ho trvale považuji za kvalitního autora, který dozajista neřekl ještě poslední slovo.