Svět s prostřenou náručí

Umyj si ten zvon, dávkovači, odteď už budeme všichni jenom žít.  Iff nasypal mému sektoru plnou hrst třešní, což dodnes nechápu. Říkal přece, že v dubnu už nic nesežene. Lhal. Nebo jenom blábolil ze spaní?

Pamatuješ. Ten svět z před třiceti lety byl skvělej. Do tehdy ještě naříkajících hlasů zněl Urlaub Song. Bylo jaro a skoro jako v jiných částech planety se dalo čekat  v kruzích s poleptanou rukou až do svítání. Tvé kaleidoskopické útočné tělo se zjevovalo nahodile a kdykoliv. A každý tě měl rád, tak rychle tak rychle tak rychle.

Oldřej nijak nespěchal, problémy neměl, kdykoliv něco chtěl, začal být prostě šťasný. Jeho loutky si sedaly na kožešiny po srnách a všem bylo šestnáct. Oldřej si zalhal do prvního mikrofonu, Oldřej si zavtipkoval do druhého mikrofonu, Oldřej si zazpíval do třetího mikrofonu. A úplně každý poslouchal, pamatuješ? Ten svět z před dvaceti lety byl skvělej. Na všechno jsme měli fólie. Tuny fólií pro každou úroveň radosti. Ze šťastných obličejů mizely vrásky, každou minutu se zjevil nový ideál. Do tehdy ještě nenaříkajících hlasů zněl drozdí smích.

A potom tam ležel i kominík, šťastný jak malá ovečka, když ji podrbeš ve vlnách. Svět měl snadný, i on byl snadný světu, jen o mnoho tišeji. A každý ho měl rád, tak rychle tak rychle tak rychle. Šest let bude takhle pryč.

Hej, opičko, vždyť ty sis vůbec neodpočala. A najednou bylo kravsky, začaly se pěstovat záliby v klubíčkách, všude kolem pršely písně o Iff a příběhy o lásce k nadrženému panu faráři a čapí rogala létala nad časem, který nepříjemně prchal podél poflusaných zdí.

A pak skoro jako poprvé bylo léto a ve všech těch barech měli svého tančícího Oldřeje. Zahazoval hadry výhradně rovně a na kytaru už nehrál tydli-tydli, jenom tá-dá. Byl šťastný a dospělý a každý ho měl rád. Tak rychle tak rychle tak rychle.