Jak být šťastný (II/?)

Někdy mi to trvá i půl hodiny, než se dostanu z bytu. Ne, počkejte, takhle to zní špatně, takže jinak. Od okamžiku, kdy už jsem oblečený a mám klíče v ruce, až do chvíle, kdy zabouchnu dveře, zamknu a odejdu, mi to zabere klidně třicet minut. Někdy to radši vzdám a nikam nejdu, ještě že jsou mobilní telefony. Někdy je to k pláči, jo. Jenomže není na koho být naštvaný

Nemám to v hlavě úplně v pořádku, Jinak - jsem cvok. Je mi jednadvacet a můj vlastní mozek jde proti mně.

Nejlepší věc je, že když máte to, co já, přesně víte, co vám je. A občas jenom tiše závidíte pomatencům, kteří se ztratili úplně a o sobě buď vůbec nevědí nebo aspoň věří, že jsou normální. Protože vy jste se nějak zamkli v bedně společně s klíčem a vnímáte všechno nepříjemně přesně.

Někdy v noci vstanu a sednu si do křesla. Když je dobrá noc, dobře se spí, jsem v pohodě, myslím. Sedím a počítám její nádechy, svojí holky, když je zrovna u mě. Někdo v noci jede na ovečkách, já mám tohle dýchání. Párkrát už jsem přitom usnul; našla mě ráno, jak ležím, hlavu opřenou o opěrku a u pusy slina, smála se mi celou snídani, že vypadám jako Homer Simpson, když sněd' tu otrávenou rybu. Myslí si, že jsem náměsíčný. Řekl bych, že mě má trochu za podivína. Tak vůbec. Protože hodně chodím pozdě a tak. Že jsem...odtržený od reality, tak to myslím formulovala, ano. Ale neví všechno. Když jsem s ní, mozek mi funguje o něco líp. Proč to tak je, nevím.

Je pěkná. Není to nejhezčí holka na světě, ale je pěkná. Dobrý prsa, slušný nohy. Netuším, co na mně vidí. Nejvíc ji zaujalo, řekla mi, že jsem se jí dlouho díval do očí. Na našem prvním rande. Jo, je to pravda. Víte, nemohl jsem se odtrhnout. Prostě nemohl, jsem cvok. Když jsem se tohle dozvěděl, dost mě to pobavilo. Ale dost možná je to jedna z nejsmutnějších věcí, co mi kdy řekla.

Pamatuju si, jak to začalo. To je docela vtipný. Přesně vím, kdy jsem se...porouchal nebo zamknul v bedně, jestli to tak chcete. Víte, co je to Monty Hallův problém?

To je tak, máte tři dveře a za jedněmi z nich je cena. Za zbývajícími dvěma je koza. Kozu nechcete, co s ní, vy chcete cenu. No a u dveří stojí moudrý stařeček, který ví, kde co je. Totiž kde je cena a kde kozy. Vyberete si jedny dveře a ukážete na ně. Stařeček zvedne obočí a ukáže na jedny z těch dveří, co jste si je nevybrali. A řekne: tady je koza. Monty Hallův problém je, co teď máte udělat vy. Změnit svoje rozhodnutí a ukázat na druhé dveře anebo otevřít ty, co jste si je vybrali na začátku.

Samozřejmě jsem tipnul, že je to fuk. Fifty fifty. Zbydou dvoje dveře, takže je to napůl, to je jasný, přece. No jo. Není. Když rozhodnutí změníte, máte dvoutřetinovou šanci, že najdete cenu. Fakt. A pointa? Chápeme pravděpodobnost intuitivně špatně. Věci nejsou tak, jak se zdají. Bylo mi dvanáct, když jsem na to příšel. Hodně jsem tou dobou četl. Máma byla zrovna v nemocnici. Vypadalo to s ní všelijak. Nechtěli mi nic říct, no ale já to poznal. Kdo by to taky nepoznal. Ségra měla v jednom kuse rozmazanou řasenku a táta jednou u televize večer jedl chleba s paštikou a na tu paštiku se mu nalepil útržek složenky. Díval jsem se na něj a čekal, kdy si to uvědomí a oba se tomu zasmějeme. Ale on ho prostě snědl, a pak se na mě podíval a řekl, že už je čas, abych šel spát. Já měl taky strach. Jednak o mámu a taky jak se všichni chovali tak divně. Jako by je někdo ukradnul a nahradil, bál jsem se, že se jim podívam do očí a uvidím, jak se za nimi míhají nějaké ocásky. Jak říkám, hodně jsem četl a bavilo mě sci-fi. Ale hlavně jsem se bál o mámu.

Tak jsem se začal vsázet sám se sebou. Když přejdu až na konec tohohle chodníku a nešlápnu na žádnou čaru, bude dneska všechno normální. A světe div se, nešlápnul jsem a bylo to normální a ségra se u večeře smála, až ji zaskočila okurka. Když pětkrát zaklepám na tohle futro, bude se smát i táta. Když vydržím nemrkat celou minutu, máma se do konce týdne vrátí. Protože pravděpodobnost nechápeme správně a všechno, co děláme, může ovlivnit cokoliv jiného. I když je ta šance jenom malá. A já nedopustím, aby se jí něco stalo. Nebo ségře nebo tátovi. Ne, když tomu můžu zabránit. Když spočítám všechna červená auta, co mě dneska minou, budou celý týden v pořádku.

No, nestalo se jim nic. Teda ségra měla autonehodu a přišla o prst na noze, ale jinak je dobrá. Máma se nakonec vrátila a sice má ještě nějaké potíže, ale těch se holt už asi nezbaví. Tak to už je. Ale je prostě zpátky, a to se počítá.

A já teď sedím v křesle a pozoruju svojí holku, jak spí. Někdy leží tak, že mi připadá krásná. To si k ní pak lehnu a obejmu jí zezadu. Má fakt fajn zadek, a to se taky počítá.

Dneska nemůžu spát, tak se na ní jenom tak dívám. Nadechla se tři sta osmdesáttřikrát. Když to napočítám do pěti set, budeme se spolu ráno milovat. Tři sta osmdesát pět. Když vydržím do tisíce, bude mít orgasmus.