Realita

Petr malátnou rukou umlčel budík a bezvládně ji spustil na polštář. Nerad opouštěl magický svět snů. Ale bylo zase ráno. Zase den. Zase spousta neměnných stereotypů, které odkrajují denní realitu. Posadil se na postel a zaposlouchal se do ticha. Rodiče už odešli do práce. Těžce vstal a šouravým krokem procházel byt. Zkušeným okem zkontroloval pár detailů. Zdálo se, že vše je tak, jak má být. Může se dát v klidu do ranních rituálů. Začne snídaní. Den bude alespoň veselejší.

Na kuchyňské lince si všiml hrnku s otiskem rtěnky na okraji. Z toho pila máma. Otcův hrnek s nedopitou ranní kávou našel  v jeho pracovně na stole. Hm, nesnídali spolu, jsou stále rozhádaní. Otcův hrnek přenesl do kuchyně a postavil ho vedle matčiného. Podíval se na ně. Potom je jemným pohybem.přisunul k sobě, aby se jeden druhého dotýkal. Nic se nestalo. Usmál se. Kdyby se tak dalo se světem jednoduše hýbat.

Z filosofování ho vytrhly známé zvuky z hlavní chodby. Aha, paní Čermáková vede svou smečku pěti yorkšírů na ranní vyvenčení. Podíval se na hodiny. Jojo, jak ta je přesná. Dvacet minut na to by měl zaslechnout klapavý zvuk schránek. Bude tu pošťačka.

Připravil si snídaní a posadil se za stůl. Jaký nevtipný vtip bude mít pro něj připravený pan Klement? S železnou pravidelností ho potkával každé ráno ve všední den u hlavních dveří nebo někde v těsné blízkosti baráku.

Dosnídal. Z chodby už dávno odeznělo cupitání psích nožek drápajících se zpět po schodech nahoru. Po několika minutách ticho protnula pošťačka svým rytmickým klap klap klap, jak vhazovala dopisy a tiskoviny do jednotlivých schránek. Pomalu byl čas vyrazit do školy.

V přízemí domu se potkal s panem Klementem. Zrovna vystupoval z výtahu a umě kolem sebe ťukal bílou hůlkou. .

„Dobrý den,“ zahlaholil na starého pána.

„Dobrý den, mladíku,“ otočil se k němu, „pojď, hodím tě dneska do školy, vyleštil jsem si na tu jízdu brýle.“ Šibalsky se dotkl svých slepeckých brýlí a s úsměvem pokyvoval nad svojí vlastní vtipností.

„Bezva,“ odpověděl mu na to Petr bez sebemenšího pohnutí v hlase. „Já vás teda na oplátku svezu k autobusu,“ a nabídl starému pánovi rámě. Ten se rád do něj zavěsil.

Škola. Ach to nudné doupě. Den  se tady tak táhne! Jakoby minuta nebyla šedesát vteřin, ale sto. Pětačtyřicetiminutová vyučovací hodina by při minutě tvořené sto sekundami skýtala v šedesátkové soustavě ... ano, ano ... sedmdesát pět minut, teda hodinu a čtvrt. Uf, to odpovídá.

„Ale, ale, pan Lukeš se nám zasnil a zkroušeně vzdychá,“ všiml si jeho duševní nepřítomnosti vyučující. „Tak Lukeš, jaké sféry vás pohltily?“

„Já tady přemýšlím nad relevantností času.“

Třída pobaveně zašuměla.

Učitel se opřel o jeho lavici a zamyšleně pokýval hlavou. „A na co jste přišel?“

„Že se pravděpodobně nyní nacházíme v jiné časové realitě, protože zde má minuta sto vteřin.“

Třída lehla smíchy. Učitel na Petra chvíli zmateně hleděl. Nevěděl, co si má myslet. Tento chlapec měl občas zvláštní smysl pro humor, občas dokázal vyplodit zajímavé myšlenky, protože filosofie byla jeho koníčkem a snad i budoucností, ale také věděl o jeho psychických problémech, kvůli kterým byl několik let v péči psychologa. O tom věděl mimochodem každý, na malém městě se nic neutají. Učitel chvíli přemýšlel, do které z výše vyjmenovaných kategorií si má chlapcův výrok zařadit. Petr poznal jeho váhání. Bylo mu trapně. Opět ho mají za debila. Přemýšlel, jak to rychle zachránit. Trapnost situace se naštěstí vyřešila sama výstupem Karla Peřinky. „Pane profesore, podívejte se na moje hodinky, podle nich by mělo zvonit. Já jsem asi v časovém pásmu, kde má minuta 10 vteřin. Já bych asi raději měl jít, mám od půl druhé jízdy, tak abych nemeškal.“ S pobaveným výrazem ve tváři naházel věci ze stolu do tašky a chystal se vstát.

Učitel ho uchopil za rameno a zatlačil zpět do židle. „Tak jsme se pobavili a zpět do reality...k realitě.Takže, jak jsme si dnes už řekli, slovo realita má původ v latinském realitas. Je to odvozeno od res neboli věc. Můžeme pro toto slovo použít synonymum skutečnost. Reálné, skutečné, je pro nás  souhrn všeho, co je, na rozdíl od pouhých představ, iluzí, přání, možností. “

„A co sny?“ zeptal se Petr.

„Sny?“ podivil se učitel. „Sny jsou sice královskou cestou do našeho nevědomí, jak prohlásil kdysi Freud, ale se skutečností nemají přeci nic společného.“

„To ano, ale co když nám poskytují počitky. Za skutečné můžeme pokládat i to, co dokážou uchopit naše smysly. Můžeme tedy mluvit o snové realitě, snové skutečnosti, “ nedal se Petr. Třída s napětím poslouchala. Nevěděli, zda to bude vtip nebo zase jeden z Petrových úletů.

„Mám občas sny, kdy vím, že jsem ve snu. Prostě vím, že sním. Cítím v tom snu vůně, chutě, doteky,...“

„Vole, to jsou vlhké sny,“ sykl na něj Pavel z lavice před ním. Několik spolužáků, kteří tuto poznámku zachytili, se zasmáli.

Petr na poznámku nereagoval, byl vtažen do své úvahy. „Četl jsem knihu od jednoho antropologa, Castaneda, který se věnuje šamanismu, a ten psal, že když dokážeme ve snu spatřit svoje ruce, můžeme ten snový svět ovládat. Tu snovou realitu, která je určitým odrazem tady té bdělé. Víte, obyčejný sen vás táhne, prostě se vám to děje, ale tyto sny, kdy víte, že jste ve snu, tam jste aktérem. Jste prostě v nějakém světe, kde vědomá akce vyvolává reakci...“

„Ano Petře, myslím, že tomu, o čem hovoříte, se říká lucidní snění. A přesto, že vám to připadá skutečné, nejedná se o žádnou realitu ve smyslu samostatně existujícího světa nezávisle na našich smyslech. Je to něco, co je pouze závislé na vašem vědomí. Je to něco, co bez vašeho vědomí nemůže existovat. Teď to není. Bude to, až usnete a budete snít. A mimochodem, Castanedu berte s rezervou.“

Petr pokýval a sedl si zpět do lavice.

Učitel si pomyslel, že ho ten kluk vlastně dost baví. Podivín, ale aspoň o něčem přemýšlí a oproti té zbývající bandě čte.

„Nyní se podíváme, jak na realitu nahlíželi někteří filosofičtí myslitelé. A dávejte pozor, protože vaším úkolem bude do příští hodiny napsat krátké pojednání o realitě pohledem některého z filosofickým směrů, ke kterým se dnes nedostaneme.“

„A jak dlouhý?“ ozvalo se.

„Stránku.“

„Stránku jako stránku nebo je to relevantní pojem?“

„Horáčku,“ povzdechl si učitel. Zamával mu A4 před nosem. „Rozumíme si?“

„Rozumíme pane profesore. Já jen pro jistotu, aby nebylo faux pas.“

Další školní den s pravidelným střídáním vyučovacích hodin a přestávek u konce. Studentstvo se trousilo ze školní jídelny. Pár chlapců sledovalo Peřinku, jak se pásá v bílém favoritu s nápisem Autoškola. Petr je pomalu obešel.

„Petře, jdeme na jedno, či dvě, slovy dvanáct, nejdeš s náma?“ křikl na něj jeden z chlapců.

„Dík, ale ještě něco mám,“ mávl na ně.

Chlapci si mezi sebou známým  gestem ruky u hlavy naznačili, že jde zřejmě k psychologovi na pravidelné sezení.

„Vítej , Petře, jak se daří?“ uvítal ho jeho terapeut. Chodil k němu pomalu pět let, nějak od svých třinácti. Zabil se mu tenkrát bratr na motorce. Zbožňoval ho. Vytvářeli si spolu vždycky nějaké smyšlené světy, do kterých cestovali. Mohl si s ním povídat o všem. Po jeho smrti si začali rodiče předhazovat vinu za jeho nehodu. Ten mu koupil motorku. Ta ho moc ochraňovala. Taková ta snaha najít viníka. Odchodem Mirka se Petr neuměl dostat sám do těch jejich vymyšlených světů. Hrát si na to sám bylo trapné. Doma stále hádky. Neměl kam utéct. Pořezal se. Potřeboval ten přetlak vypustit. Rodiče ho našli ve sprše, jak pozoruje pramínky krve unikající do odtokového kanálu. A tak se ocitl u dr. Horáka.

„Normálně. Naši se zase večer hádali. Štve mě to, ale tak jinak.“

„Jak jinak?“

„Nestresuje, ale obtěžuje mě to. Víte, často si představuju, jak se dostanu na školu a odejdu na kolej. Zmizím odtud. Zmizím od té celé minulosti.“ Sklopil oči a hleděl do země. Terapeut mlčel. Nechával ho v klidu probrat si myšlenky. „Já se tady nikdy nezbavím té nálepky magora. Když něco řeknu, lidi na mě chvíli hledí a nevědí, jestli si dělám legru a nebo mi konečně totálně hráblo.“

„Opravdu si myslíš, že to takhle je?“

Petr pokýval. „Děcka ve třídě mě berou, ale občas si všimnu, jak si ťukají na hlavu. Víte, nemám si s kým úplně otevřeně popovídat. Lidi se mých názorů lekají. A já už občas taky.“ Podíval se na terapeuta. „Myslíte si, že jsem magor?“

Dr. Horák se k němu naklonil a zadíval se mu zpříma do očí. „Nemyslím si, že jsi magor. Myslím si, že jsi mladý muž, který se potřebuje vyrovnat s určitými těžkými věcmi, které by byly těžké pro každého.“

„Hm,“ pokýval Petr hlavou a opřel se do křesla, „takže jsem magor.“

Terapeut sklonil hlavu k jednomu rameni a stále se mu díval do očí.

„Mám pořád ty divný sny... jak si najednou uvědomím, že jsem ve snu. V poslední době zkouším, jestli mě ten sen poslechne.“

„Poslechne sen? Tomu teď nerozumím.“

Petr se zavrtěl. Předklonil se, opřel se o kolena a hlavu položil do  dlaní. „Zkoušel jsem chodit po té krajině, co mi sen nabízel. Ochutnával  jsem věci. Když tam byla žena, zkoušel jsem se jí dotknout.“ Lehce se začervenal.

„Ano, o tom jsme mluvili.“

„No a teď to kolem sebe vytvářím já. Mám třeba chuť na pizzu a tak si ji tam představím a ona tam je. Chci se koupat a jsem najednou u moře.“ Potom se usměje. „Chtěl jsem se podívat k panu profesorovi Petrákovi do papírů na připravované otázky do čtvrtletky, ale nešlo mi to přečíst.“

Terapeut se pousmál.

Petr se opět odmlčel a zvážněl. „Někdy stojím u okna a chci létat. Lezu na parapet, a potom se zarazím. Je to sen? Je to realita? Jestli je to sen, narostou mi křídla a budu létat, ale jestli není... hledám potom někde nějaké znamení, abych poznal, kde jsem.“

Pohlédne na terapeuta: „Děsí mě to. Občas nevím,  kde jsem. Vzbudím se, chystám se do školy a najednou se stane něco, třeba na nebi jsou dva měsíce, jeden modrý a druhý zelený, a já vím, že tu něco nehraje. Jsem ve snu. Ale přitom bych věřil, že už jsem vzhůru. Leknu se. Vzbudím se. Vypravuju se do školy a zjistím, podle něčeho jiného, že je to stále sen. Vytvořil jsem si v hlavě seznam. Takový seznam záchytných bodů. Jsou to určité věci, které každé ráno zkontroluju, jestli jsou tam, kde by měly být, a nebo co by se v určitou dobu mělo stát. Potom vím, že nesním“

Terapeut se lehce zachmuřil.

„Petře, já si myslím, že tvoje dušička se chce pořád před něčím tady schovat, a pokud se s tím nevyrovnáš, nepostavíš se tomu, bude ti takhle utíkat... Spoustu věcí jsme už spolu vyřešili, ale něco nám stále zbývá. Pojďme mluvit o Mirkovi.“

Petrovi se zalily oči a prudce zavrtěl hlavou. Ne. O tom nikdy mluvit nemůže.

Dr. Horák pokrčil rameny. Holt zase nic. Nemohl se k tomuto tématu stále dostat. Začínal se o Petra bát. Čím dál víc se mu začínal ztrácet ve svém vlastním světě.

Konečně večer. Petr popřál rodičům dobrou noc a odešel do svého pokoje. Dnes to vypadalo na klidný večer bez bouří. Ale i tak byl rád, že den skončil a on může na pár hodin uniknout z tohoto světa. Lehl si do postele a přemýšlel. Je svět snů vážně jen nějakým výplodem lidského vědomí, a nebo je to stále neprobádaná oblast, která má svoji existenci sama o sobě? Co když je to jedna z dimenzí tohoto světa? Co když nějaký čin ve snovém světě může mít odezvu v tomto tak zvaném reálném? Co když je průchod mezi těmito dvěma světy umožněn jen některým, jen pár lidem, kteří jsou třeba výjimečně senzitivní? Otočil se na bok. Zavřel oči.

Probudilo ho nějaké šramocení. Vstal. Vyšel z pokoje. Chodba byla osvětlena denním světlem. Uprostřed chodby stála stará dědečkova lednice. Co to je? Sen? Je tady. Sní. Tak klid. Nesmí se moc rozrušit, jinak by se vzbudil. Přistoupil k lednici. Hmmm, mám chuť na pistáciovou zmrzlinu. Pomalu lednici otevřel a byla tam, kornoutek s kopečkem pistáciové zmrzliny. Vzal ho a lízl si. Výborná. Cítil, jak se mu v ústech tvoří sliny. Opět se ozvalo šramocení. Otočil se za zvukem. Šramocení přicházelo ze sklepa. Normálně z jejich chodby žádné schody nevedou. A sklep? Ten vůbec neměli. Vstoupil na první schod. Byly dřevěné a pod každým jeho krokem mohutně zavrzaly. Všiml si, že z jeho ruky zmizela zmrzlina, aniž by ji někam odložil. Chtěl začít pátrat, kde je, ale zvuk ze sklepení znovu připoutal jeho pozornost. Sestupoval níž a níž. Ze tmy se najednou vynořil jeho bratr. „Proč sem už nechodíš?“

„Brácha!“ vykřikl Petr a začal zdolávat schody po dvou, aby mohl být co nejrychleji u svého bratra. Schodiště ne a ne skončit. Když konečně doběhl dolů a chtěl bratra obejmout, zjistil, že to není jeho bratr, ale Pavel za třídy. Ze tmy postupně vystupovali další spolužáci a známí z městečka a všichni se hlasitě smáli. Vysmívali se mu. Bylo mu úzko. Tohle nechce. Ať ten sen skončí. Ať rychle skončí. Schoulil se do klubíčka a snažil se usnout. Tohle měl vyzkoušené. Když ve snu usne, v běžné realitě se probudí.

Probudil se. Párkrát se mohutně nadechl a vydechl. Rozsvítil lampičku, vyndal z nočního stolku zápisník a začal si sen zaznamenávat. Potom odložil tužku a ještě jednou si svůj zápis přečetl. Usmál se. Dr.Horák by jistě řekl, že se jedná o potlačovaný pocit viny, který má za smrt svého bratra. Tak tenhle sen mu vyprávět nebude, zase by do toho rýpal.  

Opět ráno. Budík. Tichý byt. Kontrolní obchůzka. Snídaně. Cupitání psích tlapek. Klap, klap, klap schránky. Pan Klement před domem. Škola, to nudné doupě. Po škole, dnes má volno, pivko s klukama. Domů. Prohodit pár slov s rodiči. Příprava do školy... a konečně je večer.

„Dobrou, budu si ještě chvilku číst.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou chlape.“

Vlezl si do postele a zhasl lampičku. Žádné čtení. Chce být co nejdříve tam, tam ve snu. Dnes se nenechá nalákat ničím, co si pro něj připraví sen. Dnes to bude podle něj.

Stojí na písčité cestě. Po celém těle cítí sluneční paprsky. Kolem cesty se rozprostírá louka plná květin a nad ní se vznášejí motýli. Někdo k němu po cestě přichází. Chvíli čeká, než rozpozná, kdo to je. Je to Soňa. Spolužačka ze třídy. Líbí se mu. Dívka se pomalu blíží. Větřík jí čechrá vlasy a pohrává si s jejími šaty. Petr byl chvíli odhodlán, že se dopustí všeho, co mu snová Soňa dovolí, ale náhle se zarazil. Kdepak, kdepak. Sen odhalil jeho odhodlání pátrat po jeho podstatě a tak se vytasil se zbraněmi těžkého kalibru. Zabavit ho Soňou. Sen chtěl, aby prosnil další noc. Petr se zhluboka nadechl a začal se soustředit na své ruce. Tak honem, jak psal Castaneda. Pokud ve snu spatříš své ruce, můžeš jej ovládat. Cítil, jak se mu napíná všechno svalstvo na pažích. Snažil se dostat před oči své ruce. Pomalu přestával vnímat louku, Soňu, sluneční světlo, soustředil se na své ruce. Náhle je uviděl. Byly jakoby v mlze. Vše kolem potemnělo. Viděl své ruce.  Kam se teda vydá? Náhle stál doma na chodbě. Jo, doma, tady to bude trénovat. Tady to zná. Pomalu přistoupil ke dveřím od bytu a sáhl na kliku. Cítil její chlad. Byl to tak reálný pocit, že na chvíli začal pochybovat, zda ještě sní. Podíval se na sebe. Měl oblečené džíny a triko. To je dobrý. Kdyby byl v realitě, měl by pyžamo. Tohle je sen. Otevřel dveře od bytu a vstoupil na chodbu. Co kdyby se podíval k sousedům. Vyšel pomalu po schodišti o patro výš. Vlevo bydlí Hejlíkovi a tady vpravo pan Klement. Pan Klement ho docela zajímal. Zajímalo ho, jak může mít zařízený byt člověk, který nevidí. Má třeba lustry a lampy? Vstoupil k němu do bytu. Nevěděl ani jak. V bytě byla tma. Nadechl se. Cítil starobu, takový typický zápach bytů, ve kterých žijí staří lidé. Postupoval chodbou dál do bytu. Neviděl ani na krok. Rukama osahával stěny, aby do něčeho nenarazil. Cítil, jak mu pod rukou procházejí různé materiály. Najednou se ocitl v ložnici starého pána. Přistoupil k posteli. Vzal do ruky jeho slepeckou hůl a zkusil s ní kolem sebe zašátrat. To je hustý. Tohle by vážně nechtěl. Pan Klement se náhle pohnul a otevřel oči. Oba dva zároveň vykřikli. Probudil se. Byl zadýchaný. Funguje to. JO.  

Budík. Je ráno. ...  Něco je jinak. V bytě není ticho. Slyší hlas. Ženský hlas. Pláče. Druhý hlas patřil mámě. Někoho uklidňovala. Vyšel z pokoje. V obývacím pokoji byla na gauči schoulená paní Lacinová. Byla to ošetřovatelka starého pána. Chodila k němu vždy ráno, aby mu pomohla vypravit se ven, a potom pro něj udělala nákup, něco uvařila a trochu poklidila. Petr stál nechápavě ve dveřích. Srdce mu bušilo. Sen? Skutečnost? Co se děje? Máma se na něj náhle otočila a řekla smutným hlasem: „Pan Klement měl infarkt. Zemřel. Chudák paní Lacinová ho našla ráno mrtvého v posteli.“

Petra polilo horko. Svět se s ním zatočil.

Máma k němu rychle přiskočila: „Jsi v pořádku?“

„Jo, jo. Já jsem ho každé ráno vodil na autobus.“

„Měl tě moc rád,“ zareagovala na to ošetřovatelka a kapesníkem si utírala nos.

Petr vystřelil z baráku. Na školu kašle. Kašle na všechno. Zavolal dr. Horáka. Potřeboval ihned s někým mluvit

Uřícený vpadl k němu do ordinace. Asistentka se ho pokusila zadržet, ale terapeut jí pokynul, aby chlapce nechala.

 „Udělal jsem to zase! Ale nechtěl jsem! Já jsem vážně nechtěl!“

Terapeut k němu přistoupil, vzal ho kolem ramen a usadil ho do křesla. „Uklidni se. Všechno spolu probereme. Co se stalo?“

Petr nemohl popadnout dech, ani souvislou myšlenku. Rozbrečel se. „Jsem vrah, jsem vrah,“ ozývalo se mezi jeho vzlyky.

Terapeut si k němu přisunul křeslo a položil mu ruku na rameno. Petr k němu otočil hlavu a utřel si oči. Snažil se pravidelně dýchat a zároveň si vše srovnat v hlavě.

„Dneska jsem sen ovládl.“

Dr.Horák pokýval chápavě hlavou.

„Chtěl mě svést, ale já jsem se nedal...Spatřil jsem svoje ruce a mohl ho teda ovládat. Byl jsem ve snu, ale zároveň zde.“ Zatřepal hlavou, vstal a rozrušeně přecházel po místnosti. „Já vlastně nevím, kde jsem přesně byl.“

Terapeut ho sledoval starostlivým pohledem.

„Ne, byl  to sen. Ale nějak jsem narušil rovnováhu mezi těmito dvěma světy. Mezi realitou a snem. Když se chcete ze snu probudit, tak v tom snu usnete a zde se vzbudíte. Je to taková přechodová brána. Také jistě víte, že ve snu nikdy nezemřete. Padáte třeba z okna, ale nedopadnete, to se dřív vzbudíte. Rozumíte? Tohle je strašně důležitý, tady někde blízko toho je to propojení mezi realitou a snem.“ Petr začínal mluvit rychleji a rychleji.

„Petře, co  se stalo?“ přerušil ho terapeut.

Chlapec se opřel zády o stěnu a dlaněmi si zakryl oči. „Byl jsem neopatrný. Nechtě jsem ho vzbudil. Nevěděl jsem, že se to nesmí. Ale jak jsem ho vzbudil ve snu, tak jeho duše asi nezvládla ten chaos a ...“, promnul si obličej a pohlédl na svého terapeuta, „prý infarkt, ale já vím, že za to můžu já.“

Otočil se k oknu.

„Bylo to tak i s Mirkem.  Vážně jsem neměl tušení, že se hranice mezi snem a realitou může porušit....nebo že vlastně není. Já bych bráchovi nikdy neublížil. Strašně mi chybí... Vždycky jsme spolu někam vyrazili. Svět  kolem nás zmizel a my mohli být, kde jsme chtěli,“ otočil se k doktorovi , „jako v myšlenkách, víte?“

Vrátil se do svého křesla.

„Dostal od našich k osmnáctinám motorku. Nějaký čas jsme jezdili spolu, ale pak se zakoukal do té Aleny. Malý brácha už byl holt na obtíž. Pamatuju si, jak jsem ho vždycky hledal, ptal se našich, kde je – s Alenou, u Aleny, jel za Alenou. Stále dokola.“ Povzdechl. „Slyším, že přišel domů, běžím za ním, ale místo toho z venku slyším emeeeem -  jel za Alenou.“

Podíval se na terapeuta a mlčel. Řekl, přece vše.

Terapeut na něj hleděl. Petr poznal, že to zcela nepochopil a čeká pokračování.

„Jednu noc jsem usínal fakt naštvaný. Měli jsme něco domluvené o on nepřišel. Měl jsem tenkrát divný sen. Zdálo se mi, že mám nadpřirozené schopnosti. Jemně jsem fouknul, ale byla z toho vichřice. Když jsem dupnul, bylo zemětřesení. Bratr v tom snu ujížděl na motorce, za Alenou. Nechtěl jsem, aby tam dojel. Pohrával jsem si s ním. Vyvolal jsem zemětřesení, vichřici, cloumal jsme s ním jak s loutkou... Nezvládl řízení... Spadl... Byl zraněný... Nepomohl jsem mu.“ Slzy se mu začaly kutálet po tvářích. „Byl  jsem strašně naštvaný, nechal jsem ho v tom snu zemřít. Rozumíte? Já ho nechal v tom snu zemřít. Já zabil jeho duši, proto zemřel. Zemřel tu noc.“ Schoulil se do pláčem třesoucího se klubíčka.

Doktor pochopil. Po všech těch letech pochopil, co si ten chlapec nesl za trauma. Také pochopil, že Petr je od něj hodně daleko, daleko ve svém vlastním světě, kde mu on nemůže pomoci. Konejšivě ho hladil po zádech.

„Já nesmím snít,“vzlykal Petr, „jsem vrah.“

„Petře, takhle to není. Nefunguje to tak...Muselo být moc těžké s tím žít a nikomu to neříct. Už rozumím, proč tak zkoumáš sny.“ Nabídl chlapcovi papírové kapesníčky. „Mám pro tebe návrh. Co chvíli od všeho vypadnout. Šel by si na takový diagnostický pobyt a tam by se vše řádně probralo. Kdybys potřeboval, mohl bys vždy s někým ihned mluvit.“

Petr se na něj zklamaně podíval. „Vy mě máte za blázna.“ Utíral si uslzené oči.

„Petře, zkus mi důvěřovat.“

„Ne, vy mi nerozumíte. Já ty sny ovládám. Jsem nebezpečný.“

„Rozumím ti. Budeme pracovat na tom, abys měl normální sny.“

Petr se trochu uklidnil. To by snad šlo.

Terapeut ho vyvedl do čekárny a šel volat jeho rodičům. Nástup na psychiatrii byl nutný okamžitě. Pravděpodobně i medikaci. Chudák kluk. Takové trauma. Měl to odhalit dřív. Vyčítal si to.

Petr seděl na chodbě. Ale  jo, zkusí to. Když se ty sny budou ihned probírat, tak snad třeba konečně odhalí, jak to je. Jo, ještě zkusí pár snových výletů, a pak konec.  

„Co ten tu sedí jak oukropeček?“ zaslechl od stolu asistentky. Podíval se nenápadně tím směrem. Asistentka listovala diářem. O její židli se opírala dr.Mrázková, psycholožka z vedlejší ordinace. Pokukovaly po něm. „Budou ho odvážet do cvokárny. Nevím co přesně, to víš, Horák to lékařské tajemství strašně žere. Jen jsem mu zahlídla v kartě, že prý magický myšlení, ňáky trauma, a tak. Snad se i řezal.“ Zachichotala se: „Věří, že ovládá svět...přes sny.“

Petr se zaryl prsty do křesla. Potom vstal prošel kolem diskutujících žen: „Já si jenom odskočím.“ Obě ženy ztichly a sledovaly ho. Když se Petr vracel z toalety, dr.Mrázková už byla pryč.  Asistentka byla k němu zády, rovnala něco ve skříni. Petr se potichu přiblížil ke stolu a rychle ho přejel očima. Všiml si otevřené kabelky, z které vykukovala obálka. Zaostřil. Bylo to od telefonní společnosti, asi výpis. Adresát: Jarmila Konečná, Zahradní 625, Březovany. Petr se pousmál a pohlédl na ženina záda. Jsem magor, jo?

* * *

Petr stál u okna a díval se do nevelikého parku, ve kterém se pomalu procházely dvojice, trojice a vůbec různě uspořádané skupinky. Ozvalo se zaklepání. Otočil se. Do jeho pokoje vstoupili rodiče.

„Ahoj, tak jsme opět tady. Jak se daří chlape?“

„Nesu ti nějaké pomeranče. V tomhle počasí potřebuješ vitamíny.“

„Dobrý,“ usmál se Petr spokojeně. „ Jéje, díky za vitamíny v přírodním balení  A co venku, něco nového?“

Rodiče na sebe pohlédli. Máma opatrně začala: „Nevím, jestli bych ti to měla říkat, ale stejně by ses to dozvěděl. Představ si, ta asistentka od doktora Horáka, ta Konečná, taková mladá ženská, zemřela.“

„Údajně aneurysma. Prostě se ráno neprobudila. Člověk neví, kdy je jeho hodiny,“ dodal otec.

„To víte,“ Petr se pomalu posadil za stůl, „člověk nikdy neví.“  Jemně pokyvoval hlavou a spokojeně se usmíval