Ordinace doktora Františka - Hugo jde do nebe (1/3)

František seděl u stolu a díval se z okna. Otevřel hned první lednový pracovní den, ale přes inzerci v místním tisku se zatím nikdo neukázal, a to byla polovina měsíce. Ivan ho uklidňoval, nic se neděje, praxi si musíš vysedět, dělat nějaké závěry, na to je čas tak za pět let. Správně, řekla Jarča, náramně si s Ivanem i jeho ženou rozuměla, do důchodu máš ještě dvěstě čtyřicet měsíců, to je tisíc čtyřicet týdnů, proč se nervovat po prvních dvou? Najednou zazvonil telefon. František ho po chvilce zaváhání zvedl. Že by první pacient? „Veterinární ambulance, doktor Líska, dobrý den.“

„Dobrý den… haló, slyšíte mě?“ ozvalo se halekání.

„Ano slyším,“ potvrdil František a trochu oddálil sluchátko od ucha.

„A to je veterina?“

„Ano, tady…“

„Tak to je dobře. Já bych potřeboval eutanazii.“

František horečně přemýšlel. Jak to myslí? „Eutanazii?“

„Ano. Nebo jak se tomu říká, když už nechcete žít?“

„No, těch názvů může být víc,“ řekl František. „Vražda, zabití, sebevražda, asistovaná sebevražda, tu ale dělají ve Švýcarsku,“ upřesnil významně.

Na druhém konci sluchátka bylo ticho. „A to je veterina?“

„Ano. Tady je veterinární ambulance,“ zopakoval František. Hlas mu povědomý nebyl. Že by nějaký vtipálek z rádia? „A vy jste kdo?“ zeptal se důrazně.

„Tady je Drobný, z Jeremenkovy ulice. Já bych potřeboval tu eutanazii pro Huga. Už to není k žití, jen se trápí.“

Františkovi se ulevilo, Jeremenkova ulice, to je pod kopcem, to nebude rádio.„A Hugo je …?“

„Můj pejsek, je mu šestnáct. Špatně dejchá a dnes jsem se na něj podíval a on mi řekl, že už nechce dál. Očima, víte?“

František váhal. Proč musí být můj první pacient mrtvola? Nepřinese mi to smůlu?

„Haló… slyšíte mě?“

„Ano, slyším. Tak přijeďte. Kdy zhruba dorazíte?“

„Tak za půl hodiny. Něco na sebe hodím, oblíknu Huga, vytáhnu auto a přijedu. Jste moc hodný, pane doktore.“

František slyšel klapnutí sluchátka a pomalu zavěsil. Zhluboka se nadechl. A je to tady. Na eutanazii je T61. Otevřel krabičku a studoval příbalový leták. To se dává do žíly, ježíšmarjá, co když se netrefím? Co když…. v panice popadl sluchátko a vytočil soukromé číslo na Ivana. „Ahoj, potřebuju konzultaci.“

„Teď? Spadl si z višně? Je půl deváté, ...“

„… a máš plnou čekárnu, já vím, ale tohle je otázka života a smrti. Prosím tě!“

„Počkej, já si přejdu.“ Slyšel, jak Ivan něco mumlá a netrpělivě ťukal prsty o stůl. „Tak co se děje?“

„Mám utratit Huga.“

„A v čem je problém? To je tchán?“

„Ne, starej pes.“

„No a?“

„Čím to děláš? T61?“

„T61, ale pozor, musíš být určitě v žíle, jinak se můžou zbláznit, pěkně to štípe. Až to píchneš, přidrž tlamu, někdy tam je excitace a zavyjou, nedělá to dobrý dojem. A zadek mu strč do pytle.“

„Proboha proč?“

„Povolují svěrače a všechno ti zadělá.“

František cítil, jak mu buší srdce. „To nebude vypadat jako bezbolestná smrt.“

„Majitele musíš pochopitelně poslat do čekárny. Nech je, ať se rozloučí, napíchni žílu a podrž tlamu.“

„Mám jen dvě ruce a dělám sám, ty vole,“ zasyčel František zuřivě. „Mně tady nepobíhá deset polonahých sestřiček.“

Ivan se zachechtal. „Přijeď se podívat na tu poslední, holý pupíček a v něm kroužek. Zbožňuju dnešní módu.“

„Vykašli se na pupíček a vyřeš utracení Huga. Jsem sám a tlamu nepodržím.“

Ivan chvíli přemýšlel. „Zalez s ním do sklepa, ať to není slyšet. Na začátku jsem to taky tak dělal.“

„Nemám sklep. Co kdybych mu dal nejdřív narkózu?“

„Do toho bych se nepouštěl, zvedá se pak spotřeba téčka a kdo si myslíš, že ti to zaplatí? T61 je deset korun na kilo, k tomu úkon, přece to nebudeš dělat jako charitu, odvoz do kafiny, daně… když to bude velký pes, skončíš i bez narkózy na dvanácti stovkách a už tak ti to okecají. Máš to zapotřebí?“

„Tak… tak jim dám slevu. Já to chci bezbolestný.“

„S T61 to JE bezbolestný, exitace je druhé stadium anesteze, to si snad ještě pamatuješ!“

„Dobře, tak to chci pěkný, smrt domácího mazlíčka by měla být pěkná.“

„No tak si toho psa znarkotizuj, ty domácí mazlíčku. Ty pán, já pán. Všechno?“

„Ale jde to, ne? Píchnout do zadku, počkat až usne, pak slzičky, rozloučení a odchod, následuje T61 do žíly?“

„Musíš do srdce, žílu už nenajdeš, je tam hypotenze.“

František pevně sevřel sluchátko. „Do srdce?“

„Jo, to je nejjistější. A nejrychlejší. Hele, já musím jít vydělávat na těch deset sestřiček. Měj se.“

„Počkej! Kam se to dává do srdce?“

„Kde je srdce, vole?“

„Vlevo mezi čtvrtým a šestým žebrem na hranici dolní a střední třetiny.“

„Fakt? Já to nikdy nevyměřoval. Odhrň tlapu a vraz tam jehlu. Když se bude hýbat v rytmu, jsi na správném místě. Čus.“

František roztřeseně položil sluchátko. Proč? Proč ke mně nemohla napoprvé přijít pěkná ženská s blechama nebo na očkování? Proč Hugo? Je to nějaké znamení? Zkontroloval zásobu léků. T61, ketamin, xylazin. Nejdřív xylazin a ketamin, ale kolik? Jak bude ten pes veliký? Podle hlasu to je nějaký lamač a takový si pořídí nejmíň dogu. Mám toho dost? Rychle přepočítával a ulevilo se mu. Dost i na mamuta. Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu. Teď oblíká Huga... počkat, přece neoblíká dogu, to bude nějaký mrňavý pes. I když, copak jsi neviděl toho bernardýna ve flísové bundě a čepici? Lidi jsou úplně blbí, klidně to může být doga ve svetru, ne, dogy se tolika let nedožívají, bude to něco menšího. Konečně se venku ozvalo auto. Napjatě poslouchal. Otevření dveří. Pak bouchnutí, chvíli ticho a pak ještě jednou. Přijel sám a psa měl vzadu. Dupání přede dveřmi, honem si uhladil vlasy a zkontroloval knoflíky na nažehleném bílém plášti, dveře do čekárny se otevřely a v nich stál zarostlý hromotluk v kožené bundě. Po tváři mu tekly slzy a v náručí držel nějaký uzlíček.