Víra v nesprávného boha 1/2

Podzimní nebe se modralo až daleko za obzor. Chladný vítr rovnal barevné listí okolních stromů. Žluté traviny vlnily se podél prašné cesty a všude bylo ticho.

Našlapoval zlehka a pravidelně. Nepospíchal. Jeho kožená čelenka bránila vlasům v příliš chaotickém pohybu.  Temně fialový plášť s ocelovými nárameníky sahal mu až ke kolenům. Stejně jako vysoké boty. V rukávu pravé ruky měl schovanou krátkou hůlku, která byla jeho vlastní krví bohu Naso zasvěcena. Pocházela ze dřeva, které neroste ze země, nežije z vody a nehoří.

Vesnička kryla se mezi hlubokými lesy. Jen ze severu vedla cesta mezi pšeničnými poli. Když procházel mezi prvními domky, nevšiml si žádných lidí. Měli slavit královské svátky, ale nebyli tu. V tomto kraji nikdy předtím nebyl. Mířil však přímo na náves s kašnou. Kdyby se otočil, spatřil by zvědavé lidi, kteří plížili se za ním s respektem až přehnaným. Báli se, přirozeně. Poznali ho a věděli, že jen neprochází. Něco je však přitahovalo, a tak se během několika minut náves zaplnila lidmi. Byli tu všichni, v diskrétním odstupu vytvořili kruh a vyčkávali, co se bude dít.

?Ty,? ukázal na jednu z místních žen. ?Přistup blíž.?

Zdráhala se jako ve snu, ani si nebyla vědoma skutečné vážnosti svých činů. Učinila jeden toporný krok. Dav zaševelil. Druhým krokem rozplakala místní matky a třetím roznítila jejich muže. Nikdo se ovšem neodvážil ani pohnout. Lidé napůl spali snad zmámeni neznámou silou v ovzduší takřka hmatatelnou.

Až na jednu zahalenou postavu, byli tito lidé místními obyvateli. Muž, dosud stojící nepozorován poblíž povozu se sudovým vínem, zahalen pláštěm s kapucou padající do čela, vyšel z davu stejně jako žena.  Byl však značně vyšší. Ona se naň nejistě ohlédla. Pravou paží pokynul jí směrem k místu odkud vyšla. Necromancer nesnažil se jí bránit v návratu. Najednou neměl navrch. Našel protivníka, bezpochyby velice odvážného, když byl ochoten vzdorovat takové moci. Uvolnil pojistku v pravém rukávu a nechal si do dlaně sklouznout jedinou svou zbraň.

Muž se postavil čelem k Necromancerovi: ?Tohle nedovolím,? pronesl tiše, avšak zřetelně.

?Kdo jsi, že stavíš se mi do cesty?? tázal se Necromancer chladným hlasem.

?Já,? ozvalo se zpod kapuce, která se s lehkou pomocí svezla z holé hlavy. ?Kelmar.?

Z lidu ozval se šum a ojedinělé hlasy údivu: ?Ten, Kelmar??

?Ustup tedy, Kelmare, z mé cesty.?

Necromancer, stále jako socha, nedával najevo žádných emocí. Neměl jich. Nešlo mu o jeho smrt. Nebyl tu, aby zabíjel. Přišel si pro dítě. Každý rok tomu tak bylo. Vždy, když král Meshif XIV. vyhlásil svátky bohyně Delly, vydal se Necromancer pro dítě bez otce. Jeho činy děli se pod královou ochranou. Necromancer vybral si jedno dítě a to obětoval bohu Naso, který toleroval Delly. Naso mu na oplátku zachoval přízeň a poskytl temnou moc. Pro krále odkryl závoj věcí budoucích.

?Ne! Ty ustup. Zachovej  tyto lidi v míru.?

Necromancer pohnul rukou v níž třímal zdobenou hůlku ke čtyřem mužům opřeným o vidle a lopaty. Ti se omámeně chopili svých zbraní a zaútočili na Kelmara. Ten ze sebe strhnul plátěný plášť a přes rameno tasil obouruční meč, který měl zavěšený v pochvě na zádech. Ocel zablýskla se ve slunečním třpytu a již v příštím okamžiku krev skropila zemi a jeden z mužů padl s rozseknutou hrudí. Mocný Kelmarův úder přerážel dřevěné násady a lámal údy bez nejmenšího zadrhnutí. Napjaté svaly pokryla vrstva lesklého potu. Než stačila omdlít první žena, bylo po souboji. Kelmarova rychlost vyrovnala se letu dravých ptáků.

?Nyní tě pošlu zpátky do Nasova sklepa, kam patříš a odkud jsi neměl nikdy přijít.?

Necromancer nebyl nadaný řečník, tak si jenom postěžoval něco o lidské neschopnosti a podruhé použil neviditelné síly k ovládnutí čtyř bezvládných těl. Svaly změnily se v prach a než si Kelmar mohl odpočinout stály proti němu čtyři kostlivci. Kelmar jen zavtěl hlavou a pustil se znovu do díla. Dalo mu hodně námahy než kostlivcům usekal dost končetin, aby nemohli než kroutit hlavou. Celý souboj jej podstatně vyčerpal, ale nedal to na sobě znát. Lidé těšili se na Necromancerův zánik. Ten jen zklamaně pokrčil rameny.

?Měl jsem to udělat hned. Zemřeš Kelmare, pokud neutečeš.?

?Merrij neutíká. Bojuje ? a vítězí.?

?Tak Merrij?? řekl si Necromancer ?Tohle vědět dřív, neplýtval bych zbytečně silami.?

Nikdo neslyšel zaříkání, všichni zahlédli mávnutí. Půda pod Kelmarovýma nohama začala znenadání vřít a vlnit se. Pod Kelmarem zvedal se zprvu nenápadný kopeček. Tohle pro něj nevypadalo dobře. Nemusely by mu vystačit síly. Diví se kdo zbytečně čeká, ozval se reflex bojovníka. Vyskočil vpřed a pouhé dva kroky stačili mu k dosažení Necromancerovy nehybné postavy. Do rozmachu dal veškerou sílu, kterou v pažích a trupu ještě měl. Těžký meč se jen zaleskl nad hlavami a hned zase hvízdal vzduchem směřujíc pod Necromancerovu bradu. Místo dutého plesknutí uťaté hlavy ozvalo se ocelové třesknutí. Meč narazil na silnou bariéru Necromancerovy moci a rozštípl se ve dví. Kelmar se po nárazu zapotácel a udiveně zamrkal. Do očí vehnaly se mu slzy. Nato, jako by zvuk sypaného písku ohlásil hodinu smrti, se jeho hlava rozletěla do všech možných stran. Síla v hliněném golemovi ukrytá neměla konkurence.

V okolí rozhostilo se ticho. Necromancer obešel Kelmarovo nehybné tělo a předstoupil před rozplakanou ženu, jíž si vyhlédl. Jako symbol jeho nesmírné moci tyčil se nad ním golem a o kus dál dosedal prach na krvácející tělo udatného bojovníka řádu Merrij.

?Dej mi dítě, které zplodila jsi minulý rok v dnešní den. Ono stane se obětí bohu Naso a tím poslouží celé zemi k míru. Král Meshif XIV. odvděčí se ti cenným darem.?

?Nééé,? ječela žena a vrhla se na zem. ?Slitování.?

Necromancer ji obešel a nahlédl do jejího příbytku. Za postelí stála u okna kovaná truhla a v ní bylo ukryto nešťastné dítě. Necromancer šel přímo, když procházel zpátky kolem ženy, která zmítala se v silném obětí dvou mužů, promluvil naposledy: ?Je to jen dítě.?

Necromancer vracel se stejnou cestou jakou před necelou hodinou přišel. Následován golemem, který nesl nemluvně zmizel v záplavě zeleni za vesnicí.

Matka dítěte se z posledních sil rozběhla a skočila do kruhové kašny. Ani pár silných chlapů ji nedokázal přeprat, když se ve smrtelné křeči držela středové sochy bohyně Delly.