Čaroděj

Možná nevidím nějakou propojenost s minulými, či budoucími texty, ale nedokážu vidět čarodějnictví, potažmo odbornictví na duši v přirovnání skvrn měsíce k jaterním skvrnám nebo v podotknutí, že si slunce fintivě nanáší tvářenku z mraků. Odbornictví na duši by mělo odhalovat smysl obrazů, nikoli obrazy samotné. Smysl snů, nikoli sny. Napadá mne snad taková interpretace, že obryzy dotčenou přirodu dlouhodobě chápeš jako prostředek pro vyjádření (nějakého) smyslu lidské duše, jako prostředek promluvy člověka ve světě. Potom by jakékoli přirovnání části světa k čemukoli automaticky mohlo být výrokem odborníka na duši. Na tuto hru jsem u tvých básní v podstatě zvyklý, ale zde nějak nemohu sebrat odhodlání položit se do obrazu jater a tvářenky v této rovině, vnímám je spíše dekorativně. Možná proto, že tvářenka a jaterní skvrny ještě nejsou v tvém slovníku jako strojovny, psi - kam se mimochodem poděly všechny horniny? Význam by se samozřejmě dal najít. Skvrny na játrech mohou vypovídat o charakteru lecos, asi především svádí k představě alkoholického měsíce, každopádně jsou způsobené filtrací jedů. Následuje slunce s tvářenkou. Pokrytectví, přinejmenším maskování se, zřejmě pro zkrášlení. Ovšem cena za toto je déšť - jak marnivé. Protiklad slunce ale měsíce mi nijak nepomáhá k rozklíčování (také protikladu?) prochlastanosti a fintivosti. Navíc má být podle začátku strofy smyslem těchto dvou nahodilých ("například") obrazů že jsou měsíc a slunce prastaré. Dobrá, aby člověk mohl být prochlastaný, musí nějakou dobu pít - tedy musí být tak torochu prastarý. A stejně tak slunce musí mít vrásky, aby potřebovalo tvářenku. Tato staroba ale působí jako suché konstatování odborníka na duši, který se tím projevuje jako odborník na určování stáří. Dál čteme, že neméně rozmumí tomu, co máme v hlavě a velice roztomile (kde se to v tobě bere) až pohádkově je dokreslena atmosféra hypnotizárská. No a pak zase začne čarovat s ohněm, což mne zas vykolejuje, zrovna jsem zavíral oči a začne mi cosi vykládat s důrazem na "tak" že by cosi nesvedl, asi jakože sirka umí hezčí plamínek než on, nevim... každopádně se najednou vše vytrácí, začíná mrznout jak v šestym smyslu při smrti, voda se promnění - tady snad vidím trochu přitažlivé kouzlo. Paralela s proměnou vína, ovšem daleko prozaičtější - stačí pytlík. Asi je to ěnco typického pro čaroděje františka, který takto přirozeně kouzlil a asi je mrtvý, soudě dle hutné atmosféry. Vzpomínám na různé Františky a napadá mne FXŠ, tak si ho z rozmaru představuju. To dostředné trhání střev by na něj sedělo. Ovšem co ty kejkle se sluncem, měsícem a sirkou a hypnotizováním... Jak říkám, tratil jsem se, takjsem ti chtěl trochu přiblížit, jak přesně jsem se ztratil. Sám posuď, čí je to chyba. Jinak ten vyprávěcí uvolněný styl velmi oceňuji. I když tvůj charakteristický styl vypalování obrazů je k němu trochu málo povlovný, ale co.