Až na podruhé jsem dokázal sledovat příběh - při prvním čtení mi stačilo kochat se výborným rytmem a dynamikou.
S neurčitostí jména František problém nemám - naopak mi přijde velice nosné použít označení, ke kterému může mít každý blízko, ale každý jinak, každý zná nějaký okruh Františků, a já si dokonce myslím, že lidé se stejným jménem mají cosi společného, něco, co naše civilisace neumí vyjádřit slovy.
Jenom poslední sloka mi do celé básně vůbec nesedí - a ta láska na konec už vůbec ne... jako kdyby se mluvilo o něčem jiném.
tahle mi nějak utekla*
mimochodem (pokud se nepletu): čet jsem tu antologii 09 a dost hrozný, avšak tvá věc mi tam opravdu vyčuhuje, myšleno kladně, blahopřeju
debatu učenou s jinovatou nechápu...text mi připadá kupodivu dobře srozumitelný /je to snad hřích proti něčemu?/, uvěřitelný, nezbytečný...tedy já ničemu nerozumím, jenom mám ráda poezii a čtu jí :) zde T a potlesk
Třeba jsem mystik věštící z jater a střev pterodaktylů ;)
Ne-e, míro.. :-)
Jsi snad "mystik"?
- nejsem.
Tak vidíš..
Málem to vypadá jako bys hovořil o mně ;-D
A potom škrtne; a hle:
plamenem skalpoval hlavičku sirky! Svíce se rozhoří
– úchvatný rituál. Tak bych to nesvedl.
Najednou promluví jazykem SYMBOLŮ.
Trochu se ochladí. Jak duše mrtvého
vyskočí oknem ven kocour.
Voda se promění v čaj.
František...
skvěle...úplně ho vidím...* a tenhle kousek nej..
Zprvu jsem měl takový brachiální pocit, ale ta slova mají nadhled a nenásilně mě nutí fabulovat... Je to moje chuť!
a tak já ten typ osoby znám.. :-)
Celek se už - díky bohu - dovršuje..
(a Argo to má v edičáku na r. 2009/10 -
takže příští rok to bude na světě...)
Ironický podtón je skutečně zřejmý, pokud ho chci vidět. Pokud jsem ale tápavý, vidím tu ironii, tu zvrat... Hledám smysl té ironie, kterým zpětně rozklíčuji, co je ironie a co ne. Ironie je totiž z většiny postavena z patetických vět, které při nepochopení celkové konstelace mohou budit zdání pravého patosu. Asi je problém, že neznám františka nebo alespoň typ osoby, kterou má představovat. Při prvním čtení se mi stalo, že jsem ironický tón zaměnil za tón žertovné nadsázky, ve které ironie je jen kořením, ale podstatou takto popularizovaného sdělení je obsah nezávislý na tónu. Že zkrátka je popisován takový františek, který rád (zcela vážně) mluvil v obrazech (měsíce a slunce), ten náš starý filuta františek, a který občas hypnotizoval vnitřky lebek, což ale znamená, že prostě úplně vážně viděl do lidí a nadsázka jen slouží ke zlidštění této jeho jedinečné vlastnosti. Ta závorka "teď trochu přeháníš" mne v tomto čtení utvrdila, dosadil jsem si totiž do této domnělé popularizace františkova životopisu roli posluchače: dítě, které nevydrželo a vykřiklo tati to ale přeháníš, to neni možnýý! Svízel přijde hlavně u sloky se sirkou a SYMBOLY: jedná se o patos, nebo o ironii? Polopatičnost může být jak náznakem ironie, tak prostou řekněme realistickou metodou popisu scény, patetické scény, která je co nejsrozumitelněji podávána dítěti. Ve slově "tak", jakkoli je proložené, ironii necítím. Slyším osudové tak, se vší hrozivou nutností osudovou... Tak... hle, tak umí čarovat jen příroda, bůh, uvědomuji si náhle svou malost a nedostatečnost... Nevím, kdo je františek, neznám smysl ironie, nepředpokládám ji tedy automaticky a to tím spíš, že se blíží konec básně a já už bych o tom františkovi potřeboval vědět, co je vůbec zač, abych mohl vědět, co brát jako ironii a co vážně. A hele, tady už se mluví o smrti, no jo to už musela ta ironie přestat i to zlehčování dětské, už je to vážné. A to s čajem je dokonce sice ironické, ale hlavně melancholické, hm hm. Těžko se s ironií propracovat až ke konci, když není znám její cíl. Ironie bez cíle nemůže existovat. Melancholické čtení je podpořeno i poslední strofou - znovu si po šoku ze smrti vybavujeme starého dobrého františka s nadnesenou charakteristikou o trhání střev... a melancholickou nostalgii jako smysl životopisné básně znovupotvrzuje poslední řádek. Sice je zde zřejmá ironie, ale pouze jako metoda sdělení melancholické nostalgie, kterou básník nedovede říct přímo.
Pointa tohoto plácání se v interpretaci je myslím v tom, že cíl oné ironie leží mimo báseň, kde by se ovšem mohly nacházet jiné, sousedící básně. Ty by mohly ozřejmit františka, ael možná i jiné věci. Tím se dostávám k tomu, k čemu jsem se potřeboval dostat jako redaktor kafe. Měl bys i na internetu publikovat po větších celcích, než po jedné básni. A samozřejmě exkluzivně u nás ;-)
už jsem se vyjádřila jinde, takže zde jen tichý tip
Myslím, Tome, že je tady podstatné zvolit nějaký adekvátní způsob četby.. - je to v podstatě satira.. Všimni si podtónu, který tu Frantovu obraznou mystiku tak trochu shazuje.. (jasně.. škrtnout sirkou.. ale TAKHLE! - copak necítíš tu ironii? Někdo by řekl měsíc, ale on! atd.).. Neotáčí to hlaveň proti obraznosti (proč bych podřezával, na čem sedím).. Ale malý osten tam je - ne proti mystikům, ale proti "mystikům"...
Možná nevidím nějakou propojenost s minulými, či budoucími texty, ale nedokážu vidět čarodějnictví, potažmo odbornictví na duši v přirovnání skvrn měsíce k jaterním skvrnám nebo v podotknutí, že si slunce fintivě nanáší tvářenku z mraků. Odbornictví na duši by mělo odhalovat smysl obrazů, nikoli obrazy samotné. Smysl snů, nikoli sny. Napadá mne snad taková interpretace, že obryzy dotčenou přirodu dlouhodobě chápeš jako prostředek pro vyjádření (nějakého) smyslu lidské duše, jako prostředek promluvy člověka ve světě. Potom by jakékoli přirovnání části světa k čemukoli automaticky mohlo být výrokem odborníka na duši. Na tuto hru jsem u tvých básní v podstatě zvyklý, ale zde nějak nemohu sebrat odhodlání položit se do obrazu jater a tvářenky v této rovině, vnímám je spíše dekorativně. Možná proto, že tvářenka a jaterní skvrny ještě nejsou v tvém slovníku jako strojovny, psi - kam se mimochodem poděly všechny horniny? Význam by se samozřejmě dal najít. Skvrny na játrech mohou vypovídat o charakteru lecos, asi především svádí k představě alkoholického měsíce, každopádně jsou způsobené filtrací jedů. Následuje slunce s tvářenkou. Pokrytectví, přinejmenším maskování se, zřejmě pro zkrášlení. Ovšem cena za toto je déšť - jak marnivé. Protiklad slunce ale měsíce mi nijak nepomáhá k rozklíčování (také protikladu?) prochlastanosti a fintivosti. Navíc má být podle začátku strofy smyslem těchto dvou nahodilých ("například") obrazů že jsou měsíc a slunce prastaré. Dobrá, aby člověk mohl být prochlastaný, musí nějakou dobu pít - tedy musí být tak torochu prastarý. A stejně tak slunce musí mít vrásky, aby potřebovalo tvářenku. Tato staroba ale působí jako suché konstatování odborníka na duši, který se tím projevuje jako odborník na určování stáří. Dál čteme, že neméně rozmumí tomu, co máme v hlavě a velice roztomile (kde se to v tobě bere) až pohádkově je dokreslena atmosféra hypnotizárská. No a pak zase začne čarovat s ohněm, což mne zas vykolejuje, zrovna jsem zavíral oči a začne mi cosi vykládat s důrazem na "tak" že by cosi nesvedl, asi jakože sirka umí hezčí plamínek než on, nevim... každopádně se najednou vše vytrácí, začíná mrznout jak v šestym smyslu při smrti, voda se promnění - tady snad vidím trochu přitažlivé kouzlo. Paralela s proměnou vína, ovšem daleko prozaičtější - stačí pytlík. Asi je to ěnco typického pro čaroděje františka, který takto přirozeně kouzlil a asi je mrtvý, soudě dle hutné atmosféry. Vzpomínám na různé Františky a napadá mne FXŠ, tak si ho z rozmaru představuju. To dostředné trhání střev by na něj sedělo. Ovšem co ty kejkle se sluncem, měsícem a sirkou a hypnotizováním... Jak říkám, tratil jsem se, takjsem ti chtěl trochu přiblížit, jak přesně jsem se ztratil. Sám posuď, čí je to chyba.
Jinak ten vyprávěcí uvolněný styl velmi oceňuji. I když tvůj charakteristický styl vypalování obrazů je k němu trochu málo povlovný, ale co.
Na dně našich útrob
Nicolas Flamel
skryl kámen mudrců
podej mi ruku a
dej nás po kusech
do frcu
Exploze, svoboda
eF a eF
Ještě, žes zavolal:
"Zadrž krev!"
t*